__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Čtvrtá kapitola-3. část

11. ledna 2007 v 18:57 | Lily |  Stín
Promáčené věci jsem hodila do rohu pokoje a vyšla za tátou. Přemýšlela jsem, o čem se se mnou bude chtít bavit, ale nic jsem si nevymýšlela, když už budu lhát, nechci nad tím přemýšlet dopředu, bude to plod okamžiku. Zamyslela jsem se nad tím, jak dlouho jsem mu už nevařila večeři a pocítila pocit viny.
Z obýváku jsem slyšela, tak, jak jsem předpokládala, televizi. Potichu jsem vešla dovnitř a sedla si vedle táty na pohovku. Snažila jsem se sledovat televizi, kde probíhal nějaký tenisový turnaj, když jsem ucítila, jak mě na tváři zašimral pohled.
Otočila jsem se na tátu a zjistila, že mě pozoruje. Tázavě jsem pozvedla obočí a sledovala, jak táta přemýšlí, co říct.
"Víš, vím že je ti osmnáct a už ti nemůžu nic nařizovat, ale možná bys mi mohla dát vědět, když někam jdeš." Táta mluvil rozpačitě a já nechápala význam jeho slov.
"Byla jsem přeci v práci, o tom víš." Zkusila jsem, ale tátův pohled mi prozradil, že tak jednoduché to nebude.
"Náhodou jsem mluvil s Eduardem a ten mi řekl, že jsi odešla už před dvěmi hodinami." Nevěřícně jsem na něj zírala. Kontroluje mě?
"Promiň tati, byla jsem se projít." Snažila jsem se, aby můj hlas co nejvíce omluvně, ale nešlo to moc snadno. Přeci jenom jsem za sebou měla celkem náročný večer a jediné, co jsem chtěla bylo spát. Možná se dokonce už nikdy neprobudit.
"Já… bál jsem se, minule když jsem se po tobě sháněl, našel jsem tě v nemocnici." Věděla jsem, že to jen tak neskončí. Táta nebyl typ člověka, který si potrpí na zbytečná slova, ale to, že mě někdo napadl, nemohl nechat jen tak vyšumět. Už jenom proto, že se to tak prostě nedělá.
Lidé často dělají to, co dělají ostatní. Chtějí to, co mají jiní, a čím více jim to uniká, tím více po tom touží. Nesnášela jsem závist, někdy mi přišlo, že je to nejhorší lidská vlastnost. Vždyť už od počátků věků se pro závist lidé vraždili a ubližovali si.
"To je mi líto tati, vážně se omlouvám, příště ti dám vědět, byla jsem se projít." Zvedala jsem se k odchodu. Věděla jsem, že táta nedomluvil, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Doufala jsem jen, že mě alespoň v rámci možností pochopí. Cokoliv, o čem by se mnou mohl chtít mluvit by ve mně vzbudilo jen další smutek, kterého jsem se snažila urputně zbavit.
"Jsem unavená, vážně, můžeme si promluvit zítra?" Nečekala jsem na odpověď a vyběhla schody zpátky do úkrytu svého červeného pokoje. Zabouchla jsem za sebou dveře a zády se o ně opřela.
Do okenních tabulek bušil neúnavný, vtíravý déšť jako tisíce malých kamínků. Zpočátku jsem to nechápala, ozývaly se rány tak hlasité, že to nemohla být jen voda. Když jsem přistoupila blíže k oknu, zjistila jsem, že jsou to kroupy. Dívala jsem se ven, pozorovala měsíc, který jako zázrakem nebyl skryt za všudypřítomnými mraky, a přemýšlela. Od smrti matky jsem se propadala jen dolů. Kde bude asi to pověstné dno, odkud už povede jen cesta vzhůru?
Přes své zákazy jsem si vybavila maminku. Pamatovala jsem si každý detail její tváře, chůze, oblečení, toho dne, kdy jsem ji viděla naposledy. Tak ráda bych vrátila čas, abych jí mohla alespoň naposledy obejmout. Vždycky jsem její přítomnost brala jako samozřejmost, možná proto jsem nikdy nepovažovala za nutné říct jí, jak moc jsem jí měla ráda. Věděla jsem, že jí jednou ztratím, ale nedokázala jsem si to připustit. Ne tak brzy. Vždyť co by se mohlo stát mojí mladé, životem oplývající mamince?
A pak byla pryč. Rozum mi říkal, že už jí nikdy neuvidím, ale pořád jsem to nechápala. Byla jako jezero, ke kterému jsem se chodila každý den napájet a čerpat z něj energii. Myslela jsem, že tam bude věčně, že nikdy nemůže zmizet. Ale ono vyschlo. Na jeho místě zbyla jen prázdnota a já jsem umírala žízní. Docházela mi energie a hlavně chuť k tomu, abych šla dál.
Za oknem se objevily další blesky, bylo jich mnoho. Čím dál častěji se objevovalo modré, oslepující světlo, které následně zanikalo, aby mohlo vzniknout další, ještě více zářivé. Byla jsem tím pohledem uchvácena. Tohle byl jen jeden z mnoha důkazů síly přírody. Byla tady mnohem dříve než první člověk a bude tu i mnohem déle, než poslední.
Nemohla jsem se vzdát jen kvůli tomu, že jsem se neměla o koho opřít. Musela jsem se postavit na vlastní nohy a sama přežít, musela jsem si najít důvod, proč žít. Možná že měsíc zašel za obzor, pořád mi tam ale zbyly hvězdy. Nikdy nebudou moct být tak zářivé a krásné, ale přesto budou dále vydávat světlo.
Přitulila jsem se k Pampelišce a nechala do ní smáčet své slzy smutku, naděje a úlevy. Slyšela jsem, že se slzami z těla odchází i všechna bolest a špatné pocity. Možná se pláčem člověk jen unaví tak, že nemá dost síly myslet na něco zlého. Ať už je to jakkoliv, když jsem měla oči vyschlé a polštář promočený, usnula jsem. Nevadilo mi, že jsem byla oblečená, nepřikrytá a světlo v pokoji svítilo. Když přišel spánek, uvítala jsem ho s otevřenou náručí. Už jsem se nemohla dočkat až budu ve světě, kde moje starosti a obavy zmizí, kde nic není skutečné. Ale co je to vlastně skutečnost? Svým způsobem je skutečné vše, co prožíváme, co v nás vzbuzuje emoce. Co na tom, že pro ostatní je ten svět nepolapitelný, když my ho vidíme tak jasně, jako každý den ráno, když se probouzíme?
O pondělní noci mě probudilo ohlušující ticho.
Muselo být něco okolo třetí hodiny ráno. Déšť a vítr už ustal a jediný zvuk, který se ozýval bylo tátovo slabé chrápání. Snažila jsem se znovu usnout, ale nešlo to, moje nohy byly naplněné energií, potřebovala jsem běžet, nebo alespoň něco dělat.
Vzala jsem si na sebe džíny, tričko a mikinu, aniž bych věděla, proč se vůbec převlékám z pyžama. Potichu, tak, aby mě táta neslyšel, jsem se vykradla dolů po schodech. Chtěla jsem si jít do kuchyně pro teplé mléko, ale vyšla z hlavních dveří ven.
Zem byla pokryta kroupy, které ještě nestačily rozmrznout. Vypadaly jako bílý, všudypřítomný koberec. Tiše praskaly, když jsem na ně našlapovala a já jsem přemýšlela, kam jdu.
Pomalu jsem vyšla ze vrátek a příliš pozdě mě napadlo, že jsem sebou mohla vzít Pam. Nechtěla jsem ale znovu podstupovat tu cestu po špičkách, abych náhodou nevzbudila tátu, a proto jsem jen mávla rukou a šla dál.
Nechtěla jsem jít do blízkého lesa, ještě pořád byla vzpomínka na něj příliš živá. Vydala jsem se tedy místo toho cestou, kterou už jsem jednou také šla s Pampeliškou. Silnici lemovaly ty samé domy, bez slunečního svitu ale nevypadaly vůbec tak bezpečně, jako s ním. Šla jsem rychleji, než když jsem šla s Pampeliškou, která se loudala a očichávala snad každé místečko, které mohla.
Za chvíli jsem proto stanula na kraji hlubokého lesa. Bouřka smetla skoro všechny listy, proto teď stromy vypadaly jako kostry. Je zvláštní, jak moc může zima změnit krajinu. Ještě před pár dny to tam vypadalo krásně- stromy byly pokryty barevným listím a všude okolo byla vidět jen červená, žlutá, oranžová a zelená. Nyní byly listy uschlé a zmrzlé. Větve stromů byly holé a ve tmě, která tam panovala, vypadaly černé.
Neodradilo mě to však a já jsem obezřetně vešla do lesa. Potichu jsem nakračovala a snažila jsem se všechno promyslet. Čerstvý, studený vzduch mi pročistil hlavu. Jestli muž, který mě napadl byl upír, byl jím i Sebastian.
Proto asi bylo lepší, když se ke mně zachoval tak, jak to udělal. Jistě, měla jsem na něj vztek, protože mi lhal, proto, že o mně řekl že jsem blázen, ale hlavně protože měl pravdu. Nic mi nedlužil, zachránil mi život, to já jsem mu dlužila. A pokud jediné, co chce bylo, abych ho nechala být, musela jsem to akceptovat. Věděla jsem, že nikdy nebudeme moct být přáteli a upřímně, po dnešním večeru jsem o to ani nestála.
Možná že nejjednodušší by bylo nechat to všechno být. Zapomenout na to, co se stalo v jedné temné uličce a nechat celé tohle období mého života za sebou.
Vítr odehnal většinu mraků z oblohy a mě se naskytl výhled na oblohu posetou tisíci hvězd. Uprostřed lesa, daleko od pouličního osvětlení, jsem je mohla vidět naprosto zřetelně. Čím déle jsem je pozorovala, tím více se jich odhalovalo, jako by se rozsvěcely jen pro mě.
Stromy byly vysoké, proto jsem viděla jen výřez oblohy, ale to stačilo. Listí pode mnou, i přesto, že bylo nasáklé vodou, značně šustilo. Chtěla jsem si sednout, protože jsem ještě stále byla rozespalá, ale listí bylo mokré.
Po chvilce jsem začínala cítit, jak mi těžknou víčka. Byla jsem unavená a spílala jsem si za to, že jsem vůbec vylezla z domu. Ani když jsem nevěděla, že na světě jsou věci, které jsou nad mé chápání a ty "věci" se mě asi snaží zabít, nechodila jsem uprostřed noci sama do lesa. Asi jsem i přes všechno ujišťování, že jsem naprosto v pořádku, měla sebevražedné sklony.
Příliš vyčerpaná na to, abych dokázala normálně uvažovat jsem si sedla na nejsušší místo, které jsem našla, opřela se o kmen stromu a zavřela oči. Okamžitě jsem tak udělala, usnula jsem. Nechtěla jsem, ale stalo se tak. Vůbec jsem nepomyslela na nebezpečí, na to, jak se asi bude cítit táta, až mě přijde zkontrolovat do pokoje, jak to v poslední době dělá a postel bude prázdná.
Už jsem s ním mluvila o tom, co se mnou chtěl tak naléhavě probrat. Musela jsem mu slíbit, že na sebe budu dávat pozor a nebudu chodit nikam, kde nebudou lidi. Co by asi řekl tomuhle? Ani jsem na to nechtěla pomyslet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Antionette Antionette | Web | 23. července 2007 v 19:00 | Reagovat

ta má teda kuráž

2 KrisS KrisS | 11. března 2009 v 15:44 | Reagovat

Teda maličko blázen, ne?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama