__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Leden 2007

Šestá kapitola- 3. část

26. ledna 2007 v 14:35 | Lily |  Stín
Lehla jsem si do postele a civěla do stropu. Najednou mi všechno přišlo mnohem více beznadějné než kdy dříve. Bylo to jako kdyby na mém nebi nebyl nejen měsíc, ale jako kdyby zmizely i veškeré hvězdy.
Nedokázala jsem si představit, že už nikdy Sebastiana neuvidím. To, že to bylo moje rozhodnutí všechno jen zhoršovalo. Ale copak existovala jiná možnost? Mohla bych doopravdy být s někým, kdo je stejný jako vrahové mojí matky? Věřila jsem mu. Věřila jsem že to nebyl on a věřila jsem, že nezabíjí lidi. Ale byl to upír. A to se nezmění. Nikdy.
Nikdy mi teď přišlo jako nejhorší kombinace písmen. Pořád jsem čekala, kdy už přijde to dno. Chvíle, kdy už všechno bude moct být jenom lepší. Ale napadlo mě, že něco takového vůbec nemusí existovat. Vždycky, ať je situace jakkoliv špatná, to může být ještě horší. Možná že jediné dno, které existuje je smrt. Je to dost možné.
Po několika hodinách jsem uslyšela zaklepání na dveře. Oči jsem měla už měla vyschlé a zarudlé. Neodpovídala jsem, a proto Alice otevřela.
"Lily? Jsi v pořádku?" Ne, nebyla jsem v pořádku. Právě jsem zjistila, že mojí matku zabili upíři, člověk, kterého miluji je upír a všechno vypadalo, že lepší už to nebude.
"Ano." Otočila jsem se, aby mi Alice neviděla do tváře. "Jsem jen unavená, neměla jsem pít." Vzpomněla jsem si na ranní nevolnost a použila ji jako výmluvu.
"Ještě tě to nepřišlo? Nevadilo by ti, kdybych na chvilku odešla? Přišel pro mě Alan." Zašeptala spiklenecky a já jsem ji ujistila, že si ani nevšimnu když bude pryč, protože budu spát.
Když jsem uslyšela bouchnutí dveří, vyskočila jsem z postele a naházela do tašky věci, které jsem stihla vybalit. V kuchyni jsem Alici napsala vzkaz, že musím něco nutně zařídit a vracím se domů. Oblékla jsem si kabát a boty, do ruky vzala tašku a vyrazila na nádraží.
Cesta mi trvala asi půl hodiny. Stále sněžilo. Na zemi už byla několikacentimetrová pokrývka čerstvého sněhu a já jsem za sebou zanechávala šlápoty.
Když jsem dorazila na nádraží, zjistila jsem, že mi vlak jede až za dvě hodiny. Sedla jsem si zatím do kavárny a čekala.
Zadívala jsem se přes skleněnou desku do příjezdové haly a mezi změtí těl zahlédla hlavu s bronzovými vlasy. Zvedla jsem se a vyběhla ze dveří. Prodírala jsem se lidmi a snažila se neztratit ho z dohledu. Lidé, do kterých jsem vrazila na mne něco křičeli, ale nevnímala jsem je. A pak jsem stanula před ním
Dotkla jsem se jeho ramene a on se otočil. Zmateně se na mě díval muž ve středním věku, kterého jsem v životě neviděla.
"Promiňte, s někým jsem si vás spletla." Zamumlala jsem a vrátila se zpátky ke stolu, kde jsem seděla.
Když jsem se podívala na podlahu, vzala jsem si hlavu do dlaní se sesula se do židle. Moje taška byla pryč a s ní i peněženka, ve které jsem měla celou mojí výplatu. Všechny peníze, které jsem u sebe měla.
Rychle jsem si sáhla do kapsy a oddychla si, když jsem nahmatala jízdenku.
"Přejete si?" Vyrušil mě hlas vysokého muže, který stál vedle mě.
"Cože?" Zeptala jsem se zmateně.
"Máte vybráno?" číšník byl velmi netrpělivý.
"Jo, tedy ne. Nemám peníze. Měla jsem je, ale někdo mi je vzal."
"Pak vás budu muset poprosit abyste odešla, potřebujeme volná místa. Omlouvám se." Rozhlédla jsem se po prázdné místnosti, ale nehádala jsem se. neochotně jsem se zvedla ze židle a vstoupila do příjezdové haly.
Hledala jsem nějakou volnou lavičku, ale na všech někdo seděl. Zbývala mi více jak hodina do odjezdu, a tak jsem vystoupila do chladného vzduchu venku.
Tam jsem si sedla na lavičku vedle vchodu a pozorovala neustávající padání vloček. Položila jsem si hlavu na opěradlo lavičky a zavřela oči.
Když jsem je znovu otevřela, třásla jsem se. uvědomila jsem si, že jsem musela usnout a rychle vstala. Vběhla jsem zpátky do teplé haly a uklidnila se, když jsem zjistila že do odjezdu vlaku zbývá ještě deset minut.
Vydala jsem se na správné nástupiště a nastoupila do vlaku, který tam už stál. Našla jsem si volné kupé a zamknula dveře. Bylo to sobecké, ale teď jsem rozhodně nechtěla mít žádnou společnost.
Byla jsem ještě rozespalá, a tak jsem si rozhodla že ještě chvilku budu spát, než abych mohla přemýšlet nad beznadějností mojí situace.
Byla jsem v parku, kousek od domu Alice. Byla tma. Taková tma, kdy nesvítí ani měsíc.rozhlížela jsem se všude okolo a chtěla odejít, ale něco mě nutilo zůstat.
Moje oči se zastavily na postavě, která byla osvětlena světlem z lampy. Byla to maminka. Chtěla jsem se k ní rozběhnout a varovat ji ať uteče, ale nemohla jsem se hnout. Když jsem se pokusila promluvit, nic se neozvalo.
Hned za ní se vynořil někdo další. Jeho bílá pleť zářila všude okolo a zelené oči se soustředily na svojí kořist. Sebastian. Krásný, děsivý a připravený k lovu.
Matka ho zaregistrovala s snažila se utéct, ale já jsem věděla že je pozdě.
Než se však cokoliv stačilo stát, probudilo mě bouchání na dveře. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila kde jsem a rychle jsem odemkla.
Stál tam průvodčí a vypadal dost namíchnutě. Omluvila jsem se mu a podala jízdenku a on beze slova odešel.
Věděla jsem, že sen který se mi zdál byl jen ozvěna mého strachu, ale nemohla jsem z hlavy vypudit ten obraz. Věděla jsem, že mě bude pronásledovat pokaždé, když zavřu oči, a proto jsem se bála byť jen mrkat.
S úlevou jsem vystoupila z vlaku, když zastavil na správném nádraží. Našla jsem telefonní linku a z kapsy vytáhla nějaké drobné. Zavolala jsem domů a oddechla si, když táta po třetím zazvonění telefon vzal.
Vysvětlila jsem mu jak se věci mají a on souhlasil s tím, že mě tu za dvacet minut vyzvedne.
Domů jsem s tátou dorazila v osm hodin. Nevyptával se mě, proč jsem přijela dřív a já jsem mu za to byla vděčná. Přesvědčoval mě, ať se s ním nechci jít dívat na televizi a já jsem se vymluvila na úkoly.
Když jsem přišla do svého pokoje, rozhodla jsem se, že je doopravdy půjdu udělat. Otevřela jsem učebnici matematiky a opisovala rovnice do sešitu. Za hodinu jsem byla hotová, ale ještě jsem nechtěla spát. Bála jsem se usnout, protože to, co se mi zdálo bylo ještě horší než skutečnost.
Sešla jsem do dolního patra a vstoupila do obýváku. Táta právě sledoval předávání cen z golfového turnaje, kde mezi sebou soutěží Amerika a Evropa. Přisedla jsem si k němu a on mi vysvětlil, že je to jeden z nejdůležitějších turnajů. Vzala jsem si Pampelišku, která ležela vedle táty do náruče a teprve nyní se s ní přivítala. Trochu mě popudilo, že nebyla bez sebe radostí kvůli mé přítomnosti doma, ale odpustila jsem jí to. Vlastně jsem byla ráda, že se o ní táta postaral tak dobře, až si ho oblíbila.
Divila jsem se, proč při tak prestižním turnaji dávají jen jeden malý pohár celému družstvu, ale táta mi, kroutíce hlavou nad mou nevědomostí, řekl, že je celý ze zlata, a tak jsem už radši mlčela.
V neděli jsem se rozhodla jet nakoupit, zabralo mi to značnou část dne a když jsem přijela domů, šla jsem si dělat věci do školy, které jsem měla až na další týden. Po tom, co jsem dodělala vše, co jsem mohla, propadla jsem zoufalství.
Zoufale jsem se snažila vzpomenout, jak jsem trávila volný čas dříve, ale bylo to tak dávno, že jsem na nic nepřišla. Všechen volný čas jsem trávila s matkou, cestovaly jsme, dívaly jsme se na špatné filmy stále dokola, dokud nám nedošlo jídlo a měly jsme stále málo času.
Táta byl pryč a já jsem nechtěla zůstávat v prázdném domě, a tak jsem vzala klíčky od auta a ten den už podruhé vyjela do města. Zastavila jsem u videopůjčovny a vstoupila dovnitř.
Za pultem stál kluk, který měl velmi vážný problém s akné. Vlasy měl mastné a celkový dojem naprosto dokonale podtrhovaly kulaté brýle s velkými dioptriemi.
Neochotně jsem k němu přistoupila blíže a přemýšlela jsem, co bych ráda viděla. Mohla jsem vyřadit veškeré romantické filmy, komedie a vlastně téměř vše. Vehementně jsem přemýšlela a nakonec zvítězil horor, který jsem jednou viděla s maminkou při našem pátečním filmovém večeru. Nadiktovala jsem jméno filmu panu pupínkovi a viděla na něm, jak je překvapený. Nedivila jsem se mu, možná jsem byla jediný člověk, kdo si tento film půjčil, byl to jeden z nejhorších filmů co jsem kdy viděla.
Hned jak jsem se vrátila domů, sedla jsem si před televizi a pustila si to. Horor neměl žádný děj, celou dobu tam jenom pár ghůlů zabíjelo nevinné lidi. Efekty byly dost špatně udělané, krev stříkala všude okolo v obrovském množství.
Když se v polovině filmu objevila scéna s upíry na kterou jsem zapomněla, sáhla jsem po ovladači a televizi vypnula. Bylo už dost pozdě na to, abych mohla jít spát a nemusela tátovi nic vysvětlovat a proto jsem to udělala. Ještě než jsem zavřela oči, věděla jsem, že si noční můra znovu najde cestu do mé hlavy. Ale nemohla jsem odkládat spánek navždy, proto jsem odevzdaně zavřela oči.
Celý týden jsem chodila do školy a hned odtamtud do práce. Domů jsem přicházela tak unavená, že jsem šla okamžitě spát. Za to jsem byla vděčná, nemohla jsem tak moc přemýšlet. Ale byl tu problém s nočními můrami.
Spala jsem neklidně a stále se probouzela. Jak dny ubíhaly, pod očima se mi objevovaly stále více viditelné kruhy. Nemohla jsem se na nic soustředit a na hodinách usínala, abych znovu viděla obrazy, které mě děsily. Bylo to pořád to samé, moje maminka v parku, stejně mladá a lehkomyslná jako vždy a za ní krásný, bledý upír.
Pátek jsem proto přivítala s otevřenou náručí, když jsem přijela domů, okamžitě jsem šla spát. V sobotu ráno jsem se probudila alespoň v rámci možností vyspaná a rozhodla jsem se uklidit pokoj.
Přeci jenom jsem tu byla víceméně na návštěvě, i když jsem žila u svého otce, a tak jsem musela mít uklizeno.
Začala jsem si skládat oblečení, které leželo na zemi do skříně. Pod zmačkanými džíny jsem objevila zmuchlaný papír. Odložila jsem kalhoty zpátky na zem a zmateně čtvrtku rozložila.
Když jsem to uviděla, sesula jsem se na podlahu a nemohla odtrhnout oči. Byl to portrét Sebastiana. Uvědomila jsem si, že je to asi nejlepší věc, co jsem kdy nakreslila. Vypadal jako živý.
Prstem jsem obkroužila jeho tvář a došlo mi, že bych mohla. Mohla bych být se Sebastianem. Bylo už příliš pozdě na to, abych vůbec dokázala nebýt. Copak kdyby matku zabil člověk, stranila bych se navždy všem lidem?
Miluji ho. To stačí. Myslela jsem že ne, ale mýlila jsem se.
Když jsem si tohle uvědomila, spadla ze mě veškerá beznaděj. Byla jsem nedočkavá, kdy ho znovu uvidím. Vzpomněla jsem si na slib, který mi dal a přemýšlela, kde bych ho mohla najít. Jediné, co mě napadlo byl jeho dům. to místo mě děsilo, nechtěla jsem se tam vracet, ale neměla jsem jinou možnost. Neexistovala jediná možnost, že bych na něj narazila v kavárně nebo kdekoliv jinde. Svůj slib plánoval splnit, o tom jsem byla přesvědčena.
Popadla jsem kabát, čepici a šálu a za běhu si nasazovala boty. Z věšáku jsem vzala klíčky od auta a nastoupila do Berušky. Najela jsem na povědomou silnici a uháněla co nejrychleji jsem se odvážila.
Když jsem se přiblížila k místu, kde by se měl dům vyskytovat, zpomalila jsem, očima mžourala do stromů a hledala povědomou mezeru. Zanedlouho jsem příjezdovou cestu doopravdy nalezla a s úlevou na ní odbočila.
Znovu jsem byla ochromena přesností, s jakou byly stromy okolo poskládány. Velká vila se tam tyčila jako starodávný hrad a já jsem se musela zasmát. Přesně takhle bych si sídlo upírů představovala.
Trochu rozpačitě jsem vystoupila z auta a přiblížila se ke dveřím. Vzala jsem do ruky kovové klepadlo a naléhavě zaklepala. Nikdo nepřicházel, zkusila jsem to tedy znovu. Zamračila jsem se, když mi stále někdo neotvíral, ale nepřestávala jsem klepat.
Někdo musel být uvnitř! Bušila jsem do dveří stále s větší razancí a leknutím uskočila, když se prudce rozevřely. V nich stál Mike a tvářil se jakkoliv, jenom ne přívětivě. Jeho oči byly jako blesky když si mě zlostně měřil a připomněl mi tím Sebastiana v ten večer na louce.

Ples vlčic- Prokletá komnata

24. ledna 2007 v 16:27 | Lily |  Knihy
Strhující román, odehrávající se ve středověku, nás přivádí na francouzský venkov, do kraje Auvergne... Ze svého impozantního hradu tu vládne svým poddaným François de Chazeron, pán z Volloru a z Montguerlhe... který má neobyčejnou zálibu v alchymii a v krásných ženách. Když poprvé pohlédne na půvabnou Isabelu, dceru jednoho ze svých leníků, a dozvídá se, že dívka se bude vdávat, vyžádá si starobylé právo první noci. Isabela se pokusí i se svým snoubencem uprchnout, ale de Chazeron ji dožene, a poté co proti její vůli uplatní své právo, nechá ji uvrhnout do lesa mezi vlky. Mezi ženami z Isabeliny rodiny a vlčí smečkou však existuje zvláštní, tajemné pouto... Autorka rozvíjí příběh plný napětí, lásky a nenávisti, touhy po pomstě i přátelství.

Ples vlčic-Isabelina pomsta

24. ledna 2007 v 16:24 | Lily |  Knihy
Mireille Calmel je autorka s mimořádným citem pro dramatizaci - interpretuje své postavy s takovou opravdovostí a čerpá tak zdařile z historie, až se čtenář přistihne, že vládne mečem, chřadne kvůli sličné princezně, naslouchá sladkému vábení trubadúra či přemýšlí o tom, jak by otrávil nenáviděnou sokyni. Její dvoudílný dobrodružný historický román Ples vlčic, jehož první část, Prokletá komnata, čtenáře uvádí do fascinujícího příběhu o ženách-vlčicích, je bouřlivým obrazem středověké Francie. Ať už prostřednictvím hrdinek přijedeme na starobylé panství v auvergneských lesích nebo navštívíme dvůr krále Františka I., prožijeme nevšední chvíle, plné vzrušení, úkladů i lásky... Isabela mistrně spravuje krám, kde se stříhá a vyšívá nekrásnější hedvábné prádlo v celém království. Kolem ní se točí její vnučka Marie, veselá a kurážná dospívající dívka, zbožňovaná na Dvoře zázraků. S mladým Constantem, přítelem z dětství a synem trpaslíka Bubáka, tropí výtržnosti a provokuje královskou policii. Přesto dojde jednoho jarního dne v novém, spořádaném Isině životě k náhlému zvratu. Dohledem nad rezortem spravedlnosti ve funkci nového velitele královské policie není pověřen nikdo jiný než François de Chazeron. Přišel do Paříže, aby Isabelu našel a zničil.Ukážka z knihy
"...Tak budu čekat. Budu čekat, dokud se mi nevrátíš," odvážil se říct s nadějí v srdci. "Nevzdávej se štěstí, co by ti mohla dát opravdová manželka, Huku." "Žár uhasíná s věkem. Ty jsi jediná. Nerozdělím, co spojil Bůh a moje krev," prohlásil se zanícením, o němž si myslel, že už dávno vyhaslo. Alberie k němu zvedla pohled plný něhy. Jejich ústa se dlouze spojila v prudkém polibku. Pak ji Huc jemně odstrčil. "Teď už běžte. Ale nejdřív se obě převlečte. Tyhle potřísněné šaty mi poslouží jako důkaz. Ať je vlčice roztrhá na cáry. Alberie přikývla. "Sbohem, má ženo," dodal a sotva vystačil s dechem, jak mu docházely síly...

Šestá kapitola- 2. část

22. ledna 2007 v 18:59 | Lily |  Stín
"Jsi si jistá?" Úkosem se na mě podívala, ale hned se zase otočila pryč.
"Ano"
"Ona… zrovna odcházela ode mě. Mířila domů. Byla už tma, ale říkala že se chce projít. Tvoje matka milovala tmu… našli ji v parku. Policisté říkali, že vykrvácela, ale žádná krev tam nebyla a s tělem se nehýbalo. Měla na sobě.. kousance. Vypadalo to, jako od nějakého hodně velkého psa, ale bylo to něco jiného." V jejích očích se leskly slzy a já už jsem nechtěla, aby pokračovala.
Přehrávala jsem si v hlavě to, co mi právě řekla a napadlo mě něco strašného. Vstala jsem ze židle a rozběhla se nahoru. Potřebovala jsem být sama. Věděla jsem, že teta za mnou nepůjde.
Zavřela jsem za sebou dveře a začala zběsile přecházet po pokoji. Všechno jako by do sebe zapadalo, ale nechtěla jsem tomu věřit, nemohla jsem. Zastavila jsem se u okna a sesula se na podlahu.
Dívala jsem se střešním oknem na oblohu plnou mraků. A pak jsem si všimla sněhové vločky, která se blížila k oknu. Za ní následovaly další. Sněžilo stále hustěji. Chuchvalce bílého sněhu dopadaly na sklo a pomalu tály. Otevřela jsem okno a nastavila dlaň. Okouzleně jsem sledovala maličké vločky, které mě na ní studily.
Každá byla jiná, jako by s každou roztálou vločkou umíralo umělecké dílo. Milovala jsem sníh. Na všechno jsem zapomněla a vyběhla ven. Nastavila jsem tvář k nebi a nechávala malé kousky zmrzlé vody, aby mě studily na tváři.
Roztáhla jsem ruce, točila se a smála. Ucítila jsem něco teplého, co uchopilo mojí dlaň. Sebastian si mě přitáhl k sobě a na tváři měl zářivý úsměv. Oči mu jiskřily a na řasách a ve vlasech se mu usazovaly sněhové vločky. Vypadal jako bůh.
A pak se ke mně pomalu sklonil a přitiskl své rty na mé. Podlomila se mi kolena, ale Sebastian mě držel pevně, nespadla jsem. Bylo to jako sen, ne, bylo to mnohem lepší. Ale mělo to jednu chybu.
Odtáhla jsem se od něj a couvla. Zvedla jsem oči ze země a zjistila, že má zavřené oči. Když je otevřel, neusmíval se, měl na tváři nečitelný výraz a díval se na mě. Čekal, že něco řeknu.
"Potřebuji s tebou mluvit." Řekla jsem tiše.
"Já vím, chceš jít dovnitř?" Zeptal se vychovaně a pokývnul k autu. Přikývla jsem. Nechtěla jsem jít do domu, když tam byla Alice.
Sedla jsem si na místo spolujezdce. Sebastian už tam seděl. Mlčela jsem a hrála si s prstýnkem na ruce.
"Co se děje Lily?" Neušlo mi, že mi řekl Lily, ale místo toho, aby mě to potěšilo, zabolelo to. Nadechla jsem se a řekla mu, co mi vyprávěla Alice. Z jeho tváře jsem nemohla nic vyčíst. Když jsem skončila, mlčel.
"Sebastiane? Řekni něco."
"Co mám říct?" Jeho hlas byl hrubý, tvrdý. "Není to zřejmé?" Otočila jsem se, aby neviděl slzy v mých očích.
"Promiň Evelyne." Dotknul se mojí dlaně a já jsem sebou škubla, takže svojí ruku zase stáhnul. "Asi bych měl říct, že já jsem to nebyl. Ale na tom nezáleží, že ne."
"Ne, na tom nezáleží." Zašeptala jsem.
"Měl bych jet." Řekl tiše.
"Proč?" Vykřikla jsem. "Proč Sebastiane? Nikdy jsem nevěděla o existenci upírů, stejně tak jako ona. Proč zrovna ona? To není fér!" Slzy se mi kutálely po tvářích a už jsem se je ani nesnažila zadržet.
"Život není fér." Konstatoval suše a hleděl kamsi do dáli. "Už mě nepotkáš, to ti můžu slíbit." Při jeho slovech se mi sevřelo hrdlo, ale místo toho, abych mu skočila do náruče a prosila ho ať neodchází, vystoupila jsem z auta. Jistě, milovala jsem ho, tím jsem si už byla naprosto jistá, ale někdy to nestačí.
Otočila jsem se a viděla Sebastiana, jak na mě hledí. Stála jsem tam a ukládala si jeho tvář do paměti.
Stále seděl v autě, když jsem se otočila a zamířila ke dveřím. Potichu jsem vystoupala po schodech nahoru a podívala se z okna. Byl pryč.

Martin Winckler

22. ledna 2007 v 18:45 | Lily |  Spisovatelé
Martin Winckler (Marc Zaffran) se narodil v roce 1955 v Alžíru, odkud se jeho rodina přestěhovala napřed do Izraele a poté do Francie. Vystudoval lékařství (1977) a v roce 1983 si otevřel ordinaci praktického lékaře. Svou první knihu vydal v roce 1989 (La vacation) a od roku 1994, kdy zanechal lékařské praxe, se věnuje zcela literatuře. Jeho dosud největším úspěchem je Sachsova nemoc (La Maladie de Sachs, 1997), jíž se jen ve Francii prodalo více než 600 000 výtisků, získala cenu Prix du Livre Inter, a jejíž filmová verze zvítězila na Chicagském filmovém festivalu. Jeho knihy byly přeloženy již do mnoha jazyků. Winckler žije v malém francouzském městečku se svou ženou a osmi dětmi.

Tři lékaři- Martin Winckler

22. ledna 2007 v 18:44 | Lily |  Knihy
Tři lékaři
V tradici po celém světě oblíbených románů z prostředí lékařských fakult a nemocnic pokračuje - a vyniká - příběh úspěšného lékaře Martina Wincklera, jedna z nejčtenějších knih ve Francii v roce 2004, která, spolu s se svým pokračováním Sachsova nemoc, se stala námětem stejně slavného filmu.
V roce 1974 vstupuje Bruno Sachs na lékařskou fakultu v Tourmens. Okamžitě uzavře pevné přátelství s André Solalem, Basilem Bloomem a Christophem Grayem, třemi přáteli oddanými všeobecnému lékařství. Bruno ještě neví, že kromě sedmi let náročného studia medicíny ho čeká vzrušující, téměř dobrodružný život; po boku nerozlučných přátel bude prožívat všechny zásadní zlomy v politickém i lékařském životě té doby a začne svůj neúnavný boj za humánnější medicínu. Kromě toho prožije velkou lásku, spoustu komických i tragických dobrodružství. Autor, skvělý vypravěč, napsal svůj velký román jako parafrázi Dumasových tří mušketýrů: i zde jde o velké přátelství, čest, lásku, dobrodružství a neúnavnou obhajobu spravedlnosti.

Skleněné peklo

22. ledna 2007 v 18:07 | Lily |  Knihy
Bylo prosincové ráno. Sobota. Neměla jsem co na práci, a tak jsem se rozhodla přečíst si nějakou knihu. Vydala jsem se do pracovny, abych si něco vybrala z knihovny, která patřila otci. Téměř hodinu jsem se jimi probírala, než mě zaujala staře vypadající kniha. Po pár stránkách mě děj pohltil, a tak to zůstalo až do konce. Všem bych tuto knihu ráda doporučila, protože je plná vtipu, napětí a akce.
Skleněné peklo napsal Thomas N. Scortia s Frankem M. Robinsonem. Vydáno bylo v roce 1974. Vypravěčem je v knize několik postav, tudíž můžete vše vidět z mnoha pohledů.
Děj se odehrává v jednom z nejvyšších mrakodrapů, který kvůli porušeným požárním předpisům zachvátí požár. Oheň, jako šelma, postupně roste a sílí. Pro každou postavu, ať už je to architekt Craig Barton, požárník Infantino, narkoman Jesus a nebo jeho matka Albina, nastává boj o záchranu budovy, ale i vlastního života. Zbývá jen doufat, že požár, tak jako každá šelma, jednou zhyne.
ÚRYVEK
Každá šelma má svůj čas a místo zrození. Pro oheň to bylo pozdní odpoledne v malé místnosti ukryté hluboko uvnitř jednoho z nových mrakodrapů rozsetých po velkoměstě. Byla to důležitá místnost - třebaže ji návštěvníkům během častých prohlídek budovy nikdy neukazovali - a měla nedefinovatelný pach, který je pro místnosti tohoto typu charakteristický. V místnosti byl také o něco větší nepořádek než obvykle. Když se dveře místnosti otevřely, bylo krátce po páté hodině odpoledne; proto zablikala stropní žárovka. Následovala dlouhá pauza, zvuky charakteristické pro stěhování věcí, pak zhasnutí vypínače a světla pohasla. Ve světle linoucím se z chodby zamžikaly oči a zběžně místnost několik vteřin prohlížely. Pak světlo z chodby na chvilku zastínila ramena, dveře se zavřely a místnost byla pohlcena temnotou. Ne však úplnou tmou. V jednom rohu místnosti doutnala malá jiskra živená kouskem bavlněné látky- pupeční šňůra šelmy.

William Shakespeare

22. ledna 2007 v 17:39 | Lily |  Spisovatelé
William Shakespeare
[23.4.1564-23.4.1616]
William Shakespeare se narodil v roce 1564 ve střední Anglii - v městečku Stratford nad Avonou. Tehdy bylo toto město střediskem zemědělského kraje, dnes je turistickou atrakcí prvního řádu. V tamním kostele měli ještě v 60. letech minulého století vystavenou matriku, rozevřenou na dvou místech tak, aby si každý návštěvník mohl přečíst, že dne 26. dubna 1564 byl pokřtěn "Gulielmus filius Johannes Shakspere" a že 25. dubna 1616 byl týž "Will. Shakspere gent. " pohřben. Datum smrti, 23. duben, je na Shakespearově kostelním náhrobku, přesné datum narození Williama Shakespeara však není známo.
Otec Williama byl rukavičkář. Působil v městské samosprávě. Matka pocházela ze staré zemanské rodiny. William byl třetí z osmi dětí, měl čtyři sestry a tři bratry. Jeho dvě starší sestry však zemřely, stal se tedy nejstarším.
Ze všech dětí jen dva založili rodiny. Williamův rod vymřel ještě v 17. stol. , švagrovi potomci však žijí do našich časů.
Shakespeare vystudoval gymnázium, naučil se latinsky a řecky. V osmnácti letech se oženil s o osm let starší Annou Hathawayovou. Půl roku po svatbě se jim narodila dcera Zuzana a později dvojčata Judita a Hamnet. Syn Hamnet však zemřel v jedenácti letech - v roce 1596.
Shakespeare působil jako herec a spisovatel v Londýně. Měl přístup do londýnských právnických kolejí i ke dvoru královny Alžběty I. (1533-1603), kde se hrály jeho hry. V roce 1594 poprvé vyšla tiskem dvě jeho dramata.
Stal se spolumajitelem a dramatikem vynikající londýnské divadelní společnosti 'Služebníků lorda komořího'. Tato společnost od roku 1599 hrála v nové aréně 'The Globe'.
V roce 1613 aréna 'The Globe' vyhořela a tím byla Shakespearova dramatická kariéra prakticky ukončena. Shakespeare zemřel 23.4. 1616 v rodném Stratfordu nad Avonou po oslavě svých narozenin, provázené veselou pitkou se svými kamarády Benem Jonsonem a Michaelem Draytonem. Ve stejný den také zemřel slavný španělský spisovatel Miguel Cervantes y Saavedra (1547-1616).
Shakespearova díla lze rozdělit do tří žánrů dramatické tvorby: kronikářské historické hry, zápletkové komedie a humanistické tragédie.
Shakespearovy knihy, o jejichž vydání Shakespeare nestál, se staly pokladnicemi literárního a dramatického díla a dodnes se čtou jako básně a studují jako filozofické úvahy. Ale především se dále hrají a v moderních inscenacích se znovu stávají proměnlivými v čase.

Dekameron

22. ledna 2007 v 17:31 | Lily |  Knihy
RÁMCOVÁ POVÍDKA - ÚVOD
-roku 1348 propukl ve Florencii mor. Někteří lidé se zavírají do svých domovů, neboť nemoc se šíří velmi rychle. Jiní měli opačný lék na to, jak se této nemoci vyhnout - užívali si zábavy, hodně pili a žertovali. Lidé po tisících umírali, a tak je na márách nosili hrobaři z drobného lidu a jen málokdy pro nebožtíky někdo truchlil. Tehdy se v kostele sešlo 7 paní, autor neuvedl jejich pravá jména, ale pojmenoval je takto: Pampinea, Fiammeta, Filomena, Emilia, Lauretta, Neifile a Elisa. Rozhodnou se, že společně odjedou z města a přizvou k sobě ještě 3 mladíky: Pamfilo, Dioneo a Filostrat. V sídle za městem se společnost usadí a rozhodnou se, že každý bude jeden den kralovat, a ostatní se musí řídit jeho pokyny. Jako první kraluje Pampinea a ta rozhodne, že si budou vyprávět různé příběhy.
DEN I. není zadáno žádné téma
Druhý příběh dne, který vypráví Neifile:
-kdysi se spolu přátelili dva bohatí a vážení kupci Gionnato di Civigni, který byl křesťan, a žid Abrahám. Gionnato měl Abraháma velmi rád, a proto chtěl, aby přestoupil na jeho víru - křesťanství. Gionnato ho proto přemlouval až se mu Abraháma rozhodl podívat do Říma. Toho se ale Gionnato obával, protože si myslel, že to žida odradí. Abrahám v Římě zjistil, že nikdo nežije podle Desatera, ba právě naopak. Když se z Říma vrátil, navštívil Gionnata a řekl mu, že přestoupí na jeho víru. Gionnata to velmi překvapilo, a proto mu Abrahám vysvětlil, že když se křesťanství rozšiřuje i s takovými představenými, musí být to nejlepší, protože Bůh při něm musí stát.
Čtvrtý příběh dne, který vypráví Dioneo:
-jeden mnich se při poledním spánku provinil proti svému řádu tím, že si do cely pozval mladou dívku, se kterou si pak dlouho užíval. Bohužel kolem šel zrovna opat, ale nevyrušil je, protožes to s ním chtěl vyřídit až s ostatními. Mladík si přesto opata všiml, nechal dívku na posteli a opatovi řekl, že jde ven pro dříví. Opat se chtěl na dívku podívat a když zjistil, jak je pěkná, prohřešil se stejně jako mnich. Mnich opatovo jednání předpokládal a když ho chtěl opat později potrestat za jeho slabost, připomněl mu mnich jeho vlastní hřích,a tudíž si byli rovni.
DEN II. téma: o lidech, které sice postihly různé nehody, ale nakonec to s nimi dopadlo dobře
Třetí příběh dne, který vypráví Pampinea:
-ve Florencii žili 3 bratři, kteří zdědili velké bohatství po svém otci. Brzy ale o všechno přišli, a proto se vypravili do Anglie, kde zbohatli jako lichváři. Jako boháči se tedy vrátili zpět do Itálie a v Anglii nechali jen svého synovce Alessandra, který jim posílal pravidelně peníze. Když ale v Anglii vypukla válka mezi králem a jeho synem, Alessandro nemohl peníze posílat, a tak se bratři opět zadlužili. Alessandro se rozhodl vydat do Itálie. Po cestě potkal mnichy, kterým velel velmi mladý opat. Přidal se k nim a společně s nimi cestoval do Itálie. Když však ale nocovali v jednom hostinci, musel přespat společně s opatem, té noci také Alessandro zjistil, že opat je převlečená žena. Ještě té noci se spolu zasnoubili. Po příjezdu do Říma Alessandro zjistí, že převlečený opat není nikdo jiný než dcera anglického krále, která utekla, protože si nechtěla vzít starého Skotského krále. Z Alessandra se stal princ a podařilo se mu usmířit i krále se synem.
RÁMCOVÁ POVÍDKA - ZÁVĚR
-V závěru autor oslovuje své čtenáře, a to hlavně ty, kteří jsou jakkoli pohoršeni touto knihou. Svou knihu obhajuje tím, že v ní nepoužil žádná hanlivá slova či vyjádření, ale jen ta slova, která se používají v hovorové mluvě. Autor se také obhajuje tím, že tuto knihu četli všichni dobrovolně.A pokud se některým čtenářům zdá, že některé příběhy mají jakkoli pohoršující děj, tak on, tedy autor, se za to nestydí, protože příběhy jsou vyjádřeny tak, jak mají být a jen poukazují na tehdejší dobu a mravy.
Rámcová povídka spojuje novely v organický celek, komponovaný podle vzoru Božské komedie s didaktickým záměrem ukázat na hierarchicky seřazených příkladech neřestí a ctností cestu k šťastnému životu, na rozdíl od Danta však pozemskému; proto bývá Dekameron nazýván lidskou komedií.

Quo Vadis-úryvek

22. ledna 2007 v 17:23 | Lily |  Knihy
Quo vadis- úryvek
Tři dny - anebo spíše tři noci nekalilo jim nic jejich klid. Když ve vězení skončila každodenní práce, totiž oddělování mrtvých od živých a těžce nemocných od zdravějších, a když se unavení dozorci uložili v chodbách k spánku, přicházel Vinicius do podzemní místnosti, v níž byla Lygie, a zůstával tam tak dlouho, dokud se v mřížoví okna neobjevil úsvit. Lygie mu položila hlavu na prsa a hovořili pak potichu o lásce a smrti. Aniž si to uvědomovali, oba se ve svých myšlenkách a rozmluvách, ba i v touhách a nadějích vzdalovali stále více od života, přestávali jej jakoby vnímat. Oba se podobali lidem, kteří odrazili s lodí od pevniny, nevidí už břeh a hrouží se pomalu do nekonečna. Oba se pozvolna měnili ve dvě smutné vichřice, někdy bleskla jako blesk naděje, zrodivší se z lásky a z víry v milosrdenství ukřižovaného Boha, ale i on se každým dnem více odpoutával od světa a oddával se smrti. Ráno, když vycházel z vězení, hledíval na svět, na město, na své známé a na životní události jako ve snu. Všechno se mu zdálo cizí, vzdálené, marné a mizivé. Přestal se dokonce děsit hrůz mučení, měl totiž pocit, že je to věc, kterou může člověk projít jakoby v zamyšlení, s očima upřenýma na něco jiného. Oběma se zdálo, že je už začíná ovívat věčnost. Hovořili o lásce, o tom, jak se budou milovat a žít spolu, ovšem na oné straně hrobu, a jestliže se jejich myšlenky přece jen ještě někdy obracely k pozemským věcem, pak už jen jako myšlenky lidí, kteří se chystají na dlouhou cestu a hovoří o přípravách na ni. Kolem nich bylo ostatně takové ticho, jaké bývá kolem zapomenutých sloupů, stojících kdesi na opuštěném místě. Šlo jim už jen o to, aby je Kristus od sebe nerozloučil; a protože každá chvíle posilovala v nich jistotu, že se to nestane, zamilovali si Krista jako pouto, které je má spojit v nekonečném štěstí a v nekonečném pokoji. Ještě na zemi z nich opadával pozemský prach. Jejich duše byly nyní čisté jako dvě slzy. V očekávání smrti, v nouzi a utrpení, ve vězeňském brlohu začínalo pro ně nebe, protože Lygie brala Vinicia za ruku a vedla ho, jakoby sama už spasena a svatá, k věčnému prameni života.
Quo vadis je román polského spisovatele Henryka Sienkiewicze z roku 1896, za který o 9 let později obdržel Nobelovu cenu. Děj se odehrává v římském impériu za vlády císaře Nerona. Na pozadí milostného příběhu římského patricie Vinicia a křesťanky Lygie popisuje počátky křesťanství, krutosti ze strany Říma, Nerovu znuděnou zvrhlost, požár Říma atd. Významnou roli hraje také Petronius, Viniciův strýc a Neronův arbiter elegantiarum neboli soudce ve věcech vkusu.
Název románu
Název tohoto díla vychází ze staré křesťanské legendy, která je vylíčena v závěru románu. Sv. Petr je v době Neronova pronásledování křesťanů přesvědčen svými stoupenci, aby odešel z Říma do bezpečí. Cestou potkává Ježíše Krista, který kráčí do města, a Petr se se ho překvapeně ptá: "Quo vadis, Domine", = kam kráčíš, Pane. "Do Říma, když ty opouštíš můj lid" , odpovídá mu Ježíš. Po té se Petr obrací nazpět a později umírá na kříži stejně jako jeho Pán. Z pokory však, aby Ježíše nenapodoboval, si Sv. Petr vyprosí, aby jej ukřižovali jinak - hlavou dolu.
V Římě dodnes existuje kostelík Quo vadis, kde se měl tento příběh odehrát. Ukazují tu stopy v kameni, které tu prý zanechal sám Ježíš.

Pýcha a Předsudek

22. ledna 2007 v 17:13 | Lily |  Filmy
Příběh filmu Pýcha a předsudek, který je adaptací klasického románu o lásce a nepochopení z pera Jane Austen, se odehrává ke konci 18. století v třídně uvědomělé Anglii. Pět sester Bennetových - Elizabeth neboli Lizzie, Jane, Lydia, Mary a Kitty - vyrůstalo celý život pod vlivem své matky a její obrovské snahy najít každé z nich vhodného manžela a zajistit jim tak pohodlnou budoucnost. Kurážná a inteligentní Elizabeth se však snaží žít s trochu širšími perspektivami, v čemž má plnou podporu svého milujícího otce. Když se v blízké rezidenci ubytuje zámožný a svobodný pan Bingley, Bennetovi jsou ihned na nohou. Vzhledem k tomu, že do jeho okruhu přátel patří celá řada mladých důstojníků domobrany, nemusí se sestry Bennetovy už tolik bát, že by měly nedostatek nápadníků. Zatímco nejstarší dcera Jane je odhodlána získat Bingleyho srdce, Lizzie se setká s pohledným a zdánlivě snobským panem Darcym. Přestože se vídají často, nejsou výsledky jejich setkání nijak povzbudivé. Lizzie se stále více přestává zamlouvat představa, že by měla přijmout nabídku ke sňatku od vzdáleného příbuzného, pana Collinse a za podpory svého otce - a k nemalému šoku matky i samotného Collinse - jeho návrh odmítne. Když až dosud přátelský pan Bingley náhle odjede zpátky do Londýna, čímž Jane velmi raní, dává Lizzie Darcymu vinu za to, že k jejich rozchodu přispěl. Krize nejmladší sestry Lydie jí však brzy otevře oči a Lizzie si konečně uvědomí, co k němu doopravdy cítí. Následný příval emocí nenávratně změní každého z hrdinů příběhu a přiměje Bennetovy i všechny v jejich okolí, aby si uvědomili, co je v životě nejdůležitější.

Pýcha a předsudek (Pride and prejudice) - Jane Austen

22. ledna 2007 v 17:06 | Lily |  Knihy
Není pochyb o tom, že hrdinka románu Pýcha a předsudek, Lízinka, je sama Jane Austenová. Přestože prožila tak typicky nekonfliktní život (nikdy se neprovdala a jediné nabídnutí k sňatku prý během hodiny důrazně odmítla), neobráží se v jejím díle žádná osudová hořkost. Zdá se, že se ze své pozice dcery bez věna, a tudíž dívky bez zvláštních šancí na lepší sňatek, spíš nesmírně bavila - asi jako člověk, který v divadle sleduje zábavnou komedii. Přidáním ironického podtextu posunula románovou tvorbu ze sfér naivního realismu o několik generaci kupředu. Víc než půldruhého století je doba, která dovedla pohltit stovky literárních děl, jimž se při zrodu prorokovala nesmrtelnost; a byla to díla s daleko efektnějšími a vzrušivějšími náměty než Pýcha a předsudek. Jemné kouzlo Jane Austenové má svůj stálý vděčný okruh čtenářů a každá nová generace autorčin odkaz objevuje po svém, v nových barevných odstínech a v novém lesku.

Šestá kapitola- 1. část

21. ledna 2007 v 15:09 | Lily |  Stín
6. KAPITOLA
Do města jsme dojeli dříve, než jsem myslela. Nasměrovala jsem Sebastiana k tetině domu a on zaparkoval.
"Myslím, že nejlepší bude, když se teď vzdálím." Oznámil mi a vytahoval mojí tašku z kufru.
"Ani náhodou, jdu tě představit tetě." Sebastian vypadal, jako by měl nějaké námitky, ale já jsem ho vzala za ruku a táhla ke dveřím. Nezvonila jsem, jenom jsem vytáhla z kapsy klíč a odemkla. Zevnitř se ozývala hlasitá hudba. Musela jsem se usmát, to byla celá teta.
"Alice! Jsem tu!" Zakřičela jsem, aby vůbec měla šanci slyšet mě.
"Lily!" Teta vyběhla z kuchyně a skočila mi do náručí. "Jsem tak ráda že jsi tady, už jsem myslela že si na mě zapomněla. Trvalo ti pěkně dlouho než jsi přijela!" Vyčetla mi.
"Mohla jsi přijet ty k nám." Podotkla jsem, ale věděla jsem že to nebyla pravda. Nemohla přijet. Nesnášela tátu; i když to byla matka, kdo odešel od něho, obviňovala ho teta z toho, že byla matka sama.
Teprve nyní teta zaregistrovala Sebastiana nehybně stojícího ve dveřích. Významně se na mě podívala.
"Ehm, tohle je Sebastian, můj…kamarád. Odvezl mě sem autem. Sebastiane, tohle je teta Alice." Sebastian naprosto zdvořile potřásl tetě rukou a řekl jí, jak rád jí poznává. Alice byla na vrcholu blaha. Možná se chovala jako puberťačka, ale milovala když se k ní lidé chovají jako k dámě.
"Tak už možná tuším důvod tvé dlouhé absence." Řekla Alice a významně na mě mrkla. Chtěla jsem jí říct, že se mýlí, ale věděla jsem, že by to bylo ještě horší. Navíc jsem si uvědomila, že má tak trochu pravdu.
"Řekl bych že se něco pálí." Poznamenal Sebastian chvíli předtím, než jsem také ucítila vůni spáleného masa.
"Sakra!" Zaklela teta a běžela do kuchyně.
"Promiň." Usmála jsem se na něj. "Teta je prostě taková."
"Neomlouvej se, myslím že tvoje teta je úžasná." Byla jsem ráda že si to myslí, ale ucítila jsem taky něco zvláštního. Myslím, že to byla žárlivost, protože o mně by něco takového nikdy neřekl.
"Teď půjdu, přijela jsi za tetou, měl bych vás nechat o samotě." Smutně se usmál. "Slib mi, že za dobu, kdy budu pryč, nic neprovedeš." Nechtěla jsem aby odešel. S tetou jsem byla dost dlouho, ale u něj jsem si nemohla být nikdy jistá, kdy znovu zmizí.
"Co bych měla provádět?"
"Nevím, ale připadá mi, že se okolo tebe dějí divné věci." Pobaveně se zasmál a přiblížil se ke mně tak blízko, že bych se ho mohla dotknout.
"Kdy se vrátíš?" Zeptala jsem se odevzdaně.
"Zítra." Cítila jsem vůni jeho dechu a zatočila se mi hlava. Připadalo mi, že bez něj nevydržím ani minutu. Celý den pak byl naprosto neuskutečnitelný. "Zdá se to delší, než to doopravdy je." Poznamenal a hřbetem ruky mě pohladil po tváři. A potom odešel. Byl pryč.
Stála jsem tam a koukala se ven až do té doby, kdy se teta vyřítila z kuchyně s pekáčem spáleného masa v rukou.
"Co tady provádíš?" Zeptala se mě a koukala mi přes rameno, aby viděla na co tak civím. Zavřela jsem dveře a zkoumala, co mělo původně být to, co teď vypadalo jako něco, co bych v životě nepozřela.
"Páni, ty vaříš." Divila jsem se. ještě nikdy jsem neviděla tetu vařit. Tedy pokud se jako vaření nepočítá připravení sendvičů a nebo kávy.
"Jo, chtěla jsem tě překvapit, ale zapomněla jsem vypnout troubu když jsi přijela. Ale třeba kdyby se to černé na vrchu oškrábalo…"
"Myslím, že mám zrovna chuť na thajskou kuchyni." Přerušila jsem ji, než by stačila rozvést svůj plán jak mi vnutit její ukázku kuchařského umění.
"To je jen slušná cesta jak mi říct, že jsem hrozná kuchařka." Obvinila mě a rozhlídla se. "Kam zmizel tvůj kluk?"
"Není to můj kluk a odešel. Jsme tu jen my dvě." Nemusela jsem jí vykládat jak mě to zklamalo.
"Dobře, zajdeme si někam na jídlo. Počkej, vezmu si kabát a boty a půjdeme. Ty se zatím postarej o tohle." Vrazila mi do ruky pekáč a já jsem se rozkašlala, jak mi kouř vlétl do nosu.
Odnesla jsem maso do kuchyně a vyškrábala do koše. Když jsem začala mýt pekáč, vtrhla tam teta a řekla, že na mytí nádobí bude dost času zítra a s tím mě odtáhla pryč.
Dohodly jsme se, že doopravdy půjdeme do thajské restaurace a místo toho, aby teta vzala auto, šly jsme pěšky. Restaurace byla hned za rohem. Vešly jsme dovnitř a sedly si ke stolu pro dva.
Okamžitě jsme usedly, vynořila se vedle nás malá Japonka. Objednala jsem si čaj, stejně jako teta. Servírka nám předala jídelní lístky a vzdálila se.
"Tak mi pověz, jak to doopravdy je mezi tebou a tím mladíkem. Je neuvěřitelně krásný!" Rozplývala se teta nad Sebastianem
"Jsme jen přátelé, vážně. Navíc ho neznám tak dlouho." Posléze se mi podařilo odvést řeč směrem k ní. Zjistila jsem, že se teďka s někým schází. Jmenuje se Alan a je doktor. Tohle téma nám vydrželo hodně dlouho a já jsem zjistila, že se bavím.
Když jsme dojedly, nechtěly jsme ještě domů. Teta rozhodla, že půjdeme do baru, který se jmenoval Kruh. Já jsem tam ještě nebyla, ale Alice říkala, že je to tam útulné.
Když jsem vešla dovnitř, okamžitě jsem litovala že jsem se nechala přemluvit. Vstup tam byl od osmnácti let a "útulné" nebylo zrovna slovo, které bych použila.
Nad malým vchodem, před kterým stál vyhazovač byl červený, neonový nápis "Kruh". Když jsme ukázaly občanku, vyhazovač nás vpustil dovnitř. bylo to tam zařízeno do modré barvy, všude po stěnách byly neonová světla a po polovině obvodu se táhl obrovský bar. Hrála tam tak hlasitá hudba, že jsem musela křičet, aby mě Alice slyšela. Většina lidí tancovala. Když jsem si je prohlédla, všimla jsem si, že tam není nikdo starší třiceti let, nebo na to alespoň nevypadá, stejně jako Alice.
Nedivila jsem se, že jsem tam nikdy nebyla. Dobrovolně bych tam totiž nevstoupila. Připadalo mi to přesně jako to místo, kde vám někdo nabídne pití a druhý den se už neprobudíte. Ale chápala jsem, že Alici se tam líbí, byl to přesně její styl.
Vzala mě za ruku a táhla k zadní části místnosti, kde byl trochu větší klid. Sedly jsme si k jednomu z mála stolů a objednaly si pití.
"Nechceš tu být nijak dlouho, že ne?" Zeptala jsem se jí a upřela na ni prosebný pohled.
"No tak Lily, nebuď tak nudná, bav se." A já jsem se bavila. Bylo to sice až po několika panácích, ale někde jsem slyšela, že alkohol lidi nemění, jenom z nich odvazuje zábrany. Tančila jsem s Alicí tak dlouho, dokud jsem nemyslela, že už neujdu ani krok.
Bylo to tak zvláštně osvobozující a když jsme ve dvě dorazily domů a já jsem si lehla do postele v pokoji pro hosty, okamžitě jsem usnula. Nic se mi nezdálo. Prostě jsem spala.
Ráno jsem se probudila s bolestí hlavy. Ležela jsem na posteli oblečená, dokonce ani boty jsem si nesundala.
Potichu, tak abych nevzbudila ještě spící Alici jsem se osprchovala a udělala si kafe. Když jsem uslyšela zvuk z ložnice, který naznačoval že teta vstávala, nalila jsem horkou vodu i do druhého hrnku.
Teta na tom byla lépe než já, nejspíš byla zvyklá, což se o mně říci nedalo. Nikdy jsem nechodila se spolužáky na různé akce, a proto jediné chvíle, kdy jsem se dostala k alkoholu byly s mamkou a nebo tetou.
"Dobré ráno." Alice měla přeleželé vlasy a zmačkanou tvář, ale oči měla živé. "Páni, ty vypadáš." Okomentovala mě a sedla si ke stolu.
"Měla jsi mě vidět před hodinou." Ušklíbla jsem se a napila se silné kávy.
"Teda, měla jsem tě víc zvykat, jak vidím tak nejsi vůbec připravená na život."
"Myslím si že na tohle být připravená nemusím. Už v životě neokusím alkohol." Zatřásla jsem hlavou, ale okamžitě jsem toho nechala, protože mi připadalo jako by se mi měl každou chvíli rozskočit.
"To říkám vždycky." Řekla Alice pobaveně a vstala, aby si ukrojila chleba.
"Ale u mě, na rozdíl od tebe, žádné vždycky nebude." Přesvědčovala jsem jí a hledala v kabelce prášek na bolení hlavy. Když jsem ho konečně našla, s úlevou jsem ho zapila a položila jsem si hlavu na opěradlo. Čekala jsem, až začne prášek působit.
"Jak jsi na tom Lily?" Zeptala se teta vážným tónem a já jsem hned věděla o čem mluví. Nadechla jsem se a přemýšlela.
"Myslím že je to lepší, ty?" Vysoukala jsem ze sebe nakonec.
"Mnohem lepší." I když jsem se na ní nedívala, věděla jsem že se usmála takovým bolestným úsměvem, který jsem u ní viděla nespočetněkrát.
"Chci to vědět."
"Cože?" Zeptala se mě zmateně.
"Když matka umřela, řekla jsi mi že bude lepší, když mi neřekneš jak. A já jsem s tím souhlasila, ale teď vím, že to chci vědět." Opatrně jsem se na ní podívala a zjistila jsem, že už se na mě nedívá. Pohled měla upřený kamsi ven z okna a tvářila se velmi nepřítomně. Čekala jsem.
"Jsi si jistá?" Úkosem se na mě podívala, ale hned se zase otočila pryč.
"Ano"

Pátá kapitola-4.část

18. ledna 2007 v 21:04 | Lily |  Stín
Byla jsem v lese. Byla tma, takže jsem neviděla ani na krok. V nějakém koutě hlavy jsem věděla, že je to sen, přesto jsem ale začala panikařit. Mezi stromy na levé straně jsem viděla silnici, chtěla jsem se k ní rozběhnout, abych konečně byla pryč z toho děsivého lesa.
Ale cestu mi zastoupila tmavá postava. Zpočátku jsem ji nemohla identifikovat, a proto jsem nezastavovala. Když se ale měsíc ukázal mezi stromy, uviděla jsem mu do tváře.
Tmavé rty měl zkroucené do děsivého úšklebku a byly mu vidět zvětšené špičáky. Jeho černé oči bez života mě hypnotizovaly tak, jako hypnotizuje had ptáka. A já jsem věděla že je to konec.
Neměla jsem nejmenší šanci utéct. Teď, když už jsem o něm věděla o něco víc, byla jsem si tím naprosto jistá. Než jsem se s tím ale stačila smířit, objevil se tam někdo další. Postavil se přede mě zády, jako by mě chtěl chránit. Zpočátku jsem si nebyla jistá, ale bronzové vlasy mě ujistily. I ve snu mě prostoupil pocit bezpečí.
Ze Sebastianova hrdla se ozvalo hluboké zavrčení. Rychle jsem ucouvla a v tu chvíli mi došlo, co se bude dít. Vyděšeně jsem sledovala, jak se Nor pohnul a skočil na Sebastiana.
"Sebastiane! Ne!" Zakřičela jsem a les zmizel. Místo něho jsem byla ve svém pokoji a trhaně oddechovala.
Otočila jsem se k nočnímu stolku, abych se napila čaje, protože jsem v krku měla vyschlo. Než jsem stačila vykřiknout, ocitla se mi před ústy bílá, hřejivá ruka.
"Pšššš, tvůj táta je doma, uslyší tě." Uklidňoval mě Sebastian sametovým hlasem. Srdce, které se mi zastavilo v okamžiku, kdy jsem ho uviděla sedět na židli vedle mé postele, se znovu rozběhlo a zběsile bušilo. Sebastian mě opatrně pustil a sedl si na druhý konec postele, co nejdál ode mě.
"Co tady děláš." Zasyčela jsem na něj.
"Dneska v autě jsi říkala, že odcházím a přicházím z ničeho nic. Došlo mi, že máš pravdu. Přišel jsem se ti omluvit za to, že jsem tě tam nechal." Omluvně se usmál.
"Jak ses sem dostal?" Zeptala jsem se, ale on mojí otázku ignoroval.
"Vypadáš lépe." Poznamenal a vzal do ruky pramen mých vlasů. "Nikdy jsem si nevšiml, že máš ve vlasech zrzavou."
"To je po mamce." Zamumlala jsem a vpíjela se do jeho očí, které vypadaly tak podivně smutně.
"Řekni mi o ní něco. Co se s ní stalo." Pustil moje vlasy a podíval se mi do očí. Uhnula jsem s nimi do strany.
"Jsi upír?" Vyhrkla jsem a podívala se na něj. Překvapeně mrkl a mlčel. Nevím jak dlouho jsme se na sebe dívali, ale připadalo mi to jako věčnost. Nakonec krátce přikývl.
Podívala jsem se do strany, aby neviděl mojí reakci. Nečekala jsem, že mě to tak zaskočí. Přeci jenom jsem měla tuhle teorii, nemělo mě to tolik vyděsit.
"Chceš abych odešel?" V jeho tváři se mihla bolest, ale okamžitě to zakryl, když si všiml že se na něj znovu dívám.
"Ne, zůstaň." Vyhrkla jsem naléhavě a vzala ho za paži, aby mi nemohl znovu zmizet. Sebastian vypadal překvapeně. Naklonil hlavu na stranu a zkoumavě mě pozoroval.
"Chceš abych zůstal, i když víš, že jsem zrůda?"
Chvíli jsem mlčela a přemýšlela. Nedokázala jsem mu odpovědět, protože jsem sama nevěděla co dělám.
"Ano." Zašeptala jsem a v okamžiku kdy jsem to řekla, věděla jsem, že je to pravda. Už bylo příliš pozdě na to, abych na něj mohla zapomenout.
"Tvůj otec přichází." Jemně uvolnil mé sevření okolo jeho tvrdé ruky a pomalu vstal z postele.
"Neodcházej." Řekla jsem prosebným hlasem, ale už byl znovu pryč. Rozhlížela jsem se po pokoji. Jediné, co bylo neobvyklé, bylo otevřené okno.
V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vstoupil táta. "Už jsi vzhůru." Konstatoval překvapen nad tím, že jsem ho přistihla.
"Byla jsem unavená, kolik je hodin?" Zeptala jsem se chraplavě. zabořila jsem se do polštáře, aby neviděl jak se tvářím.
"Půl třetí, dnes jsem přišel z práce dřív. Chtěl jsem se podívat jestli už jsi vzhůru a říct ti, že odcházím. Jeden kolega slaví oslavu narozenin, musím tam být."
"Samozřejmě tati, já dnes pojedu za Alicí, slíbila jsem jí to, myslím že si půjdu zabalit věci." Vymyslela jsem to narychlo, ale byla to pravda. Řekla jsem o tom Alici a ta byla nadšená. Potřebovala jsem odsud alespoň na nějaký čas zmizet. Takhle jsem tedy mohla splnit příjemné s užitečným.
"Ano, říkala jsi mi to, ale myslel jsem že sis to rozmyslela." Táta vypadal rozpačitě. "Víš, nemusíš tam jezdit."
"Já ale chci." Usmála jsem se na něj. "A teď už běž, na nádraží se dostanu sama."
Když jsem uslyšela vzdalující zvuk tátova motoru, vyběhla jsem kulhavě k oknu. "Sebastiane?" Připadala jsem si jako hlupák, když jsem takhle křičela z okna, a tak jsem toho nechala. Zarazila jsem se, když jsem uviděla usmívajícího Sebastiana ležícího na mé posteli.
"Vejtaho." Zamumlala jsem a udělala na něj obličej.
Jeho smích se rozezněl pokojem. Zůstával tam i potom, co se přestal smát. Uvědomila jsem si, že na něj zírám s otevřenou pusou a začala jsem zavírat okno, aby neviděl jak se červenám.
"Co máš s nohou?" Uvědomila jsem si, že mě viděl kulhat.
"Nevím, něco s kotníkem." Zamumlala jsem a podívala se na nohu. Sebastian přišel ke mně a začal mi prohmatávat postižené místo. Když jsem usykla bolestí, zatvářil se vědoucně. Jediným pohybem mi škubnul kotníkem a já jsem myslela, že zemřu bolestí. Hlasitě jsem vykřikla a chytila se parapetu okna.
"Teď už by to mělo být v pořádku, omlouvám se ti ale bylo to nezbytné." Řekl a vrátil se na postel. Zkusila jsem našlápnout na odpovídající nohu a překvapeně se po Sebastianovi podívala. Necítila jsem skoro nic.
"Děkuji." Usmála jsem se na něj a zkoušela přecházet po pokoji.
"Kdy odjíždíš?" Už jsem ani nebyla překvapená, že slyšel mojí konverzaci s tátou. Bod pro mě.
"Ještě nevím. Co nejdříve. Asi pojedu autem." Odpověděla jsem mu, otevřela skříň a vytáhla z ní tašku, do které jsem začala skládat věci.
"Abych řekl pravdu, tak se tak trochu bojím pustit tě. Zvlášť po tom, co jsem zjistil jak veliké jsou tvoje znalosti o autech." Za trest, kvůli tomu, že si ze mě utahoval, jsem po něm hodila polštář, ale on ho s přehledem chytil. Moje rozčilení ho ještě více pobavilo.
"Vejtaho." Zamumlala jsem znova.
"Pojeď se mnou." Navrhl a tázavě se na mě díval.
"Cože? Ty bys se mnou vážně jel?" Zeptala jsem se překvapeně.
"O tom nepochybuj."
Hlavní důvod, proč jsem doopravdy chtěla jet za Alicí, byl ten, že jsem si chtěla vyčistila hlavu. Abych si všechno pořádně promyslela a nic mě nerozptylovalo. Jeho přítomnost rozhodně byla rozptylující. Proto jsem s ním nemohla jet.
"Dobře." Usmála jsem se na něj a sedla si k němu na postel. Sebastian se odtáhl co nejdále to šlo, ale také se usmíval.
"Myslím, že bych měl dojít pro auto a mé věci."
"Jistě." Souhlasila jsem neochotně. "Za jak dlouho tu budeš?"
"Tři hodiny." Asi si všimnul mého nesouhlasného pohledu. "Dvě."
"Budu čekat. Ale chtěla bych od tebe prokázat jednu laskavost."
"Jakou?" Zatvářil se obezřetně.
"Jdi dveřmi." Jeho smích zněl pokojem ještě chvíli po tom, co zmizel ze dveří a já jsem osaměla. Můj pokoj bez něho vypadal jinak. Prázdně.
Tašku jsem měla sbalenou během pěti minut. Zajímalo by mě, na co potřeboval tak dlouhou dobu. Věděla jsem, že by to stihnul i za půl hodiny. Chtěla jsem se na to zeptat, tak jako na stovky dalších věcí a děkovala jsem bohu za hodinovou cestu autem, kterou s ním strávím.
Potácela jsem se od ničeho k ničemu, když jsem si uvědomila, že Pampeliška není u mě v pokoji. vyběhla jsem na chodbu a začala jí volat. Stávala se jen velmi výjimečně, že by opouštěla můj pokoj a vždy jenom tehdy, když šla za mnou.
Seběhla jsem dolu po schodech a volala její jméno. Neozývala se. vběhla jsem do kuchyně, ale tam nebyla, stejně tak v obýváku. Vyběhla jsem zpátky nahoru a podruhé za dobu, co tu žiji jsem vešla do tátovo ložnice.
A tam, vedle postele byla. Stála a vyděšenýma očima na mě hleděla. Rozběhla jsem se k ní a vzala ji do náručí. Byla už větší, sotva jsem ji unesla. Nechápala jsem, co ji tak vyděsilo. Třásla se. Kolébala jsem ji v náručí a to ji konečně uklidnilo.
Uvědomila jsem si, že ji budu muset vzít s sebou, jestli tady nemá umřít hlady, protože na tátu jsem se rozhodně nemohla spolehnout. Šla jsem jí tedy sbalit granule a ona za mnou běhala jako ocásek.
Zjistila jsem, že mám ještě hodinu času. Rozhodla jsem se tedy vzít Pampelišku na procházku. Šla jsem jen po ulicích, ale líbilo se jí to. Vrtěla ocáskem a já jsem si oddychla, že je v pořádku.
Dlouho jsem se sní jen procházela a když mi začala být moc velká zima, vrátila jsem se zpátky domů. Bez deseti minut to byly už dvě hodiny a proto jsem tašku snesla do kuchyně, abych potom nezdržovala.
Vzala jsem papír a napsala tátovi vzkaz, že jedu vlakem a Pam beru sebou. Potom jsem si sedla na schody a čekala. Sledovala jsem vteřinovou ručičku na hodinách vedle dveří. Když začala popáté opisovat svojí dráhu, uslyšela jsem zvenku tiché vrčení motoru.
Otevřela jsem dveře a před nimi uviděla stát Sebastiana. Usmála jsem se a otočila jsem se pro tašku. V zorném poli jsem zahlédla Pampelišku, jak zběsile běžela nahoru po schodech. Zavolala jsem na ni, ale ona se nezastavila. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou a s taškou jsem se vydala k autu.
Sebastian mi ji okamžitě sebral a vložil do kufru.
"Nebude ti vadit když pojede i můj pes?" Zeptala jsem se opatrně a připadala jsem si hloupě, že jsem to brala jako samozřejmost.
"Myslím že to není dobrý nápad." Zmateně jsem se na něj podívala.
"Proč?" Můj hlas zněl ostřeji než bych chtěla.
"Nepojede se mnou ve stejném autě. Bojí se mě." Vysvětlil mi, ale já jsem tomu nerozuměla.
"To není možné, proč by se tě bála? Ona se nebojí lidí."
"Já ale nejsem člověk, Evelyne." Stále jsem na něj nechápavě zírala, a tak si povzdechl a začal vysvětlovat. "Zvířata jsou více vnímavá než lidé. Většina zvířat se nás bojí, vědí, že jsme nebezpeční. Mrzí mě to, protože jsem vždycky chtěl mít psa." Omluvně pokrčil rameny. "Myslíš že jí tu můžeš nechat?"
"Nevím." Zamračila jsem se. "S tátou nepřežije." Ušklíbla jsem se, ale nakonec jsem se vrátila zpátky do domu a přepsala vzkaz. Vysvětlila jsem tam tátovi, kdy přesně jí má krmit a kolikrát s ní jít na procházku.
Bylo zvláštní nechávat jí doma. Zvykla jsem si na ni. Byla jsem nervózní, že ji nechávám samotnou na více než pár hodin, ale když jsem znovu vyšla ven a uviděla Sebastiana, všechny starosti ze mě opadly.
Po tom, co jsem pečlivě zamkla a ujistila se, že je všechno vypnuto a světla zhasnutá, nastoupila jsem se Sebastianem do auta.
"Tak tedy kam?" Zeptal se a nastartoval.
"Myslela jsem, že víš všechno."
Jen se usmál, ale dál už se neptal. Podezírala jsem ho, že se akorát snaží přede mnou skrývat, co všechno dokáže. Pořádně jsem si ho prohlédla a zjistila jsem, že se změnil. Jeho tváře byly více narůžovělé a kruhy pod očima zmizely. Byl krásnější než kdy jindy.
Otočil se a zachytil můj pohled. "Jsi jiný." Poznamenala jsem a čekala, že na to něco řekne, ale mlčel.
Nechtěla jsem být první, kdo prolomí ticho, ale uvědomila jsem si, že když pojede tak rychle jako právě jede, nebudu mít šanci získat ani část mých odpovědí.
"Proč ti to trvalo tak dlouho?"
"Potřeboval jsem udělat nějaká opatření, aby tahle cesta byla bezpečná." To mě překvapilo.
"Jaká opatření?"
"Byl jsem lovit." Odpověděl mi neochotně a podíval se jak jsem to strávila.
"Nerozumím ti." To byla pravda. " Co jsi byl lovit?"
"Myslím že lepší bude, když ti to vysvětlím později. Zeptej se na něco jiného."
"Tak dobře, řekni mi něco o sobě."
"Co chceš vědět?" Přemýšlela jsem a očima jsem přitom zabloudila k tachometru. Jel dvakrát rychleji, než byla nejvyšší povolená rychlost, přesto se ale nesoustředil na cestu o nic víc, než se soustředím já když jedu dvacítkou.
"Rozpadneš se na Slunci v prach?"
"Pověra."
"Alergie na stříbro, česnek?"
"Pověra."
"Spíš v rakvi?"
"Pověra."
"Bojíš se kříže?"
"Všechno si to vymyslela katolická církev.Přijď s něčím originálnějším." Pobaveně se zasmál.
"Co…čím se živíš" V autě najednou byla napjatá atmosféra. Sebastian se už neusmíval, ale netvářil se rozzlobeně, to mě trochu uklidnilo.
"Většina upírů," Překvapilo mě, jak uvolněně vyslovil to slovo. "jako byl Nor pijí lidskou krev. Ne nutně je však musí zabít. Já patřím k jinému druhu. Pijeme krev ze zvířat." Zkoumavě na mě hleděl, jako by čekal, že s křikem vyskočím z auta. Já jsem ale byla v klidu, vlastně jsem s jeho odpovědí byla spokojená. Jenom jsem přikývla a přemýšlela nad další otázkou.
"Proč… proč se ode mě držíš co nejdál pokaždé, když jsi se mnou?" Vysoukala jsem ze sebe a podívala se ven na ubíhající krajinu.
"Snažíme se, ale někdy je to velmi těžké. Je to jako když někdo drží dietu a každý den chodí okolo velkého čokoládového dortu. Nebo je to možná špatné přirovnání, ve skutečnosti je to mnohem horší než čokoládový dort.?"
Stromy za oknem ubíhaly stále rychleji. Bála jsem se jen podívat, jak rychle jedeme. Ale věřila jsem mu.
Usmála jsem se. "Teď mi ještě něco pověz. Když jsi mluvil o Norovi, řekl jsi "byl", místo "je". Proč?"
"Ty jsi všímavá viď?" Obrátil se na mě; oči mu jiskřily. "Nor porušil slib, který mi dal. Něco takového netoleruji."
"Jak to myslíš? Co znamená to, že to netoleruješ?" Můj byl vyšší než normálně.
"Nechtěl jsem tě vystrašit JEvelyne, ale musel jsem se o něj postarat dříve, než by ti mohl ublížit." Řekl tiše a zatnul čelist.
"Jak postarat?" neodpovídal, "Sebastiane! Jak postarat?" Můj hlas rozhodně zněl vystrašeně.
"Zabil jsem ho, jestli teda můžeš zabít mrtvého." Pozorně, ostražitě mě sledoval.
"Nechtěl jsi mě vystrašit? Vždyť já jsem kvůli němu měla noční můry. Pořád jsem musela myslet na to, kdy se vrátí."
"To je mi líto Evelyne, nikdy to nemělo dojít tak daleko, je to moje chyba." Jeho hlas zněl kajícně.
"Tvoje chyba? To nemůžeš myslet vážně! Jenom díky tobě jsem teď tady." Sebastian se lehce usmál, ale jeho oči zůstaly vážné.
"Teď jsem na řadě já." Jeho úsměv se rozšířil.
"S čím?" Zeptala jsem se zmateně.
"S otázkami."
"Dobře, ale mám ještě poslední otázku, tedy prozatím." Sebastian se zatvářil obezřetně, ale přikývl. "Proč mi říkáš Evelyne?"
"Vím, nemáš to ráda."
"Takže to děláš schválně, jenom proto že to nemám ráda?" Vypadal překvapeně.
"Proč si to myslíš? Mám rád tvoje jméno. Ale jestli vážně chceš, abych ti říkal Lily, můžu."
To mě překvapilo. Najednou mi nevadilo, že mi říká Evelyne, vlastně se mi to docela líbilo.
"Myslím že nechci." Usmál se tím svým krásným, pokřiveným úsměvem.
"A ty jsi mi neodpověděla na mojí první otázku." Připomněl mi.
"Jaká to byla?" Zeptala jsem se odevzdaně. Nechtěla jsem aby se ptal na můj nudný život. Mnohem radši bych věděla něco o něm.
"Co se stalo s tvojí matkou?" Podívala jsem se ven z okna. Začalo se stmívat, slunce už bylo za obzorem, přesto ale vydávalo nějaké světlo.
"Odpovíš mi?" Zeptal se po chvíli Sebastian jemně.
"Zemřela." Cítila jsem, jak se mi sevřelo hrdlo a snažila jsem se myslet na něco jiného. Rozhodně jsem se před Sebastianem nechtěla rozbrečet, nebo něco takového.
On chvíli mlčel, za což jsem mu byla vděčná. Nesnášela jsem neupřímné odpovědi jako: "To je mi líto." Protože jsem věděla že nebylo. Ti lidé ji neznali, nemohlo jim to být tedy líto, a to, že to říkají bylo ještě horší, než kdyby mlčeli. Probudilo to ve mně totiž ještě větší zármutek.
"Pověz mi o ní něco." Jeho hlas byl krásnější než kdy předtím. Nikdy jsem nikoho neslyšela takhle mluvit. Bylo to jako zpěv.
"Byla mi podobná, jenom oči mám po tátovi. Také byla nezodpovědná a ztřeštěná. Přesto ale ne víc, než je teta Alice. Vlastně jsou si v lecčems podobné."
"Proč nežila s tvým otcem?"
Celý zbytek cesty se ptal na každou podrobnost mého života. Většina otázek byla jednoduchá, například jakou hudbu poslouchám, ale nějaké byly složitější. Nejvíce ho překvapila odpověď na jeho otázku ohledně vztahů, které jsem měla.
"Nikdy jsi nikoho nechtěla?" Zeptal se zmateně, po tom co jsem přiznala pravdu.
"Ne dříve."

Pátá kapitola-3. část

17. ledna 2007 v 18:49 | Lily |  Stín
Pomalu jsem se podívala k oknu a uviděla Sebastiana, nehybně stojícího jako socha. Zalila mě vlna radosti. Sebastian na mě hleděl zmateně, možná nechápal, proč se mi rty zkroutily do bezděčného úsměvu.
Odemkla jsem a otevřela dveře.
"Co tady děláš?" Vypadalo to, že jsem ho touto otázkou překvapila. Vypadal ještě více zmateně než předtím.
"Panebože, co se ti stalo? Vypadáš příšerně."
Au. To bolelo, i když jsem mu musela dát za pravdu. "Ehm, díky. Ve škole byl požár." Podotkla jsem zbytečně, protože to divadlo okolo nebylo možné přehlídnout.
"Já vím. Ale nikdo z tvých spolužáků nevypadá takhle!" Zoufale na mě ukázal a velmi rychle, rychleji než by podle mě bylo možné, se přesunul na místo spolujezdce a zavřel dveře.
Dívala jsem se na svoje boty a zarputile mlčela. Nechtěla jsem mu vykládat nic z toho, co se stalo. Nejspíš by mě prostě prohlásil za hlupáka kvůli tomu, že jsem neodešla s ostatními. Neměla bych mu to za zlé. Přesto jsem to nechtěla slyšet. Sama jsem si to o sobě myslela, to stačilo.
Vzal můj obličej do svých teplých dlaní a obrátil mě k sobě. Ucítila jsem něco zvláštního, jako by mnou při jeho doteku projela elektřina. Zmizelo to, když mě urychleně pustil a zamračil se.
"Řekni mi, co se stalo." Jeho hlas byl přísný. Věděla jsem, že to nenechá být, i když jsem neznala jeho důvody. Proto jsem se rozhodla říct mu alespoň část.
Vyprávěla jsem mu co se přesně stalo, ale vynechala jsem tu část, kde jsem zjistila přítomnost Nora.
"To není možné, proč by byly zamknuté dveře?" Nevěřil mi, to mě zasmušilo. "Něco mi tajíš, vím to." Překvapeně jsem vykulila oči.
"To je absurdní." Zamumlala jsem, ale nebylo to k ničemu platné. Jeho oči byly tvrdé, bylo mi jasné, že se z toho takhle jednoduše nedostanu.
"Evelyne, proč mi lžeš?"
"Proč to děláš ty? Vždycky si z ničeho nic přijdeš a hned zase zmizíš. Chováš se tak podivně. Chvíli jsi normální a hned potom jsi naštvaný. Vždyť mi proboha nechceš ani říct, kdo jsi! A nebo" pokračovala jsem, jak se ve mně uvolnila zadržovaná zlost, "mi třeba jeden den zachráníš život a potom se ke mně chováš jako k vyvrhelovi. Jsi celou dobu tak tajuplný a děláš hloupé narážky, nad kterými potom přemýšlím a nemůžu se soustředit na nic jiného. A neříkej mi Evelyne!"
Navzájem jsme se měřili, až si nakonec Sebastian povzdechl a zatvářil se odevzdaně.
"Myslíš si že jsem to dělal schválně? Copak si vážně myslíš že mi to dělalo potěšení neříct ti pravdu? Kdybys jenom nebyla tak tvrdohlavá a pochopila, že by pro tebe bylo nejlepší, kdybys na všechno zapomněla a nechala to být tak jak to je."
"Ani nevíš jak ráda bych to udělala, ale nemůžu. Nemůžu to nechat být." Zamumlala jsem. Sebastian vypadal zmateně.
"Nerozumím ti Evelyne." Mojí námitku ohledně oslovení zadržel mávnutím ruky. "Proč? Co se děje?" Jeho hlas byl uklidňující, když jsem se podívala do jeho smaragdových očí, vyhrkla jsem pravdu, jako vždy.
"Byl tam Nor." Odvrátila jsem pohled. Neodvážila jsem se otočit a zjistit jak se tváří.
"To není možné…" Zamumlal si pro sebe. "Evelyne, jsi si jistá?" Jeho hlas byl napjatý a rozčílený.
"Ano." Zašeptala jsem.
"On to slíbil. Slíbil to!" Pěstí praštil do palubní desky, až v plastu zůstal otisk jeho pěsti.
"Sebastiane! Uklidni se!" Vykřikla jsem vyděšeně, ale bylo pozdě. "Jeď domů Evelyne." Prudce otevřel dveře a mou ruku, kterou jsem se ho snažila zadržet jen smetl. A byl pryč.
Neviděla jsem ho běžet odtamtud dál, prostě jenom zmizel. Zalapala jsem po dechu, rychle za ním zabouchla dveře a znovu zamkla. Teď, když nebyl uvnitř auta, dostala jsem strach. Rozhlížela jsem se všude okolo, ale nebyl nikde k nalezení. Protože dav se začal rozšiřovat a já se bála, aby si mě nikdo nevšiml a nemyslel si, že potřebuji pomoct, poslechla jsem Sebastiana a odjela z parkoviště pryč.
Cesta domů byla těžká, nemohla jsem dost dobře ovládat pedály, protože mě kotník bolel při každém pohybu. Přes saze v očích, které byly už částečně vymyty slzami, jsem neviděla na cestu tak dobře, jak bych potřebovala.
Když jsem vešla do domu, na záznamníku blikalo světýlko. Pustila jsem si vzkazy a zjistila, že se táta nějakým způsobem dozvěděl o požáru školy a snažil se mi dovolat. Okamžitě jsem vytočila jeho číslo a čekala. Vzal to až na osmé zvonění, těsně předtím, než bych zavěsila.
Vyptávala se mě, co se stalo a proč se mi nemohl dovolat; po dlouhých šesti minutách se mi ho podařilo uklidnit. Řekla jsem mu, že jsem vyběhla ze školy společně s ostatními a teď jsem dorazila domů. Nebyla jsem ráda, že mu musím lhát, ale tím, že bych mu řekla pravdu bych věci nijak nepomohla.
Po tom, co jsem zavěsila jsem šla do koupelny, abych zjistila jak moc špatně na tom jsem. Cestou po schodech nahoru jsem se podpírala zábradlí a našlapovala jen na jednu nohu. V koupelně jsem se posadila na vanu a vydýchávala se.
Od té doby, co jsem žila tady jsem měla více modřin a jizev, než kdy dřív. Svlékla jsem ze sebe džíny, které jsem plánovala rovnou vyhodit a zjistila, že se mi na stehně rýsuje velká tmavě modrá podlitina, která silně kontrastuje s mojí bledou pokožkou. Na rukou jsem měla škrábance, o kterých jsem se dozvěděla až když jsem z nich v umyvadle smyla špínu.
Svlékla jsem si i tričko a vlezla do sprchy. Stála jsem tam několik minut a pozorovala, jak voda, která ze mě odtékala byla čím dál čistší. Vylezla jsem teprve, když voda byla naprosto průzračná a já jsem voněla po mém oblíbeném borůvkovém mýdle.
Pohled do zrcadla nyní nebyl tak hrozivý a dokázala jsem si dost dobře představit, že si táta ani nevšimne, že se mi něco stalo.
Oči jsem měla stále zarudlé, ale jinak jsem vypadala celkem normálně. Oblékla jsem si čisté džíny a tričko a s oblečením, které jsem dnes měla na sobě jsem zamířila k popelnici. Po dlouhém uvážení jsem se rozhodla, že tričko ještě zkusím vyprat, stejně jako mikinu, džíny ale byly odřené a už předtím, než jsem je měla dnes na sobě nevypadaly zrovna nejlépe, proto jsem je bez stopy lítosti vhodila dovnitř.
Vešla jsem zpátky do domu, špinavé věci vhodila do pračky a zamířila do kuchyně. Nestihla jsem se nasnídat, a proto jsem si dala vařit vodu na čaj a do misky vysypala zbytek kukuřičných lupínků.
Když jsem dojedla, vzala jsem si horký čaj nahoru a vlezla do postele. Tam na mě čekala i Pampeliška, která odtamtud vylézala jen výjimečně.
Na přehrávači jsem si pustila nějaké písničky a poslouchala, dokud jsem neusnula.

Pátá kapitola-část 2.

15. ledna 2007 v 14:29 | Lily |  Stín
"Takže…?" Můj hlas zněl více nedočkavě, než bych si přála.
"Po tom, co jsi odešla z té kavárny, šel jsem za tebou, nevěděl jsem proč, ale měl jsem takové zvláštní tušení." Vychrlil ze sebe přiznání. "Nesledoval jsem tě příliš pozorně, ale pak jsem ucítil tvůj strach," všimla jsem si, že svírá volant tak pevně, až mu klouby na rukou zbělely, "nebylo tak jednoduché tě najít, jak by mělo. Ale povedlo se mi to. Byl jsem zoufalý. A pak jsem uviděl Nora, skláněl se nad tebou, nestačilo mnoho k tomu aby…než by bylo pozdě." Na rukou se mi udělala husí kůže, když jsem si na ten večer vzpomněla.
"Jak si to myslel, že bylo těžší najít mě, než by mělo být?"
"Normálně dokážeme najít jistého člověka, pokud jsme se s ním už dříve setkali. Můžeme také ovlivňovat to, co lidé chtějí, dokážeme cítit jejich emoce, jako je strach, bolest, radost… To je odpověď na tvou otázku. Mohl bych ti vnuknout, že chceš pohnout rukou a ty bys to udělala. Ne, ty ne a v tom je právě ten problém! Normální lidé nepoznají, když jim vlezeme do hlavy, ale u tebe cítím odpor, dokážeš se tomu částečně bránit." Podívala jsem se ven z okna, aby neviděl hrůzu v mých očích. Nedokázala jsem myslet přijatelnou odpověď, takže jsem mlčela.
"Je řada na tobě, měli jsme dohodu." Připomněl mi jemně. Když jsem se na něj podívala, zaregistrovala jsem, že i jeho oči vypadaly tepleji.
"Nevím jak začít." Povzdychla jsem si.
Jeho výraz se znovu napjal a oči dostaly obezřetný výraz.
"Dobře, jednou, ještě dříve než když jsi mě zachránil v té uličce, šla jsem na procházku s Pampeliškou. Vešla jsem do lesa a viděla tam někoho stát. Byl to ten… jak jsi mu to řekl? Nor?" Sebastian se na mě překvapeně otočil. "Chtěla jsem jít pryč, ale nemohla jsem se…pohnout. Jako by mě k sobě volal, šla jsem k němu." Uvědomila jsem si, že sotva slyšitelně šeptám, ale věděla jsem, že mě slyší. "A pak to na chvíli přestalo a já jsem utekla."
"Utekla jsi Norovi?" V jeho hlase bylo zřetelné překvapení a úžas. Trochu mě urazilo, že mě tak podceňoval, ale nemohla jsem mu to mít za zlé. Rozhodla jsem se jeho otázku ignorovat a pokračovala jsem.
"A potom se stalo to samé, ale tentokrát jsi mě zachránil ty. A mě to stále něco připomínalo. Vzpomněla jsem si, že jsem četla jednu knihu. O upírech."
"Knihu?"
"Byla stará, nevím jak se jmenovala. Měla jsem ji půjčenou z knihovny." Z jeho výrazu jsem nemohla nic poznat, byl stejně nečitelný, jako obvykle. "Psalo se tam o ovládání mysli, to je jediné, co si pamatuji. Také to, jak údajně upíři vypadají. Myslím, že bys nemohl vypadat více jako upír." Zkoumavě jsem se na něj zadívala. "Stejně tak jako Alice a Mike." Jeho obličejem něco proběhlo, ale okamžitě to zmizelo. Znovu měl obličej jako sfinga.
Uvědomila jsem si, že jsme zastavili na parkovišti před kinem.
"Měla bys jít, Marika na tebe už čeká." Neušlo mi, že jsem mu neřekla, s kým se tu mám sejít.
"Neodejdu, dokud mi neřekneš, jestli mám pravdu."
"Chceš abych tě znovu vynesl? Udělal bych to nerad, nechtěl bych tě zesměšnit před lidmi tam venku."
"To není fér. Musíš mi to říct!" Nemohla jsem uvěřit, že znovu zmizí. Nechtěla jsem odejít teď, když mi toho tolik řekl.
"Nevědomost je požehnání." Zamumlal a na důkaz toho, že se mnou skončil, se přese mě natáhl a otevřel mi dveře. Vdechovala jsem vůni, která tam po něm zůstala. Nemohla jsem určit, co přesně mi to připomíná a než jsem na to mohla přijít, vítr zvenku ji odvál.
"Je ti jasné, že tímhle to nekončí, že ano?" Varovala jsem ho.
"Myslím že ano, i když bych si přál, aby to tak nebylo." Nechtěla jsem, aby viděl, jak moc mě ranilo, že by si přál, abych ho už nechala být, a tak jsem beze slova vykročila z auta. Nepochopil by to. Stejně tak, jako jsem to nechápala já.
"Evelyne?" S nadějí jsem se otočila.
"Ano?" Skláněl se ke mně, jeho bledý půvabný obličej jen pár centimetrů od mého. Srdce mi přestalo bít.
"Bav se." řekl. Jeho horký dech mi vanul do tváře a omračoval mě. Zamrkala jsem, naprosto omámená. Pokřiveně se usmál a byl pryč. Chvíli jsem za ním zírala, ale z mého snění mě vytrhlo volání mého jména.
Zmateně jsem se otočila a uviděla Mariku, která na mě zběsile mávala od vchodu. Neochotně jsem se za ní vydala a přemýšlela, kdy znovu Sebastiana uvidím.
"Kde jsi takovou dobu, chtěla jsem ti volat, ale uvědomila jsem si, že nemám tvoje číslo!" Vyčetla mi a táhle mě k pokladně.
Když jsme přišli do sálu, film už začínal. Lidé se na nás nepřívětivě dívali, když jsme se omlouvali a procházeli okolo nich.
"Mariko?" Zašeptala jsem, sedíc na svém místě.
"Co?"
"Myslím že budu potřebovat odvoz." Sdělila jsem jí s vědomím, že klíčky od auta jsou stále v mojí kapse u bundy. Dále už jsme nemluvily, protože na nás začali lidé nadávat, ať jsme zticha.
Byla jsem za to vděčná, nemohla se mě tak vyptávat, s kým jsem přijela, ani proč nemám svoje auto. Koukala jsem na plátno, ale když film skončil, ani v nejmenším jsem nevěděla, co se tam dělo.
"Dobře jsme vybraly, byla to jedna z nejlepších komedií, co jsem kdy viděla." Oznámila mi Marika po tom, co jsme vystoupily z jednoho z promítacích sálů.
"Jo, taky se mi to líbilo." Zalhala jsem a doufala, že se o tom nebude chtít dále bavit. Měla jsem štěstí, i když ne zrovna takové, jaké bych si představovala.
"Tak kdo byl ten kluk, s kterým si přijela?" Vyšly jsme do hlavní haly, která byla provoněna čerstvým popcornem.
"Jeden…známý." Rozhodla jsem se, že jí budu lhát jak nejméně budu moct, přece jenom se ke mně zatím chovala velmi přátelsky.
Teď Marika zvedla obočí, ale nechala to bez poznámky. To jsem na ní měla ráda, jako by přesně pochopila, že tohle téma pro mě není zrovna nejpříjemnější.
"Není támhle tvoje auto?" Zeptala se zmateně a ukazovala na červené auto stojící hned před vchodem, kterým jsme právě procházely. Vypadalo úplně stejně jako moje auto, ale nemohlo to být ono. Rychle jsem si sáhla do kapsy u bundy a zalapala po dechu, když jsem zjistila, že klíčky chybí.
"Myslím že je to dost možné." Odpověděla jsem jí s úsměvem a rozběhla se k autu. Když jsem zjistila, že auto je odemčené a klíčky v zapalování, začala jsem se slabě hihňat. Marika, která právě přišla jen zakroutila hlavou.
"Někdy ti nerozumím Lily… divím se, že to někdo neukradl, je tu docela dost lidí." Vypadala, že ji to vážně udivilo. Uvědomila jsem si, že mě ne. Byla to jen další ze záhad Sebastiana Ertla.
Rozloučila jsem se s Marikou a vyjela domů. Měla jsem nutkání jet někam jinam, nechtěla jsem se se svými myšlenkami zavřít v domě, ale měla jsem to u táty značně rozlité, nechtěla jsem mu přidělávat ještě další starosti.
V pátek jsem cestou do školy zkontrolovala stav benzínu. Nádrž byla plná, samozřejmě. Teď, když jsem věděla, co znamená, když mi auto začne pískat, neměla by se podobná situace opakovat.
Ale nelitovala jsem toho. Vůbec ne. sice mi Sebastian odpověďmi, které mi dal poskytl jen nesčetně víc otázek, ale nějaké věci se začínaly vyjasňovat.
Odbočila jsem ke škole a hledala místo na přeplněném parkovišti. Nezbýval už žádný prostor, alespoň trochu blízko vchodu. Zařadila jsem se mezi oprýskanou Škodu a zeleného Peugeota. Většinou jsem parkovala hned u vchodu, jenže dnes jsem přijela pozdě.
Ráno jsem se probudila po dlouhé době dobře vyspaná. Vlezla jsem si do sprchy, aby mě horká voda trochu probudila a rozhodla jsem si umýt i vlasy. Když jsem ale vylezla, byl právě tak čas, abych odjížděla.
Na vysušení vlasů jsem ani nepomyslela, jen jsem je vyždímala do ručníku, oblékla na sebe džíny rozdrbané na kolenou, černé tričko s krátkým rukávem a tenkou červenou mikinu.
Dlouhé, mokré vlasy mi smáčely tričko, takže teď, když jsem mířila od auta do postranního vchodu, byla mi zima.
Otevřela jsem malé dveře a vešla do chodby, která byla plná malých skříněk. Ovanul mě teplý vzduch a já jsem se konečně přestala třást. Roztržitě jsem odemkla vlastní skříňku a složila do ní teplou bundu společně se šálou a čepicí, která byla také promočená.
Na chodbě bylo prázdno, minutu po začátku hodiny. Když jsem ale vešla do třídy, byl tam hluk. Učitel ještě nedorazil.
Nenápadně jsem vplula do své lavice, v které jsem seděla sama a začala jsem si vyndávat věci. Přerušilo mě zvonění, které mi dralo uši. Tak, jako ostatní jsem se snažila zakrýt si je dlaněmi, ale nepomáhalo to.
Podle vzrušených výkřiků všude okolo mi došlo, že jde o požární poplach. Nepřišlo mi to nijak podivné. Ve staré škole jsme celkem často prováděli požární cvičení.
Potom už se všechno dělo velmi rychle, někdo otevřel dveře od třídy a za ním vyběhli i všichni ostatní. Učitel se vůbec neukázal, což mi přišlo podivné. Během pár sekund jsem ve třídě zůstala sama. Zmateně jsem se rozhlížela okolo a přemýšlela, jestli mám také odejít a nebo spořádaně čekat na někoho, kdo by nás vyvedl ven.
Ještě nějakou dobu jsem váhala, když jsem ucítila kouř. V tu ránu mi to došlo, nebylo to žádné cvičení. To znamená, že sem nikdo nepřijde, protože jsou nejspíš všichni pryč. Když jsem sahala po klice, uslyšela jsem sirény přijíždějících hasičů.
Rozběhla jsem se k východu, kterým jsem každý den vcházela a zabrala za kliku. Vzduch byl prosycený kouřem, který vycházel z pánských záchodků a já jsem se zběsile rozkašlala. Nemohla jsem normálně dýchat, saze se mi usazovaly v nose a zabraňovaly průchodu kyslíku. Sundala jsem ze sebe mikinu a přiložila jsem si jí před ústa, trochu to pomohlo, ale ne na dlouho.
Snažila jsem se otevřít dveře, ale klika nepovolila. Urputně jsem se snažila přijít na způsob, kterým bych se mohla dostat ven a jediné, co mě napadlo bylo okno. Vběhla jsem zpátky do třídy, ve které se díky otevřeným oknům dalo dýchat lépe než na chodbě a zavřela za sebou dveře.
Čelo jsem měla orosené a pramínek potu mi stékal po zádech. Cítila jsem teplo, které sálalo ze zdí. Oči mě pálily a tekly mi z nich slzy, ale nezavírala jsem je.
Zabrala jsem za páku u okna a prudce do něj vrazila. Nejspíš se s ním dlouho nemanipulovalo, většinou se otevíraly jenom malé okýnka nad ním, proto se teď nechtělo pohnout.
Za sebou jsem slyšela otvírání dveří, ale nebrala jsem to na vědomí, protože se mi okno právě podařilo otevřít dokořán. Věděla jsem, že už dlouho v tom kouři nevydržím, a proto jsem se bez rozmyslu vyhoupla na parapet a z něho skočila na udusanou trávu.
V posledním okamžiku, když jsem se ohlédla jsem skrz stále houstnoucí kouř spatřila dvě černé, mrtvé oči. Nebyla jsem si jistá, jestli to nebyla jen halucinace, ale přesto ve chvíli, kdy jsem dopadla na zem, jsem se postavila a běžela pryč.
Byla jsem u zadní části budovy, kde bylo prázdno. Nepozorovaně jsem doběhla ke svému autu a pečlivě se zamkla zevnitř. Teprve tam jsem se uklidnila a zjistila, že skok z okna odnesla má noha. Cítila jsem, že se mi tam vytváří velká modřina a mohla jsem jen stěží hýbat kotníkem.
Sledovala jsem dění v přední části budovy. Všude okolo postávali studenti, které se policisté snažili odhánět. Hasiči kropili vodou budovu a zdálo se, že oheň ustává. Vlastně poškození nevypadalo vůbec tak veliké, jako zevnitř.
Dokonce jsem si všimla muže s kamerou a ušklíbla jsem se. Nikdy jsem nemohla přijít na to, kde se z ničeho nic reportéři berou. Nejspíš doopravdy odchytávají rozhovory, které policie vede vysílačkami. To mi ale přišlo příliš riskantní, kvůli hloupému požáru školy.
Nevěděla jsem, jestli mám vykloubený kotník. To by nebylo moc dobré, ale představovala jsem si, že nějak takhle by to mohlo bolet. Oči mě stále štípaly a po tvářích mi tekly slzy. Ty částečně vymývaly saze z očí. Každé nadechnutí mě bolelo tak, že jsem přemýšlela jestli by nebylo lepší nedýchat.
A i když jsem měla děkovat bohu, že jsem se z toho dostala víceméně bez úhony, neměla jsem radost. Nemohla jsem ji mít, protože to nebylo naposledy, to jsem věděla naprosto jistě. Jestli přišel Nor teď, přijde i příště. A myslím, že štěstí jsem už měla proklatě hodně.
Několik minut jsem ještě seděla v autě a vydýchávala se. Pohled do zpětného zrcátka mě zděsil. Celý obličej jsem měla černý od sazí, oči červené a podlité krví. Takhle jsem nemohla nikam vylézt.
Bylo mi nejasné, jak mě tam mohli nechat. Museli přeci vědět o tom, že jsem tam zůstala. Nepřicházelo mi na mysl, že by to mohli nechat jen náhodě. Potom jsem si ale vzpomněla, jak jsem nepozorovaně vklouzla do učebny a napadlo mě, že si mě nikdo nemusel všimnout. Možná počítali ty, kteří se dostali ven a o mě si prostě mysleli, že jsem dneska vůbec nedorazila.
Vyděsilo mě, jak blízko jsem byla tomu, aby se mi něco stalo. Znovu jsem si vzpomněla na ten mrtvý pohled a uvědomila si, že požár rozhodně nebyl moje největší nebezpečí toho dne.
Pevně jsem zavřela oči a zabořila hlavu do opěradla. Vypadalo to, jako by se celý můj život bortil. Vždycky jsem byla bezproblémové dítě a i když jsem neměla tátu, byly jsme s maminkou šťastné. Možná jsem prostě vyčerpala příliš štěstí a teď se to obrátilo. Jako přesýpací hodiny. V jednu chvíli prostě písek dojde a je konec. Doufala jsem jen, že se najde někdo, kdo by je mohl znovu obrátit.
Uslyšela jsem slabé zaťukání na okno a nadskočila jsem. Než jsem otevřela oči, abych se podívala kdo to je, napadly mě ty nejhorší scénáře. Napadlo mě, jestli by lidé slyšely můj křik. Asi ne.

Pátá kapitola-1. část

12. ledna 2007 v 17:08 | Lily |  Stín
5.KAPITOLA
V pondělí jsem se v práci potkala s Marikou, která mi připomněla naší konverzaci o tom, že si někam vyjdeme. Navrhla, že by jsme zítra mohly jít do kina. Nebyla jsem tam už dlouho a potřebovala jsem dělat normální věci, abych tátu alespoň trochu uklidnila. Předpokládala jsem, že jít do kina je dostatečně normální pro lidi mého věku, proto jsem nadšeně souhlasila.
Hned jak jsem v práci skončila, jela jsem domů. Táta už byl doma a bylo jasné, že mluvil s Eduardem, protože na jeho tváři se rozlil spokojený výraz v okamžiku, kdy jsem vešla do dveří.
Chtěla jsem za ním jít, protože už jsme se dlouho jen míjeli, ale musela jsem dělat domácí úkoly. Nechala jsem se ho tedy dívat na jeho oblíbený sportovní kanál samotného.
Venku začalo pršet. Dešťové kapky hlasitě bušily do mých oken a to mě rozptylovalo. Práce mi trvala dvakrát déle, než by mohla. Když jsem dokončila seminární práci z fyziky, byla jsem tak unavená, že jsem si šla lehnout. Jakmile jsem ale byla v posteli a všude okolo byla tma, nebyla jsem schopna přinutit se zavřít oči. Zírala jsem do stropu, v kterém se zrcadlilo světlo zvenku a snažila se uklidnit myšlenky, které se v mé hlavě vynořily.
Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu, ale to ztlumilo zvuk dopadajících kapek jen nepatrně. Usnula jsem teprve když přestalo pršet.
Celý následující den jsem byla unavená a rozlámaná. Ve škole jsem usínala na každé hodině a nemohla se dočkat, až budu moct být doma a spát.
Když jsem nasedla do auta, připravena jet domů, vzpomněla jsem si, že dneska mám jít do kina s Marikou. Hlasitě jsem si povzdychla a přemýšlela, jak se z toho vymluvit, ale neměla jsem její telefonní číslo, musela jsem jít. Odevzdaně jsem tátovi zavolala a řekla mu o svých plánech. Byl nadšený.
S Marikou jsem se před kinem měla sejít až za hodinu, rozhodla jsem se tedy, že pojedu oklikou, abych prozkoumala zadní část města, kde jsem ještě nebyla. Za pár minut jsem byla venku z města a ujížděla po silnici, která směřovala bůhvíkam.
Když zmizely veškeré domy a nikde se neobjevovala odbočka, které by směřovala zpátky do města, začala jsem být nervózní. Za pár dalších minut jsem zahlédla cestu. Nebylo tam označení, ale byla jsem přesvědčena, že tím směrem muselo být město, proto jsem odbočila.
Cesta byla úzká a vypadala, jako by tam žádná auta nejezdila. Podívala jsem se na palubní desku, abych zjistila kolik je hodin a zarazila mě blikající kontrolka. To, že mi došel benzín potvrdilo zpomalující auto.
"Sakra!" Zaklela jsem sama pro sebe a zatáhla za ruční brzdu, aby se auto z kopce nekontrolovatelně nerozjelo. Chvíli jsem jen bezmocně těkala očima okolo, ale neviděla jsem nic jiného, než pole a les.
První, co mě napadlo bylo zavolat tátovi, to jsem si ale rychle rozmyslela. Za prvé by asi nebyl zrovna bez sebe radostí, že se projíždím někde mezi končinami a za druhé…co bych mu asi řekla? Ahoj tati, přijeď pro mě prosím, jsem někde mezi lesem a polem. Jaká silnice? Ona to vlastně není silnice, spíše nějaká pěšina.
Cítila jsem, že se mě začínala zmocňovat panika, a tak jsem vystoupila z auta, abych se trochu uklidnila. Hned jak jsem otevřela dveře od auta, uhodil do mě studený vítr. Pevněji jsem se zabalila do bundy a zamknula auto.
Počítala jsem, jak dlouho mi přibližně bude trvat pěšky dojít k silnici, kde přeci jenom jednou za čas projelo auto a zjistila jsem, že za dvacet minut bych tam mohla být. Na kino jsem mohla rovnou zapomenout, nebylo v mojí moci stihnout to, i kdyby mi nakrásně zastavilo hned první auto a poskytlo mi pomoc.
Začínal do mě prostupovat chlad a já se začala viditelně třást. Na sobě jsem měla jen podzimní bundu, protože jsem nepředpokládala, že bych mohla absolvovat delší cestu než pětiminutový přechod z parkoviště ke vchodu do kina.
Měla jsem takový pocit, že se štěstí naprosto ode mě odvrátilo, nebo to možná také bylo tím, že jsem si nevšímala toho, že mi na palubní desce blikalo něco, co by asi nemělo.
Po několika metrech jsem za sebou uslyšela tiché vrnění motoru. S nadějí, že za volantem auta, které se ke mně blížilo, bude někdo, kdo mi poskytne pomoc, nebo alespoň někdo, kdo mě neznásilní, nezabije a nezakope jsem se otočila. Asi dva metry ode mě právě zastavoval černý mercedes s tmavými skly; snažila jsem se zaostřit, abych zjistila, že se mýlím, protože to, co jsem viděla, nemohla být pravda. Ale marně, moje oči mi stále znovu promítaly ten samý obraz.
Sebastian otevřel dveře a vystoupil z drahého auta. Byla mi zima, v žaludku jsem měla prázdno, protože poslední jídlo, co jsem měla byla snídaně a zoufale jsem se potřebovala dostat pryč, abych stihla domluvenou schůzku, přesto jsem se ale otočila a kráčela pryč od něj.
Zaslechla jsem za sebou slabé zachechtání, nemohla jsem si tím být jistá, přesto mě to ještě více popudilo a přidala jsem do kroku.
"Evelyne, počkej." V jeho hlase bylo znát pobavení, i když se ho snažil skrýt. Prudce jsem se k němu otočila.
"Co tady děláš? A neříkej mi Evelyne!" Chtěla jsem, aby ho můj doběla nažhavený hněv doopravdy spálil, ale zdálo se, že ho to jenom více pobavilo.
"Snažím se pomoct ti, ale ty vypadáš, jako že o pomoc nestojíš." Zařadil se vedle mě a nedělalo mu nejmenší problémy, držet se mnou krok.
"Máš pravdu, o tvou pomoc nestojím." Snažila jsem se, aby můj hlas zněl tak ostře, jako to dokázal on, ale byl to jen velmi slabý pokus.
"Lily, stůj," vzal mě za ruku a otočil k sobě. Jeho ruka byla jemná a hřejivá, hodně hřejivá. Přemýšlela jsem, jestli nemá horečku, nebo jestli jsem jen já tak zmrzlá. Byla jsem zklamaná, když okamžitě mojí ruku pustil a místo tepla se do mé dlaně vetřel štiplavý chlad. "Chtěl bych se ti omluvit za to, jak jsem se choval, když jsme se minule…potkali. Bylo to hrubé." Jeho oči vypadaly naprosto upřímně a já jsem zoufale chtěla věřit mu, ale věděla jsem, že by se dokázal takhle tvářit za každé situace.
Podívala jsem se stranou a zvažovala svoje možnosti. Nakonec jsem se rozhodla, že radši ztratím trochu své hrdosti, než abych tu mrzla a přemýšlela, jak tátovi vysvětlím, kde jsem byla.
Znovu jsem se na něj podívala a ještě než jsem odpověděla, objevil se na jeho tváři vítězný úsměv. "Dobře, omluva se přijímá. Tak, máš v tom tvým přepychovým autíčku-" ušklíbla jsem se "schovaný kanistr benzínu?"
"To zrovna ne, ale odvezu tě."
"Tak to teda ne, nenechám tady stát moje auto. Vlastně ani není moje!" Vehementně jsem protestovala a přemýšlela, jaké mám asi šance, abych ho přinutila odvézt mě na nejbližší benzínku.
"Kam jsi chtěla jet?" Zeptal se klidně.
"Do kina, ale pojedu tam svým autem."
"To si nemyslím." Na důkaz toho pode mnou země zmizela a já jsem se objevila v jeho náručí. Snažila jsem se vymanit, ale jeho sevření bylo ocelové, ani jsem s ním nepohnula.
Mé pokusy o vyproštění mu přišli vtipné, což mě ještě více rozzuřilo. Za pár vteřin jsem už seděla v jeho autě.
Podívala jsem se ze Sebastiana, který právě obcházel auto, aby zasedl na místo řidiče, na dveře a přemýšlela, jakou bych asi měla šanci doběhnout k mému autu a zavřít se tam. Nakonec mi došlo, že má šance by asi byla rovna nule a navíc bych stále měla ten samý problém, jako když přijel, a proto jsem jen vzpurně našpulila rty, založila ruce a zabořila se do sedadla, které vonělo tak, jak voní auta když je právě koupíte.
Slyšela jsem, že Sebastian nastoupil, ale ani jsem se na něj nepodívala. Když jsem si uvědomila, že stále stojíme, zvědavě jsem se němu otočila.
Sebastian mě sledoval a v očích mu jiskřilo. "Co je?" Nevydržela jsem dál jeho pohled a útočně se zeptala.
"Někdy se chováš jako malé dítě." S úsměvem otočil klíčkem v zapalování a pomalu odjížděl pryč.
"Cože?" Vyhrkla jsem rozhořčeně. Nechápala jsem změny jeho nálad, v jednu chvíli se mi omlouval a vzápětí mě urážel.
"Jak ti mohl dojít benzín, když už ho máš málo, začne tvoje auto pískat." Vypadal vážně zmateně.
"Tak to pískalo protože tam bylo málo benzínu?" Zeptala jsem se užasle. Sebastian se na mě podíval, jako kdyby si říkal, jestli je něco takového vůbec možné. Chvíli to vypadalo, že chce něco říct, potom ale jen zatřásl hlavou a stočil oči zpátky na cestu před sebou. "A já s tím chtěla jet do servisu… jak jsi vlastně věděl že mi došel benzín?" Na to neodpovídal, ale všimla jsem si, že ho to pobavilo.
Po chvilce jsme objížděli moje auto a já jsem se na Sebastiana vyděšeně podívala. "Co moje auto? Nemůžu ho tady nechat. Jak se dostanu domů?"
"Než skončí film, bude stát na parkovišti." Odpověděl mi klidně se samolibým úsměvem. Přemýšlela jsem, jak to chtěl udělat. Musel by vzít ještě někoho, kdo by pak odjel s jeho autem, bylo by to složité a navíc si nemyslím, že by to stihnul.
"Dobře." Odpověděla jsem už s úsměvem. Vzal to jako výzvu.
"Takže, teď jsme přáteli?" Dávala jsem si záležet, aby můj hlas zněl dostatečně ironicky.
"Hmm… myslím že by stálo za to zkusit to, ale varuji tě, nejsem pro tebe dobrý přítel." Jeho hlas zněl temně, ale přesto jsem se cítila zvláštně uvolněně.
"Přátelé jsou k sobě upřímní." Podotkla jsem a vyčkávavě na něj hleděla. Jeho výraz ztvrdl jako mávnutím proutku.
"To není dobrý nápad."
"To je vážně frustrující, víš."
"Myslím že si to umím představit." Na jeho tváři se znovu objevil ten úžasný pokřivený úsměv.
"Na co myslíš?" Zvědavě se zeptal po chvíli ticha a koukal se na mě s hlavou nakloněnou na stranu. Zadívala jsem se do jeho neuvěřitelně zelených očí a pomátly mě tak, že jsem řekla pravdu.
"Snažím se přijít na to, co jsi zač."
"A daří se ti to?" Zeptal se ledabyle, ale v jeho hlase bylo napětí.
"Nevím." Přiznala jsem.
"JAké jsou tvé nápady?" Znovu na mě upřel svůj pronikavý pohled, ale tentokrát jsem odolala a nic jsem mu neprozradila. "Ty mi to neřekneš." To nebyla otázka, jen to suše konstatoval.
"Bingo." Vychutnávala jsem si ten pocit, že je alespoň něco, co před ním mohu tajit.
"Co bych mohl udělat proto, abys mi to řekla?"
Chvíli jsem se nad tím zamyslela- nechtěla jsem si nechat ujít takovou příležitost. "Když mi zodpovíš jednu otázku, řeknu ti to."
Přivřel oči tak, že z nich byly jen dvě štěrbinky a neodpovídal tak dlouho, že jsem se začala bát, že nebude souhlasit. "Dobře." Do hlasu se mu vloudil tvrdý tón. "Ptej se."
Byla jsem u vytržení, že souhlasil, ale snažila jsem se vypadat klidně. Chtěla jsem vybrat jednu otázku, na kterou bych chtěla odpovědět nejvíce, ale bylo to těžké. Měla jsem jich stovky.
"Řekněme, že bys mohl ovládat ostatní lidi." Začala jsem pomalu. "Jak by to fungovalo, co všechno bys dokázal?" Vyčkávavě jsem na něj hleděla a doufala, že si o mně nebude myslet že jsem blázen. Zdálo se, že váhá, zmítán nějakým vnitřním dilematem; předpokládala jsem, že se rozhoduje jestli být upřímný, nebo ne.
"Můžeš mi věřit." Snažila jsem se ho přesvědčit.
"Asi už nemám jinou možnost." Téměř zašeptal.

Čtvrtá kapitola-4. část

11. ledna 2007 v 18:58 | Lily |  Stín
Znovu se mě ptal, jestli jsem nezahlédla do tváře tomu, kdo mě napadl. Na pravdě je jedna výhoda- nemusíte si pamatovat, co jste říkali. Kdybych říkala pravdu, nemusel mě polít studený pot a zajisté by ta má lež o bouchnutí do hlavy nebyla tak nápadná. Ale nakonec mě propustil a dokonce nevypadal nijak podezřívavě, i když i kdyby byl, nejspíš bych to na něm nepoznala. Táta vždycky uměl dobře skrývat pocity, v tom jsem se od něj lišila. Mnoho lidí mi říkalo, že jsem jako otevřená kniha, což nebylo něco, co bych oceňovala.
Na tváři jsem cítila slunce. Pomalu jsem otevřela oči a přemýšlela, kde jsem. Nade mnou se tyčily větve stromů a já ležela v mokrém listí. Třásla jsem se zimou, tělo pokryté ranní rosou. Uvědomila jsem si, že už je světlo, táta tedy bude vzhůru.
Už nebylo co zachránit. Táta mě každý den ráno, když si myslel že spím, kontroloval. Přesto jsem ale domů běžela tak rychle, jak jsem mohla. Boty se mi bořily do mokré hlíny a já se snažila vzpomenout, kudy jsem šla. Marně.
Nakonec jsem vylezla z lesa někde úplně jinde, než kudy jsem tam vešla. Byla jsem ale ráda, že jsem se vůbec dostala pryč, protože všechny stromy vypadaly stejně a já jsem začínala dostávat klaustrofobický záchvat.
Během chvilky jsem vběhla na cestu, kterou už jsem znala. Doběhnout domů byla otázka okamžiku. Co nejtišeji jsem odemkla dveře a po špičkách se vydala ke dveřím. Zírala jsem do země, abych našlapovala potichu a nezakopla. Zarazila jsem se při pohledu na nohy. Pomalu jsem zvedala hlavu a zjistila, že táta stojí u schodů s rukama založenýma a nasupeným pohledem.
Úzkostlivě jsem se na něj podívala a vyčkávala.
"Kde jsi byla?" Snažil se znít klidně, ale v jeho hlase bylo rozhořčení.
"Nemohla jsem spát, šla jsem se projít. Vím, měla jsem ti nechat vzkaz nebo tak, ale byla jsem ospalá, nepřemýšlela jsem. Omlouvám se ti, vím, že ti teď způsobuji jenom starosti a je mi to líto, líto, líto." Podívala jsem se mu do obličeje a zahlédla překvapení, které mu po něm přeběhlo.
"Evelyne, ani si nedokážeš představit jaké pro mě bylo, když jsem tě šel zkontrolovat a postel byla prázdná. Prohledal jsem celý dům, ale ty jsi nebyla k nalezení. Volal jsem ti na mobil, ale slyšel jsem ho zvonit v tvém pokoji. Měl jsem jít do práce, dneska byl vážně důležitý den, ale nemohl jsem. Strašně jsem se bál. Už jsem chtěl zavolat policii, ale nemusel jsem, protože oni zavolali mně!" Pomalu mi začínalo docházet, co mu asi tak chtěli říct a cítila jsem, jak blednu. "Policista, který vyšetřoval tvůj případ, mi popsal, jak ses mu vloupala do kanceláře. Nemohl jsem tomu uvěřit a přesvědčoval jsem ho, že jsi to nebyla ty, ale mluvil jasně. Ani nevíš, jak trapné to pro mě bylo. Přemluvil jsem ho, aby to nechal být, ale nejradši bych to neudělal! Měla by si nést odpovědnost za své činy a přísahám že to bylo naposledy, co jsem něco takového udělal."
Ohromeně jsem na něj zírala. Ještě nikdy jsem ho neviděla takhle naštvaného a už vůbec ne na mě. Nevěděla jsem co říct, neexistovalo nic, co by mohlo obhájit moje chování. A já jsem se nechtěla obhajovat, protože jsem věděla, že má pravdu. Napadlo mě, že bydlet s ním nebylo vůbec správné rozhodnutí. Kdybych sem nikdy nepřijela, nic z toho, co se stalo, se stát nemuselo.
"Promiň." Zašeptala jsem. "Možná bych se měla vrátit za Alicí." Znovu jsem se mu podívala do očí, abych viděla, co si o tom myslí on. V jeho očích bylo překvapení a zároveň nesouhlas.
"Evelyne, pochop mě, já nechci abys odešla. Jediné co chci je pochopit, co se s tebou děje. Vidím, že s tebou něco není v pořádku, nikdy jsi neměla problémy a já teď nevím, co mám dělat. Chci aby bylo všechno jako dřív." Jeho oči vyzařovaly bezmoc a já jsem se nenáviděla. Nedokázala jsem pochopit, jak jsem mohla do tátovo krásných, hřejivých očí dostat takový smutek.
"Já… nevím. Nevím co se se mnou děje. Ani nevíš jak ráda bych byla, kdyby bylo všechno jako dřív! Ale to nejde. Nikdy už nic nemůže být jako dřív! Nikdy." Hlas se mi zlomil a v očích jsem cítila sůl. Kousla jsem se do rtu, abych potlačila slzy.
Táta si prohrábl rukou vlasy a nevěděl, co říct.
"Promiň tati, myslím že příští víkend pojedu za Alicí. Tenhle víkend je pryč, psala mi to. Už dlouho mě přemlouvá, abych za ní přijela. Teď se půjdu převléknout, jestli nechci dostat zápal plic, měla bych ze sebe shodit to mokré oblečení. Slibuju ti, že už se to nestane, už takhle nikam nepůjdu." Do tátovo tváře se znovu vrátila ta rodičovská autorita.
"To máš pravdu, nepůjdeš. Od teď budu vědět o každém tvém kroku, rozumíš? Z práce pojedeš hned domů a nikam jinam, jasný?"
"Chápu, teď bys měl jít do práce, ještě není moc pozdě." Když jsem si všimla tátovo výrazu, pokračovala jsem. "Dneska z domu nevylezu ani na krok, slibuji."
Vyběhla jsem schody po dvou a zavřela se k sobě do pokoje. Vlezla jsem si pod sprchu a cítila, jak se mi svaly na zádech uvolňují. Stála jsem tam několik minut a nechala do sebe proudit příjemné teplo. Jen neochotně jsem vylezla.
Když jsem se podívala do zrcadla, zděsila jsem se. Pod očima jsem měla temné kruhy a na tvářích škrábance od větviček. Ani jsem nechtěla pomyslet na to, jak se táta lekl, když mě uviděl.
Oblékla jsem si tepláky a vklouzla do postele. V okamžiku, kdy jsem zavřela oči, usnula jsem. Spala jsem neklidně, zmítaly mnou noční můry a probudila jsem se brzy, ale spát už jsem nechtěla.
Zapnula jsem počítač, který jsem používala jen pro korespondenci s Alicí. Byl rychlý, ne jako počítač, který jsem měla společný s mamkou. Ten se připojoval tak dlouho, že jsme se zatím mohly jít najíst, teď jsem ale našla svůj oblíbený vyhledávač téměř okamžitě. Sedla jsem si na tvrdou koženou židli a začala číst e-maily od Alice. Bylo jich pět. V prvních dvo
u popisovala svůj den a poslední tři mi vyčítala, že jí nepíšu. Napsala jsem jí dlouhý omluvný dopis, ve kterém jsem se vymlouvala na nedostatek času a zároveň jsem jí slíbila, že příští týden přijedu. Když jsem dopsala, chvíli jsem otálela, ale pak jsem do vyhledávače zadala jediné slovo.
Upír.
Když se objevily výsledky, měla jsem se čím probírat- bylo tam všechno, filmy, knihy, počítačové hry a články z novin. Pak jsem našla slibnou stránku a otevřela ji. Na domovské stránce na mě čekal citát.
Krev žádného těla jísti nebudete, neboť duše všelikého těla jest krev jeho. Kdokoliv by ji jedl, vyhlazen bude. - Třetí kniha Mojžíšova, kap. 17.
Zbytek stránky byl seznam upírů z různých zemí. Překvapilo mě, že většina byla úplně jiná, než jak jsem je znala z filmů a knih. Jen málo z nich, jako byl slovenský Upier, indická Kali a nebo bulharský Ustrel, se vůbec obtěžovali pít krev.
Hledala jsem cokoliv, co by znělo povědomě, nebo vůbec věrohodně. Mou pozornost opravdu upoutaly jen tři jména: rumunský Varacolaci, který se mohl objevovat v podobě krásného člověka s bledou pletí a albánský Lugat, o kterém tam byla jedna věta.
Lugat nezabíjí své oběti, krmí se jen střídmě a je relativně neškodný.
Dále tam byl italský Stregoni benefici, o kterém se psalo, že je na straně dobra a je největším nepřítelem všech zlých upírů.
Bylo to uklidňující najít alespoň jedno heslo, které mluvilo o existenci hodných upírů, ale celkem vzato tam nebylo nic, co by mi nějak pomohlo. Téměř všechno byly jen mýty a věci, které vůbec nesouhlasily s tím, jak vypadal muž, který mě napadl, nebo Sebastian, Mike a Aneta.
Dále jsem už nehledala. Vypnula jsem počítač a šla se najíst. Zásoby, které jsem nakoupila byly už téměř snědené, ale nechala jsem to být. Koneckonců, slíbila jsem přeci tátovi, že se nehnu ani na krok.
Namazala jsem si okoralý chleba máslem a pomalu žvýkala. Když jsem se na chleba pozorněji podívala, zjistila jsem, že je plesnivý. Znechuceně jsem sousto, které jsem měla v puse vyplivla do koše a hodila tam i celý chleba.
Nakonec jsem si do misky nasypala cereálie a zalila mlékem. Od hladu mi to moc nepomohlo, ale zapláclo mi to žaludek alespoň na chvíli.
Přemýšlela jsem, co bych mohla celý den dělat, aniž bych porušila slib, který jsem dala tátovi a nakonec jsem rozhodla pro kreslení. Asi bych měla dodělat obraz, na kterém chybělo už jen pár posledních úprav. Byla to změť barev-červená, žlutá, oranžová a zelená. Abstraktní obrazy jsem nedělala moc často, tentokrát jsem však něco takového do pokoje potřebovala. Ale neměla jsem náladu pracovat na něm, tak jako obvykle, neschopna cokoliv dokončit.
Místo toho jsem vzala tužku a sledovala, jak se mi ruce rozběhly po papíře. Pustila jsem si písničky z muzikálu Romeo a Julie a soustředila se na ně více než na to, co jsem kreslila. Když jsem zvedla hlavu, abych se podívala, co jsem vytvořila, zadržela jsem dech.
Z papíru se na mě dívaly dvě oči, krásné, ale přesto ne tolik, jako ve skutečnosti. Dokonale jsem vystihla bledou, sametovou pleť, na které vynikaly tmavé rty. Jeho výraz byl rozzlobený, tak jako byl obvykle, když jsem ho viděla, přesto byl ale neskutečně krásný.
Zmuchlala jsem ho a pohodila do rohu pokoje. Musela jsem na něj přestat myslet, vyhýbat se mu. Ale nevěděla jsem, jestli to dokážu.

Čtvrtá kapitola-3. část

11. ledna 2007 v 18:57 | Lily |  Stín
Promáčené věci jsem hodila do rohu pokoje a vyšla za tátou. Přemýšlela jsem, o čem se se mnou bude chtít bavit, ale nic jsem si nevymýšlela, když už budu lhát, nechci nad tím přemýšlet dopředu, bude to plod okamžiku. Zamyslela jsem se nad tím, jak dlouho jsem mu už nevařila večeři a pocítila pocit viny.
Z obýváku jsem slyšela, tak, jak jsem předpokládala, televizi. Potichu jsem vešla dovnitř a sedla si vedle táty na pohovku. Snažila jsem se sledovat televizi, kde probíhal nějaký tenisový turnaj, když jsem ucítila, jak mě na tváři zašimral pohled.
Otočila jsem se na tátu a zjistila, že mě pozoruje. Tázavě jsem pozvedla obočí a sledovala, jak táta přemýšlí, co říct.
"Víš, vím že je ti osmnáct a už ti nemůžu nic nařizovat, ale možná bys mi mohla dát vědět, když někam jdeš." Táta mluvil rozpačitě a já nechápala význam jeho slov.
"Byla jsem přeci v práci, o tom víš." Zkusila jsem, ale tátův pohled mi prozradil, že tak jednoduché to nebude.
"Náhodou jsem mluvil s Eduardem a ten mi řekl, že jsi odešla už před dvěmi hodinami." Nevěřícně jsem na něj zírala. Kontroluje mě?
"Promiň tati, byla jsem se projít." Snažila jsem se, aby můj hlas co nejvíce omluvně, ale nešlo to moc snadno. Přeci jenom jsem za sebou měla celkem náročný večer a jediné, co jsem chtěla bylo spát. Možná se dokonce už nikdy neprobudit.
"Já… bál jsem se, minule když jsem se po tobě sháněl, našel jsem tě v nemocnici." Věděla jsem, že to jen tak neskončí. Táta nebyl typ člověka, který si potrpí na zbytečná slova, ale to, že mě někdo napadl, nemohl nechat jen tak vyšumět. Už jenom proto, že se to tak prostě nedělá.
Lidé často dělají to, co dělají ostatní. Chtějí to, co mají jiní, a čím více jim to uniká, tím více po tom touží. Nesnášela jsem závist, někdy mi přišlo, že je to nejhorší lidská vlastnost. Vždyť už od počátků věků se pro závist lidé vraždili a ubližovali si.
"To je mi líto tati, vážně se omlouvám, příště ti dám vědět, byla jsem se projít." Zvedala jsem se k odchodu. Věděla jsem, že táta nedomluvil, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Doufala jsem jen, že mě alespoň v rámci možností pochopí. Cokoliv, o čem by se mnou mohl chtít mluvit by ve mně vzbudilo jen další smutek, kterého jsem se snažila urputně zbavit.
"Jsem unavená, vážně, můžeme si promluvit zítra?" Nečekala jsem na odpověď a vyběhla schody zpátky do úkrytu svého červeného pokoje. Zabouchla jsem za sebou dveře a zády se o ně opřela.
Do okenních tabulek bušil neúnavný, vtíravý déšť jako tisíce malých kamínků. Zpočátku jsem to nechápala, ozývaly se rány tak hlasité, že to nemohla být jen voda. Když jsem přistoupila blíže k oknu, zjistila jsem, že jsou to kroupy. Dívala jsem se ven, pozorovala měsíc, který jako zázrakem nebyl skryt za všudypřítomnými mraky, a přemýšlela. Od smrti matky jsem se propadala jen dolů. Kde bude asi to pověstné dno, odkud už povede jen cesta vzhůru?
Přes své zákazy jsem si vybavila maminku. Pamatovala jsem si každý detail její tváře, chůze, oblečení, toho dne, kdy jsem ji viděla naposledy. Tak ráda bych vrátila čas, abych jí mohla alespoň naposledy obejmout. Vždycky jsem její přítomnost brala jako samozřejmost, možná proto jsem nikdy nepovažovala za nutné říct jí, jak moc jsem jí měla ráda. Věděla jsem, že jí jednou ztratím, ale nedokázala jsem si to připustit. Ne tak brzy. Vždyť co by se mohlo stát mojí mladé, životem oplývající mamince?
A pak byla pryč. Rozum mi říkal, že už jí nikdy neuvidím, ale pořád jsem to nechápala. Byla jako jezero, ke kterému jsem se chodila každý den napájet a čerpat z něj energii. Myslela jsem, že tam bude věčně, že nikdy nemůže zmizet. Ale ono vyschlo. Na jeho místě zbyla jen prázdnota a já jsem umírala žízní. Docházela mi energie a hlavně chuť k tomu, abych šla dál.
Za oknem se objevily další blesky, bylo jich mnoho. Čím dál častěji se objevovalo modré, oslepující světlo, které následně zanikalo, aby mohlo vzniknout další, ještě více zářivé. Byla jsem tím pohledem uchvácena. Tohle byl jen jeden z mnoha důkazů síly přírody. Byla tady mnohem dříve než první člověk a bude tu i mnohem déle, než poslední.
Nemohla jsem se vzdát jen kvůli tomu, že jsem se neměla o koho opřít. Musela jsem se postavit na vlastní nohy a sama přežít, musela jsem si najít důvod, proč žít. Možná že měsíc zašel za obzor, pořád mi tam ale zbyly hvězdy. Nikdy nebudou moct být tak zářivé a krásné, ale přesto budou dále vydávat světlo.
Přitulila jsem se k Pampelišce a nechala do ní smáčet své slzy smutku, naděje a úlevy. Slyšela jsem, že se slzami z těla odchází i všechna bolest a špatné pocity. Možná se pláčem člověk jen unaví tak, že nemá dost síly myslet na něco zlého. Ať už je to jakkoliv, když jsem měla oči vyschlé a polštář promočený, usnula jsem. Nevadilo mi, že jsem byla oblečená, nepřikrytá a světlo v pokoji svítilo. Když přišel spánek, uvítala jsem ho s otevřenou náručí. Už jsem se nemohla dočkat až budu ve světě, kde moje starosti a obavy zmizí, kde nic není skutečné. Ale co je to vlastně skutečnost? Svým způsobem je skutečné vše, co prožíváme, co v nás vzbuzuje emoce. Co na tom, že pro ostatní je ten svět nepolapitelný, když my ho vidíme tak jasně, jako každý den ráno, když se probouzíme?
O pondělní noci mě probudilo ohlušující ticho.
Muselo být něco okolo třetí hodiny ráno. Déšť a vítr už ustal a jediný zvuk, který se ozýval bylo tátovo slabé chrápání. Snažila jsem se znovu usnout, ale nešlo to, moje nohy byly naplněné energií, potřebovala jsem běžet, nebo alespoň něco dělat.
Vzala jsem si na sebe džíny, tričko a mikinu, aniž bych věděla, proč se vůbec převlékám z pyžama. Potichu, tak, aby mě táta neslyšel, jsem se vykradla dolů po schodech. Chtěla jsem si jít do kuchyně pro teplé mléko, ale vyšla z hlavních dveří ven.
Zem byla pokryta kroupy, které ještě nestačily rozmrznout. Vypadaly jako bílý, všudypřítomný koberec. Tiše praskaly, když jsem na ně našlapovala a já jsem přemýšlela, kam jdu.
Pomalu jsem vyšla ze vrátek a příliš pozdě mě napadlo, že jsem sebou mohla vzít Pam. Nechtěla jsem ale znovu podstupovat tu cestu po špičkách, abych náhodou nevzbudila tátu, a proto jsem jen mávla rukou a šla dál.
Nechtěla jsem jít do blízkého lesa, ještě pořád byla vzpomínka na něj příliš živá. Vydala jsem se tedy místo toho cestou, kterou už jsem jednou také šla s Pampeliškou. Silnici lemovaly ty samé domy, bez slunečního svitu ale nevypadaly vůbec tak bezpečně, jako s ním. Šla jsem rychleji, než když jsem šla s Pampeliškou, která se loudala a očichávala snad každé místečko, které mohla.
Za chvíli jsem proto stanula na kraji hlubokého lesa. Bouřka smetla skoro všechny listy, proto teď stromy vypadaly jako kostry. Je zvláštní, jak moc může zima změnit krajinu. Ještě před pár dny to tam vypadalo krásně- stromy byly pokryty barevným listím a všude okolo byla vidět jen červená, žlutá, oranžová a zelená. Nyní byly listy uschlé a zmrzlé. Větve stromů byly holé a ve tmě, která tam panovala, vypadaly černé.
Neodradilo mě to však a já jsem obezřetně vešla do lesa. Potichu jsem nakračovala a snažila jsem se všechno promyslet. Čerstvý, studený vzduch mi pročistil hlavu. Jestli muž, který mě napadl byl upír, byl jím i Sebastian.
Proto asi bylo lepší, když se ke mně zachoval tak, jak to udělal. Jistě, měla jsem na něj vztek, protože mi lhal, proto, že o mně řekl že jsem blázen, ale hlavně protože měl pravdu. Nic mi nedlužil, zachránil mi život, to já jsem mu dlužila. A pokud jediné, co chce bylo, abych ho nechala být, musela jsem to akceptovat. Věděla jsem, že nikdy nebudeme moct být přáteli a upřímně, po dnešním večeru jsem o to ani nestála.
Možná že nejjednodušší by bylo nechat to všechno být. Zapomenout na to, co se stalo v jedné temné uličce a nechat celé tohle období mého života za sebou.
Vítr odehnal většinu mraků z oblohy a mě se naskytl výhled na oblohu posetou tisíci hvězd. Uprostřed lesa, daleko od pouličního osvětlení, jsem je mohla vidět naprosto zřetelně. Čím déle jsem je pozorovala, tím více se jich odhalovalo, jako by se rozsvěcely jen pro mě.
Stromy byly vysoké, proto jsem viděla jen výřez oblohy, ale to stačilo. Listí pode mnou, i přesto, že bylo nasáklé vodou, značně šustilo. Chtěla jsem si sednout, protože jsem ještě stále byla rozespalá, ale listí bylo mokré.
Po chvilce jsem začínala cítit, jak mi těžknou víčka. Byla jsem unavená a spílala jsem si za to, že jsem vůbec vylezla z domu. Ani když jsem nevěděla, že na světě jsou věci, které jsou nad mé chápání a ty "věci" se mě asi snaží zabít, nechodila jsem uprostřed noci sama do lesa. Asi jsem i přes všechno ujišťování, že jsem naprosto v pořádku, měla sebevražedné sklony.
Příliš vyčerpaná na to, abych dokázala normálně uvažovat jsem si sedla na nejsušší místo, které jsem našla, opřela se o kmen stromu a zavřela oči. Okamžitě jsem tak udělala, usnula jsem. Nechtěla jsem, ale stalo se tak. Vůbec jsem nepomyslela na nebezpečí, na to, jak se asi bude cítit táta, až mě přijde zkontrolovat do pokoje, jak to v poslední době dělá a postel bude prázdná.
Už jsem s ním mluvila o tom, co se mnou chtěl tak naléhavě probrat. Musela jsem mu slíbit, že na sebe budu dávat pozor a nebudu chodit nikam, kde nebudou lidi. Co by asi řekl tomuhle? Ani jsem na to nechtěla pomyslet.

Čtvrtá kapitola-2.část

11. ledna 2007 v 18:49 | Lily |  Stín
Zvedla jsem ruku a zaklepala. Slyšela jsem, jak se ten zvuk rozléhal domem, jako by tam byla ozvěna. Nic jiného jsem však ke svému zmatení neslyšela. Žádné kroky, blížící se ke dveřím, které by naznačovaly něčí přítomnost v domě. Jen ohlušující ticho. Všimla jsem si, že na dveřích je klepadlo, vzala jsem je do ruky a zkusila to sním. Kov, okolo kterého jsem obemkla už tak necitlivé prsty, byl studený a já jsem si uvědomila, že se třesu a drkotají mi zuby. Podzim se změnil v zimu a já ve svém tenkém kabátku doslova mrzla.
Ani po dalším neodbytném bušení se nic neozvalo, rozhodla jsem se, že když už jsem se sem vydala, nevzdám se tak rychle. Nastoupila jsem do auta a pustila topení, abych neumrzla dříve, než by kdokoliv mohl přijít.
Po hodině jsem na sobě ucítila pohled. Zrovna se mi únavou začínaly zavírat víčka. Rychle jsem pohlédla k domu a v okně jsem zachytila pohyb. Zatajila jsem dech a prohledávala všechna okna v domě. Nic jsem už ale nezahlédla.
Čekání bylo dlouhé a prostupoval mnou pocit marnosti. Po několika hodinách jsem své snažení vzdala, začínala jsem si myslet, že i kdyby někdo přišel, stejně by mi neotevřel. Moje podezření, že v domě někdo už dávno byl nebylo neopodstatněné. Když jsem vjížděla na silnici, naposledy jsem se ohlédla za nádherným domem a byla si naprosto jistá, že jsem v nejvyšším okně viděla temnou siluetu, která mě zrakem doprovázela pryč.
Následující dny jsem prožila jako ve snu. Chodila jsem do školy, potom do práce a domů. Nemohla jsem se na nic soustředit a přesto, že konečně vysvitlo slunce a několik dní bylo nádherné počasí, nijak mě to nepotěšilo.
Myslela jsem, že budu šťastná, až konečně uvidím slunce, které mi tolik chybělo, v těch zamračených a chladných podzimních dnech. Byla jsem přesvědčena, že až vítr odežene všechny mraky a já ucítím šimrání teplých paprsků na tváři, stejně tak zmizí i mraky v mé hlavě, které mě tížily. Ale mýlila jsem se, slunce nebylo žádnou útěchou, dokonce jsem ve skrytu duše chtěla, aby bylo zase schováno pod příkrovem neprostupných, těžkých mraků.
Cítila jsem neopodstatněnou úlevu, když jsem vystoupila z bran školy a musela si nasadit kapuci, abych příliš nepromokla. Tereza se mnou do práce nejela, ani ve škole jsme se příliš nebavily. Nepřekvapilo mě to. Nikdy jsem Terezu nepovažovala za svou kamarádku, a proto mě nemohlo mrzet, že se jako kamarádka nechová.
Nejspíš to bylo mnou, příliš jsem nevnímala nikoho, kdo na mě mluvil, nechtěla jsem se s nikým bavit.
Když jsem zaparkovala Berušku na svém obvyklém místě před kavárnou, pohlédla jsem prosklenou stěnou dovnitř. To, co jsem viděla, mě na chvíli potěšilo, ale příliš rychle mi došlo, že nic dobrého na tom není. U stolu v rohu seděli ti dva, s kterými Sebastian seděl poprvé. Byli ale sami, moje vzrušení proto opadlo a já jsem znovu upadla do špatné nálady.
Převlékla jsem se a čekala, jestli za nimi Sebastian nepřijde jako minule. Při každé otevření dveří jsem se v očekávání otočila, ale pokaždé jsem cítila jen zklamání.
Stálo mě velké úsilí, být příjemná na hosty. Nikdo z těch lidí nemohl vědět nic o mém životě, proto jsem jim neměla za zlé, když se na mě pohoršeně dívali pokaždé, když jsem jim neúmyslně odsekla.
Už jsem to nemohla vydržet, příliš jsem nad tím nepřemýšlela, abych nemohla změnit názor. Tohle muselo přestat, musela jsem zjistit co se děje, nebo, kdybych doteď nebyla blázen, brzo bych se jím stala.
Přišla jsem k jejich stolu a vyčkávala, až mě vezmou na vědomí. Jejich hovor utichl a oni upřely jejich zraky na mě. Cítila jsem znovu jejich sílu, ale nyní jsem už jimi nebyla tak uchvácena, spíše mě děsily. Děsila mě moc jejich očí, zoufale jsem chtěla uhnout pohledem, ale neudělala jsem to. Někde jsem slyšela, že strachu je nejlepší postavit se čelem, věřila jsem tomu.
"Dobrý večer, omlouvám se za vyrušení, chtěla bych se jenom na něco zeptat."
"Ano, vzpomínám si na tebe." Promluvila s úsměvem dívka s blonďatými vlasy. "Jak se jmenuješ?"
"Lily, a ty?" Najednou jejich oči byly zase jen normální oči, měly sice nenormálně výraznou barvu, ale byly to jen oči.
"Já jsem Aneta, tohle je Mike, co pro tebe můžeme udělat." Když jsem pohlédla na Mika, zjistila jsem, že si mě ostražitě, možná dokonce nepřátelsky měří. To mě překvapilo, rychle jsem se proto podívala zpátky na Anetu.
"Když jste tady byli minule, seděli jste tady ještě s někým, potřebovala bych s ním mluvit."
"Co po něm chceš?" Zasyčel Mike a jeho oči se proměnily v dvě štěrbinky. Vyděsila mě jeho nepřátelská reakce a podvědomě jsem o krok ustoupila. Aneta se na něj nesouhlasně podívala a něco zašeptala, potom se Mike trochu uvolnil.
"Řekneme mu, že ses po něm ptala." Odpověděla mi klidně Aneta a já se bez odpovědi vydala zpátky k baru, kde jsem měla být.
Mike s Alicí odešli během pár minut. Chtěla jsem odejít domů, ale bylo brzy, musela jsem tedy rozdávat další nucené úsměvy a čím šťastněji jsem se snažila vypadat, tím hůře se cítila. Po dvou hodinách už nebyl můj odchod tak nápadný, a proto jsem si sbalila věci a nasedla do auta. Domů se mi ale ještě nechtělo. Byla jsem moc vyčerpaná na to, abych se mohla před tátou přetvařovat. Věděla jsem, že mě bude pozorovat velmi pečlivě po rozhovoru, který jsme měli před několika dny.
Nastartovala jsem auto a vyjela. Nevěděla jsem kam, spíše jsem se motala v kruzích. Potom mě napadlo, že bych se ráda podívala na louku, kde jsem byla s Terezinými přáteli před několika dny. Uslyšela jsem pískání, které mě už několik dní rušilo, ale nemohla jsem přijít na to, co to vydává, rozhodla jsem se to ignorovat.
Najela jsem na silnici, která byla osvícená lampami a uvědomila si, že tam, kde nebude dopadat světlo umělého osvětlení, bude hluboká tma. Pršet přestalo, ale stále bylo zataženo. Na nebi nebyly vidět hvězdy, ani měsíc, který by mohl krajinu osvětlit alespoň tak, abych viděla na krok před sebe.
Bojovala jsem s myšlenkou otočit auto a jet domů, ale něco mě tam lákalo. Nevěřila jsem na osud, stejně tak jako na boha. Spíše jsem doufala, že někdo takový existuje, doufala jsem, že lidé, kteří celý život působí jen zlo nebudou po smrti s těmi poctivými, dobrosrdečnými lidmi. Byla by pak smrt tak uklidňující, jak se o ní říkalo, kdybychom věděli, že i po smrti se nebudeme mít lépe než když jsme žili. Jako by dost krutosti nebylo na světě. Ale nemohla jsem na něj věřit, copak kdyby bůh existoval, mohl by dopustit, aby na světě byla taková nespravedlnost? Jak by mohl dopustit, aby neviní lidé trpěli a ti, kteří si to zaslouží nejvíce, žili spokojeně?
Proto jsem nevěřila na osud. Bylo pro mě nepředstavitelné, že by život mohl být jen loutkové divadlo a my figurky v něm, protože kdo by pak tahal za nitky? Vždyť kdyby doopravdy cokoliv, co se děje, bylo předem dáno, jaký by potom člověk měl důvod proto, aby se snažil přežít? Kdyby to bylo předem dáno, nic by stejně nemohl změnit na tom, kdy a jak zemře, nebo jaký bude jeho život, dokonce ani to, jaký bude jeho další den.
Život je takový, jaký je, možná se změní, možná bude lepší, ale nikdo ho neovlivní jako my sami. Všechno dobré, špatné jakkoliv pomáhá určit náš životní směr, ale jen my rozhodneme, kam vlastně půjdeme.
Ale nyní jsem cítila, jako bych neměla jinou možnost, než jet k té louce. Jako bych už když jsem tam byla poprvé, věděla, že se tam vrátím.
Zanedlouho jsem odbočila na neosvětlenou cestu, která nepochybně mířila na hustě porostlou planinu. Když jsem tam dojela a vypnula světla, zůstala jsem sedět v autě. Ve tmě byl pohled na ni ještě krásnější a tajemnější, než za denního světla. Zároveň ale byla děsivá, Husté lesy okolo tvořili zdánlivě neprostupnou temnou stěnu, ve které se mohlo skrývat cokoliv a nerušeně mě pozorovat.
Pomalu jsem vystoupila z auta a našlápla na měkkou půdu, nasáklou dnešním deštěm. Tráva mi sahala nyní ještě výše než minule. Když jsem se podívala na oblohu, abych se pokusila najít alespoň nějakou zbloudilou hvězdu, která by nebyla schovaná za mrakem, a která nebyla v záři města vidět, musela jsem se zklamat. Na obloze nebyl vidět jediný světlý bod, mraky byly tmavé, bouřkové.
Poodešla jsem několik metrů od auta a pohybovala jsem se jen po hmatu, zrak mě zradil. Lehla jsem si trávy a zavřela oči. Cítila jsem takový zvláštní klid, který bych na opuštěné louce pozdě večer nečekala. Na místě by byl spíše strach, ale ten byl zastrčený někde hluboko v mé hlavě.
Poslouchala jsem ticho, rušené jen šustěním trávy, s kterou si pohrával vítr. Náhle jsem ale uslyšela něco, co tam nepatřilo. Nebyla jsem si tím jistá, protože to bylo tak tiché, že to mohl být jen výplod mé fantazie. Ale přesto jsem se začala ohlížet a mžourat očima do tmy po tom, co jsem slyšela, jak někdo zašeptal mé jméno.
Strach se nyní přihlásil o slovo, začaly mě napadat ty nejstrašnější možnosti. Co všechno se může schovávat v neprostupné tmě?
Měla jsem se pohnout, běžet k autu a odjet odtamtud, ale neudělala jsem to. Možná jsem ve skutečnosti neměla tu možnost rozhodnout se.
Pomalu jsem se zvedla a pohlédla po směru, odkud jsem uslyšela šepot. Jediné, co se naskýtalo mému zraku byly temné obrysy stromů. Kdyby tam někdo stál, neviděla bych ho i přesto, že se mé oči už navykly na tmu.
Dlouze jsem hleděla do stromů a snažila se zahlédnout cokoliv, co tam nepatří. Udělala jsem pár váhavých kroků směrem k lesu a málem zakopla o velký kámen, protože jsem oči stále upírala na to samé místo.
Už jsem si začínala myslet, že se mi to jen zdálo, když jsem zachytila mezi stromy pohyb. Vykřikla jsem a uskočila dozadu, ale nohy mi zavadily o kámen, na který jsem v tom zmatku zapomněla. Spadla jsem na zem a snažila se rychle vstávat.
Když jsem pohlédla zpátky k stromům, uviděla jsem postavu, která se ode mě pomalým krokem vzdalovala. Okamžitě jsem se rozběhla za ním. Za malou chvíli jsem už byla na začátku lesa a černá silueta se mi ztrácela mezi stromy. Neváhala jsem a běžela za ní, vůbec mě nenapadlo, že ztrácím pojem o tom, kde jsem.
"Stůj!" Zakřičela jsem, když jsem viděla, že už nedokážu běžet dál. Viděla jsem, že se ten, za kterým jsem celou cestu běžela zastavil, ale neotočil se. Také jsem se zastavila a očekávala, co se bude dít.
V tu chvíli jsem si plně uvědomila, že jsem uprostřed lesa, z kterého v té tmě nenajdu cestu zpátky k autu, přede mnou stojí někdo, kdo by klidně mohl být vrah, ale z nějakého důvodu jsem neměla strach, který by byl na místě. Otřásla jsem se a zimou to rozhodně nebylo.
Udělala jsem ještě několik kroků, které smazaly vzdálenost mezi námi. Dotkla jsem se jeho ramena a on se prudce otočil.
Jeho bílá pleť ve tmě zářila, jako tvář anděla. Díval se na mě smaragdovýma očima a já jsem nebyla schopna slova.
"Neměla jsi za mnou chodit." Zamumlal. V tu chvíli mezi stromy vysvitl měsíc a já jsem si ho mohla lépe prohlédnout. Jeho bronzové vlasy vrhaly malé jiskřičky. Měl vystouplé lícní kosti a ostře řezanou tvář, jeho kůže byla bílá a vypadala jako samet. Toužila jsem se ho dotknout a zjistit, jestli je jeho pleť opravdu tak hebká, jak vypadá. Zvedla jsem ruku, ale potom jsem se ovládla a znovu jí spustila podél těla. Pod krásnýma očima měl temné stíny, které jako by nikdy nemizely.
Odtrhla jsem od něj pohled, abych dokázala normálně uvažovat. "Potřebuji s tebou mluvit." Zašeptala jsem s pohledem upřeným na zem.
"Není o čem." Jeho hlas zněl hrubě, nechápavě jsem se na něj podívala a zjistila že i jeho výraz se změnil, byl nyní tvrdý, rty měl semknuté do pevné přímky a oči podezíravé.
"Na tohle máme rozdílný názor." Řekla jsem pevně. Jak to myslí že není o čem? Samozřejmě že je! Neodejdu, dokud mi neřekne co se děje.
"Dobrá, o čem chceš mluvit?" Jeho hlas zněl normálně, ale oči měl stále obezřetné.
"Proč jsi lhal ve výpovědi?" Řekla jsem první otázku, která se mi honila v hlavě. Sebastian na malý okamžik vypadal, že jsem ho zaskočila, ale okamžitě se zase vrátil do své role.
"Řekni mi jediný důvod, proč bych měl lhát policii." V jeho hlase byla patrná ironie.
"Ten mi řekni ty! Co jsi tam vlastně dělal?" Myslí si, že jsem úplně pitomá?
"Myslím, že by ses měla vrátit do auta." Každé slovo pečlivě vyslovoval.
"Ne! Dlužíš mi vysvětlení!" Hlas se mi třásl vztekem. Nemohla jsem uvěřit, jak se ke mně chová, tak opovržlivě, jako bych byla prašivý pes.
"Nedlužím ti nic." Zasyčel mi zblízka do obličeje, až jsem se povědomě přikrčila. Zafoukal vítr a listy, kterých pod vlivem mrazu na stromech nebylo mnoho, se točily okolo nás ve vírech. Byla zima, cítila jsem, že se začínám třást.
"Musím to vědět." Zašeptala jsem. Sebastiana očividně překvapila změna v mém hlase. Jeho oči vypadaly tepleji, dokonce snad chápavě.
"Bude lepší, když nic nebudeš vědět, věř mi. A teď už běž domů" Upřímnost v jeho hlase nebyla hraná, ale přesto mě to nemohlo odradit. Co když ten před kterým mě Sebastian zachránil přijde znovu? Musela jsem vědět kdo to je a co po mně chce!
"Ne." Zatřásla jsem hlavou na důkaz odporu. Sebastian vzdychl, jako kdyby přesně takovou reakci očekával a upřel na mě svoje zelené oči. Už to ale nebyly jen oči, cítila jsem znovu jejich sílu, překvapivou, ohromující. Zavírala jsem víčka, upadala jsem do říše spánku a nemohla jsem tomu nijak zabránit.
Prudce jsem zatřásla hlavou a poodešla od něho. "Nechci spát!"
Sebastian se na mě překvapeně díval. Ať jsem udělala cokoliv, vyvedlo ho to z míry. Opětovala jsem jeho pohled a odolávala pokušení uhnout.
"Co po mně chceš?" Vyštěkl na mě náhle nenávistně.
"Chci abys mi řekl pravdu! Potřebuju vědět co se mě snaží zabít. Potřebuju vědět proč si lhal, co si tam dělal a proč si mi pomohl. Chci vědět kdo jsi."
"Nelhal jsem, nevím sice jak víš o tom, co jsem uvedl do výpovědi, ale všechno byla pravda. Šel jsem zrovna okolo a uslyšel jsem křik, když jsem se přišel podívat co se děje, stál nad tebou muž a potom utekl. Raději, než abych za ním běžel, postaral jsem se o tebe. Nevím jaké máš důvody k tomu, aby sis myslela že lžu, ale ať jsou jakékoliv, měla by ses nad nimi lépe zamyslet, přece jenom jsi se praštila do hlavy." Jeho hlas byl opět výsměšný a nucený úsměv také.
"Co…Co si to dovoluješ? Chceš říct že sem blázen?" Je opravdu možné že to všechno odehrávalo v mé hlavě?
"Je tu jistá možnost." Odvětil nevzrušeně. Nevěřícně jsem na něj zírala a v očích mě pálily slzy vzteku, které jsem se snažila potlačit.
"Co teda teď děláš tady?" Vykřikla jsem.
Na chvilku se na jeho tváři objevila nejistota, ale okamžitě to zakryl. "Co tady děláš ty? Pokud vím, tak jsem to nebyl já, kdo šel za tebou." Byl vážně dobrý, ale nestačilo to. Věděla jsem, že přišel za mnou.
"Nevěřím ti."
"To není můj problém."
"Proč ses vůbec namáhal?"
"To nevím." Pohlédl mi zblízka do očí a otáčel se k odchodu. Nemohla jsem uvěřit, že by mohl jenom tak odejít. Ale ještě více mi svazoval hrdlo strach, jako kluzký had. Věděla jsem, že nebudu schopna najít cestu zpátky k autu, byla jsem moc daleko od louky. Představila jsem si, jak budu bloudit temným lesem bez naděje na úspěch a měla jsem chuť požádat ho o pomoc. Moje hrdost ale byla silnější, proto jsem nevydala ani hlásku.
"Co se děje?" Otočil se a pohlédl na mě. Nechápala jsem, o čem mluví, ale byla jsem ráda, že ještě neodešel. Snažila jsem se chvíli, kdy v lese zůstanu sama co nejvíce oddálit.
"O čem to mluvíš?"
"Čeho se bojíš Evelyne?" Naklonil hlavu na stranu a zkoumavě mě sledoval.
"Myslím že nenajdu cestu zpátky k autu." Odpověděla jsem mu s tou trochou hrdosti, která mi zbyla a podívala se do strany. Nedokázala jsem pochopit, jak vycítil můj strach, ale byl to jen další důvod k mému přesvědčení, že nejsem blázen a on mi lže. Měsíc už znovu zalezl za mraky a les byl snad leště temnější než když jsem do něj vlezla. Ale možná to bylo jenom tím, že mé oči si přeci jenom trochu odvykly na tak pronikavou tmu.
Sebastian beze slova změnil směr své trasy a já ho následovala. Musela jsem běžet, abych mu stačila a cítila se ještě více poníženě. Dokonce jsem ho podezírala, že se v tom vyžívá a měla čím dál větší vztek. Nic jsem ale neřekla, asi jsem se bála, že by mě tam nechal. Ani bych se nedivila, pomyslela jsem si a ušklíbla se.
Po chvilce jsme k mému údivu stanuli na louce. Přistihla jsem se, že jsem doufala, že mu to bude trvat déle, že se ztratí. Takhle jsem jen předstírala, že mě vůbec neuchvátilo, jak rychle našel nejkratší cestu.
Pohlédla jsem na něj a chtěla mu říct něco peprného. Najednou všechno okolo ozářilo modré světlo a spustil se hustý déšť. Podívala jsem se k obloze a viděla mraky, přímo nabité statickou elektřinou. Hrom se ozval téměř okamžitě. Bouřka byla tedy blízko.
Znovu jsem se otočila na Sebastiana, ale tam kde stál, byl jen vzduch. Začala jsem prohledávat pohledem les, ale přes déšť jsem neviděla už vůbec nic. Nakonec jsem se, promočená na kost, rozběhla k autu.
"Co se stalo? Proč jseš tak mokrá? Evelyne, počkej přece!" Vyběhla jsem schody po dvou zavřela se u sebe v pokoji. věděla jsem, že tím nic neřeším, potřebovala jsem si s tátou promluvit, ale teď jsem nemohla. Věděla jsem, že o mě má strach a nenáviděla jsem se za to, že s tím nic nedělám. Ale jak bych ho mohla uklidnit? Co jsem mu mohla říct, abych ho přesvědčila že jsem v pořádku? Nemohla jsem mu za žádnou cenu říct pravdu a lhát jsem mu už nemohla.
Z mých myšlenek mě vyrušilo zaklepání na mé bílé dveře.
"Evelyne, jseš v pořádku? Proč se mnou nemluvíš?" ozval se tátův hluboký, tlumený hlas.
"Počkej minutku, jenom se převléknu do suchého, je tam strašný liják!" Zakřičela jsem dost hlasitě, aby mě slyšel a neochotně vstala v naprosto mokrém oblečení z postele, do které se během těch pár minut, co jsem tam ležela, nasákla dešťová voda.