__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Čtvrtá kapitola-4. část

11. ledna 2007 v 18:58 | Lily |  Stín
Znovu se mě ptal, jestli jsem nezahlédla do tváře tomu, kdo mě napadl. Na pravdě je jedna výhoda- nemusíte si pamatovat, co jste říkali. Kdybych říkala pravdu, nemusel mě polít studený pot a zajisté by ta má lež o bouchnutí do hlavy nebyla tak nápadná. Ale nakonec mě propustil a dokonce nevypadal nijak podezřívavě, i když i kdyby byl, nejspíš bych to na něm nepoznala. Táta vždycky uměl dobře skrývat pocity, v tom jsem se od něj lišila. Mnoho lidí mi říkalo, že jsem jako otevřená kniha, což nebylo něco, co bych oceňovala.
Na tváři jsem cítila slunce. Pomalu jsem otevřela oči a přemýšlela, kde jsem. Nade mnou se tyčily větve stromů a já ležela v mokrém listí. Třásla jsem se zimou, tělo pokryté ranní rosou. Uvědomila jsem si, že už je světlo, táta tedy bude vzhůru.
Už nebylo co zachránit. Táta mě každý den ráno, když si myslel že spím, kontroloval. Přesto jsem ale domů běžela tak rychle, jak jsem mohla. Boty se mi bořily do mokré hlíny a já se snažila vzpomenout, kudy jsem šla. Marně.
Nakonec jsem vylezla z lesa někde úplně jinde, než kudy jsem tam vešla. Byla jsem ale ráda, že jsem se vůbec dostala pryč, protože všechny stromy vypadaly stejně a já jsem začínala dostávat klaustrofobický záchvat.
Během chvilky jsem vběhla na cestu, kterou už jsem znala. Doběhnout domů byla otázka okamžiku. Co nejtišeji jsem odemkla dveře a po špičkách se vydala ke dveřím. Zírala jsem do země, abych našlapovala potichu a nezakopla. Zarazila jsem se při pohledu na nohy. Pomalu jsem zvedala hlavu a zjistila, že táta stojí u schodů s rukama založenýma a nasupeným pohledem.
Úzkostlivě jsem se na něj podívala a vyčkávala.
"Kde jsi byla?" Snažil se znít klidně, ale v jeho hlase bylo rozhořčení.
"Nemohla jsem spát, šla jsem se projít. Vím, měla jsem ti nechat vzkaz nebo tak, ale byla jsem ospalá, nepřemýšlela jsem. Omlouvám se ti, vím, že ti teď způsobuji jenom starosti a je mi to líto, líto, líto." Podívala jsem se mu do obličeje a zahlédla překvapení, které mu po něm přeběhlo.
"Evelyne, ani si nedokážeš představit jaké pro mě bylo, když jsem tě šel zkontrolovat a postel byla prázdná. Prohledal jsem celý dům, ale ty jsi nebyla k nalezení. Volal jsem ti na mobil, ale slyšel jsem ho zvonit v tvém pokoji. Měl jsem jít do práce, dneska byl vážně důležitý den, ale nemohl jsem. Strašně jsem se bál. Už jsem chtěl zavolat policii, ale nemusel jsem, protože oni zavolali mně!" Pomalu mi začínalo docházet, co mu asi tak chtěli říct a cítila jsem, jak blednu. "Policista, který vyšetřoval tvůj případ, mi popsal, jak ses mu vloupala do kanceláře. Nemohl jsem tomu uvěřit a přesvědčoval jsem ho, že jsi to nebyla ty, ale mluvil jasně. Ani nevíš, jak trapné to pro mě bylo. Přemluvil jsem ho, aby to nechal být, ale nejradši bych to neudělal! Měla by si nést odpovědnost za své činy a přísahám že to bylo naposledy, co jsem něco takového udělal."
Ohromeně jsem na něj zírala. Ještě nikdy jsem ho neviděla takhle naštvaného a už vůbec ne na mě. Nevěděla jsem co říct, neexistovalo nic, co by mohlo obhájit moje chování. A já jsem se nechtěla obhajovat, protože jsem věděla, že má pravdu. Napadlo mě, že bydlet s ním nebylo vůbec správné rozhodnutí. Kdybych sem nikdy nepřijela, nic z toho, co se stalo, se stát nemuselo.
"Promiň." Zašeptala jsem. "Možná bych se měla vrátit za Alicí." Znovu jsem se mu podívala do očí, abych viděla, co si o tom myslí on. V jeho očích bylo překvapení a zároveň nesouhlas.
"Evelyne, pochop mě, já nechci abys odešla. Jediné co chci je pochopit, co se s tebou děje. Vidím, že s tebou něco není v pořádku, nikdy jsi neměla problémy a já teď nevím, co mám dělat. Chci aby bylo všechno jako dřív." Jeho oči vyzařovaly bezmoc a já jsem se nenáviděla. Nedokázala jsem pochopit, jak jsem mohla do tátovo krásných, hřejivých očí dostat takový smutek.
"Já… nevím. Nevím co se se mnou děje. Ani nevíš jak ráda bych byla, kdyby bylo všechno jako dřív! Ale to nejde. Nikdy už nic nemůže být jako dřív! Nikdy." Hlas se mi zlomil a v očích jsem cítila sůl. Kousla jsem se do rtu, abych potlačila slzy.
Táta si prohrábl rukou vlasy a nevěděl, co říct.
"Promiň tati, myslím že příští víkend pojedu za Alicí. Tenhle víkend je pryč, psala mi to. Už dlouho mě přemlouvá, abych za ní přijela. Teď se půjdu převléknout, jestli nechci dostat zápal plic, měla bych ze sebe shodit to mokré oblečení. Slibuju ti, že už se to nestane, už takhle nikam nepůjdu." Do tátovo tváře se znovu vrátila ta rodičovská autorita.
"To máš pravdu, nepůjdeš. Od teď budu vědět o každém tvém kroku, rozumíš? Z práce pojedeš hned domů a nikam jinam, jasný?"
"Chápu, teď bys měl jít do práce, ještě není moc pozdě." Když jsem si všimla tátovo výrazu, pokračovala jsem. "Dneska z domu nevylezu ani na krok, slibuji."
Vyběhla jsem schody po dvou a zavřela se k sobě do pokoje. Vlezla jsem si pod sprchu a cítila, jak se mi svaly na zádech uvolňují. Stála jsem tam několik minut a nechala do sebe proudit příjemné teplo. Jen neochotně jsem vylezla.
Když jsem se podívala do zrcadla, zděsila jsem se. Pod očima jsem měla temné kruhy a na tvářích škrábance od větviček. Ani jsem nechtěla pomyslet na to, jak se táta lekl, když mě uviděl.
Oblékla jsem si tepláky a vklouzla do postele. V okamžiku, kdy jsem zavřela oči, usnula jsem. Spala jsem neklidně, zmítaly mnou noční můry a probudila jsem se brzy, ale spát už jsem nechtěla.
Zapnula jsem počítač, který jsem používala jen pro korespondenci s Alicí. Byl rychlý, ne jako počítač, který jsem měla společný s mamkou. Ten se připojoval tak dlouho, že jsme se zatím mohly jít najíst, teď jsem ale našla svůj oblíbený vyhledávač téměř okamžitě. Sedla jsem si na tvrdou koženou židli a začala číst e-maily od Alice. Bylo jich pět. V prvních dvo
u popisovala svůj den a poslední tři mi vyčítala, že jí nepíšu. Napsala jsem jí dlouhý omluvný dopis, ve kterém jsem se vymlouvala na nedostatek času a zároveň jsem jí slíbila, že příští týden přijedu. Když jsem dopsala, chvíli jsem otálela, ale pak jsem do vyhledávače zadala jediné slovo.
Upír.
Když se objevily výsledky, měla jsem se čím probírat- bylo tam všechno, filmy, knihy, počítačové hry a články z novin. Pak jsem našla slibnou stránku a otevřela ji. Na domovské stránce na mě čekal citát.
Krev žádného těla jísti nebudete, neboť duše všelikého těla jest krev jeho. Kdokoliv by ji jedl, vyhlazen bude. - Třetí kniha Mojžíšova, kap. 17.
Zbytek stránky byl seznam upírů z různých zemí. Překvapilo mě, že většina byla úplně jiná, než jak jsem je znala z filmů a knih. Jen málo z nich, jako byl slovenský Upier, indická Kali a nebo bulharský Ustrel, se vůbec obtěžovali pít krev.
Hledala jsem cokoliv, co by znělo povědomě, nebo vůbec věrohodně. Mou pozornost opravdu upoutaly jen tři jména: rumunský Varacolaci, který se mohl objevovat v podobě krásného člověka s bledou pletí a albánský Lugat, o kterém tam byla jedna věta.
Lugat nezabíjí své oběti, krmí se jen střídmě a je relativně neškodný.
Dále tam byl italský Stregoni benefici, o kterém se psalo, že je na straně dobra a je největším nepřítelem všech zlých upírů.
Bylo to uklidňující najít alespoň jedno heslo, které mluvilo o existenci hodných upírů, ale celkem vzato tam nebylo nic, co by mi nějak pomohlo. Téměř všechno byly jen mýty a věci, které vůbec nesouhlasily s tím, jak vypadal muž, který mě napadl, nebo Sebastian, Mike a Aneta.
Dále jsem už nehledala. Vypnula jsem počítač a šla se najíst. Zásoby, které jsem nakoupila byly už téměř snědené, ale nechala jsem to být. Koneckonců, slíbila jsem přeci tátovi, že se nehnu ani na krok.
Namazala jsem si okoralý chleba máslem a pomalu žvýkala. Když jsem se na chleba pozorněji podívala, zjistila jsem, že je plesnivý. Znechuceně jsem sousto, které jsem měla v puse vyplivla do koše a hodila tam i celý chleba.
Nakonec jsem si do misky nasypala cereálie a zalila mlékem. Od hladu mi to moc nepomohlo, ale zapláclo mi to žaludek alespoň na chvíli.
Přemýšlela jsem, co bych mohla celý den dělat, aniž bych porušila slib, který jsem dala tátovi a nakonec jsem rozhodla pro kreslení. Asi bych měla dodělat obraz, na kterém chybělo už jen pár posledních úprav. Byla to změť barev-červená, žlutá, oranžová a zelená. Abstraktní obrazy jsem nedělala moc často, tentokrát jsem však něco takového do pokoje potřebovala. Ale neměla jsem náladu pracovat na něm, tak jako obvykle, neschopna cokoliv dokončit.
Místo toho jsem vzala tužku a sledovala, jak se mi ruce rozběhly po papíře. Pustila jsem si písničky z muzikálu Romeo a Julie a soustředila se na ně více než na to, co jsem kreslila. Když jsem zvedla hlavu, abych se podívala, co jsem vytvořila, zadržela jsem dech.
Z papíru se na mě dívaly dvě oči, krásné, ale přesto ne tolik, jako ve skutečnosti. Dokonale jsem vystihla bledou, sametovou pleť, na které vynikaly tmavé rty. Jeho výraz byl rozzlobený, tak jako byl obvykle, když jsem ho viděla, přesto byl ale neskutečně krásný.
Zmuchlala jsem ho a pohodila do rohu pokoje. Musela jsem na něj přestat myslet, vyhýbat se mu. Ale nevěděla jsem, jestli to dokážu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lily Lily | 11. ledna 2007 v 19:02 | Reagovat

Tak už jsem tam dala další dvě kapitoly, bohužel jsem se nedokopala ani k tomu, abych je zběžně projela a opravila do očí bijící chyby, takže mějte strpení:) ... alespoň je to tam takhle dřív. Jinak ta čtvrtá kapitola mi chvilkami přijde dost trhlá, tak kdyby to tak přišlo i vám, ozvěte se a já se alespoň pokusím zmírnit to:D

2 Ela Ela | 11. ledna 2007 v 21:59 | Reagovat

Je to skvělý! Kolik plánuješ kapitol?

3 vesper vesper | 11. ledna 2007 v 23:18 | Reagovat

Vůbec není tahle kapitola trhlá, naopak je pěkná a moc dobře se mi čte. Těším se na pokračování.

4 Anna Anna | 12. ledna 2007 v 1:08 | Reagovat

Mně se nejvíc líbí to, jak na louce uslyšela zašeptat své jméno a potom uviděla něco mezi stromy, popisuješ to tak sugestivně, že mi z toho běhal mráz po zádech. Už aby bylo pokračování :-)

5 Lily Lily | 12. ledna 2007 v 16:49 | Reagovat

no, kapitol planuju asi okolo dvanacti, mozna trinact. napsanych mam devet, ale v posledni dobe nejak nestiham psat, ve skole je toho hodne:( ale jeste vam sem dneska hodim dalsi kapitolu, nebo alespon cast:)

6 Anna Anna | 12. ledna 2007 v 18:15 | Reagovat

Uvažuješ o tom, že bys to třeba někde nabídla k vydání ?

7 Lily Lily | 15. ledna 2007 v 14:32 | Reagovat

Anna:no, přemýšlela jsem o tom, ale zatím je to předčasné. Až to dopíšu, budu uvažovat dál. Ale myslím si, že to určitě někam zkusím poslat.

8 Lenullika Lenullika | Web | 10. února 2007 v 12:17 | Reagovat

Myslím, že bys to určitě měla někam poslat, protože se to fakt dobře čte - má to děj, který dokáže strhnout do úplně jinýho světa. A jak tak čtu komentáře, nejsem jediná kdo si to myslí ;). Seš fakt dobrá =))

9 Antionette Antionette | Web | 23. července 2007 v 19:16 | Reagovat

Docela mi to začíná vadit,jak moc se to podobá Stmívání.Jako děj je skvělej.Celkově to je úžasný.Ale jak s tam víš psala,že do vyhledavače zadala toho upíra,to  mi přišlo až moc podobný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama