__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Pátá kapitola-3. část

17. ledna 2007 v 18:49 | Lily |  Stín
Pomalu jsem se podívala k oknu a uviděla Sebastiana, nehybně stojícího jako socha. Zalila mě vlna radosti. Sebastian na mě hleděl zmateně, možná nechápal, proč se mi rty zkroutily do bezděčného úsměvu.
Odemkla jsem a otevřela dveře.
"Co tady děláš?" Vypadalo to, že jsem ho touto otázkou překvapila. Vypadal ještě více zmateně než předtím.
"Panebože, co se ti stalo? Vypadáš příšerně."
Au. To bolelo, i když jsem mu musela dát za pravdu. "Ehm, díky. Ve škole byl požár." Podotkla jsem zbytečně, protože to divadlo okolo nebylo možné přehlídnout.
"Já vím. Ale nikdo z tvých spolužáků nevypadá takhle!" Zoufale na mě ukázal a velmi rychle, rychleji než by podle mě bylo možné, se přesunul na místo spolujezdce a zavřel dveře.
Dívala jsem se na svoje boty a zarputile mlčela. Nechtěla jsem mu vykládat nic z toho, co se stalo. Nejspíš by mě prostě prohlásil za hlupáka kvůli tomu, že jsem neodešla s ostatními. Neměla bych mu to za zlé. Přesto jsem to nechtěla slyšet. Sama jsem si to o sobě myslela, to stačilo.
Vzal můj obličej do svých teplých dlaní a obrátil mě k sobě. Ucítila jsem něco zvláštního, jako by mnou při jeho doteku projela elektřina. Zmizelo to, když mě urychleně pustil a zamračil se.
"Řekni mi, co se stalo." Jeho hlas byl přísný. Věděla jsem, že to nenechá být, i když jsem neznala jeho důvody. Proto jsem se rozhodla říct mu alespoň část.
Vyprávěla jsem mu co se přesně stalo, ale vynechala jsem tu část, kde jsem zjistila přítomnost Nora.
"To není možné, proč by byly zamknuté dveře?" Nevěřil mi, to mě zasmušilo. "Něco mi tajíš, vím to." Překvapeně jsem vykulila oči.
"To je absurdní." Zamumlala jsem, ale nebylo to k ničemu platné. Jeho oči byly tvrdé, bylo mi jasné, že se z toho takhle jednoduše nedostanu.
"Evelyne, proč mi lžeš?"
"Proč to děláš ty? Vždycky si z ničeho nic přijdeš a hned zase zmizíš. Chováš se tak podivně. Chvíli jsi normální a hned potom jsi naštvaný. Vždyť mi proboha nechceš ani říct, kdo jsi! A nebo" pokračovala jsem, jak se ve mně uvolnila zadržovaná zlost, "mi třeba jeden den zachráníš život a potom se ke mně chováš jako k vyvrhelovi. Jsi celou dobu tak tajuplný a děláš hloupé narážky, nad kterými potom přemýšlím a nemůžu se soustředit na nic jiného. A neříkej mi Evelyne!"
Navzájem jsme se měřili, až si nakonec Sebastian povzdechl a zatvářil se odevzdaně.
"Myslíš si že jsem to dělal schválně? Copak si vážně myslíš že mi to dělalo potěšení neříct ti pravdu? Kdybys jenom nebyla tak tvrdohlavá a pochopila, že by pro tebe bylo nejlepší, kdybys na všechno zapomněla a nechala to být tak jak to je."
"Ani nevíš jak ráda bych to udělala, ale nemůžu. Nemůžu to nechat být." Zamumlala jsem. Sebastian vypadal zmateně.
"Nerozumím ti Evelyne." Mojí námitku ohledně oslovení zadržel mávnutím ruky. "Proč? Co se děje?" Jeho hlas byl uklidňující, když jsem se podívala do jeho smaragdových očí, vyhrkla jsem pravdu, jako vždy.
"Byl tam Nor." Odvrátila jsem pohled. Neodvážila jsem se otočit a zjistit jak se tváří.
"To není možné…" Zamumlal si pro sebe. "Evelyne, jsi si jistá?" Jeho hlas byl napjatý a rozčílený.
"Ano." Zašeptala jsem.
"On to slíbil. Slíbil to!" Pěstí praštil do palubní desky, až v plastu zůstal otisk jeho pěsti.
"Sebastiane! Uklidni se!" Vykřikla jsem vyděšeně, ale bylo pozdě. "Jeď domů Evelyne." Prudce otevřel dveře a mou ruku, kterou jsem se ho snažila zadržet jen smetl. A byl pryč.
Neviděla jsem ho běžet odtamtud dál, prostě jenom zmizel. Zalapala jsem po dechu, rychle za ním zabouchla dveře a znovu zamkla. Teď, když nebyl uvnitř auta, dostala jsem strach. Rozhlížela jsem se všude okolo, ale nebyl nikde k nalezení. Protože dav se začal rozšiřovat a já se bála, aby si mě nikdo nevšiml a nemyslel si, že potřebuji pomoct, poslechla jsem Sebastiana a odjela z parkoviště pryč.
Cesta domů byla těžká, nemohla jsem dost dobře ovládat pedály, protože mě kotník bolel při každém pohybu. Přes saze v očích, které byly už částečně vymyty slzami, jsem neviděla na cestu tak dobře, jak bych potřebovala.
Když jsem vešla do domu, na záznamníku blikalo světýlko. Pustila jsem si vzkazy a zjistila, že se táta nějakým způsobem dozvěděl o požáru školy a snažil se mi dovolat. Okamžitě jsem vytočila jeho číslo a čekala. Vzal to až na osmé zvonění, těsně předtím, než bych zavěsila.
Vyptávala se mě, co se stalo a proč se mi nemohl dovolat; po dlouhých šesti minutách se mi ho podařilo uklidnit. Řekla jsem mu, že jsem vyběhla ze školy společně s ostatními a teď jsem dorazila domů. Nebyla jsem ráda, že mu musím lhát, ale tím, že bych mu řekla pravdu bych věci nijak nepomohla.
Po tom, co jsem zavěsila jsem šla do koupelny, abych zjistila jak moc špatně na tom jsem. Cestou po schodech nahoru jsem se podpírala zábradlí a našlapovala jen na jednu nohu. V koupelně jsem se posadila na vanu a vydýchávala se.
Od té doby, co jsem žila tady jsem měla více modřin a jizev, než kdy dřív. Svlékla jsem ze sebe džíny, které jsem plánovala rovnou vyhodit a zjistila, že se mi na stehně rýsuje velká tmavě modrá podlitina, která silně kontrastuje s mojí bledou pokožkou. Na rukou jsem měla škrábance, o kterých jsem se dozvěděla až když jsem z nich v umyvadle smyla špínu.
Svlékla jsem si i tričko a vlezla do sprchy. Stála jsem tam několik minut a pozorovala, jak voda, která ze mě odtékala byla čím dál čistší. Vylezla jsem teprve, když voda byla naprosto průzračná a já jsem voněla po mém oblíbeném borůvkovém mýdle.
Pohled do zrcadla nyní nebyl tak hrozivý a dokázala jsem si dost dobře představit, že si táta ani nevšimne, že se mi něco stalo.
Oči jsem měla stále zarudlé, ale jinak jsem vypadala celkem normálně. Oblékla jsem si čisté džíny a tričko a s oblečením, které jsem dnes měla na sobě jsem zamířila k popelnici. Po dlouhém uvážení jsem se rozhodla, že tričko ještě zkusím vyprat, stejně jako mikinu, džíny ale byly odřené a už předtím, než jsem je měla dnes na sobě nevypadaly zrovna nejlépe, proto jsem je bez stopy lítosti vhodila dovnitř.
Vešla jsem zpátky do domu, špinavé věci vhodila do pračky a zamířila do kuchyně. Nestihla jsem se nasnídat, a proto jsem si dala vařit vodu na čaj a do misky vysypala zbytek kukuřičných lupínků.
Když jsem dojedla, vzala jsem si horký čaj nahoru a vlezla do postele. Tam na mě čekala i Pampeliška, která odtamtud vylézala jen výjimečně.
Na přehrávači jsem si pustila nějaké písničky a poslouchala, dokud jsem neusnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vesper vesper | 18. ledna 2007 v 14:48 | Reagovat

Hrozně by mě zajímalo, v jakém vztahu je Nor k sebastianovi? Dáš sem dneska další část?

2 Lily Lily | 18. ledna 2007 v 20:48 | Reagovat

jj, už to jsem jdu dát

3 BrituSKA BrituSKA | Web | 18. ledna 2007 v 21:00 | Reagovat

honem honem..!! :-)

4 Lily Lily | 18. ledna 2007 v 21:07 | Reagovat

Všichni upíři se tak nějak znají, alespoň ti, kteří přebývají ve stejném městě. Takový vztah měli Sebastian s Norem. Ignorování. To se však změnilo po tom, co Nor sáhl na něco, co mu nepatřilo:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama