__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Pátá kapitola-1. část

12. ledna 2007 v 17:08 | Lily |  Stín
5.KAPITOLA
V pondělí jsem se v práci potkala s Marikou, která mi připomněla naší konverzaci o tom, že si někam vyjdeme. Navrhla, že by jsme zítra mohly jít do kina. Nebyla jsem tam už dlouho a potřebovala jsem dělat normální věci, abych tátu alespoň trochu uklidnila. Předpokládala jsem, že jít do kina je dostatečně normální pro lidi mého věku, proto jsem nadšeně souhlasila.
Hned jak jsem v práci skončila, jela jsem domů. Táta už byl doma a bylo jasné, že mluvil s Eduardem, protože na jeho tváři se rozlil spokojený výraz v okamžiku, kdy jsem vešla do dveří.
Chtěla jsem za ním jít, protože už jsme se dlouho jen míjeli, ale musela jsem dělat domácí úkoly. Nechala jsem se ho tedy dívat na jeho oblíbený sportovní kanál samotného.
Venku začalo pršet. Dešťové kapky hlasitě bušily do mých oken a to mě rozptylovalo. Práce mi trvala dvakrát déle, než by mohla. Když jsem dokončila seminární práci z fyziky, byla jsem tak unavená, že jsem si šla lehnout. Jakmile jsem ale byla v posteli a všude okolo byla tma, nebyla jsem schopna přinutit se zavřít oči. Zírala jsem do stropu, v kterém se zrcadlilo světlo zvenku a snažila se uklidnit myšlenky, které se v mé hlavě vynořily.
Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu, ale to ztlumilo zvuk dopadajících kapek jen nepatrně. Usnula jsem teprve když přestalo pršet.
Celý následující den jsem byla unavená a rozlámaná. Ve škole jsem usínala na každé hodině a nemohla se dočkat, až budu moct být doma a spát.
Když jsem nasedla do auta, připravena jet domů, vzpomněla jsem si, že dneska mám jít do kina s Marikou. Hlasitě jsem si povzdychla a přemýšlela, jak se z toho vymluvit, ale neměla jsem její telefonní číslo, musela jsem jít. Odevzdaně jsem tátovi zavolala a řekla mu o svých plánech. Byl nadšený.
S Marikou jsem se před kinem měla sejít až za hodinu, rozhodla jsem se tedy, že pojedu oklikou, abych prozkoumala zadní část města, kde jsem ještě nebyla. Za pár minut jsem byla venku z města a ujížděla po silnici, která směřovala bůhvíkam.
Když zmizely veškeré domy a nikde se neobjevovala odbočka, které by směřovala zpátky do města, začala jsem být nervózní. Za pár dalších minut jsem zahlédla cestu. Nebylo tam označení, ale byla jsem přesvědčena, že tím směrem muselo být město, proto jsem odbočila.
Cesta byla úzká a vypadala, jako by tam žádná auta nejezdila. Podívala jsem se na palubní desku, abych zjistila kolik je hodin a zarazila mě blikající kontrolka. To, že mi došel benzín potvrdilo zpomalující auto.
"Sakra!" Zaklela jsem sama pro sebe a zatáhla za ruční brzdu, aby se auto z kopce nekontrolovatelně nerozjelo. Chvíli jsem jen bezmocně těkala očima okolo, ale neviděla jsem nic jiného, než pole a les.
První, co mě napadlo bylo zavolat tátovi, to jsem si ale rychle rozmyslela. Za prvé by asi nebyl zrovna bez sebe radostí, že se projíždím někde mezi končinami a za druhé…co bych mu asi řekla? Ahoj tati, přijeď pro mě prosím, jsem někde mezi lesem a polem. Jaká silnice? Ona to vlastně není silnice, spíše nějaká pěšina.
Cítila jsem, že se mě začínala zmocňovat panika, a tak jsem vystoupila z auta, abych se trochu uklidnila. Hned jak jsem otevřela dveře od auta, uhodil do mě studený vítr. Pevněji jsem se zabalila do bundy a zamknula auto.
Počítala jsem, jak dlouho mi přibližně bude trvat pěšky dojít k silnici, kde přeci jenom jednou za čas projelo auto a zjistila jsem, že za dvacet minut bych tam mohla být. Na kino jsem mohla rovnou zapomenout, nebylo v mojí moci stihnout to, i kdyby mi nakrásně zastavilo hned první auto a poskytlo mi pomoc.
Začínal do mě prostupovat chlad a já se začala viditelně třást. Na sobě jsem měla jen podzimní bundu, protože jsem nepředpokládala, že bych mohla absolvovat delší cestu než pětiminutový přechod z parkoviště ke vchodu do kina.
Měla jsem takový pocit, že se štěstí naprosto ode mě odvrátilo, nebo to možná také bylo tím, že jsem si nevšímala toho, že mi na palubní desce blikalo něco, co by asi nemělo.
Po několika metrech jsem za sebou uslyšela tiché vrnění motoru. S nadějí, že za volantem auta, které se ke mně blížilo, bude někdo, kdo mi poskytne pomoc, nebo alespoň někdo, kdo mě neznásilní, nezabije a nezakope jsem se otočila. Asi dva metry ode mě právě zastavoval černý mercedes s tmavými skly; snažila jsem se zaostřit, abych zjistila, že se mýlím, protože to, co jsem viděla, nemohla být pravda. Ale marně, moje oči mi stále znovu promítaly ten samý obraz.
Sebastian otevřel dveře a vystoupil z drahého auta. Byla mi zima, v žaludku jsem měla prázdno, protože poslední jídlo, co jsem měla byla snídaně a zoufale jsem se potřebovala dostat pryč, abych stihla domluvenou schůzku, přesto jsem se ale otočila a kráčela pryč od něj.
Zaslechla jsem za sebou slabé zachechtání, nemohla jsem si tím být jistá, přesto mě to ještě více popudilo a přidala jsem do kroku.
"Evelyne, počkej." V jeho hlase bylo znát pobavení, i když se ho snažil skrýt. Prudce jsem se k němu otočila.
"Co tady děláš? A neříkej mi Evelyne!" Chtěla jsem, aby ho můj doběla nažhavený hněv doopravdy spálil, ale zdálo se, že ho to jenom více pobavilo.
"Snažím se pomoct ti, ale ty vypadáš, jako že o pomoc nestojíš." Zařadil se vedle mě a nedělalo mu nejmenší problémy, držet se mnou krok.
"Máš pravdu, o tvou pomoc nestojím." Snažila jsem se, aby můj hlas zněl tak ostře, jako to dokázal on, ale byl to jen velmi slabý pokus.
"Lily, stůj," vzal mě za ruku a otočil k sobě. Jeho ruka byla jemná a hřejivá, hodně hřejivá. Přemýšlela jsem, jestli nemá horečku, nebo jestli jsem jen já tak zmrzlá. Byla jsem zklamaná, když okamžitě mojí ruku pustil a místo tepla se do mé dlaně vetřel štiplavý chlad. "Chtěl bych se ti omluvit za to, jak jsem se choval, když jsme se minule…potkali. Bylo to hrubé." Jeho oči vypadaly naprosto upřímně a já jsem zoufale chtěla věřit mu, ale věděla jsem, že by se dokázal takhle tvářit za každé situace.
Podívala jsem se stranou a zvažovala svoje možnosti. Nakonec jsem se rozhodla, že radši ztratím trochu své hrdosti, než abych tu mrzla a přemýšlela, jak tátovi vysvětlím, kde jsem byla.
Znovu jsem se na něj podívala a ještě než jsem odpověděla, objevil se na jeho tváři vítězný úsměv. "Dobře, omluva se přijímá. Tak, máš v tom tvým přepychovým autíčku-" ušklíbla jsem se "schovaný kanistr benzínu?"
"To zrovna ne, ale odvezu tě."
"Tak to teda ne, nenechám tady stát moje auto. Vlastně ani není moje!" Vehementně jsem protestovala a přemýšlela, jaké mám asi šance, abych ho přinutila odvézt mě na nejbližší benzínku.
"Kam jsi chtěla jet?" Zeptal se klidně.
"Do kina, ale pojedu tam svým autem."
"To si nemyslím." Na důkaz toho pode mnou země zmizela a já jsem se objevila v jeho náručí. Snažila jsem se vymanit, ale jeho sevření bylo ocelové, ani jsem s ním nepohnula.
Mé pokusy o vyproštění mu přišli vtipné, což mě ještě více rozzuřilo. Za pár vteřin jsem už seděla v jeho autě.
Podívala jsem se ze Sebastiana, který právě obcházel auto, aby zasedl na místo řidiče, na dveře a přemýšlela, jakou bych asi měla šanci doběhnout k mému autu a zavřít se tam. Nakonec mi došlo, že má šance by asi byla rovna nule a navíc bych stále měla ten samý problém, jako když přijel, a proto jsem jen vzpurně našpulila rty, založila ruce a zabořila se do sedadla, které vonělo tak, jak voní auta když je právě koupíte.
Slyšela jsem, že Sebastian nastoupil, ale ani jsem se na něj nepodívala. Když jsem si uvědomila, že stále stojíme, zvědavě jsem se němu otočila.
Sebastian mě sledoval a v očích mu jiskřilo. "Co je?" Nevydržela jsem dál jeho pohled a útočně se zeptala.
"Někdy se chováš jako malé dítě." S úsměvem otočil klíčkem v zapalování a pomalu odjížděl pryč.
"Cože?" Vyhrkla jsem rozhořčeně. Nechápala jsem změny jeho nálad, v jednu chvíli se mi omlouval a vzápětí mě urážel.
"Jak ti mohl dojít benzín, když už ho máš málo, začne tvoje auto pískat." Vypadal vážně zmateně.
"Tak to pískalo protože tam bylo málo benzínu?" Zeptala jsem se užasle. Sebastian se na mě podíval, jako kdyby si říkal, jestli je něco takového vůbec možné. Chvíli to vypadalo, že chce něco říct, potom ale jen zatřásl hlavou a stočil oči zpátky na cestu před sebou. "A já s tím chtěla jet do servisu… jak jsi vlastně věděl že mi došel benzín?" Na to neodpovídal, ale všimla jsem si, že ho to pobavilo.
Po chvilce jsme objížděli moje auto a já jsem se na Sebastiana vyděšeně podívala. "Co moje auto? Nemůžu ho tady nechat. Jak se dostanu domů?"
"Než skončí film, bude stát na parkovišti." Odpověděl mi klidně se samolibým úsměvem. Přemýšlela jsem, jak to chtěl udělat. Musel by vzít ještě někoho, kdo by pak odjel s jeho autem, bylo by to složité a navíc si nemyslím, že by to stihnul.
"Dobře." Odpověděla jsem už s úsměvem. Vzal to jako výzvu.
"Takže, teď jsme přáteli?" Dávala jsem si záležet, aby můj hlas zněl dostatečně ironicky.
"Hmm… myslím že by stálo za to zkusit to, ale varuji tě, nejsem pro tebe dobrý přítel." Jeho hlas zněl temně, ale přesto jsem se cítila zvláštně uvolněně.
"Přátelé jsou k sobě upřímní." Podotkla jsem a vyčkávavě na něj hleděla. Jeho výraz ztvrdl jako mávnutím proutku.
"To není dobrý nápad."
"To je vážně frustrující, víš."
"Myslím že si to umím představit." Na jeho tváři se znovu objevil ten úžasný pokřivený úsměv.
"Na co myslíš?" Zvědavě se zeptal po chvíli ticha a koukal se na mě s hlavou nakloněnou na stranu. Zadívala jsem se do jeho neuvěřitelně zelených očí a pomátly mě tak, že jsem řekla pravdu.
"Snažím se přijít na to, co jsi zač."
"A daří se ti to?" Zeptal se ledabyle, ale v jeho hlase bylo napětí.
"Nevím." Přiznala jsem.
"JAké jsou tvé nápady?" Znovu na mě upřel svůj pronikavý pohled, ale tentokrát jsem odolala a nic jsem mu neprozradila. "Ty mi to neřekneš." To nebyla otázka, jen to suše konstatoval.
"Bingo." Vychutnávala jsem si ten pocit, že je alespoň něco, co před ním mohu tajit.
"Co bych mohl udělat proto, abys mi to řekla?"
Chvíli jsem se nad tím zamyslela- nechtěla jsem si nechat ujít takovou příležitost. "Když mi zodpovíš jednu otázku, řeknu ti to."
Přivřel oči tak, že z nich byly jen dvě štěrbinky a neodpovídal tak dlouho, že jsem se začala bát, že nebude souhlasit. "Dobře." Do hlasu se mu vloudil tvrdý tón. "Ptej se."
Byla jsem u vytržení, že souhlasil, ale snažila jsem se vypadat klidně. Chtěla jsem vybrat jednu otázku, na kterou bych chtěla odpovědět nejvíce, ale bylo to těžké. Měla jsem jich stovky.
"Řekněme, že bys mohl ovládat ostatní lidi." Začala jsem pomalu. "Jak by to fungovalo, co všechno bys dokázal?" Vyčkávavě jsem na něj hleděla a doufala, že si o mně nebude myslet že jsem blázen. Zdálo se, že váhá, zmítán nějakým vnitřním dilematem; předpokládala jsem, že se rozhoduje jestli být upřímný, nebo ne.
"Můžeš mi věřit." Snažila jsem se ho přesvědčit.
"Asi už nemám jinou možnost." Téměř zašeptal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 markéta markéta | 12. ledna 2007 v 18:31 | Reagovat

prosim dej sem ještě další

2 vesper vesper | 12. ledna 2007 v 21:08 | Reagovat

Kdo se má v Sebastianovi vyznam? Těším se na pokračování.

3 vesper vesper | 12. ledna 2007 v 21:54 | Reagovat

oprava: vyznat

4 Ela Ela | 13. ledna 2007 v 10:28 | Reagovat

Skvělý! Prosím pokráčo. Ale výtka už zase Stmívání?

5 Lily Lily | 13. ledna 2007 v 15:50 | Reagovat

Ela: Máš pravdu, když si to po sobě předčítám, tak v tom Stmívání hodně vidím. Docela mě to mrzí, protože nechci mít jenom kopii jiné knihy. Chci ale říct, že až knihu dopíšu, ještě jednou ji budu celou číst a přepisovat věty a dialogy, které se tam nehodí. Až tedy nastane tahle chvíle, zkusím to co nejvíce odlišit. Někdy v průběhu šesté kapitoly nastane zvrat, od kterého by se to Stmívání nemělo podobat ani vzdáleně(alespoň podle mého úsudku), tedy až na fakt, že je Evelyne zamilovaná do upíra. Další část kapitoly by se tu snad měla objevit zítra, tak zatím

6 Anna Anna | 13. ledna 2007 v 20:19 | Reagovat

Já si myslím, že tam máš nejlepší právě ty části, kde se to Stmívání nepodobá. Ono je to těžký, chceš napsat o holce, která přijede někam jinam než žila a tam se jí změní život a zamiluje se do upíra, který ji ochraňuje - tak to je i  ve Stmívání, přesto se to Stmívání podobat nemusí a právě Ty tam máš místa, která to dokazují. Asi nejvíc by sis měla (podle mne .-) hlídat dialogy, zvlášť ty mezi Sebastianem a Evelyne, tam Ti to ujíždí směrem ke Stmívání nejvíc. Ale čte se to fakt dobře, už se těším na pokračování :-)

7 markéta markéta | 14. ledna 2007 v 17:24 | Reagovat

Kdy bude pokračování?

8 Anna Anna | 14. ledna 2007 v 20:15 | Reagovat

Bude dneska to pokračování ? Jsem hrozně zvědavá, co jí Sebastian řekne.

9 Lily Lily | 15. ledna 2007 v 14:34 | Reagovat

Tak už tam je další část páté kapitoly. Omlouvám se, že jsem to tam nedala už včera, jak jsem slíbila, ale nějak jsem nic nestíhala:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama