__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

První kapitola- 1. část

6. ledna 2007 v 18:11 | Lily |  Stín
OMLOUVÁM SE ZA VEŠKERÉ CHYBY, PŘEKLEPY A NESROVNALOSTI, KTERÉ SE TU ZAJISTÉ OBJEVÍ. SNAD BUDE MOJÍ OMLUVOU FAKT, ŽE PŘI SVÉ TOUZE PSÁT DÁL, PONOŘIT SE DO SVĚTA UPÍRŮ, KDE ZAPOMÍNÁM, JAK NUDNÝ JE MŮJ VLASTNÍ ŽIVOT, NEZVLÁDÁM HLEDĚT NA PRAVOPISNÉ, ČI STYLISTYCKÉ CHYBY. JEDINÉ, O CO MI JDE, JE POMSTÍT SMRT MOJÍ MATKY, BOK PO BOKU S UPÍREM, KTERÝ MI ZMĚNIL ŽIVOT.
1.KAPITOLA
"Odsuzuji Tě k živoucí smrti a věčné touze po krvi" Brahm Stocker. Dracula
"Chci, abys věděla, že tohle nemusíš dělat." Snažila se mě přesvědčit Alice. Na tetě bylo vidět, že dlouho plakala. Její oči byly stejně opuchlé a zarudlé jako ty oči, které jsem viděla pokaždé, když jsem prošla okolo zrcadla. Najednou mi připadala starší, unavenější.
"Já to chci." Zopakovala jsem lež, kterou jsem už znala nazpaměť. Opakovala jsem jí nespočetněkrát od té doby, co jsem se rozhodla odejít za otcem. Nedokázala pochopit moje rozhodnutí, tak jako nikdo. Ale jak bych mohla zůstat u Alice? Nemůžu chtít, aby platila mojí školu a jídlo, navíc jsem jí tolik připomínala matku, byla jsem jí tak podobná, pokaždé když se na mě teta podívala, viděla jsem v jejích očích slzy. Jít k otci bylo to nejlepší rozhodnutí.
Tátu jsem neviděla od svých čtrnácti let, kdy jsem si prosadila, že za ním nebudu na prázdniny jezdit. Měla jsem ho ráda, ale nikdy jsem mu nebyla schopná naplno odpustit, že dovolil matce, aby od něj odešla.
Jednoho rána když jsem se matky zeptala, proč s námi nežije, nejspíš usoudila že jsem už dost stará na to, aby mi řekla pravdu. "Když jsem otěhotněla," začala "znala jsem se s tvým otcem jen dva roky a věděla jsem, že v jeho plánech rozhodně nebylo založit si rodinu právě v době, kdy se z něj začínal stávat úspěšný právník. Řekla jsem mu tedy, že odcházím, přišlo mi to v té době jako správné rozhodnutí. Když jsi se narodila, byl už zasnoubený a nebylo tedy cesty zpět, nikdy jsem ale svého rozhodnutí nelitovala."
"Můžeš se sem kdykoliv vrátit, víš přeci, že tě mám ráda jako vlastní dítě." Vyrušila mě z přemýšlení Alice. Potěšilo mě to, když jsem teď sirotek, bylo uklidňující vědět, že mám někde domov.
"Děkuji." Naposledy jsem jí objala a odvrátila se od ní, nechtěla jsem aby mě viděla brečet. "Hned jak dojedeš, zavolej." Znělo to, jako by to pro ni bylo životně důležité. Ještě mi neodpustila, že jsem jí nedovolila jet se mnou, nejspíš je přesvědčená, že ve svých osmnácti letech nejsem schopna jet vlakem sama. Nemůžu jí za to obviňovat, můj orientační smysl je mizerný, dokážu se ztratit i v obchodním středisku, ale vážně pochybuji, že ona, která dokázala nastoupit do spatného letadla, by mi byla velkou pomocí.
"Samozřejmě, zavolám, mám tě ráda." Slíbila jsem, nastoupila do vlaku a šla si najít volné místo. Zhrozila jsem se, když jsem zjistila, že celou cestu budu muset prostát v uličce, tedy pokud jsem nebyla ochotná trávit ji se starou ženou, která si povídala pro sebe a nebo mužem, který nepříjemně zapáchal, ostatní místa byla obsazena.
Dívala jsem sem jak ubíhá krajina a přemýšlela nad mým setkáním s otcem. Nedokázala jsem si představit, o čem se budeme bavit, nikdy jsem nepřišla na to, proč se stal právníkem. Je introvert, v životě jsem ho neviděla projevovat jakékoli emoce, navíc má rád samotu. Seděla mi k němu spíše práce úředníka zahrabaného v papírech, než rozvodového právníka. Tuhle povahu jsem k mé lítosti zdědila po něm, jen ve větším měřítku. Nikdy jsem nebyla schopna komunikovat se svými vrstevníky. Když jsem s nimi byla, nedokázala jsem se bavit, prostě jsem si jenom přála aby to už bylo za mnou. Matka ze mě byla zoufalá, její komunikativní a přátelská mysl nebyla schopna pochopit, jak dokázala zplodit někoho ještě více samotářského než je můj otec.
Smrt matky mě zaskočila. Nebyla jsem schopná uvěřit že už jí nikdy neuvidím, záblesk v jejích očích, když odhalí mojí lež, vrásku na čele, když usilovně přemýšlí a nebo její rozcuchané vlasy, když zaspí a běží do práce.
Ani v tuhle chvíli jsem si to nebyla schopna připustit. Je to taková moje obrana proti bolesti, odsunu nepříjemné věci na později, abych se jimi nemusela zabývat. Postupně bolest otupí a já si možná budu moct dovolit představit si její obličej, nebo se dokonce podívat na její fotky. Teď jsem se ale musela usilovně snažit nepřipomínat si jí. Když budu myslet na něco jiného, budu se možná moct chovat relativně normálně, už kvůli tetě Alici a tátovi.
Opřela jsem se zády o zeď a svezla se dolu na podlahu. Nemohla jsem udržet oči otevřené. Proč taky? Pomyslela jsem si a poddala se tomu.
Probudila jsem se naprosto dezorientovaná, až po chvíli mi došlo kde jsem a kam směřuji. Venku už se setmělo. Bylo zataženo, poznala jsem to podle toho, že jsem neviděla hvězdy. Byl to takový druh tmy, kdy bez osvětlení nevidíte metr od sebe. Spěšně jsem se podívala na hodinky a uklidnila se, spala jsem jen dvacet minut. Zbývající půl hodina uběhla velmi rychle, je zvláštní jak rychle ubíhá čas, když vás čeká něco nepříjemného.
Ve chvíli, kdy vlak zastavil, čekala jsem s taškou u dveří, nehodlala jsem propásnout správnou zastávku a dát tetě důvod říct něco ve smyslu: Já ti to říkala.
Vystoupila jsem a začala se rozhlížet okolo. Vzduch, který jsem vdechovala mi připomněl všechny hezké chvíle které jsem s tátou zažila, když mě vzal rybařit a nebo se mě snažil učit lyžovat, což vzdal po pár pokusech vyjet se mnou vlek. Bylo zvláštní, jak moc se tu počasí lišilo od místa, kde jsme žily s matkou, na prázdniny zde pamatuji jako na mokré a studené.
Všude okolo byli lidé, kteří se vítali se svými příbuznými, láskami, nebo jen přáteli.
Fascinovala mě ta radost, která se zračila v jejich obličejích. Ráda pozoruji lidi, jejich reakce, z jejich výrazů se dá tolik vyčíst, někteří jsou jako otevřená kniha. Tohle byl pro mě ráj, všichni byli tak šťastní, že mě to strhlo a já si uvědomila, že se bezděčně usmívám.
Jen stěží jsem se přinutila začít hledat otce. Připadalo mi, že ho nemůžu v tom množství lidí najít, když někdo promluvil za mými zády.
"Evelyne?" Byla to otázka- neviděl mě tři roky a byla tma, přesto mě to zklamalo. Nedala jsem to na sobě znát. "Ahoj tati." Pokusila jsem se o chabý úsměv, jeho oči se ale rozzářily pravým štěstím a objal mě. Překvapilo mě, jak moc jsem byla ráda že ho vidím. Nechápala jsem, proč jsem se našeho setkání tak obávala. Byl to přece můj táta, který vždycky věděl co říct, když jsem spadla z kola a hystericky brečela, když mi umřel křeček, kterého jsem měla pět let, jak si to ale zpětně uvědomuji, dožil se velmi vysokého věku na to, že jsem ho zapomínala krmit a piliny mu téměř neměnila- byla jsem kruté dítě. Hlavně ale vždy věděl co udělat, když se mi stýskalo po mamince. Vzal mě do náručí a kolébal mě a já jsem se cítila tak bezpečně, stejně jako teď.
Uvědomila jsem si, že nejsem sirotek, nikdy jsem nebyla. Znovu jsem se usmála, tentokrát upřímně.
Pohotově mi sebral tašku a můj odpor odbyl jen mávnutím ruky. Když jsem se na něj zadívala, uvědomila jsem si, jak se změnil. Jeho vlasy byly prošedivělé a na obličeji měl více vrásek . Jediné, co se na něm nejspíš nikdy nezmění jsou oči. Když jsem se podívala do jeho hnědých hřejivých očích, viděla jsem toho muže, který matku okouzlil a kterého, jak jsem byla přesvědčena, stále milovala.
Oči jsem zdědila po něm, i když ty moje nebyly zdaleka tak pronikavé. Měly ale stejnou zlatavou barvu.
Prodrali jsme se davem lidí v hlavní hale a dostali se na prázdnou ulici. Už z dálky jsem poznala tátův zelený ford.
"Jaká byla cesta?" Zeptal se mě povinnou otázku, jakmile jsme nasedli do auta.
"V pořádku." Odpověděla jsem bezmyšlenkovitě a dál se dívala z okna na ubíhající lampy. Po chvíli lampy zmizely a místo domů se objevily lesy. Pochopila jsem, že jsme vyjeli z města. Otec se před rokem přestěhoval do vesnice, jak jsem se dozvěděla z pohledu, který mi poslal k Vánocům. Dříve mi psal dopisy často, také jsme spolu každý týden mluvili, postupně to ale řídlo až nakonec zůstalo jen u pohledům k Vánocům a narozeninám.
Po pár krátkých větách o počasí se mezi námi rozhostilo ticho, nebyl to ale takový ten zvláštní druh ticha, kdy nikdo neví co říct. Bylo to příjemné ticho.
Za celou cestu se otec ani jednou nezmínil o matce, nejspíš věděl, že by mě to jen rozlítostnilo. Bylo mi jasné, že také pro něho je mluvení o matce bolestivé, v jistém smyslu ji měl rád, i když nikdy nepochopil proč od něj odešla.
Cesta trvala kratší dobu, než jsem čekala. Připadalo mi to jen jako několik minut, když jsem se ale podívala na hodinky, zjistila jsem, že jsme jeli čtvrt hodiny. Otcův dům byl velký, ale z pro mě neznámého důvodu mi připadal prázdný. Světla byla zhasnutá, to ale nebylo nic neobvyklého, když uvážím kolik je hodin. Hned jak jsme se dostali dovnitř, zamířil táta do kuchyně, kam jsem ho následovala.
Byl tam mohutný, vyřezávaný dřevěný stůl, takový typ stolu, který vidíte na zámcích. Podlaha byla dlážděná a s kovovou lednicí a skříňkami, celkově to vyhlíželo krásně a draze. Chyběl mi tu ale pocit domova, který jsem cítila v domě, kde jsem žila s matkou. Bylo tam tolik vzpomínek, naše nevydařené malování v obýváku, pokus o zatlučení poliček a nebo květiny, které jsme malovaly na bílé skříňky, abychom do domu dostali trochu přírody. Tady jsem cítila neosobnost, jako z reklamního letáku na kuchyňské linky, všechno bylo na svém místě tak, jak to navrhl architekt, ale nikde žádná kýčovitá věc, na kterou by se vázaly cenné okamžiky které zažil.
"Máš to tady hezké." Prolomila jsem ticho, které mezi námi panovalo. Nebyla to lež, kdybych však řekla "líbí se mi tu" , lež by to byla. Odvrátil se od otevřené lednice, aby se na mě mohl podívat. V bílém světle ze zabudovaných zářivek jsem viděla jeho ustarané oči, zkoumající mě, jako by čekal, že se každou minutu zhroutím. Nevěděl, že už mám praxi v schovávání mých pocitů. Před tetou jsem nesměla prokázat svojí slabost, musela jsem být ta silná, aby se měla o koho opřít. Alice byla matčina mladší sestra, většinu času ale byla spíše dítě, o kterého se někdo musel starat. Musela jsem teď převzít matčinu štafetu.
"Děkuju." Řekl hřejivým hlasem a já jsem pochopila, že nemyslí jen pochválení jeho kuchyně. Byl rád že jsem přijela, stejně tak jako jsem byla já ráda že jsem tu, protože i když jsme oba byli stejné povahy, v některých chvílích je až nemožné být sám.
"Kde je Isabela?" Zeptala jsem se konverzačně. Táta ztuhnul.
"Nevyšlo nám to." Zamumlal po chvíli. Překvapeně jsem vykulila oči a nebyla schopna slova.
"Máš chuť na něco sladkého a nebo slaného?" Zeptal se mě a soustředěně zkoumal obsah ledničky.
"Počkej, tati, jak to myslíš? Ty s ní nežiješ? Jak dlouho?" Cítila jsem, jak moc je mu tahle konverzace nepříjemná, ale nemohla jsem si pomoct.
"Budou to dva roky." Táta se na mě otočil a když uviděl můj výraz, rychle dodal: "Měl jsem v plánu říct ti to, Evelyne, vážně. Ale… nepřišlo mi to důležité. Nechtěl jsem, abyste věděly, že jsem sám." Cloumala mnou zlost, ale obměkčil mě jeho smutný upřímný pohled, a tak jsem jen přikývla.
"Nemám hlad, jsem jen unavená." Vysvobodila jsem ho z jeho problému: "Jak nakrmit svoji dceru, když neumím vařit?" a usmála se.
Táta pohotově zavřel ledničku a vydal se ukázat mi můj pokoj. Šli jsme po dřevěných schodech do patra a žluté zdi s kombinací s dřevem působily přeci jen lépe než chladná kuchyň.
Otevřel hned první dveře naproti schodům a já jsem vešla. Zůstala jsem ohromeně zírat. Pokoj byl velký, s červeno žlutými zdmi, velká postel měla nebesa, jak jsem si vždycky přála, když jsem byla dítě. Jako princezna. Byly tam také mé staré hračky, na poličkách byly moje fotky a na podlaze se skvěl můj kobereček, který jsem sama ušila když mi bylo třináct, byl zacuchaný a vůbec se tam nehodil, ale přesto bych ho nikdy nebyla schopná vyhodit.
Bylo mi jasné, že tohle všechno nemohl stihnout připravit za dobu, kdy věděl o mém příjezdu. Měl tu pro mě připravený pokoj. Chtěl, abych se k němu vrátila, tohle mě tak potěšilo, že jsem se otočila a objala ho. Táta takovou reakci nečekal a tvářil se trochu rozpačitě.
"Doufám, že to znamenalo, že se ti tady líbí." Pronesl neklidně a s přáním dobré noci mě zanechal samotnou v pokoji. Byla jsem mu za to vděčná, můj úmysl vybalit alespoň pár věcí mě přešel při pohledu na měkkou postel a já si jen vyčistila zuby, převlékla se do pyžama a vklouzla pod přikrývku. tam jsem si uvědomila, že jsem zapomněla zavolat Alici a vyskočila jsem. Do kuchyně jsem doběhla během pár vteřin a už jsem vytáčela tetino číslo. Po tom, co jsem si vyslechla všechny její výčitky na to, že volám pozdě a děsím jí, se uklidnila a já jsem se mohla vrátit do nejměkčí postele, v které jsem kdy spala.
Tam jsem konečně dala průchod slzám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Antionette Antionette | Web | 22. července 2007 v 14:28 | Reagovat

To je fakt dobrý.Moc se mi to líbí.Trochu mi to připomíná Stmívání.Hned jdu číst dál.

2 blabla blabla | 20. února 2008 v 14:33 | Reagovat

a to hodně připomíná Stmívání.. jsou tu celý věty ze Stmívání

3 lilu lilu | 5. února 2009 v 13:35 | Reagovat

kde je vlastní nápad? Alice, Isabela? odjet za otcem? otec neumí vařit a mají tam být upíři? myslím, že tohle stmívání nejen připomíná...

4 KrisS KrisS | 4. března 2009 v 19:29 | Reagovat

Moc hezký styl psaní, ale vážně bych omezila tu inspiraci ze Stmívání. Jinak pěkný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama