__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Čtvrtá kapitola-1. část

11. ledna 2007 v 18:41 | Lily |  Stín
4.KAPITOLA
Ráno jsem se probudila naprosto odpočatá. Z postele jsem čile vyskočila a běžela si dělat snídani. Pampeliška se za mnou po chvilce přišla podívat, oči ještě slepené od spánku. Vzala jsem si ji do náruče a zabořila obličej do její hebké srsti.
Přemýšlela jsem, jak jednoduchý má život. Chtěla bych žít jako ona- jediné starosti, které může mít jsou, jestli dostane najíst a nebo ne. Lehla bych si do svého pelíšku a tam spokojeně ležela celé dny.
Současně jsem jí ale také litovala, celé dny je tu sama. To bych asi nedokázala. Na lednici jsem našla vzkaz od táty. Psal mi v něm, že musel jít mimořádně do práce. Usmála jsem se, u něj neexistovaly víkendy.
Měla jsem kreativní náladu, proto jsem se rozhodla, že si k snídani udělám vajíčka. Přemýšlela jsem, na co mám nejvíc chuť, potom jsem se ale rozhodla pro to nejjednodušší-míchaná vejce.
Přidala jsem tam sýr a koření, aby to nebylo jednotvárné. Po pár minutách jsem byla hotová a přesto, že většinou jím rovnou z pánve, dnes jsem si prostřela. Možná jsem to udělala proto, že kdybych jedla stejným způsobem, jako v poslední době pořád, uhnala bych si brzo žaludeční vředy. Možná jsem to udělala jen z marnivosti.
Když jsem dojedla a uklidila po sobě, oblékla jsem se. Už dlouho jsem Pampelišku zanedbávala a věděla jsem, že si zaslouží velkou procházku, ale nevěděla jsem kam jít. Neměla jsem ani nejmenší chuť vracet se do lesa.
Nakonec mi nezbývalo nic jiného, než jít obytnými čtvrtěmi. Pam se to možná nelíbilo tak, jak by se jí mohla líbit procházka v lese bez vodítka, ale bylo to lepší než nic.
Procházely jsme okolo paneláků, před kterými se vybavoval hlouček žen. Nemohla jsem si pomoct a alespoň na chvilku jsem se zastavila a pozorovala je. Mluvily spolu o svých polovičkách, na které si většinou stěžovaly, lidech, o kterých věděly něco pikantního a když zaostřily na mě, okamžitě měly nový námět. Radši jsem se vydala na cestu, abych o sobě nic neslyšela, přesto jsem ale nemohla neslyšet pár poznámek od žen, které snad chtěly, abych je zaslechla.
Šla jsem dlouho do kopce, domů po stranách ubývalo, už jsem si myslela, že silnice nikdy neskončí, když jsem před sebou spatřila les. Listy stromů byly zbarvené do všech různých barev. To bylo jediné, co jsem na podzimu milovala. Toužila jsem vejít do hlubokého lesa, kráčet po spadaném listí a cítit ten pocit, který jsem už dlouho necítila.
Když jsem byla v tichosti lesa, daleko od okolního světa, připadalo mi, že jakékoli problémy mám, neznamenají nic ve srovnání s ohromností přírody. Vždyť proti celému vesmíru jsem byla tak bezvýznamná. Lehla bych si do spadaného listí a pozorovala, jak vítr sfoukává další barevné listy a cítila se jako jeden z nich. Sledovala bych, jak si s nimi vítr pohrává, ze strany na stranu, dokud nedopadnou na tvrdou zem. A na ničem jiném by v tu chvíli nezáleželo. Nemusela bych se zabývat tím, jestli se mě někdo snaží zabít, necítila bych se, jako bych v hrudi měla díru, kterou vždy vyplňovala maminka…
Pevně jsem semknula víčka a odvrátila se od lesa. Vyrovnaným krokem jsem se vydala zpátky k domovu, i když mě stálo velké úsilí udržet Pampelišku, která les milovala snad ještě víc než já.
Když jsem přišla domů, sedla jsem si ke stolu a přemýšlela. Snažila jsem se rozhodnout, jestli mám zkusit najít Sebastiana hned a nebo později. Věděla jsem, co je rozumnější, ale také jsem věděla, že to čekání bude utrpení. Nakonec jsem si uvědomila, že on ví, kde by mě měl hledat, a proto je jen spravedlivé, dát mu nějaký čas, aby se rozhodnul, jestli se mnou bude chtít mluvit.
V pět hodin jsem byla osprchovaná a převlečená. Eduardo mi řekl, že přijít pracovat mohu prakticky kdykoliv, plán na večer jsem tedy měla předem jasný.
Do Caffetterie jsem dojela v půl šesté. Vypnula jsem motor a seděla v autě. Snažila jsem se zformulovat tisíce otázek, které jsem měla v hlavě, do pár klíčových. Nedařilo se mi to a v autě začínala být zima, proto jsem neochotně vystoupila.
Převlečená jsem byla během okamžiku. Dnes pracovala jen Marika, a proto se rozzářila, když mě uviděla. Už mi důvěřovala více, měla jsem proto na starost asi třetinu stolů v celém prostoru. Každou možnou chvíli jsem se dívala ven z okna, jestli někdo nepřichází. Někdy jsem se zamyslela tak, že do mě musela Marika drknout, abych ji a zákazníky vzala na vědomí.
Čas ubíhal a ten, koho jsem čekala byl v nedohlednu. Začínala jsem být čím dál tím více zklamaná. Samozřejmě že nepřijde, nejspíš teď litoval, že mě zachránil. Udivilo mě, jak moc mě tohle zjištění mrzelo, doslova jsem cítila, jak mou projela bolest. Otřásla jsem se, jako bych ten pocit ze sebe mohla vymanit a znovu se zadívala do temné noci za oknem.
Když se dveře otevřely, v očekávání jsem se k nim obrátila. Jediné, co jsem ale viděla, byli poslední zákazníci odcházející do tmy.
"Lily?" Uslyšela jsem Mariku za svými zády.
"Cože?" Nevěděla jsem, jestli na mě nemluvila už předtím a teď se jen neujišťovala, jestli jsem ji poslouchala.
"Máme padla." Lehce se usmála, ale potom její úsměv pohasl. "Co je to dneska s tebou? Celou dobu jsi nějaká…skleslá." Podařilo se jí najít správné slovo.
"Už se jenom těším domů." Pokusila jsem se o úsměv, který by jí odradil od vyptávání, ale nejspíš to nezabralo. Stále se na mě dívala znepokojeně.
"Eduardo mi řekl o tom napadení, volal mu tvůj táta, má to s tím něco společného? Jsi v pořádku?" Vypadala, jako že ji to vážně zajímá a mně to dojalo. Nikdy jsem neměla kamarádku, alespoň ne takovou, která by se zajímala o to, jak mi je.
"Jsem v pořádku." Řekla jsem pevně a usmála se už trochu upřímněji.
"Víš, napadlo mě, jestli by jsi nechtěla někdy zajít třeba…" Rozhlédla se okolo. "na kafe." Obě jsme se zasmály a já jí slíbila, že se zítra domluvíme.
Z budovy jsem vyšla poslední, Marika spěchala na schůzku, nabídla jsem se tedy, že zavřu sama. Několikrát jsem se ujistila, že je všechno vypnuto a světla zhasnutá. Pečlivě jsem zamknula dveře a hlasitě si povzdychla.
Na cestě k autu jsem se zastavila a otočila tvář k nebi. Zajímalo mě, jak může být taková tma. Měsíc a veškeré hvězdy byli schované pod příkrovem temných mraků. Vypadaly jako bouřkové, ale to jsem s jistotou nemohla říci. Ještě chvíli jsem zírala nad sebe a snažila se uvidět alespoň jedinou samostatnou hvězdu, ale bylo to marné. Když mě začal bolet krk, nastoupila jsem do auta.
Zachvěla jsem se, v Berušce byla stejná zima jako venku. Okamžitě jsem nastartovala motor a zapnula topení. Třela jsem o sebe dlaně, abych tolik nezmrzla a čekala, až se v autě vytvoří alespoň snesitelná teplota.
Zmrzlými prsty jsem se snažila rozepnout zip na kapse u zimní bundy. Když se mi to podařilo, vytáhla jsem na několikrát složený papír a znovu si přečetla adresu, kvůli které pro mě tento list byl až nepřirozeně důležitý. Papír byl už měkký, jak jsem ho často skládala a potom znovu četla. Trochu jsem se bála, co se stane, až policista zjistí, že jsem jednu stránku z jeho spisu ukradla, ale teď jsem se tím nehodlala zabývat. Navíc, k čemu by mi bylo platné, že je můj otec právník, kdyby pro mě čas od času něco nevyřídil?
Sebastian ve výpovědi říkal, že byl na cestě domů, když uslyšel křik. Byla jsem si naprosto jistá, že jsem nevydala ani hlásku, to tedy znamenalo, že něco tají. Dále popisoval, jak vyběhl do uličky a uviděl nějakého muže, jak se mnou zápasí. To také nebyla pravda, když jsem k němu zrovna nešla, utíkala jsem od něho, ale o zápase se nedalo ani mluvit. Na závěr říkal, že k nám přiběhl a když ho muž uviděl, utekl. Potom zavolal sanitku.
Neexistovala sebemenší možnost, že by ten člověk-i když o tom, že by to byl člověk jsem silně pochybovala- utekl jen proto, že ho zahlédl. Znovu jsem si vzpomněla na tu sílu, kterou mě držel nehybnou a zachvěla jsem se.
Jsou dvě možnosti, které mohly nastat. Mohla jsem zjistit, že ve skutečnosti se to všechno odehrávalo jen v mé hlavě. Sebastian mohl mluvit pravdu. Nevěděla jsem, co bych dělala, kdybych zjistila, že jsem doopravdy blázen. Měla jsem to tajit? Snažit se chovat normálně, už kvůli tátovi? Nad tím jsem ale teď nechtěla přemýšlet, existovala totiž ještě druhá možnost.
Mohla jsem najít Sebastiana a nějakým způsobem z něj dostat, že ten, který se mě snažil zabít, doopravdy byl upír. Nebyla bych blázen a Sebastian by byl… rozhodně ne normální člověk, ať už jakkoliv silný.
Nevěděla jsem, jaká možnost pro mě byla děsivější. Můj život nabral nečekané a nevítané obrátky. Představovala jsem si ho jako domeček z karet, který se právě zbořil. A měla jsem takový pocit, že tohle všechno je jenom začátek.
Když jsem uslyšela skřípění brzd, připadala jsem si, jako bych se právě probudila ze spánku. To nebylo možné, byly to brzdy od mého auta, které právě zastavovalo na parkovišti před Caffetterií. Někdy jsem se zamyslela tak, že jsem ztratila pojem o tom, co dělám. To se mi stalo teď. Prakticky jsem nevěděla, jak jsem se sem dostala. Poslední, co jsem si živě pamatovala, bylo startování motoru u domu.
Když jsem včera dorazila domů, okamžitě jsem si šla lehnout. Cítila jsem se špatně, že se ani nepokouším trávit trochu více času s tátou, ale rozhodla jsem se, že to napravím. Napravím to až nebudu tak unavená a budu schopna předstírat bezstarostnost a štěstí. Připomínalo mi to čas, který jsem strávila s Alicí po smrti maminky. Nemohla jsem dopustit, abych svojí milující a nevyzpytatelné tetě působila ještě větší zármutek, než už cítila.
Celý den jsem malovala, pracovala jsem na obrazu, který jsem si plánovala pověsit do pokoje. Už mu stačilo jen pár posledních úprav.
Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že je pět hodin. Byla jsem tu brzy, ale předpokládala jsem, že to nebude problém.
V pondělí jsem šla do školy, ale okamžitě když naposledy zazvonilo, vyskočila jsem a běžela do práce. Tereza chtěla vědět, co se stalo na louce, ale já jsem zavedla řeč na něco jiného. Vlastně jí to zas tak moc nezajímalo, když jsem se jí zeptala co dělala přes víkend, rozhovořila se a mě stačilo, když jsem se smála a obdivně vzdychala ve správných chvílích. Ve skutečnosti jsem jí ale neposlouchala.
To samé se dělo s tátou. U něj ale nebylo tak jednoduché předstírat, že jsem duchem přítomna. Když jsem s ním byla v jedné místnosti a večeřela, musela jsem se přemáhat více než obvykle. Přesto mi to ale nezbaštil.
"Lil?" Tázavě jsem se na něj podívala a všimla si, že má čelo svraštělé a oči zadumané.
"Ano tati." Můj hlas nezněl tak přítomně, jak bych chtěla. Zatřásla jsem hlavou, abych vytěsnala z hlavy myšlenky, které mě sužovaly. Už to byl týden, co jsem čekala, jestli se Sebastian objeví.
Byl to přesně limit, který jsem si dala, než ho sama vyhledám. Slíbila jsem si, že zítra najdu jeho dům a neodjedu odtamtud, dokud si sním nepromluvím.
"Co se děje?"
"Jak to myslíš, co se děje?" Byla jsem naprosto soustředěná. Viděla jsem na tátovi, že tenhle rozhovor je mu nepříjemný, ve tváři se mu ale zároveň zračila odhodlanost.
"Jsi teď tak…nepřítomná-" povzdychla jsem si, teď už jsem pochopila pohled, kterým mě sledoval poslední týden. "Víš, když jsem zjistil že maminka umřela," cukla jsem sebou, když to vyslovil. "Bylo to pro mě velmi těžké. Možná že kdyby ses mohla někomu svěřit."
Zkoumavě jsem si ho prohlížela a snažila se zjistit, o co mu jde. "Myslím že nerozumím o čem to mluvíš."
"Asi jsem málo doma, možná bych si měl vzít nějaké volno-" Mumlal si pro sebe, když jsem ho přerušila.
"Tati," zasténala jsem. "Tohle vážně nemusíš dělat, jsem naprosto v pořádku, vážně." Na důkaz jsem se usmála, ale nejspíš jsem ho nepřesvědčila.
"Jenom jsem myslel že bys mohla vyslechnout odborníka. Víš, není to nic špatného, také jsem tam několikrát byl."
"Ty mě chceš poslat k psychiatrovi?" Můj tón zněl ostřeji, než jsem chtěla, když jsem konečně pochopila co se mi snažil říct.
"Třeba by ti to pomohlo." Snažil se hájit se.
"Třeba taky ne." Odsekla jsem.
"Co tě trápí Evelyne?" Nečekala jsem, že se mě zeptá takhle zpříma. V jednu chvíli jsem mu to málem všechno vyklopila. Naštěstí jsem se ale včas udržela. Toužila jsem všechno mu povědět, držet to v sobě, mě dusilo, ale nemohla jsem. Nechtěla jsem vystavit v nebezpečí jeho, ani sebe. Věděla jsem, že by se mě snažil ochránit, ale co by vzmohl proti upírovi? Samotnou mě překvapilo, jak moc jsem si sebou začínala být jistá. Pochybnosti o mém zdravém rozumu ustoupily někam dozadu, teď jsem měla důležitější problémy, které jsem musela vyřešit.
Tohle samozřejmě byl dobrý důvod, proč mu o ničem neříct, ale byl tu ještě další. Kdybych mu všechno řekla, neuvěřil by mi. O tom jsem nepochybovala ani v nejmenším. A já jsem rozhodně nechtěla skončit v cele s vypolstrovanými stěnami. Ne dřív, než odpovím na otázky, které začínaly být čím dál více naléhavější.
"Stýská se mi po mamince." Nelhala jsem. Cítila jsem, jak mě bodlo u srdce pokaždé jsem na ni jen pomyslela. Přesto jsem ale věděla, že balamutím jen sama sebe. Neúplná pravda není pravda.
"Já vím."
Vztekle jsem přidávala plyn, i když jsem věděla, že tím jenom ještě více sabotuji plán, najít to místo. Znovu a znovu jsem četla adresu, kterou už jsem znala nazpaměť. Už jsem čtvrt hodiny jela po silnici, na které by správně měl ležet jeho dům, ale asi jsem se mýlila. Ulici po stranách lemovaly už jen stromy, domy zmizely. Začínala jsem pociťovat čím dál větší beznaděj.
Bloudila jsem očima po okrajích lesa, abych našla místo, kde bych se mohla otočit a zkusit jet zpátky. Možná jsem to přehlédla, třeba jsem se zamyslela…
Moje oči se zastavily na mezeře v jinak hustých stromech. Nebyla nijak nápadná, téměř k nerozeznání od zbytku lesa, ale moje intuice mi říkala, že je to co hledám. Jako by to místo zářilo, ale jen pro mé oči. Mezera byla široká okolo tří metrů. Byla jsem ráda, když jsem se tam vešla s autem.
Trvalo jen okamžik, než se mi otevřel větší výhled a já jsem málem vyskočila z auta vzrušením. Prudce jsem šlápla na brzdu a ohromeně jsem si ukládala do paměti toto místo.
Vypadalo to, jako by někdo vysekal stromy do čtverce, jenomže tam nebyly stopy po takovém násilí. Uprostřed byl dům, vypadal staře, ale byl ohromně velký. Po jeho pravé straně jsem viděla garáž pro několik aut. Okna byla veliká, dům byl kamenný, možná proto vypadal tak starodávně. To ovšem neznamenalo, že by byl rozpadlý. Byl ve velmi dobrém stavu. Zdál se mi ale opuštěný, možná to bylo tím, že tam bylo takové ticho.
Chvíli jsem jen stála a fascinovaně to pozorovala. Byli tu tak schovaní, teď, když jsem se na to dívala zpětně, říkala jsem si, že bylo až nemožné najít to tu. Byla jsem na sebe pyšná. Okamžik mi trvalo, než jsem si v hlavě utřídila, proč tu vlastně jsem. Když se tak stalo, rychlým krokem jsem se vydala ke dveřím.
Byly dřevěné a mohutné. Přemýšlela jsem nad účelem několika zámků a podobných bezpečnostních opatření. Tyhle dveře vypadaly dost nedobytně na to, aby to odradilo každého zloděje. Zároveň z nich něco vyzařovalo, tyhle dveře přežily několik generací a přímo z nich sálala síla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Antionette Antionette | Web | 23. července 2007 v 18:29 | Reagovat

zase mi to připomíná stmívání

2 Liola Liola | 23. prosince 2009 v 16:39 | Reagovat

Antionette...Ak ti to pripomina twiling tak je to preto lebo inspirovana bola prave tymto pribeho,....aj my sme si to vsimli ale nepiseme to vsade...
Thx
inak zaujimave Lila...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama