__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Čtvrtá kapitola-2.část

11. ledna 2007 v 18:49 | Lily |  Stín
Zvedla jsem ruku a zaklepala. Slyšela jsem, jak se ten zvuk rozléhal domem, jako by tam byla ozvěna. Nic jiného jsem však ke svému zmatení neslyšela. Žádné kroky, blížící se ke dveřím, které by naznačovaly něčí přítomnost v domě. Jen ohlušující ticho. Všimla jsem si, že na dveřích je klepadlo, vzala jsem je do ruky a zkusila to sním. Kov, okolo kterého jsem obemkla už tak necitlivé prsty, byl studený a já jsem si uvědomila, že se třesu a drkotají mi zuby. Podzim se změnil v zimu a já ve svém tenkém kabátku doslova mrzla.
Ani po dalším neodbytném bušení se nic neozvalo, rozhodla jsem se, že když už jsem se sem vydala, nevzdám se tak rychle. Nastoupila jsem do auta a pustila topení, abych neumrzla dříve, než by kdokoliv mohl přijít.
Po hodině jsem na sobě ucítila pohled. Zrovna se mi únavou začínaly zavírat víčka. Rychle jsem pohlédla k domu a v okně jsem zachytila pohyb. Zatajila jsem dech a prohledávala všechna okna v domě. Nic jsem už ale nezahlédla.
Čekání bylo dlouhé a prostupoval mnou pocit marnosti. Po několika hodinách jsem své snažení vzdala, začínala jsem si myslet, že i kdyby někdo přišel, stejně by mi neotevřel. Moje podezření, že v domě někdo už dávno byl nebylo neopodstatněné. Když jsem vjížděla na silnici, naposledy jsem se ohlédla za nádherným domem a byla si naprosto jistá, že jsem v nejvyšším okně viděla temnou siluetu, která mě zrakem doprovázela pryč.
Následující dny jsem prožila jako ve snu. Chodila jsem do školy, potom do práce a domů. Nemohla jsem se na nic soustředit a přesto, že konečně vysvitlo slunce a několik dní bylo nádherné počasí, nijak mě to nepotěšilo.
Myslela jsem, že budu šťastná, až konečně uvidím slunce, které mi tolik chybělo, v těch zamračených a chladných podzimních dnech. Byla jsem přesvědčena, že až vítr odežene všechny mraky a já ucítím šimrání teplých paprsků na tváři, stejně tak zmizí i mraky v mé hlavě, které mě tížily. Ale mýlila jsem se, slunce nebylo žádnou útěchou, dokonce jsem ve skrytu duše chtěla, aby bylo zase schováno pod příkrovem neprostupných, těžkých mraků.
Cítila jsem neopodstatněnou úlevu, když jsem vystoupila z bran školy a musela si nasadit kapuci, abych příliš nepromokla. Tereza se mnou do práce nejela, ani ve škole jsme se příliš nebavily. Nepřekvapilo mě to. Nikdy jsem Terezu nepovažovala za svou kamarádku, a proto mě nemohlo mrzet, že se jako kamarádka nechová.
Nejspíš to bylo mnou, příliš jsem nevnímala nikoho, kdo na mě mluvil, nechtěla jsem se s nikým bavit.
Když jsem zaparkovala Berušku na svém obvyklém místě před kavárnou, pohlédla jsem prosklenou stěnou dovnitř. To, co jsem viděla, mě na chvíli potěšilo, ale příliš rychle mi došlo, že nic dobrého na tom není. U stolu v rohu seděli ti dva, s kterými Sebastian seděl poprvé. Byli ale sami, moje vzrušení proto opadlo a já jsem znovu upadla do špatné nálady.
Převlékla jsem se a čekala, jestli za nimi Sebastian nepřijde jako minule. Při každé otevření dveří jsem se v očekávání otočila, ale pokaždé jsem cítila jen zklamání.
Stálo mě velké úsilí, být příjemná na hosty. Nikdo z těch lidí nemohl vědět nic o mém životě, proto jsem jim neměla za zlé, když se na mě pohoršeně dívali pokaždé, když jsem jim neúmyslně odsekla.
Už jsem to nemohla vydržet, příliš jsem nad tím nepřemýšlela, abych nemohla změnit názor. Tohle muselo přestat, musela jsem zjistit co se děje, nebo, kdybych doteď nebyla blázen, brzo bych se jím stala.
Přišla jsem k jejich stolu a vyčkávala, až mě vezmou na vědomí. Jejich hovor utichl a oni upřely jejich zraky na mě. Cítila jsem znovu jejich sílu, ale nyní jsem už jimi nebyla tak uchvácena, spíše mě děsily. Děsila mě moc jejich očí, zoufale jsem chtěla uhnout pohledem, ale neudělala jsem to. Někde jsem slyšela, že strachu je nejlepší postavit se čelem, věřila jsem tomu.
"Dobrý večer, omlouvám se za vyrušení, chtěla bych se jenom na něco zeptat."
"Ano, vzpomínám si na tebe." Promluvila s úsměvem dívka s blonďatými vlasy. "Jak se jmenuješ?"
"Lily, a ty?" Najednou jejich oči byly zase jen normální oči, měly sice nenormálně výraznou barvu, ale byly to jen oči.
"Já jsem Aneta, tohle je Mike, co pro tebe můžeme udělat." Když jsem pohlédla na Mika, zjistila jsem, že si mě ostražitě, možná dokonce nepřátelsky měří. To mě překvapilo, rychle jsem se proto podívala zpátky na Anetu.
"Když jste tady byli minule, seděli jste tady ještě s někým, potřebovala bych s ním mluvit."
"Co po něm chceš?" Zasyčel Mike a jeho oči se proměnily v dvě štěrbinky. Vyděsila mě jeho nepřátelská reakce a podvědomě jsem o krok ustoupila. Aneta se na něj nesouhlasně podívala a něco zašeptala, potom se Mike trochu uvolnil.
"Řekneme mu, že ses po něm ptala." Odpověděla mi klidně Aneta a já se bez odpovědi vydala zpátky k baru, kde jsem měla být.
Mike s Alicí odešli během pár minut. Chtěla jsem odejít domů, ale bylo brzy, musela jsem tedy rozdávat další nucené úsměvy a čím šťastněji jsem se snažila vypadat, tím hůře se cítila. Po dvou hodinách už nebyl můj odchod tak nápadný, a proto jsem si sbalila věci a nasedla do auta. Domů se mi ale ještě nechtělo. Byla jsem moc vyčerpaná na to, abych se mohla před tátou přetvařovat. Věděla jsem, že mě bude pozorovat velmi pečlivě po rozhovoru, který jsme měli před několika dny.
Nastartovala jsem auto a vyjela. Nevěděla jsem kam, spíše jsem se motala v kruzích. Potom mě napadlo, že bych se ráda podívala na louku, kde jsem byla s Terezinými přáteli před několika dny. Uslyšela jsem pískání, které mě už několik dní rušilo, ale nemohla jsem přijít na to, co to vydává, rozhodla jsem se to ignorovat.
Najela jsem na silnici, která byla osvícená lampami a uvědomila si, že tam, kde nebude dopadat světlo umělého osvětlení, bude hluboká tma. Pršet přestalo, ale stále bylo zataženo. Na nebi nebyly vidět hvězdy, ani měsíc, který by mohl krajinu osvětlit alespoň tak, abych viděla na krok před sebe.
Bojovala jsem s myšlenkou otočit auto a jet domů, ale něco mě tam lákalo. Nevěřila jsem na osud, stejně tak jako na boha. Spíše jsem doufala, že někdo takový existuje, doufala jsem, že lidé, kteří celý život působí jen zlo nebudou po smrti s těmi poctivými, dobrosrdečnými lidmi. Byla by pak smrt tak uklidňující, jak se o ní říkalo, kdybychom věděli, že i po smrti se nebudeme mít lépe než když jsme žili. Jako by dost krutosti nebylo na světě. Ale nemohla jsem na něj věřit, copak kdyby bůh existoval, mohl by dopustit, aby na světě byla taková nespravedlnost? Jak by mohl dopustit, aby neviní lidé trpěli a ti, kteří si to zaslouží nejvíce, žili spokojeně?
Proto jsem nevěřila na osud. Bylo pro mě nepředstavitelné, že by život mohl být jen loutkové divadlo a my figurky v něm, protože kdo by pak tahal za nitky? Vždyť kdyby doopravdy cokoliv, co se děje, bylo předem dáno, jaký by potom člověk měl důvod proto, aby se snažil přežít? Kdyby to bylo předem dáno, nic by stejně nemohl změnit na tom, kdy a jak zemře, nebo jaký bude jeho život, dokonce ani to, jaký bude jeho další den.
Život je takový, jaký je, možná se změní, možná bude lepší, ale nikdo ho neovlivní jako my sami. Všechno dobré, špatné jakkoliv pomáhá určit náš životní směr, ale jen my rozhodneme, kam vlastně půjdeme.
Ale nyní jsem cítila, jako bych neměla jinou možnost, než jet k té louce. Jako bych už když jsem tam byla poprvé, věděla, že se tam vrátím.
Zanedlouho jsem odbočila na neosvětlenou cestu, která nepochybně mířila na hustě porostlou planinu. Když jsem tam dojela a vypnula světla, zůstala jsem sedět v autě. Ve tmě byl pohled na ni ještě krásnější a tajemnější, než za denního světla. Zároveň ale byla děsivá, Husté lesy okolo tvořili zdánlivě neprostupnou temnou stěnu, ve které se mohlo skrývat cokoliv a nerušeně mě pozorovat.
Pomalu jsem vystoupila z auta a našlápla na měkkou půdu, nasáklou dnešním deštěm. Tráva mi sahala nyní ještě výše než minule. Když jsem se podívala na oblohu, abych se pokusila najít alespoň nějakou zbloudilou hvězdu, která by nebyla schovaná za mrakem, a která nebyla v záři města vidět, musela jsem se zklamat. Na obloze nebyl vidět jediný světlý bod, mraky byly tmavé, bouřkové.
Poodešla jsem několik metrů od auta a pohybovala jsem se jen po hmatu, zrak mě zradil. Lehla jsem si trávy a zavřela oči. Cítila jsem takový zvláštní klid, který bych na opuštěné louce pozdě večer nečekala. Na místě by byl spíše strach, ale ten byl zastrčený někde hluboko v mé hlavě.
Poslouchala jsem ticho, rušené jen šustěním trávy, s kterou si pohrával vítr. Náhle jsem ale uslyšela něco, co tam nepatřilo. Nebyla jsem si tím jistá, protože to bylo tak tiché, že to mohl být jen výplod mé fantazie. Ale přesto jsem se začala ohlížet a mžourat očima do tmy po tom, co jsem slyšela, jak někdo zašeptal mé jméno.
Strach se nyní přihlásil o slovo, začaly mě napadat ty nejstrašnější možnosti. Co všechno se může schovávat v neprostupné tmě?
Měla jsem se pohnout, běžet k autu a odjet odtamtud, ale neudělala jsem to. Možná jsem ve skutečnosti neměla tu možnost rozhodnout se.
Pomalu jsem se zvedla a pohlédla po směru, odkud jsem uslyšela šepot. Jediné, co se naskýtalo mému zraku byly temné obrysy stromů. Kdyby tam někdo stál, neviděla bych ho i přesto, že se mé oči už navykly na tmu.
Dlouze jsem hleděla do stromů a snažila se zahlédnout cokoliv, co tam nepatří. Udělala jsem pár váhavých kroků směrem k lesu a málem zakopla o velký kámen, protože jsem oči stále upírala na to samé místo.
Už jsem si začínala myslet, že se mi to jen zdálo, když jsem zachytila mezi stromy pohyb. Vykřikla jsem a uskočila dozadu, ale nohy mi zavadily o kámen, na který jsem v tom zmatku zapomněla. Spadla jsem na zem a snažila se rychle vstávat.
Když jsem pohlédla zpátky k stromům, uviděla jsem postavu, která se ode mě pomalým krokem vzdalovala. Okamžitě jsem se rozběhla za ním. Za malou chvíli jsem už byla na začátku lesa a černá silueta se mi ztrácela mezi stromy. Neváhala jsem a běžela za ní, vůbec mě nenapadlo, že ztrácím pojem o tom, kde jsem.
"Stůj!" Zakřičela jsem, když jsem viděla, že už nedokážu běžet dál. Viděla jsem, že se ten, za kterým jsem celou cestu běžela zastavil, ale neotočil se. Také jsem se zastavila a očekávala, co se bude dít.
V tu chvíli jsem si plně uvědomila, že jsem uprostřed lesa, z kterého v té tmě nenajdu cestu zpátky k autu, přede mnou stojí někdo, kdo by klidně mohl být vrah, ale z nějakého důvodu jsem neměla strach, který by byl na místě. Otřásla jsem se a zimou to rozhodně nebylo.
Udělala jsem ještě několik kroků, které smazaly vzdálenost mezi námi. Dotkla jsem se jeho ramena a on se prudce otočil.
Jeho bílá pleť ve tmě zářila, jako tvář anděla. Díval se na mě smaragdovýma očima a já jsem nebyla schopna slova.
"Neměla jsi za mnou chodit." Zamumlal. V tu chvíli mezi stromy vysvitl měsíc a já jsem si ho mohla lépe prohlédnout. Jeho bronzové vlasy vrhaly malé jiskřičky. Měl vystouplé lícní kosti a ostře řezanou tvář, jeho kůže byla bílá a vypadala jako samet. Toužila jsem se ho dotknout a zjistit, jestli je jeho pleť opravdu tak hebká, jak vypadá. Zvedla jsem ruku, ale potom jsem se ovládla a znovu jí spustila podél těla. Pod krásnýma očima měl temné stíny, které jako by nikdy nemizely.
Odtrhla jsem od něj pohled, abych dokázala normálně uvažovat. "Potřebuji s tebou mluvit." Zašeptala jsem s pohledem upřeným na zem.
"Není o čem." Jeho hlas zněl hrubě, nechápavě jsem se na něj podívala a zjistila že i jeho výraz se změnil, byl nyní tvrdý, rty měl semknuté do pevné přímky a oči podezíravé.
"Na tohle máme rozdílný názor." Řekla jsem pevně. Jak to myslí že není o čem? Samozřejmě že je! Neodejdu, dokud mi neřekne co se děje.
"Dobrá, o čem chceš mluvit?" Jeho hlas zněl normálně, ale oči měl stále obezřetné.
"Proč jsi lhal ve výpovědi?" Řekla jsem první otázku, která se mi honila v hlavě. Sebastian na malý okamžik vypadal, že jsem ho zaskočila, ale okamžitě se zase vrátil do své role.
"Řekni mi jediný důvod, proč bych měl lhát policii." V jeho hlase byla patrná ironie.
"Ten mi řekni ty! Co jsi tam vlastně dělal?" Myslí si, že jsem úplně pitomá?
"Myslím, že by ses měla vrátit do auta." Každé slovo pečlivě vyslovoval.
"Ne! Dlužíš mi vysvětlení!" Hlas se mi třásl vztekem. Nemohla jsem uvěřit, jak se ke mně chová, tak opovržlivě, jako bych byla prašivý pes.
"Nedlužím ti nic." Zasyčel mi zblízka do obličeje, až jsem se povědomě přikrčila. Zafoukal vítr a listy, kterých pod vlivem mrazu na stromech nebylo mnoho, se točily okolo nás ve vírech. Byla zima, cítila jsem, že se začínám třást.
"Musím to vědět." Zašeptala jsem. Sebastiana očividně překvapila změna v mém hlase. Jeho oči vypadaly tepleji, dokonce snad chápavě.
"Bude lepší, když nic nebudeš vědět, věř mi. A teď už běž domů" Upřímnost v jeho hlase nebyla hraná, ale přesto mě to nemohlo odradit. Co když ten před kterým mě Sebastian zachránil přijde znovu? Musela jsem vědět kdo to je a co po mně chce!
"Ne." Zatřásla jsem hlavou na důkaz odporu. Sebastian vzdychl, jako kdyby přesně takovou reakci očekával a upřel na mě svoje zelené oči. Už to ale nebyly jen oči, cítila jsem znovu jejich sílu, překvapivou, ohromující. Zavírala jsem víčka, upadala jsem do říše spánku a nemohla jsem tomu nijak zabránit.
Prudce jsem zatřásla hlavou a poodešla od něho. "Nechci spát!"
Sebastian se na mě překvapeně díval. Ať jsem udělala cokoliv, vyvedlo ho to z míry. Opětovala jsem jeho pohled a odolávala pokušení uhnout.
"Co po mně chceš?" Vyštěkl na mě náhle nenávistně.
"Chci abys mi řekl pravdu! Potřebuju vědět co se mě snaží zabít. Potřebuju vědět proč si lhal, co si tam dělal a proč si mi pomohl. Chci vědět kdo jsi."
"Nelhal jsem, nevím sice jak víš o tom, co jsem uvedl do výpovědi, ale všechno byla pravda. Šel jsem zrovna okolo a uslyšel jsem křik, když jsem se přišel podívat co se děje, stál nad tebou muž a potom utekl. Raději, než abych za ním běžel, postaral jsem se o tebe. Nevím jaké máš důvody k tomu, aby sis myslela že lžu, ale ať jsou jakékoliv, měla by ses nad nimi lépe zamyslet, přece jenom jsi se praštila do hlavy." Jeho hlas byl opět výsměšný a nucený úsměv také.
"Co…Co si to dovoluješ? Chceš říct že sem blázen?" Je opravdu možné že to všechno odehrávalo v mé hlavě?
"Je tu jistá možnost." Odvětil nevzrušeně. Nevěřícně jsem na něj zírala a v očích mě pálily slzy vzteku, které jsem se snažila potlačit.
"Co teda teď děláš tady?" Vykřikla jsem.
Na chvilku se na jeho tváři objevila nejistota, ale okamžitě to zakryl. "Co tady děláš ty? Pokud vím, tak jsem to nebyl já, kdo šel za tebou." Byl vážně dobrý, ale nestačilo to. Věděla jsem, že přišel za mnou.
"Nevěřím ti."
"To není můj problém."
"Proč ses vůbec namáhal?"
"To nevím." Pohlédl mi zblízka do očí a otáčel se k odchodu. Nemohla jsem uvěřit, že by mohl jenom tak odejít. Ale ještě více mi svazoval hrdlo strach, jako kluzký had. Věděla jsem, že nebudu schopna najít cestu zpátky k autu, byla jsem moc daleko od louky. Představila jsem si, jak budu bloudit temným lesem bez naděje na úspěch a měla jsem chuť požádat ho o pomoc. Moje hrdost ale byla silnější, proto jsem nevydala ani hlásku.
"Co se děje?" Otočil se a pohlédl na mě. Nechápala jsem, o čem mluví, ale byla jsem ráda, že ještě neodešel. Snažila jsem se chvíli, kdy v lese zůstanu sama co nejvíce oddálit.
"O čem to mluvíš?"
"Čeho se bojíš Evelyne?" Naklonil hlavu na stranu a zkoumavě mě sledoval.
"Myslím že nenajdu cestu zpátky k autu." Odpověděla jsem mu s tou trochou hrdosti, která mi zbyla a podívala se do strany. Nedokázala jsem pochopit, jak vycítil můj strach, ale byl to jen další důvod k mému přesvědčení, že nejsem blázen a on mi lže. Měsíc už znovu zalezl za mraky a les byl snad leště temnější než když jsem do něj vlezla. Ale možná to bylo jenom tím, že mé oči si přeci jenom trochu odvykly na tak pronikavou tmu.
Sebastian beze slova změnil směr své trasy a já ho následovala. Musela jsem běžet, abych mu stačila a cítila se ještě více poníženě. Dokonce jsem ho podezírala, že se v tom vyžívá a měla čím dál větší vztek. Nic jsem ale neřekla, asi jsem se bála, že by mě tam nechal. Ani bych se nedivila, pomyslela jsem si a ušklíbla se.
Po chvilce jsme k mému údivu stanuli na louce. Přistihla jsem se, že jsem doufala, že mu to bude trvat déle, že se ztratí. Takhle jsem jen předstírala, že mě vůbec neuchvátilo, jak rychle našel nejkratší cestu.
Pohlédla jsem na něj a chtěla mu říct něco peprného. Najednou všechno okolo ozářilo modré světlo a spustil se hustý déšť. Podívala jsem se k obloze a viděla mraky, přímo nabité statickou elektřinou. Hrom se ozval téměř okamžitě. Bouřka byla tedy blízko.
Znovu jsem se otočila na Sebastiana, ale tam kde stál, byl jen vzduch. Začala jsem prohledávat pohledem les, ale přes déšť jsem neviděla už vůbec nic. Nakonec jsem se, promočená na kost, rozběhla k autu.
"Co se stalo? Proč jseš tak mokrá? Evelyne, počkej přece!" Vyběhla jsem schody po dvou zavřela se u sebe v pokoji. věděla jsem, že tím nic neřeším, potřebovala jsem si s tátou promluvit, ale teď jsem nemohla. Věděla jsem, že o mě má strach a nenáviděla jsem se za to, že s tím nic nedělám. Ale jak bych ho mohla uklidnit? Co jsem mu mohla říct, abych ho přesvědčila že jsem v pořádku? Nemohla jsem mu za žádnou cenu říct pravdu a lhát jsem mu už nemohla.
Z mých myšlenek mě vyrušilo zaklepání na mé bílé dveře.
"Evelyne, jseš v pořádku? Proč se mnou nemluvíš?" ozval se tátův hluboký, tlumený hlas.
"Počkej minutku, jenom se převléknu do suchého, je tam strašný liják!" Zakřičela jsem dost hlasitě, aby mě slyšel a neochotně vstala v naprosto mokrém oblečení z postele, do které se během těch pár minut, co jsem tam ležela, nasákla dešťová voda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Antionette Antionette | Web | 23. července 2007 v 18:47 | Reagovat

začíná to být zajímavé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama