__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

2. Kapitola- 2. část

9. ledna 2007 v 20:52 | Lily |  Stín
CHTĚLA BYCH SE JEŠTĚ JEDNOU OMLUVIT ZA CHYBY A PŘEKLEPY, KTERÉ SE NENÍ OBJEVÍ VE VĚTŠÍM ROZSAHU, PROTOŽE TO OD TÉTO CHVÍLE PO SOBĚ NEBUDU PROČÍTAT PŘEDTÍM, NEŽ TO SEM VLOŽÍM.
"Tak dobře, nechci abys někde pracovala, říkala jsi, že hodně pracuji, myslela jsem tedy, že když se budeš mít o co starat…" To, že táta použil "co" místo "koho" byl neklamný důkaz toho, že není takový milovník zvířat, aby se o ní staral on sám. Povzdychla jsem si.
"Pracovat začnu tak jako tak, je mi osmnáct, nemůžu žít jen z tvých peněz, jestli mi nechceš pomoct něco najít, pustím se do toho sama." Oznámila jsem mu odhodlaně. Otec nasadil nečitelnou masku, ale v jeho očích jsem viděla, jak se zlobí.
"Vlastně jsem ti už něco našel, pořád jsem myslel že si to rozmyslíš, ale když vidím že ne… je to pro tebe dobrá práce."
"O co přesně jde?" Zeptala jsem se zpříma.
"Jde o jednu kavárnu, kterou vlastní můj známý," přemýšlela jsem, kdo není tátovo známý. "mohla bys tam pracovat tři večery ve všedních dnech a celé odpoledne v sobotu." Pokračoval. "Není to tak závazné, klidně bys tam mohla být jen jeden večer." To by si zjevně přál, ale mně vyhovovala první varianta.
"Děkuji tati," usmála jsem se. "to zní dobře."
"Co s tímhle?" pokývnul táta k mému klínu, kde nerušeně spala moje malá kamarádka. "Nejspíš ji budeme muset dát do útulku." Přemítal sám pro sebe. Šokovaně jsem se na něj podívala.
"Do útulku? Proč proboha? nemůžeš jí vrátit původnímu majiteli?" Protestovala jsem možná až moc vehementně.
"Myslím že útulek bude něco jako vysvobození, chtěli ji utopit. Měli moc štěňat, nemohli si je všechny nechat" Snažil se mě uklidnit.
"Nemůžeme jí přece poslat do útulku!" Můj hlas zněl, jako bych škemrala, což, jak jsem si uvědomila, jsem přesně dělala.
Táta povytáhl obočí. "Oprav mě, jestli se pletu, ale nebyla jsi to před chvíli ty, kdo se snažil vykopnout to… štěně z našeho domu?"
"Myslím, že se o něj dokážu postarat." Prohlásila jsem umanutě. Najednou mi toho bezejmenného stvoření přišlo líto, přišlo o matku tak brzo… byli jsme si podobní.
Táta se teď vyloženě bavil. "Tak mi přijde, že se usilovně snažíš dělat cokoliv, s čím nesouhlasím. Před chvílí to vypadalo, jako bys jí radši utopila sama, než aby sis jí nechala. Ale je tvoje. Je to tvůj dodatečný dárek na přivítanou, takže s ní nakládej jak chceš, dokud mi nerozkouše boty, budu s ní nadobro."
"Mám tě ráda tati!" Vyhrkla jsem dřív, než jsem to stačila promyslet. Otec vypadal rozpačitě, najednou měl moc práce se rozepínáním a zapínáním knoflíčků u rukávu košile.
"Já tebe taky." Zamumlal a já jsem chvíli stejně jako on zírala do podlahy a hrála si s rukávem od svetru . Z mých rozpaků mě vyrušila Pampeliška,-nad jménem jsem ani nemusela přemýšlet, stačilo mi podívat se na její srst, která vypadala jako chmýří- aby na mě upřela svoje zvědavé korálkové oči. Napadlo mě, že jestli si nechci vysloužit mokré kalhoty, měla bych ji vzít ven. Na tátu se totiž nedá spolehnout, mohl ji mít vevnitř hodnou dobu.
Když jsem Pampelišku postavila na zem po tom, co jsem se ujistila, že z dvorku nemůže nikudy utéct, sedla si na zadek a vyjukaně na mě koukala. Kousek jsem popošla a ona se za mnou okamžitě vydala. Neohrabaně se blížila a vypadala, jako by každou chvíli měla zakopnout. Po chvíli jsem pochopila, že je to její způsob běhu.
Můj hlasitý smích přilákal tátu na verandu. Chvíli se mnou pozoroval běh, nebo spíš belhání mého nového štěňátka, ale potom se ozval telefon, a tak rychle zmizel dovnitř.
Když přišel, na tváři měl omluvný výraz a na sobě bundu.
"Volali mi z práce, musím jít, nastaly nějaké komplikace."
"To je v pohodě ,tati, alespoň stihnu uvařit večeři." Byla jsem docela ráda, že budu chvíli sama. I když ne tak úplně… Pampelišce se nějak povedlo zakopnout o svojí přední nohu a rozplácla se na zem.
Uvařila jsem rychlou večeři- těstoviny s rajčatovou omáčkou. Zatímco jsem krájela suroviny do omáčky, Pam se mi stočila k nohám a spokojeně chrupala. Skoro jsem se až nechtěla pohnout, abych jí nevzbudila, ale pak jsem si řekla, že bych to dříve či později stejně musela udělat a nemilosrdně jsem zatřásla nohou, na které ležela.
Hned jak jsem dovařila, vyběhla jsem po schodech nahoru, abych se pustila do nového obrazu. Vybalila jsem paletu a barvy. Železné nádobky na terpentýn a… nic, co bych do nich mohla nalít. Hlasitě jsem zaklela, až jsem probudila Pampelišku, která teď spala u dveří, jako by mi tělem bránila kamkoliv odejít.
Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že už je devět hodin. Zítra do krámku pojedu, umínila jsem si a sbalila všechny věci. Řekla jsem si, že už je přijatelná doba na to, abych šla spát, a tak jsem si vyčistila zuby a zalehla do své měkoučké postele.
Pampelišku jsem si položila k sobě na postel a podle jejího příkladu zavřela oči. Jenom jsem začala upadat do spánku, slyšela jsem zvuk motoru tátova auta. Napadlo mě, jestli bych mu neměla dát jídlo, ale potom jsem usoudila, že kdyby měl hlad, našel by si to sám, což nejspíš neměl, protože jsem o pár okamžiků později slyšela jeho kroky směřující do ložnice.
Ráno jsem se probudila ještě před tím, než mi zazvonil nový budík. Byla jsem ráda, že jsem si tak rychle zvykla na brzké vstávání, i když by mě to nemělo překvapit. Vždy jsem se rychle přizpůsobila jakékoliv změně. Vzpomněla jsem si, že jsem se nestihla táty včera zeptat, kde je kavárna, v které jsem dnes chtěla začít pracovat.
Hbitě jsem vyskočila z postele a šlápla do něčeho mokrého.
"Sakra!" Zaklela jsem, když jsem se podívala pod nohy a spatřila loužičku, kterou tam udělala Pampeliška, která očividně našla způsob, jak seskočit z vysoké postele. Vlastně bych jí měla být vděčná, že jsem něco takového nenašla přímo v posteli, ale prostě jsem nemohla.
Místo toho, abych se snažila stihnout tátu, rychle jsem běžela do koupelny. Tam jsem okamžitě nohu strčila pod sprchu a nakonec jsem si tam vlezla celá. Horká voda uvolňovala mé svaly na zádech a krku. Po pár minutách jsem vylezla, hodila na sebe první oblečení co mi přišlo pod ruku a běžela do kuchyně, abych zjistila, jestli je ještě táta doma.
Oddychla jsem si, když jsem ho našla u kuchyňského stolu, jak si čte noviny. Přisedla jsem si k němu a čekala, až to dočte, aby mi věnoval pozornost. Naštěstí jsem nemusela čekat dlouho, táta noviny odložil po tom, co si mě všimnul.
Velmi podrobně mi popsal, kde kavárnu najdu. Tak, jak mi to řekl vlastně ani nebylo možné nenajít to. Chvilku po tom odešel a já jsem zůstala v kuchyni sama. Nasypala jsem si lupínky do misky a pomalu jedla, měla jsem ještě půl hodiny, než bych měla vyrazit, abych ve škole nebyla první jako hlupák.
Po chvilce se ke mně přiloudala rozespalá Pam a já si vzpomněla na loužičku, která se skvěla před mojí postelí. Neochotně jsem vstala od stolu a sebrala hadr. Pampelišku jsem vyšoupla na dvorek, aby jí nenapadlo udělat podobnou, nebo ještě horší věc, zatímco jednu budu čistit.
Když jsem podlahu v mém pokojíčku měla hezky čistou a přišla do kuchyně, lupínky už byly nepoživatelné- nasákly se mlékem a jejich konzistence byla podobná kaši. Odložila jsem je na pult, abych se o ně později postarala a protože mi zbývalo jen deset minut do předpokládaného odjezdu, šla jsem se věnovat Pampelišce. Našla jsem ji u dveří, jak čekala na to, až ji vezmu domů.
Neohrabaně jsem jí nasadila obojek, který táta nakoupil společně s vodítkem, miskami a granulemi. Připnula jsem jí na vodítko a rychlým krokem vyšla ze dvorku. Napadlo mě, že ani nevím, jak to tu v okolí vypadá. Od té doby co jsem přijela jsem se nebyla projít, nebyla jsem velký příznivec procházek, většinou jsem se ztratila.
Překvapilo mě, když jsem po chvilce, co jsem šla po silnici, došla na kraj lesa. Připadalo mi, že něco volalo mé jméno. Chtěla jsem odejít, ale mé nohy se odmítaly pohnout. Bylo to, jako bych je nemohla ovládat, má mysl křičela, ale tělo neposlouchalo. Udělala jsem jeden krok směrem k lesu. Byl už jen pár metrů ode mě a já měla jsem pocit, který jsem nedokázala vysvětlit. Pocit, který mi říkal, že když vejdu do přítmí stromů, zemřu.
Udělala jsem další váhavý krok. Snažila jsem se odejít, ale nešlo to. A v tu chvíli jsem zahlédla temnou postavu, která se odlepila od stromu. S ní přišel další pocit- jediné co chci, je jít za ním. Ten začal sílit, nemohla jsem myslet na nic jiného, pomalu začínal přebíjet pocit strachu.
Bylo pro mě čím dál více těžší bojovat proti tomu, část mého mozku, která tvořila většinu, se tomu chtěla poddat-bylo by to tak jednoduché-čím dál menší část ale bojovala. Pomalu jsem začala zapomínat, proč jsem vlastně nechtěla jít, proč jsem měla takový strach, u něj bych byla v naprostém bezpečí. Udělala jsem třetí krok a zaryla jsem nehty do dlaně tak, že jsem cítila, jak mi z ní teče krev, bolest, která se mi zabodla do ruky mi na okamžik vyčistila hlavu. Ta chvilka stačila na to, abych se otočila a běžela po silnici dolu. Za sebou jsem slyšela slabé zaklení. Nohy jsem měla podivně těžké. Připadalo mi to, jako bych s nimi dlouho nehýbala, přesně jako se cítím pokaždé, když dlouho spím. Vzdálenost, která mi připadala krátká se nyní zdála několikrát delší.
Když jsem doběhla k domu, přerývavě jsem dýchala. Pampeliška se třásla, vzala jsem jí do náručí a zahučela jsem s ní do domu. Za sebou jsem zamkla.
Zabalila jsem Pampelišku do deky, ale nepomohlo to, stále se třásla. Nalila jsem si sklenici vody, protože v krku jsem měla vyschlo, jako kdybych několik dní nepila. Sklenička se v mých rukou klepala a já jsem si uvědomila, že se třesu naprosto stejně jako Pampeliška.
"Co to bylo" Vyslovila jsem neúmyslně klíčovou otázku. Hlas jsem měla ochraptělý a podivně vysoký. Začínala jsem bláznit? Znala jsem plno příběhů o lidech, kterým traumatický zážitek přivodil šílenství. A teď jsem se k nim mohla řadit, o tom nebylo pochyby. Možná bych o tom mohla napsat knihu, jako to pár lidí udělalo. Tahle představa mě přinutila zahihňat se. Něco na tom šílenství bylo.
Když jsem si ale vzpomněla na ten strach, na to, jak se na mě dívaly oči postavy skryté v šeru lesa- jako když had vábí ptáka…. To přeci nemohlo být jen v mojí hlavě.
Až příliš pozdě jsem se vrátila do reality a uvědomila jsem si, že tahle má procházka se protáhla na dvacet minut. Připadalo mi to jako několik hodin od té doby, co jsem vyšla z domu.
Obezřetně jsem otevřela dveře. Vím, byla jsem paranoidní, ale radši budu paranoidní než mrtvá. Když jsem je za sebou zavřela, snažila jsem se rychle zamknout, ale ruce se mi pořád třásly, nešlo to příliš rychle. K autu jsem doběhla, vevnitř jsem se cítila více v bezpečí. Dneska nepršelo, ale bylo zataženo, chybělo mi slunce, tak dlouho jsem ho neviděla. Letos byl nejdeštivější podzim v historii, jak jsem se dozvěděla před několika dny ve zprávách. Nepřekvapovalo mě to, nepamatovala jsem si, kdy jsem naposledy vystavila moji tvář slunečním paprskům.
Zařadila jsem jedničku a rozjela jsem se ke škole. Když jsem se podívala na hodiny na palubní desce, zjistila jsem, že bylo přesně tolik, kolik včera když jsem vyjížděla.
Znovu jsem měla problém najít parkovací místo. Nakonec jsem se vměstnala mezi zelené starodávné auto a zánovní audi.
Na hodinu matematiky jsem běžela. Dokonce jsem zapomněla zaklepat a dovnitř jsem vtrhla náležitě hlasitě. Zasekla jsem se, když se na mě otočily tváře všech lidí ve třídě, včetně učitele. Chvíli jsem stála bez hnutí a cítila jak rudnu.
"Omlouvám se." Pokusila jsem se o kajícný tón, ale ani mým uším to tak neznělo. Učitel jen zatřásl hlavou, jako kdyby tomu nebyl schopen uvěřit, ale v jeho očích nebyl hněv, spíše pobavení. To mě trochu uklidnilo a když mávnul směrem k zadním lavicím, vyloženě jsem si oddychla. Ostatním ve třídě můj pozdní příchod zjevně přišel komický a celou dobu, co jsem se co nejtišeji snažila dostat do své lavice, zatímco učitel pokračoval ve výkladu, se za mnou otáčeli a tiše se pochechtávali.
Na výklad jsem se nemohla soustředit, byla jsem vděčná, že jsem tuhle látku už uměla a kreslila jsem si do sešitu. Po chvíli jsem pohlédla na papír abych věděla, co jsem nakreslila a překvapeně vykulila oči, když jsem zjistila, že na mě z papíru zírá pár černých očí. Znovu mi připomněly ráno v lese a já jsem rychle vytrhla papír zmačkala ho.
Nadělala jsem při tom více hluku, než jsem předpokládala. Znovu jsem na sebe strhla pozornost všech ve třídě. Učitel na mě zíral, no, řekněme že zdaleka ne tak přátelsky, jako když mě viděl poprvé. Vzala jsem do ruky pero a předstírala, že dávám pozor co říká, abych neměla nějaké problémy.
Vehementně jsem se snažila nepřemýšlet o dnešním ránu. Rozhodla jsem se, že budu předstírat, jako by se nic nestalo. Teď už jsem si byla téměř jistá, že to byl nějaký druh halucinace. Možná se ze mě stává schizofrenik. Když budu věci, které se odehrávají jen v mé hlavě ignorovat, věřím že odejdou.
S lepší náladou jsem si poctivě dělala zápisky až do té doby, než se ozvalo hlasité zvonění, které označovalo konec hodiny.
Když jsem si sbírala věci, v zorném poli jsem viděla, jak se ke mně blíží Marek. Povzdychla jsem si, neměla jsem náladu na vybavování. Čekal, až si naskládám věci do tašky. Trvalo mi to déle než obvykle- možná jsem čekala, že ho to omrzí. Neomrzelo.
"Už jsem myslel, že nepřijdeš." Začal pobaveně.
"Zaspala jsem." Odsekla jsem a vzápětí litovala jízlivosti v mém hlase, neměla jsem tady žádné přátele, rozhodně není v mém zájmu odhánět prvního člověka, který vypadá, jako by chtěl být můj kamarád. Pokusila jsem se to tedy spravit úsměvem. Marek vypadal, jako by si toho vůbec nevšimnul, nebo to ignoroval..
"Když já zaspím, tak je celý můj den v háji." Podotknul a já ho obdařila dalším neupřímným úsměvem.
Marek mě znovu doprovázel na hodinu biologie, jediný rozdíl byl ale v tom, že tentokrát, když už jsem znala cestu, mě jeho přítomnost netěšila ani z poloviny tak jako minule. Chvilkami jsem se přistihla, že vůbec neposlouchám, co říká. Ale to nebylo důležité, Marek si v pohodě dál vedl svůj monolog zatímco já jsem přemýšlela o dnešní práci-nevěřila jsem, že by mě táta nechal pracovat v něčem podobném baru, takže jsem si to tam představovala spíše jako malou tichou kavárničku, kam se schází bankéři po práci, pořád lepší než nic-o tom, že musím zajít do toho krámku, kde jsem byla naposled, abych si koupila terpentýn. A i když jsem si to snažila zakazovat, přemýšlela jsem o dnešním ránu. Nepřipadala jsem si jako blázen, ale nemyslí si to šílení lidé pokaždé? Možná, v tom nejlepším případě, to byl jen obyčejný muž na procházce a já se zamyslela a myslela jsem si, že jsem cítila něco co jsem ve skutečnosti necítila…
"Co na to říkáš?" Zeptal se mě Marek a vytrhl mě tak z přemýšlení. Absolutně jsem netušila, o čem mluví. už jsme byli ve třídě, Marek mě zvědavě pozoroval.
"Hmm… musím si to rozmyslet." Zkusila jsem opatrně. Marek se na mě usmál, takže jsem nejspíš neřekla zase tak velkou hloupost, oddychla jsem si.
S úlevou jsem dosedla na židli, až se mě Marek zeptá na mojí odpověď, prostě budu předstírat, že jsem zapomněla o čem jsme mluvili.
"Ahoj." Uslyšela jsem vedle sebe. Váhavě jsem se otočila a spatřila Terezu se zářivým úsměvem. To mě překvapilo, chvíli jsem na ní jen zírala neschopna slova, její úsměv pohasl, nejspíš přemítala jestli jsem mentálně retardovaná.
"Ahoj." Odpověděla jsem váhavě.
"Včera jsme nejspíš nezačaly moc dobře." Znovu se usmála. "Napadlo mě, že když spolu sedíme, mohly by jsme být kamarádky." Vyznělo to jako otázka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Antionette Antionette | Web | 22. července 2007 v 15:46 | Reagovat

Nebudu se už opakovat,ale někdy mi to připomíná i něco z Anity.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama