__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Druhá kapitola- 1. část

9. ledna 2007 v 20:47 | Lily |  Stín
2.KAPITOLA
Z neklidného spánku mě vyrušil nemilosrdný budík, který jsem si večer poctivě nastavila. Umlčela ho teprve pečlivě mířená rána o zem po tom, co jsem nepřišla na to, jak ho vypínají normální lidé.
V mém rozespalém mozku jsem usoudila, že byl stejně hnusný-nesnáším růžovou- a v pokoji jsem si ho držela jenom ze slušnosti, protože mi ho dala moje nevlastní teta, kterou jsem viděla jen dvakrát. To tedy znamenalo, že jestli ji znovu uvidím, nejspíš si už vůbec nevzpomene na tenhle odporný budík, který mi k vánocům darovala.
Proč jsem si ho nařídila mi došlo až po pár vteřinách. Nakonec se ovšem ukázalo, že těch pár vteřin byla půl hodina, přesně tolik, kolik jsem si dala na přípravu do školy, abych alespoň první den přišla včas. Nemohla jsem tomu uvěřit. Zaspala jsem. Jako bych už takhle neměla zaručeno, že jako nový přírůstek do nevelké školy, budu středem pozornosti.
Ani jsem nezaregistrovala, co jsem na sebe v tom spěchu oblékla. Když jsem běžela ke dveřím, zastavila jsem se a vběhla do kuchyně, abych si vzala suchý rohlík, který jsem plánovala sníst během jízdy autem. Táta už samozřejmě odešel do práce. Měla jsem mu trochu za zlé, že se ani neujistil, jestli jsem vzhůru a v klidu mě zanechal pokazit si můj první den ve škole pozdním příchodem. K autu jsem běžela, mrholilo, takže jsem neměla čas promoknout na kůži, mezitím co jsem neohrabaně zamykala dům. Stýskalo se mi po klapání podpatků na dláždění; místo toho jsem k autu běžela po cákajícím blátě, které bylo nacucáno neúnavným deštěm a nové boty jsem mohla odsoudit k vyhození, jak se do semiše vsakovala špína. Uložila jsem si do paměti, že si budu muset koupit nějaké méně promokavé boty.
Když jsem nastoupila do auta, konečně jsem se trochu uklidnila. Uvnitř bylo příjemně a sucho. Najít školu naštěstí nepředstavovalo problém, nějaký čas mi ale zabralo, než jsem našla parkovací místo na zdánlivě plném parkovišti. Vzdělávací ústav byl tvořen několika menšími budovami. Byl podobně veliký jako škola, do které jsem chodila dříve, ale budovy vypadaly příliš zastarale. Dokázala jsem si živě představit, jak to bude vypadat vevnitř a neubránila se povzdychnutí.
Byla jsem ve třetím ročníku. Kdyby nějaká chytrá učitelka matce neřekla, že by mě měla nechat ještě rok doma, protože se dostatečně sociálně nezapojuji, mohla bych letos maturovat. Rok to samozřejmě nespravil. Nespravilo to ani následujících let deset. Stále jsem nedokázala komunikovat se svými vrstevníky. Zbabělejší část mého mozku mi našeptávala, že pořád ještě mohu vrátit, ale ta odvážná část, která tvořila menšinu, mě rázně vystrkovala z auta.
Nakonec jsem neochotně vystoupila z útulné, příjemně vyhřáté kabiny a vydala se ke vchodu, který mi připadal největší. Protože jsem nikoho neviděla vcházet, došlo mi, že tohle je vchod pro návštěvy a studenti chodí nějakými zadními dveřmi, které jsem zatím neobjevila.
Moje domněnka se potvrdila, když jsem hned u dveří uviděla vchod do nějaké kanceláře. Na dveřích byla cedule, která dříve, když ještě nebyla tak oprýskaná, nejspíš hlásala "přijímací kancelář". Uvnitř bylo tepleji, než jsem očekávala. Kancelář byla malá, zdi zářili novou bílou barvou, která ve mně vyvolávala ještě větší nervozitu. U topení byla usychající kytka a jako dominanta se uprostřed tyčil velký psací stůl, za kterým seděla žena, která v kontrastu s mohutným stolem vypadala nepřirozeně malá.
Na sobě měla oranžové tričko s nějakým obrázkem a odhadovala bych jí spíš na jednu ze studentek, než sekretářku. Jediné, co jí odlišovalo od náctiletých byly jemné vrásky pod očima a na čele.
"Přejete si?" Zeptala se mě vysokým hlasem, dříve, než jsem stihla přistoupit ke stolu.
"Jmenuji se Lily Miltnová." Zatvářila se nechápavě. "Tedy vlastně Evelyne, ale všichni mi říkají Lily." Spěšně jsem se opravila a všimla si, že se sekretářce zaleskly oči poznáním.
"Ty jsi tedy ta nová studentka, že ano." Ve skutečnosti nečekala na odpověď a hledala něco na psacím stole. Po pár vteřinách to našla. Byla to složka, z které vytáhla papír a podala mi ho.
"Tohle je seznam knih, které si budeš muset koupit." Poučila mě. Když jsem zběžně přejela papír očima, zjistila jsem, že více jak polovinu už mám. "Tady je tvůj rozvrh hodin." Pokračovala "Všechny učebny by jsi měla najít bez problémů, nebo se můžeš zeptat nějakého spolužáka, alespoň se seznámíš." Skvělé, pomyslela jsem si, na sekretářce bylo vidět, že už se mě chce zbavit a vrátit se k rozečtené knize, od které jsem jí vyrušila. Než jí odložila do šuplíku, všimla jsem si, že na obalu byl obraz milenců. Červená knihovna.
Nechtěla jsem ji nějak rozčílit, proto jsem poděkovala, zeptala se kde najdu první hodinu a rozloučila se. Drobná sekretářka si ještě vzpomněla, že mi zapomněla dát klíčky od skříňky a hodnou chvíli je hledala v útrobách velkého stolu. Když je konečně našla, považovala náš rozhovor za ukončený a vrátila se ke knize.
Vyšla jsem do nepříjemné zimy venku. Už přestalo pršet, ale zato foukal ostrý studený vzduch. Zachumlala jsem se více do své bundy a podle instrukcí jsem se vydala na první hodinu, který se mi zabodl do tváře jako tisíce jehliček. Měla jsem pět minut zpoždění, ale doufala jsem, že učitel ještě nebude ve třídě. Za malou chvilku jsem našla správný vchod a vešla dovnitř. Byla tam dlouhá chodba se skříňkami, které byly označeny čísly. Podívala jsem se na svůj malý klíček, na kterém bylo číslo dvacet dva a hledala odpovídající skříňku. To nebylo těžké, protože byly seřazeny vzestupně podle čísel. Dveře od učebny, kterou mi sekretářka popsala byly hned vedle té mé, do které jsem odložila nepromokavou bundu. Podívala jsem se do zrcadla na vnitřní straně skříňky, které tam někdo neuměle namontoval. Vlasy jsem měla mokré a slepené, pod očima jsem měla kruhy a polovina tváře byla přeležená. Usoudila jsem, že lepší už to nebude, a tak jsem skříňku radši zavřela.
Postavila jsem se před dveře a zhluboka se nadechla. Tiše jsem zaklepala a vstoupila. Hned jak jsem otevřela dveře, zjistila jsem, že učitel ve třídě je. Dokonce už psal na tabuli kvadratickou rovnici, které jsme probírali už minulý rok.
Mladý učitel se na mě tázavě podíval a já se spěšně představila. K mé radosti nekomentoval můj pozdní příchod a okamžitě mě poslal do prázdné lavice v zadní části učebny. Začínala jsem k němu cítit sympatie. Když jsem seděla vzadu, bylo pro mé nové spolužáky těžší zírat na mě.
Předstírala jsem, že dávám pozor. Ve skutečnosti jsem ale vůbec nevěděla, o čem učitel mluvil, i když jsem tím směrem celou hodinu zírala. Tohle učivo jsem už znala, proto moje pozornost nebyla nutná. Přála jsem si, aby kvadratické rovnice zajímali ostatní ve třídě, ti ale měli moc práce se zvědavými pohledy, které na mě co chvíli upírali, než aby sledovali snažení sympatického muže.
Když zazvonil zvonek, okamžitě jsem se začala sbírat ze židle, abych šla na další hodinu. Než jsem stačila odejít ke dveřím, stoupnul si přede mě kluk, jehož pohledy byly nejčastější. Měl krátce zastřižené černé vlasy a tmavě modré oči. Usmíval se na mě bělostným úsměvem. Jako z reklamy na zubní pastu.
"Ahoj, já jsem Marek. Ty jsi asi Evelyne, co?" Představil se a dál se na mě smál.
"Lily," opravila jsem ho automaticky. "Ráda tě poznávám." Také jsem na tváři vyloudila úsměv, i když zdaleka ne tak upřímný jako ten jeho.
"Kde máš další hodinu?" nakukoval do rozvrhu, který jsem držela v ruce. Další hodinu měla být biologie. Protože jsem neměla nejmenší tušení, kde by třída měla být, rozhodla jsem se využít Markovu snaživost a zeptat se ho, kde třída leží, místo toho abych chodila po škole sem a tam a vypadala jako pitomec.
"Měla bych mít biologii, ale absolutně netuším, kde je učebna." Vysvětlila jsem mu a upřela na něj prosebný výraz, který ale vůbec nebyl potřeba, protože se Marek okamžitě nabídnul, že mě tam zavede.
"Je zvláštní, že tě nechali nastoupit v polovině listopadu, obvykle jsou s tím velké problémy." Znovu na mě promluvil po cestě.
"Myslím, že se táta hodně snažil." Neměla jsem náladu jakkoliv mu objasňovat, jak je to s mým příchodem na tuto školu. Sama jsem nevěděla podrobnosti, ale došlo mi, že táta tu má hodně přátel, aby zařídil něco tak triviálního během pár telefonátů.
"Proč jsi se sem přistěhovala?" Dál na mě chrlil zvědavé otázky.
"Moje matka umřela." Přiznala jsem mu neochotně. Bylo na něm vidět, jak moc ho štvalo, že se zeptal. Teď musí předstírat lítost.
"To je mi líto." Jako bych to neříkala.
Výraz v jeho očích rozhodně nebyl upřímný. To už jsme naštěstí byli ve správné třídě a proto jsem mu spěšně poděkovala za pomoc a začala si hledat volné místo. Učebna byla malá, stěny oranžové. Bylo tu rozhodně méně lavic, než ve třídě, kde jsme před chvílí měli matematiku.
Marek se posadil vedle svého kamaráda a začal mu okamžitě něco vykládat. V celé třídě byla jediná dvě volná místa. Jedno bylo vedle opálené blondýnky v první lavici a druhé vedle zvláštní holky v černém oblečení od hlavy k patě. Nemusela jsem se dlouho rozhodovat a zahučela jsem k holce s nepřítomným výrazem v černém.
"Je tady volno?" Pro jistotu jsem se zeptala- nechtěla jsem vypadat neslušně. Překvapeně se po mně otočila, jako by si teprve nyní všimla, že tu jsem. Měla opálenou pleť, zelené oči a výrazné lícní kosti. Její vlasy byly hnědé s bronzovými a červenými odlesky. Chvíli si mě zvědavě prohlížela a potom váhavě přikývla. V zorném poli jsem viděla blondýnku z první lavice, která na mě šokovaně hleděla, jako kdybych právě porušila nějaké nepsané pravidlo.
"Já jsem Lily." Už jsem začínala být otrávená z toho ustavičného představování, zvláště když jsem měla pocit, jako by každý moc dobře věděl, jak se jmenuji.
"Tereza." Sdělila mi úsečně. Byla jsem ráda, když o chvilku později do třídy dorazil učitel. Zbytek hodiny ke mě nepromluvila a já k ní také ne, začínala jsem dokonce přemýšlet, jestli jsem si neměla sednout k té vyumělkované blondýnce.
Zbytek dne pokračoval podobně. Na různých hodinách se našli jedinci, kteří se se mnou dali do řeči, ale jejich zájem upadal po pár větách, které jsem s nimi neochotně prohodila.
Hned jak naposledy zazvonilo, sebrala jsem věci a pádila pryč. Už jsem se těšila domů. Během hodiny angličtiny jsem přišla na obraz, který bych si chtěla namalovat. Až bude obraz hotový, zaplním jím prázdnou zeď v mém pokoji.
Když jsem dorazila domů, zamračila jsem se při pohledu na tátovo auto parkující v garáži. Byly teprve čtyři hodiny, proto mě velmi překvapila jeho přítomnost.
"Evelyne?" Uslyšela jsem tátovo hlas z obýváku. Neslyšela jsem hrát televizi-další překvapení.
"Ahoj tati." Přesvědčila jsem ho, že to jsem já a šla jsem za ním podívat do obýváku, abych zjistila o co tu jde, protože mi tady něco rozhodně nesedělo. Otevřela jsem dveře a doslova se v nich zarazila.
Na pohovce seděl táta a v rukou držel štěně. Byl to krásný tvoreček, zlatý retrívr, přesně ten druh štěněte, které jsem milovala, ale rozhodně bych je nečekala v tátových rukou.
Otec držel štěně nad hlavou a ostražitě si ho prohlížel, to na něj koukalo dost vystrašeně. Přišlo mi ho líto, bylo malé, ještě by mělo být u matky. Opatrný způsob, kterým ho táta držel ve svých velkých rukou vypadal, jako by se bál, že ho každou chvíli počurá a znehodnotí tak jeho značkový oblek.
"Co se to tu dějě." Zeptala jsem se ohromeně zvláštně vysokým hlasem.
Táta se na mě obrátil a široce se usmál. Položil štěně na podlahu a postrkoval ho ke mně. Chudák pes nevěděl, co má dělat, takže to dopadlo tak, že ho po plovoucí podlaze táta došoupal až ke mně.
Vzala jsem ho do rukou a překvapilo mě, jak moc hebká je jeho srst.
"Je to fenka." Vysvětlil táta. "Jméno jí můžeš dát jaké chceš."
Ve chvíli, kdy jsem si sedla, stočila se mi ta chlupatá kulička do klína a zavřela oči.
"To ale tati nevysvětluje, co tady dělá. Musíš jí někomu hlídat?" Významně jsem se na něj podívala. Táta mě sledoval, jako by nemohl uvěřit, že mi to nedošlo. Co mi tady unikalo?
"Je to tvoje štěně." Zřetelně vyslovoval každé slovo, jako by mluvil s pětiletým dítětem, nebo mentálně retardovaným.
To, že jsem normálně uvažující osoba jsem nejspíš nepotvrdila, ani když jsem na něj několik vteřin zírala neschopna slova.
"Já.. já tati přece nemůžu mít štěně." Sdělila jsem mu nakonec rozčileně. Táta můj pohled opětoval prosebně a tak trochu zklamaně. Jako kdyby takovouhle reakci očekával, ale když jsem jí doopravdy předvedla, zranilo ho to.
Jeho obočí se spojilo dohromady. "Řekni mi jediný důvod, proč bys nemohla." Připadalo mi, jako by mluvil u soudu. Chtělo se mi říct "námitka", ale připadala bych si hloupě a vůbec by mi to z mojí situace nepomohlo.
"Copak si nepamatuješ, jak skončil můj křeček a.." plácala jsem a bezděky jsem u toho rozhazovala rukama tak, že si chumáček chlupů nespokojeně odfrkl. Snažila jsem se přijít na nějaký logický argument, který by tátovi ukázal, že tohle absolutně nedává smysl. "Kdo se o něj bude starat když budu ve škole?" konečně jsem vyslovila něco smysluplného. "Víš přece, že jsem teď chtěla začít pracovat… udělal si to kvůli tomu?" Hned jak jsem to vyslovila, začalo mi to dávat smysl. Podezřívavě jsem si ho prohlížela a zjistila jsem, co jsem potřebovala, utekly mu oči doleva, jak to dělá pokaždé, když ho při něčem přistihnu.
Zběžně se na mě podíval, aby zjistil, jak se tvářím a to, co viděl ho přimělo nezkoušet zapírat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Antionette Antionette | Web | 22. července 2007 v 15:28 | Reagovat

Stále mi to připomíná Stmívání.Ani nevim jestli mi to vadí nebo nevadí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama