__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

První kapitola-3. část

6. ledna 2007 v 18:49 | Lily |  Stín
"Tati, okamžitě si sedni a to jídlo sníš." Chtěla jsem mu neoblomně přikázat, ale znělo to spíš jako kňourání. Nicméně to zabralo.
"Jenom jsem si říkal, jestli není škoda takhle plýtvat jídlem, myslím s těmi pizzami." Začal se táta chabě obhajovat a provinilýma očima a mně celá situace přišla směšná.
"No tak tati, věř mi, nechápu, že jsi mi ještě neodpustil ten incident s bábovkou, bylo mi sedm!" Při té vzpomínce jsem se usmála, jednou, když jsem byla sama doma, napadlo mě, že udělám bábovku. Už dříve jsem jí dělala s mamkou, ale celé to mé maličké kreativní duši přišlo příliš nudné, a tak jsem tam přidala pár mých barviček. Když přišel táta domů, přinutila jsem ho sníst to a další dva dny ležel v nemocnici s vypumpovaným žaludkem.
"Samozřejmě jsem ti opustil." Ujistil mě táta zamyšleně, ale podezřívala jsem ho, že vůbec neví o čem je řeč, což se mi potvrdilo když po pár vteřinách zvedl hlavu od svého talíře, kam si právě nakládal kuře a krátkým pohledem zjišťoval, jestli neřekl nějakou hloupost.
"Jak bylo v práci." Pokračovala jsem v konverzaci a bezmyšlenkovitě jsem si na talíř nandávala kaši s kukuřicí.
"Máme teď jeden složitý případ, znáš to, nemůžu o tom s tebou mluvit, nic zvláštního." Otec si do pusy vložil svoje první sousto a jak přežvykoval, na jeho obličeji zmizelo pár vrásek.
"Je to moc dobré." Pochválil mě, ale nepodařilo se mu tak úplně skrýt překvapení v hlase. Vděčně jsem se na něj usmála.
"Děkuji." Odpověděla jsem s pocitem zadostiučinění. Jestli mi něco jde, je to vaření.
"Byla jsi nakoupit." Konstatoval táta a tázavě se na mě podíval.
"Zapomněla jsem ti to říct, půjčila jsem si peníze na jídlo a sjela do města, nevadí?" Vzhlédla jsem od jídla a čekala na jeho reakci. Dožvýkal sousto a významně se na mě podíval.
"Nemusíš se ptát, peníze si můžeš vzít kdykoli chceš, to přeci víš." Rozpačitě jsem si strčila do pusy další sousto a začala žvýkat raději, než abych odpovídala. Pořád jsem si nemohla zvyknout na to, že tu teď bydlím. Vždy, když jsem doposud byla s tátou, bylo to jen dočasné-věděla jsem, že se brzo vrátím ke své milující matce.
Při myšlence na mamku mě bodlo u srdce. Je to už měsíc od její smrti, ale přesto pokaždé, když na ni pomyslím, zamotá se mi hlava a… chce se mi zvracet.
S rukou na puse jsem vyběhla s místnosti a vběhla do nejbližší koupelny, nestihla jsem za sebou ani zavřít dveře a obsah celého mého žaludku vyletěl do záchodové mísy. Ještě chvilku jsem se neodvažovala pohnout a klečela před záchodem. Celá koupelna se se mnou točila, tmavě modré dlaždičky na podlaze a po stěnách splývaly dohromady. Připomnělo mi to první týden, kdy jsem zjistila, že je matka mrtvá. Akorát teď, na rozdíl od minule, jsem nebyla sama. Uslyšela jsem za sebou kroky.
Slyšela jsem, jak se táta zastavil na prahu koupelny. Chvíli jen tiše stál a pozoroval mě.
"Jsi v pořádku?" zeptal se nakonec a v jeho hlase byly slyšet obavy. Bylo mi to líto, nechtěla jsem, aby tohle viděl. Nechtěla jsem, aby si o mě dělal starosti.
"Dej mi prosím pět minut." Poprosila jsem ho a začala se sbírat ze země. Došla jsem k umyvadlu téměř bez problémů, což mě potěšilo. Za chvíli budu v pořádku. Než jsem si začala oplachovat obličej, slyšela jsem tátu, jak si pro sebe mumlá, že jsme možná přeci jenom měli sníst tu pizzu.
Po pár minutách jsem došla ke stolu, kde na mě otec už čekal. Čekal na vysvětlení. Vím, není normální jen tak se uprostřed hovoru sebrat a jít zvracet, ale copak to, že vám někdo zavraždí mamku je normální?
"Udělalo se mi špatně." Řekla jsem tónem, který jasně vysvětloval, že o tom dál nechci mluvit. Táta si mě ještě chvíli zkoumavě prohlížel a potom se rozhodl změnit téma.
"Můžeš nastoupit do školy kdykoliv chceš, zařídil jsem ti to na nejlepší střední škole, která ve městě je. Samozřejmě to nepůjde srovnávat s tvou starou školou, ale víc jsem udělat nemohl."
"Děkuju tati, půjdu už v pondělí." Nedokázala jsem si představit, co bych tady déle dělala. Potřebovala jsem nějakým způsobem zaměstnat svojí mysl.
"Dobře tedy, co plánuješ dělat o víkendu?" Zeptal se mě se skrývanou zvědavostí.
"Ještě nevím, nejspíš si budu číst knihu, kterou jsem koupila a vybalím si. Co ty?" Odpověděla jsem a zvedla hlavu, abych viděla jak se tváří. Přistihla jsem ho, jak mě zkoumá starostlivým pohledem, jako by čekal další útěk do koupelny. Když si všiml že ho pozoruji, podíval se zpátky na jídlo, jako by se jen bezděčně díval okolo.
"Vlastně si nejsem jistý. Mám být v práci, vyskytly se nějaké problémy s tím… s tím případem co teď řeším, ale myslím že bych mohl zavolat Alešovi aby tam šel za mě, mohl bych pak vyřídit nějaké papíry doma a…"
"Nechci nijak narušovat tvoje plány tati. Budu mít dost práce, vážně, takže vlastně budu ráda, když budu mít čas." Přerušila jsem ho z jeho přemýšlení; vážně ocením, když budu sama, vůbec se mi nechtělo celý víkend předstírat dobrou náladu a úsměvy. Měla jsem toho dost za poslední měsíc s Alicí.
Tátovo čelo se vyhladilo. Bylo vidět, že jsem mu ušetřila hodně starostí.
"Jseš si jistá že nechceš abych zůstal s tebou?"
"Ano." Usmála jsem se na něj, abych ho přesvědčila.
"Tati?" prolomila jsem ticho po pár minutách, aby se jeho pozornost z talíře na malou chvíli přesunula na mě.
"Ano?" Obrátil se na mě s plnou pusou.
"Ráda bych si našla nějakou brigádu, nemohl by ses mi prosím po něčem poohlédnout?"
"Proč chceš proboha brigádu." Nechápavě na mě zíral.
"Chci mít nějaké svoje peníze," když jsem viděla jeho výraz, vzala jsem to jiného konce. "Máš hodně práce, nechci tu být sama a opravdu ráda bych pracovala, pomůžeš mi ,prosím?"
"Myslím, že bude lepší když ti seženu něco slušného, než kdybych to odmítl a ty jsi začala někde uklízet." Skoro jsem se urazila, kvůli způsobu, jakým vyslovil slovo uklízet. Ve skutečnosti to bylo přesně to, co jsem si zpočátku od mojí brigády představovala.
"Děkuji." Odpověděla jsem stručně a pustila se zpátky do jídla.
Všimla jsem si, že dojedl, a protože jsem také něco snědla- alespoň tolik, kolik můj rozhozený žaludek mohl zvládnout-vzala jsem talíře a začala je mýt. Slyšela jsem, jak táta odsunul židli a přesunul se do vedlejšího obýváku. Za pár okamžiků jsem slyšela hrát televizi. Dokázala jsem si živě představit, jak táta trávil večery. Znenadání mi ho bylo líto, každý večer sám, v tomhle velkém domě, nedokázala jsem si to představit. Když jsem domyla nádobí, šla jsem si sednout k němu. Právě se díval na basketbalový zápas. Nesnáším záznamy ze sportovních utkání. Dříve, pokaždé, když je táta sledoval, kňourala jsem, ať to přepne, dokud mě to neomrzelo a nešla jsem trucovat.
Posadila jsem se vedle něho na gauč. Překvapeně se na mě otočil a usmál se.
"Chceš abych to přepnul?" Zeptal se a sahal po ovladači.
"Ne," zastavila jsem ho v půli pohybu naléhavě, "to by jsme se nikdy nedozvěděli, jestli vyhrají." Tátovo obočí vyjelo nahoru a díval se na mě jako na blázna.
"Nesnášíš basket." Obvinil mě.
"Já vím, ale teď hraje můj oblíbený tým." Odpověděla jsem neoblomně, i když jsem ve skutečnosti vůbec nevěděla, kdo zápasí.
"Jak myslíš." Všimla jsem si, jak usilovně se snaží nesmát.
Po celý zápas jsme nemluvili a když jsem šla spát, po hodně dlouhé době jsem si lehla a usnula, žádné noční můry. Jediné, co mi vadilo bylo to, že jsem za celou dobu co jsem sledovala zápas nezjistila, kdo vlastně hrál.
Probudila jsem se uprostřed noci, dešťové kapky zběsile bušily do oken. Vydala jsem zuřivý zvuk a přetáhla jsem si peřinu přes hlavu, když to nepomohlo, přidala jsem polštář. Po neúspěšném pokusu najít v nočním stolku špunty do uší, které tam nikdy nebyly, jsem neohrabaně vstala a vyšla z pokoje.
Všude byla tma a já si stále nepamatovala, kde byly vypínače světla. Riskla jsem tedy cestu dolu ze schodů po tmě.
To asi není problém pro někoho kdo není tak handicapovaný jako já. Myslím, že špatně vidím, tedy jenom ve tmě. Možná mám šeroslepost, nebo tak podobně.
Když už měly schody končit a následovat jen rovná zem, přišlo překvapení. Noha mi ujela po rohu schodu a já jsem s hlasitým žuchnutím dopadla na zadek.
"Au!" Vyjekla jsem překvapeně. Chvíli jsem tam ještě seděla a přemýšlela, jak se to mohlo stát, ale potom jsem usoudila, že něco je lepší nevědět a vydala se podle mého původního záměru do kuchyně. Tam jsem si ohřála mléko a do ruky vzala tabulku hořké čokolády. S těmito úlovky jsem se vydala zpátky do svého pokoje a rozpustile jsem skočila do postele. Zaklela jsem, když se trochu mléka vylilo na povlečení, ale potom jsem to nechala být a dala na rčení "ráno moudřejší večera". Po tom, co jsem spořádala celou tabulku čokolády, konečně se mi začaly zavírat oči. Venku prudký déšť ustal a nahradily ho jemné kapičky, které mě spíše uspávaly než naopak. Chvíli jsem bojovala s myšlenkou vyčistit si zuby, potom se ale všechno ponořilo do tmy.
Byla jsem příliš optimistická, když jsem si myslela, že trochu klidného spánku znamená konec nočním můrám, které mě soužily. Už zase jsem seděla u stolu s maminkou. Venku pršelo, což bylo zvláštní-téměř nikdy tam neprší. Tentokrát ale zuřila bouřka, za okny byla tma, i když bylo ráno. Matka vstala ze stolu a odvrátila se ode mě, snažila jsem se jí zadržet, protože jsem věděla co se stane, ale nemohla jsem se pohnout, jako bych byla přikovaná na židli. Když jsem se snažila promluvit a varovat jí, varovat jí, že když teď odejde, už se nevrátí, nevyšel z mých úst žádný zvuk. Na prahu dveří se matka otočila zářivě se na mě usmála, tím úsměvem který mi tolik chyběl.
Konečně jsem se vymrštila na nohy a běžela za ní, ale věděla jsem, že je pozdě, musela jsem to však zkusit. Kdybych jí přestala hledat, byl by konec. Vyběhla jsem za ní a běžela stále rychleji, ale ona byla pryč. V té chvíli se zuřivá bouřka změnila na dusivé ticho mého pokoje. Bylo šero, neúnavné kapky stále bubnovaly do oken a já jsem si uvědomila, že brečím.
Podle počasí venku se nedalo zjistit, kolik je hodin, a protože jsem si ještě do budíku nedala baterky, abych se dozvěděla čas, musela jsem jít dolu. Chvíli jsem nevěřícně zírala na hodiny, které mi neoblomně ukazovaly jedenáct hodin. Vážně jsem spala dvanáct hodin? Nezbývalo mi nic jiného, než jim věřit.
Když jsem si šla udělat snídani, našla jsem na lednici vzkaz: "Šel jsem do práce, kdyby něco, zavolej. Peníze najdeš na obvyklém místě. Bav se, táta." Usmála jsem se, naše představa zábavy se nejspíš nebude tak úplně shodovat. V plánu dne jsem měla vybalování.
Spěšně jsem se nasnídala- když jsem prospala půlku dne, nesmím se zdržovat. Neoddychla jsem si, dokud všechno moje oblečení nebylo poskládané ve skříni a ostatní věci na svém místě. Když jsem tak udělala, vzala jsem román, který jsem si včera koupila lehla si sním do postele. Od první stránky mě děj upoutal, když však na desáté stránce hlavní hrdina přišel o matku, znechuceně jsem knížku zaklapla.
Vzpomněla jsem si na věci, které jsem nakoupila ve výtvarných potřebách a šla pro ně do auta, kde jsem je zapomněla. jak jsem je vysypávala z tašky, upoutal mě pohled na malou bílou obálku. Chvíli jsem na ní nechápavě zírala a pak se rozhodla, že ji otevřu.
"Zvu tě na večeři, sobota, sedm hodin, restaurace Garbandella, Tomáš" Bylo hezkým rukopisem psáno na sněhově bílém papíru. Chvíli jsem myslela, že je to omyl a někdo omylem nechal obálku v tašce, když jsem si vzpomněla na usměvavého prodavače v krámku. Bylo mi líto, že mi tohle napsal, až do teď mi připadal sympatický.
Samozřejmě jsem nehodlala jít s ním v sobotu, ani někdy jindy na večeři. Myšlenka na něj, čekajícího samotného v restauraci mě sice na chvíli přiměla politovat ho, ale okamžitě jsem tento pocit zahnala. Místo toho jsem začala napínat plátno na rám, byl to hezký pocit, dlouho jsem to nedělala. Když bylo plátno pečlivě napnuté a natřené, začala jsem přemýšlet, co vlastně chci namalovat.
O tom, že jsem ztratila pojem o čase mě informoval motor otcovo auta, který jsem uslyšela před domem. Uklidila jsem tedy plátno, připravené na později a běžela do kuchyně. Střetla jsem se s tátou ve vchodových dveřích. Rychle za sebou zabouchl dveře, aby se do domu nedostalo mokro. Svůj plán ale následně sabotoval, když s mokrými boty přešel přes celou předsíň a zanechával za sebou blátivé šlápoty.
Povzdychla jsem si a táta mě teprve nyní zaregistroval. Provinile se podíval na podlahu a začal si sundávat boty, aby ten jeden krok k botníku přešel v ponožkách. Vypadal, jako bych ho přistihla při něčem, co se nedělá, to mi přišlo komické a neubránila jsem se úšklebku, jak jsem šla pro hadr.
"Omlouvám se tati, nestihla jsem udělat večeři, nevěděla jsem jak je pozdě." Řvala jsem nahlas, aby mě slyšel o dvě místnosti dál. Když jsem se s hadrem vracela, byl zrovna na cestě do obýváku.
"Sam, žil jsem tu dost dlouho sám, nemusíš tohle všechno dělat, víš, jsem rád že tě tu mám, nemusíš vařit ani po mně uklízet." Pohlédl na hadr v mojí ruce.
"To je v pořádku tati," usmála jsem se "nedělám to protože musím, teď se běž podívat na nějaký důležitý fotbalový zápas a já zatím něco uvařím." Neúmyslně jsem slovo fotbalový řekla jako nadávku, ale vypadal že si toho nevšiml.
Ještě než jsem uklidila ten nepořádek v předsíni, slyšela jsem televizi z obýváku. Když jsem procházela okolo dveří, všimla jsem si, že sleduje golf. Nebyla jsem schopná pochopit, jak ho to může bavit, ale rozhodla jsem se o tom nepřemýšlet.
V rychlosti jsem uvařila těstoviny se sýrovou omáčkou, moje oblíbené jídlo a když jsem viděla tátovo soustředěný pohled upřený na televizi, přinesla jsem mu talíř tam.
Hned jak jsem usnula, byla jsem znova v kuchyni s matkou.
Ráno jsem se probudila nevyspaná. Celou noc jsem se budila a znovu upadala do nestálého spánku. Pod očima jsem měla černé kruhy a celkově byly mé oči opuchlé.
Opláchla jsem si obličej a šla dolu na snídani. Neubránila jsem se vyjeknutí, když jsem narazila na tátu ve dveřích. Tátu jsem s tím výkřikem překvapila ještě víc, než on mě a polekaně uskočil. Když jsem viděla jeho vyděšené oči, propukla jsem v hysterický smích. Táta vypadal, jako by si potřeboval nahodit srdce.
"Tohle mi nedělej." Vydechnul.
"Ty jsi vyděsil mě!" Stále jsem hýkala smíchy.
To už se začal smát i táta. "Jsem starší člověk, každou chvíli můžu dostat srdeční infarkt." Poučil mě naoko vážným tónem.
"Vydržíš víc, než si myslíš." Sdělila jsem mu pobaveně, jak jsem okolo něj proklouzla do kuchyně. Okamžitě jsem zamířila k lednici a začala hledat něco poživatelného.
"Já jsem byl zrovna na odchodu do práce." Oznámil mi ode dveří.
"Dobře, bav se." Vyloudila jsem na tváři úsměv.
Když táta odešel, nasnídala jsem se a zalehla jsem k hororové knize. Děj mě pohltil už po pár stránkách a jen těžce jsem se od ní odtrhávala, abych ukuchtila večeři. Rozhodla jsem se pro rychlé rizoto, abych se mohla rychle vrátit ke knize.
Když jsem dávala vařit rýži, trochu mě přepadly výčitky svědomí, že tátu takhle zanedbávám, ale rychle jsem je zahnala s tím, že zítra uvařím něco pořádného. Nicméně táta na sobě nedal najevo, že by mu rizoto nějak vadilo, a tak jsem si řekla, že to možná přeci jenom trochu přeháním.
Druhý den jsem knihu dočetla. Jako u většiny knih, které mě zaujaly, jsem měla problém vrátit se zpátky do reality. Nemohla jsem se na nic soustředit a stále jsem o ní musela přemýšlet, to mi vydrželo až do večera a možná díky tomu byly domácí lasagne, které jsem se nakonec rozhodla udělat, trochu připečené.
Na svou chybu jsem nicméně nehodlala upozorňovat a když mě táta na po večeři pochválil, uvědomila jsem si, že si až příliš dlouho vařil sám na to, aby mu teď něco nechutnalo.
Po tom, co jsem umyla nádobí, šla jsem si sednout k tátovi do obýváku. Nechtěla jsem mít možnost přemýšlet o zítřku. Když jsem se vedle něj usadila, automaticky televizi přepnul ze sportovního utkání na nějakou zamilovanou komedii, při které jsme se nudili oba dva. Po pár minutách se totiž ukázalo, že je to jeden z těch nízkorozpočtových uměleckých filmů, kde celý film čekáte, až se něco stane, ale potom přijde konec a vy jen přemýšlíte, co vám uniklo.
Ani jeden jsme si ovšem nestěžovali. Konec konců, já si stěžovat nemohla, to kvůli mně táta přepnul jeden ze svých důležitých zápasů a on nejspíš nechtěl, aby to znělo jako kdyby mi vyčítal, že jsem mu zkazila nedělní večer, což jsem bezpochyby udělala.
Než jsem šla spát, poučil mě táta jak se dostanu do školy a po kom se mám ptát. Když jsem si šla vyčistit zuby, poprvé jsem si dovolila přemýšlet o zítřku. To byla chyba, okamžitě jsem začala zvažovat možnost, že si ten zážitek ve smyslu "Sám doma" o týden prodloužím, ale nakonec jsem usoudila, že čím víc to budu oddalovat, tím to bude horší. Než jsem si tedy dočistila zuby, byla jsem pevně rozhodnuta, že se zítra pojedu ztrapnit před stovky studentů gymnázia, tak jak se mi obvykle stává, když jsem středem pozornosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vesper vesper | 9. ledna 2007 v 17:00 | Reagovat

Hodně mi to připomíná jednu knížku. Přesto se mi to moc dobře čte, nemusím si dělat násilí a dočíst to jenom proto, abych to měla za sebou. Moc příjemné odreagování od tak nudné školy. :-) Těším se na pokračování.

2 Lily Lily | 9. ledna 2007 v 19:40 | Reagovat

jakou knizku ti to pripomina? jinak dekuji za kompliment :) Pokracovani sem urcite dodam co nejdriv, vlastne mam napsanych 9 kapitol, akorat to musim zkontrolovat, protoze kdyz pisu, tak tam delam strasny hrubky, ktery sem nemuzu davat :)

3 vesper vesper | 9. ledna 2007 v 20:04 | Reagovat

Stmívání, ale jenot trochu. Abych řekla popravdě, taky je to možná tím, že jí mám v živé paměti. Co takhle sem dát další kapitolu už zítra? (Smutně koukám) :)

4 Lily Lily | 10. ledna 2007 v 7:18 | Reagovat

to opravovani mi trvalo moc dlouho, a proto to sem ted budu davat tak, jak sem to napsala takze zavirej oci:D jinak ti to asi pripomina stmivani proto, ze sem ho v ty dobe cetla a strasne me vzalo:) ale to takhle nebude celou knihu, postupne to bude jiny, jinak treti kapitolu tu sem asi dam jeste dnes, jestli mi zbyde cas

5 Ela Ela | 11. ledna 2007 v 13:08 | Reagovat

Mě to bohužel připomíná Stmívání až moc(teda ne že by mi to až zas tak vadilo, ale snad tam bude něco originálnějšího)

6 Lily Lily | 11. ledna 2007 v 13:13 | Reagovat

achjo, na to se budu muset podívat. V dalších kapitolách se to už od Stmívání odliší hodně, ale tyhle první ještě jednou pozorně přečtu a zkusím to spravit

7 Antionette Antionette | Web | 22. července 2007 v 15:00 | Reagovat

ach jo,propadla jsem tomu a teď si nedám pokoj,dokud to nepřečtu

8 blabla blabla | 20. února 2008 v 14:55 | Reagovat

tak tohle mi přijde jako nehorázné kopírování jedné nejmenované knížky STMÍVÁNÍ (jen tak mimochodem). To tě baví kopírovat něčí příběh, myšlenky a jeho fatantazii?

Neni ti to ani trochu hloupé?!

Nevím, proč bych měla číst nějaký odvar tak fascinující knížky jakou je Stmívání.. lepší bys udělala, kdybys to opsala a ne opsivoat jenom určité věty a zbytek si změnit podle sebe. když si zadáš do vyhledávače (např seznam.cz) Varacolaci, najde vám to přesně tu větu jako je v knížce - neni to trochu zvláštní?

když chceš psát, tak piš svůj vlastní příběh.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama