__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Druhá kapitola- 3. část

9. ledna 2007 v 20:57 | Lily |  Stín
"To bych byla ráda." Odpověděla jsem stále ještě trochu zmateně. Vypadala jinak než včera, možná to bylo tím úsměvem, nebo tím, že dnes nebyla celá v černém- měla vínovou mikinu.
V tu chvíli do třídy vešel učitel. Celou hodinu jsme dávaly pozor na jeho výklad. Dokonce jsem si dělala výpisky. Tuhle látku jsem ve staré škole už brala, ale ne tak podrobně.
Když skončila hodina, Tereza na mě počkala, abychom na další hodinu, kde sedíme také spolu, mohly jít společně. V zorném poli jsem viděla, zatímco jsem procházela okolo Markovo lavice, jeho zklamaný výraz. Očividně na mě čekal. Hodně jsem Tereze dlužila. Nejspíš by mi nespolknul, že jsem zapomněla o čem jsme mluvili za jednu hodinu.
"Dneska jsi v lepší náladě než včera." Pronesla jsem opatrně. Její úsměv ztuhnul a oči jí potemněly.
"Špatný den." Řekla co nejnormálněji a znovu nasadila tu přátelskou masku, ale oči měla posmutnělé.
"Aha." Rozhodla jsem se, že se jí nebudu vyptávat, stejně by mi nic neřekla.
Celý den ve škole probíhal v normálu. Na hodiny jsem chodila s Terezou, takže Marek neměl šanci, i když to ještě dvě přestávky zkoušel.
Když naposledy zazvonilo, hbitě jsem si skládala učebnice a sešity do tašky, nechtěla jsem uvíznout ve frontě aut, která se později tvořila na výjezdu z parkoviště.
"Kam ženeš?" Zeptala se mě Tereza s jedním obočím nahoře, zatímco si pomalu skládala věci.
"Do práce, dneska začínám, chci přijít co nejdřív." Objasnila jsem.
"Nevíš jestli nemají ještě jedno místo?" Naklonila se ke mně a její oči byly napjaté. Vykulila jsem na ní oči.
"Ty sháníš práci?" Zeptala jsem se zcela zbytečně.
"Právě mě odněkud vyhodili." Pokrčila rameny. "Musím si najít co nejdřív novou práci, jsem na mizině." Usmála se, ale její oči byly stále napjaté.
"Vlastně vůbec nevím." Přiznala jsem. "Jak jsem říkala, dneska tam jdu poprvé, zařídil mi to táta." Bylo na ní vidět, že jí to zklamalo.
"Aha." Odpověděla mi a zapnula tašku, aby si jí mohla nasadit na ramena. V té chvíli mě něco napadlo.
"Tak pojď se mnou." Navrhla jsem jí. "Můžeš se tam zeptat. Třeba bych tátu taky mohla přinutit aby se za tebe přimluvil." Kráčely jsme společně chodbou k východu. Tereza se na chvíli zamyslela, vypadalo to, jako kdyby už měla něco domluveného a teď se rozhodovala co je důležitější.
"Dobře, kde to je?" Zeptala se nakonec nadšeně. Pochopila jsem, že ať chtěla jít kamkoliv, nebylo to něco, na co by se těšila.
"Jsi tu autem?"
"Nemám auto." Usmála se, jako by představa toho, že má auto byla směšná.
"Dobře, svezu tě." Oznámila jsem. Spěšně jsme kráčely k mému autu, které bylo snad na tom nejhorším parkovacím místě, které tam bylo. Umínila jsem si, že zítra přijedu hodně brzy, abych věděla jaké to je jít od auta ke vchodu jen pár metrů.
Odemkla jsem Berušku a odsunula štos papírů z předního sedadla, aby si tam mohla sednout Tereza.
Když Tereza nasedla, pomalu jsem se rozjela, naštěstí jsme šly dost rychle na to, abychom teď vyjely bez čekání. Zapnula jsem rádio a nastavila mojí oblíbenou stanici, zatímco jsem čekala na semaforu. Na to, že už je zelená mě upozornila Tereza a vzápětí i troubení aut za námi.
Po chvilce jsme dorazily na malé parkoviště, které patřilo ke kavárně. Jmenovala se Caffetteria- jak originální, pomyslela jsem si s úšklebkem. Zvenku to vypadalo slušně, draze. Přesně tak, jak jsem si představovala kavárnu, kde by mi táta dovolil pracovat. Tereza se na mě pochybovačně podívala.
"To je ono?" Zeptala se mě se zoufalstvím v hlase.
"Nejspíš jo." Řekla jsem jí opatrně. Přední stěna kavárny byla prosklená, bylo tedy vidět dovnitř. Tam bylo přítmí, prostorno a hodně lidí. Slyšela jsem tichou hudbu, která hrála zevnitř- housle. S vybavením, které jsem vevnitř zahlédla to tam vypadalo hodně….italsky.
"Nemusím se ani snažit, nevezmou mě, bože, vždyť to je jedna z nejdražších kaváren ve městě. Kafe tady stojí tolik, kolik bych zaplatila za celý oběd.." Mumlala si pro sebe Tereza, vzala jsem jí za ruku a táhla dovnitř. Věřila jsem, že je naděje že ji přijmou, zvlášť když si o tom promluvím s tátou, hlavně jsem tam ale nechtěla jít sama.
Když jsme vstoupily dovnitř, ucítila jsem, jak se domě vlévá příjemné teplo. Venku už začínala být zima, k ránu dokonce mrzlo. Hudbu jsem slyšela hlasitěji. Tóny se nyní zřetelněji než zvenku, přesto ale potichu linuly z dobře skrytých repro beden a mísily se s šumem hlasů, který byl všude okolo.
Mlčky jsme s Terezou přišli k baru, kde stála menší, mladá číšnice s blonďatými vlasy a hnědýma očima. Vypadala velmi příjemně, když si nás všimla, obdarovala nás zářivým úsměvem.
"Přejete si?" Zeptala se nás slušně dřív, než jsem stačila promluvit.
"Jmenuji se Lil Miltnová." Začala jsem. "Jsem tu za… Eduardem." Bylo mi hloupé oslovovat majitele křestním jménem, ale nevzpomínala jsem si, že by mu táta někdy řekl jinak, když o něm mluvil.
Číšnice překvapeně mrkla, řekla mi, že se půjde zeptat a hbitě zmizela někam dozadu. Posadila jsem se nervózně na barovou židličku a čekala, Tereza zůstala stát a prohlížela si nápojový lístek, který stál na baru. Asi po pěti minutách se čísnice vrátila s nějakým mužem věku v závěsu. Měl černé, kudrnaté vlasy, opálenou pleť a jiskřivé oči, vypadal jako ital.
"Buon giorno!" Zavolal na mě a přátelsky se usmíval.
"Dobrý den." Radši jsem nezkoušela odpovědět mu v italštině, i když jsem se jí rok učila, měla jsem totiž pádný důvod proč to byl jen rok.
"Nevěděl jsem že má Erik takovou krásnou dceru, tak ty chceš u nás pracovat?"
Pozval mě a Terezu do své kanceláře, kde budeme mít větší klid. Tam neseznámil s podmínkami mé práce, s tím, kolik budu dostávat zaplaceno- když jsem to slyšela, vykulila jsem oči- a jak často sem budu chodit. Byla jsem spokojená, víc než to. Nepředstavovala jsem si, že bych si mohla vydělat tolik peněz.
Když Eduard domluvil, přišla řeč na Terezu. Zeptala jsem se ho, jestli nemá nějaké volné místo, řekla jsem mu, že jsme kamarádky a rády bychom pracovaly spolu. Zezačátku se mu to moc nelíbilo, bylo vidět, že se to snaží jakkoliv zamluvit, ale potom souhlasil, že by se mu možná ještě jedna číšnice hodila. Viděla jsem na Tereze, jak moc ji to potěšilo, i když se to snažila nedat najevo.
Nakonec se nás zeptal, jestli bychom mohly začít už dnes a my jsme souhlasily.
"Ani nevíš jak moc jsem ti vděčná!" Vykřikla Tereza, okamžitě jsme vyšly z kanceláře, tak hlasitě, až jsem se obávala, jestli jí Eduard neslyšel, i když to asi nebylo možné přes mohutné dřevěné dveře. Přesto jsem ale rychlým krokem šla co nejdál a nesdílela její nadšení ani z poloviny. Nechci říkat že jsem nebyla nadšená, lhala bych. Ani jsem si nepředstavovala, že bych mohla dostat takový plat, teď se už nebudu cítit tak špatně pokaždé, když si budu chtít něco koupit. Byla jsem ale unavená, dneska se toho stalo tolik… znovu jsem si vybavila tu bezmocnost, nemohla bych se bránit, ani utéct, ale teď jsem byla tady, živá- bylo to, jako bych bezpečně věděla, že kdyby se mi nepodařilo utéct, zemřela bych- a musela jsem si zakázat na to myslet. Věděla jsem, že kdybych se mohla někomu svěřit, bylo by mi lépe, ale copak jsem doopravdy mohla? Ahoj tati, dneska ráno jsem někoho potkala, začal ovládat moje tělo a myslím, vlastně jsem si jistá, že se mě snažil zabít, tati? Kdo to je? Co děláte s tou svěrací kazajkou?
Ale byl tu ještě jiný důvod, nejen to, že by mě každý označil za blázna, kterým jsem, jak jsem o tom začala přemýšlet, nejspíš doopravdy byla. Něco mi říkalo, že si to musím nechat pro sebe, vždy jsem poslouchala své instinkty a většinou to vyšlo, rozhodla jsem se tedy že i nyní vsadím na ten zvláštní pocit.
"Ahoj, ještě jsem se nepředstavila, jsem Marika." Uslyšela jsem vedle sebe hlas blondýnky, která právě přinášela tác plný prázdných sklenic.
"Já jsem Tereza a tohle, jak už jsi slyšela předtím je Lil, celým jménem Julie, ale tak ji radši neříkej." Odpověděla jí pohotově Tereza dříve, než jsem se stačila nadechnout.
"Eduard" Bylo mi čím dál více hloupější říkat mu tak, ale vzdala jsem se naděje, že bych si dokázala vzpomenout, jaké je jeho příjmení, nebo jestli to vůbec táta zmiňoval. "říkal, že nás máš poučit, jak to tady chodí, dneska jsme tu na zkoušku." Ozvala jsem se s praktičtějšími informacemi.
"Ani si nedokážete představit jak moc jsem ráda že tu jste." Projevila upřímnou radost Marika. "Nedávno odsud odešla jedna kamarádka a od té doby jsem v jednom kole." Smutně se usmála.
Musela rychle odběhnout a my s Terezou jsme si zatím sedly a čekaly, než přijde. Pozorovala jsem Mariku, jak vyřizuje objednávky. Obdivovala jsem ji a zákazníci ji museli milovat, sálala z ní energie a dobrá nálada. I já jsem se v její společnosti cítila mnohem lépe, jako by všechny starosti byly pryč, alespoň prozatím.
Když přiběhla, omluvila se že jsme musely čekat rychle nás poučila o zákulisí kavárny. Co udělat s objednávkami, jaké čísla mají jednotlivé stoly a co dělat v neobvyklých situacích. Mezitím různě odbíhala, aby odnášela špinavé nádobí a vyřizovala stále nové a nové objednávky. Když nám dala oblečení, do kterého jsme se měly převléknout, pohlédla jsem ven z oken. Byla tma.
Milovala jsem tmu, když jsem byla malá, přemlouvala jsem matku, abych mohla spát venku. Sledovala jsem tam hvězdy, mnohokrát jsem se je snažila spočítat a i přesto, že jsem je sledovala nespočetněkrát, nikdy mě nepřestaly udivovat. Nyní jsem se ale při pohledu do inkoustové tmy zachvěla. Dostala jsem na starost tři stoly, stejně jako Tereza. Marika měla ty ostatní, kterých bylo ně
kolikrát více. Usoudila jsem, že až si nás vyzkouší, přenechá nám i nějaké svoje stoly. Všechny stoly, které jsem měla obsluhovat byly v zadní, oddělené a tiché části místnosti. Dva byly obsazené- milostný pár a dva muži, kteří něco probíraly ve štosech papíru a už asi hodinu si nic neobjednali.
Neměla jsem co na práci-muži v oblecích mě už několikrát ujistili, že opravdu nic nechtějí, když jsem se ptala naposledy, vysvětlili mi to trochu razantněji než bylo slušné a mladý kluk s ještě mladší dívkou očividně také nechtěli být rušeni. Zrovna když jsem chtěla jít poprosit Mariku, jestli by mi nedala na starost trochu větší plochu, v zorném poli jsem zahlédla, že někdo obsazuje stůl v rohu. Vzala jsem tedy na pultu nápojový lístek, nasadila úsměv a mířila k nově příchozím.
Byl to další pár, muž a žena. Oba dva se hýbali stejně půvabně, jako tanečníci. Vypadali spíše jako sourozenci, než jako bratři, opravdu to tak ale jenom vypadalo, jak jsem zjistila když se políbili.
Aktivně jsem k nim přistoupila a položila před ně lístek. Teprve nyní jsem si je mohla pořádně prohlédnout. Oba dva byli stejně bledí, měli výrazné lícní kosti, černé husté řasy a rudé rty. Dívka měla blonďaté vlasy a nejjasněji zelené oči, jaké jsem kdy viděla, muž měl vlasy uhlově černé a oči zlatavé, stejně výrazné jako jeho přítelkyně. Co mě na nich ale upoutalo nejvíce bylo to, že oba byli tak krásní.
Chvilku jsem na ně jen ohromeně zírala a ta vteřinka stačila k tomu, aby se na sebe ti dva stačili významně podívat.
"Omlouvám se, přejete si?" Snažila jsem se, aby můj hlas zněl normálně a vcelku se mi to povedlo.
"Jednu kávu prosím." Odpověděl mi muž sladkým hlasem, v kterém bylo znát pobavení. Zmateně jsem se na něj podívala.
"Jste si jisti že je to všechno?" Dokázala jsem pochopit, když si páreček objedná jeden talíř se špagetami a hraje si na Lady a Trampa, ale jedna káva?
"Naprosto." Nyní to byla žena, která promluvila. Vlasy měla stažené do culíku a nebyla namalovaná, přesto ale vypadala lépe než jakákoliv modelka jako jsem kdy viděla. Dále mi už ani jeden nevěnoval pozornost, vydala jsem se tedy k baru, abych připravila kávu. V tu chvíli mě napadlo, že mi někoho připomínají, jenom jsem si nemohla vybavit koho. Usilovně jsem nad tím přemýšlela, ale na nic jsem nepřišla.
"Páni!" Uslyšela jsem za sebou známý hlas. "Za dnešní výplatu s tebou směním stoly." Terezy hlas zněl, jako by škemrala.
Zmateně jsem se na ni otočila. "Proč?" Nechápala jsem, co bylo tak důležitého na stolech, které jsem obsluhovala, aby ji to donutilo slíbit mi celou dnešní výplatu. Tereza na mě jen vykulila oči, jako kdybych byla blázen.
"Neříkej že sis jich nevšimla." Její hlas zněl, jako kdyby mě podezírala z toho, že jí lžu.
"Jich?" Začínala jsem přemýšlet, jestli se vzmůžu vůbec na něco jiného než na jednoslovné odpovědi, nebo spíše otázky.
Po tom, co jsem přesvědčila Terezu, že s ní nesměním ani za týdenní výplatu, šla jsem odnést kávu. Stále jsem nedokázala pochopit, z čeho byla Tereza tak vzrušená. Tedy až do té chvíle, než jsem obešla stěnu a pohlédla na stůl, kde před tím, než jsem odešla seděli jen dva lidé.
Nyní tam byli tři. Nově příchozí měl stejné rysy jako zbývající dva. Říkala jsem si že je skoro až nemožné, aby si někteří lidé byli tak podobní bez toho, aby byli příbuzní. Nebo aby byli někteří lidé tak krásní.
Klukovi, který přisednul k zvláštnímu páru jsem odhadovala dvacet. Měl měděné vlasy, které v tlumeném světle doslova zářily. Jeho rty byly ještě více tmavé, než u předchozích dvou, nebo to možná bylo tím, že jeho pleť byla ještě více světlejší. Ten kontrast byl ohromující.
Když jsem pokládala kávu na stůl, neodpustila jsem si pohled na něj zblízka. Jeho oči byly nepopsatelné. Nikdy v životě jsem neviděla sytější zelenou, na okamžik se mé oči setkaly s těmi jeho a strnula jsem. Probodávaly se do mě nesmírnou silou, nebyla jsem schopna pohnout se.
Potom jsem ale mrkla a v tu chvíli jsem si uvědomila několik věcí, svírala jsem horkou kávu, od které mě pálily prsty, byla jsem v podivné pozici, jak jsem zůstala v polovině pohybu a doslova jsem zírala na naprosto neznámého kluka.
Rychle jsem od něj odtrhla pohled. Možná až moc rychle, hrnek kávy, který jsem se snažila bezpečně položit na stůl se mi vysmeknul v ruce a vylil se. Instinktivně jsem sáhla po ubrousku, který stál nedotčeně na stole a snažila se zmírnit škody, zatímco ostatní se hbitě odsunuli od stolu, aby káva, která nyní tekla přes okraj stolu nepotřísnila jejich oblečení.
"Omlouvám se." Hlas se mi zlomil. Nikdo neodpovídal, to jsem nebrala jako dobré znamení.
"Strašně se vám omlouvám. Mohu vám nabídnout jiný stůl? Jestli nechcete opouštět tento stůl, okamžitě ho přijdu uklidit, kávu vám samozřejmě donesu novou, na účet podniku." Na můj účet, pomyslela jsem si kysela. Věděla jsem, že jsem říkala hlouposti a tímhle žvatláním to jen zhoršovala, ale nemohla jsem si pomoct.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Antionette Antionette | Web | 22. července 2007 v 16:01 | Reagovat

jú konečně se začíná něco dít

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama