__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Pátá kapitola-4.část

18. ledna 2007 v 21:04 | Lily |  Stín
Byla jsem v lese. Byla tma, takže jsem neviděla ani na krok. V nějakém koutě hlavy jsem věděla, že je to sen, přesto jsem ale začala panikařit. Mezi stromy na levé straně jsem viděla silnici, chtěla jsem se k ní rozběhnout, abych konečně byla pryč z toho děsivého lesa.
Ale cestu mi zastoupila tmavá postava. Zpočátku jsem ji nemohla identifikovat, a proto jsem nezastavovala. Když se ale měsíc ukázal mezi stromy, uviděla jsem mu do tváře.
Tmavé rty měl zkroucené do děsivého úšklebku a byly mu vidět zvětšené špičáky. Jeho černé oči bez života mě hypnotizovaly tak, jako hypnotizuje had ptáka. A já jsem věděla že je to konec.
Neměla jsem nejmenší šanci utéct. Teď, když už jsem o něm věděla o něco víc, byla jsem si tím naprosto jistá. Než jsem se s tím ale stačila smířit, objevil se tam někdo další. Postavil se přede mě zády, jako by mě chtěl chránit. Zpočátku jsem si nebyla jistá, ale bronzové vlasy mě ujistily. I ve snu mě prostoupil pocit bezpečí.
Ze Sebastianova hrdla se ozvalo hluboké zavrčení. Rychle jsem ucouvla a v tu chvíli mi došlo, co se bude dít. Vyděšeně jsem sledovala, jak se Nor pohnul a skočil na Sebastiana.
"Sebastiane! Ne!" Zakřičela jsem a les zmizel. Místo něho jsem byla ve svém pokoji a trhaně oddechovala.
Otočila jsem se k nočnímu stolku, abych se napila čaje, protože jsem v krku měla vyschlo. Než jsem stačila vykřiknout, ocitla se mi před ústy bílá, hřejivá ruka.
"Pšššš, tvůj táta je doma, uslyší tě." Uklidňoval mě Sebastian sametovým hlasem. Srdce, které se mi zastavilo v okamžiku, kdy jsem ho uviděla sedět na židli vedle mé postele, se znovu rozběhlo a zběsile bušilo. Sebastian mě opatrně pustil a sedl si na druhý konec postele, co nejdál ode mě.
"Co tady děláš." Zasyčela jsem na něj.
"Dneska v autě jsi říkala, že odcházím a přicházím z ničeho nic. Došlo mi, že máš pravdu. Přišel jsem se ti omluvit za to, že jsem tě tam nechal." Omluvně se usmál.
"Jak ses sem dostal?" Zeptala jsem se, ale on mojí otázku ignoroval.
"Vypadáš lépe." Poznamenal a vzal do ruky pramen mých vlasů. "Nikdy jsem si nevšiml, že máš ve vlasech zrzavou."
"To je po mamce." Zamumlala jsem a vpíjela se do jeho očí, které vypadaly tak podivně smutně.
"Řekni mi o ní něco. Co se s ní stalo." Pustil moje vlasy a podíval se mi do očí. Uhnula jsem s nimi do strany.
"Jsi upír?" Vyhrkla jsem a podívala se na něj. Překvapeně mrkl a mlčel. Nevím jak dlouho jsme se na sebe dívali, ale připadalo mi to jako věčnost. Nakonec krátce přikývl.
Podívala jsem se do strany, aby neviděl mojí reakci. Nečekala jsem, že mě to tak zaskočí. Přeci jenom jsem měla tuhle teorii, nemělo mě to tolik vyděsit.
"Chceš abych odešel?" V jeho tváři se mihla bolest, ale okamžitě to zakryl, když si všiml že se na něj znovu dívám.
"Ne, zůstaň." Vyhrkla jsem naléhavě a vzala ho za paži, aby mi nemohl znovu zmizet. Sebastian vypadal překvapeně. Naklonil hlavu na stranu a zkoumavě mě pozoroval.
"Chceš abych zůstal, i když víš, že jsem zrůda?"
Chvíli jsem mlčela a přemýšlela. Nedokázala jsem mu odpovědět, protože jsem sama nevěděla co dělám.
"Ano." Zašeptala jsem a v okamžiku kdy jsem to řekla, věděla jsem, že je to pravda. Už bylo příliš pozdě na to, abych na něj mohla zapomenout.
"Tvůj otec přichází." Jemně uvolnil mé sevření okolo jeho tvrdé ruky a pomalu vstal z postele.
"Neodcházej." Řekla jsem prosebným hlasem, ale už byl znovu pryč. Rozhlížela jsem se po pokoji. Jediné, co bylo neobvyklé, bylo otevřené okno.
V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vstoupil táta. "Už jsi vzhůru." Konstatoval překvapen nad tím, že jsem ho přistihla.
"Byla jsem unavená, kolik je hodin?" Zeptala jsem se chraplavě. zabořila jsem se do polštáře, aby neviděl jak se tvářím.
"Půl třetí, dnes jsem přišel z práce dřív. Chtěl jsem se podívat jestli už jsi vzhůru a říct ti, že odcházím. Jeden kolega slaví oslavu narozenin, musím tam být."
"Samozřejmě tati, já dnes pojedu za Alicí, slíbila jsem jí to, myslím že si půjdu zabalit věci." Vymyslela jsem to narychlo, ale byla to pravda. Řekla jsem o tom Alici a ta byla nadšená. Potřebovala jsem odsud alespoň na nějaký čas zmizet. Takhle jsem tedy mohla splnit příjemné s užitečným.
"Ano, říkala jsi mi to, ale myslel jsem že sis to rozmyslela." Táta vypadal rozpačitě. "Víš, nemusíš tam jezdit."
"Já ale chci." Usmála jsem se na něj. "A teď už běž, na nádraží se dostanu sama."
Když jsem uslyšela vzdalující zvuk tátova motoru, vyběhla jsem kulhavě k oknu. "Sebastiane?" Připadala jsem si jako hlupák, když jsem takhle křičela z okna, a tak jsem toho nechala. Zarazila jsem se, když jsem uviděla usmívajícího Sebastiana ležícího na mé posteli.
"Vejtaho." Zamumlala jsem a udělala na něj obličej.
Jeho smích se rozezněl pokojem. Zůstával tam i potom, co se přestal smát. Uvědomila jsem si, že na něj zírám s otevřenou pusou a začala jsem zavírat okno, aby neviděl jak se červenám.
"Co máš s nohou?" Uvědomila jsem si, že mě viděl kulhat.
"Nevím, něco s kotníkem." Zamumlala jsem a podívala se na nohu. Sebastian přišel ke mně a začal mi prohmatávat postižené místo. Když jsem usykla bolestí, zatvářil se vědoucně. Jediným pohybem mi škubnul kotníkem a já jsem myslela, že zemřu bolestí. Hlasitě jsem vykřikla a chytila se parapetu okna.
"Teď už by to mělo být v pořádku, omlouvám se ti ale bylo to nezbytné." Řekl a vrátil se na postel. Zkusila jsem našlápnout na odpovídající nohu a překvapeně se po Sebastianovi podívala. Necítila jsem skoro nic.
"Děkuji." Usmála jsem se na něj a zkoušela přecházet po pokoji.
"Kdy odjíždíš?" Už jsem ani nebyla překvapená, že slyšel mojí konverzaci s tátou. Bod pro mě.
"Ještě nevím. Co nejdříve. Asi pojedu autem." Odpověděla jsem mu, otevřela skříň a vytáhla z ní tašku, do které jsem začala skládat věci.
"Abych řekl pravdu, tak se tak trochu bojím pustit tě. Zvlášť po tom, co jsem zjistil jak veliké jsou tvoje znalosti o autech." Za trest, kvůli tomu, že si ze mě utahoval, jsem po něm hodila polštář, ale on ho s přehledem chytil. Moje rozčilení ho ještě více pobavilo.
"Vejtaho." Zamumlala jsem znova.
"Pojeď se mnou." Navrhl a tázavě se na mě díval.
"Cože? Ty bys se mnou vážně jel?" Zeptala jsem se překvapeně.
"O tom nepochybuj."
Hlavní důvod, proč jsem doopravdy chtěla jet za Alicí, byl ten, že jsem si chtěla vyčistila hlavu. Abych si všechno pořádně promyslela a nic mě nerozptylovalo. Jeho přítomnost rozhodně byla rozptylující. Proto jsem s ním nemohla jet.
"Dobře." Usmála jsem se na něj a sedla si k němu na postel. Sebastian se odtáhl co nejdále to šlo, ale také se usmíval.
"Myslím, že bych měl dojít pro auto a mé věci."
"Jistě." Souhlasila jsem neochotně. "Za jak dlouho tu budeš?"
"Tři hodiny." Asi si všimnul mého nesouhlasného pohledu. "Dvě."
"Budu čekat. Ale chtěla bych od tebe prokázat jednu laskavost."
"Jakou?" Zatvářil se obezřetně.
"Jdi dveřmi." Jeho smích zněl pokojem ještě chvíli po tom, co zmizel ze dveří a já jsem osaměla. Můj pokoj bez něho vypadal jinak. Prázdně.
Tašku jsem měla sbalenou během pěti minut. Zajímalo by mě, na co potřeboval tak dlouhou dobu. Věděla jsem, že by to stihnul i za půl hodiny. Chtěla jsem se na to zeptat, tak jako na stovky dalších věcí a děkovala jsem bohu za hodinovou cestu autem, kterou s ním strávím.
Potácela jsem se od ničeho k ničemu, když jsem si uvědomila, že Pampeliška není u mě v pokoji. vyběhla jsem na chodbu a začala jí volat. Stávala se jen velmi výjimečně, že by opouštěla můj pokoj a vždy jenom tehdy, když šla za mnou.
Seběhla jsem dolu po schodech a volala její jméno. Neozývala se. vběhla jsem do kuchyně, ale tam nebyla, stejně tak v obýváku. Vyběhla jsem zpátky nahoru a podruhé za dobu, co tu žiji jsem vešla do tátovo ložnice.
A tam, vedle postele byla. Stála a vyděšenýma očima na mě hleděla. Rozběhla jsem se k ní a vzala ji do náručí. Byla už větší, sotva jsem ji unesla. Nechápala jsem, co ji tak vyděsilo. Třásla se. Kolébala jsem ji v náručí a to ji konečně uklidnilo.
Uvědomila jsem si, že ji budu muset vzít s sebou, jestli tady nemá umřít hlady, protože na tátu jsem se rozhodně nemohla spolehnout. Šla jsem jí tedy sbalit granule a ona za mnou běhala jako ocásek.
Zjistila jsem, že mám ještě hodinu času. Rozhodla jsem se tedy vzít Pampelišku na procházku. Šla jsem jen po ulicích, ale líbilo se jí to. Vrtěla ocáskem a já jsem si oddychla, že je v pořádku.
Dlouho jsem se sní jen procházela a když mi začala být moc velká zima, vrátila jsem se zpátky domů. Bez deseti minut to byly už dvě hodiny a proto jsem tašku snesla do kuchyně, abych potom nezdržovala.
Vzala jsem papír a napsala tátovi vzkaz, že jedu vlakem a Pam beru sebou. Potom jsem si sedla na schody a čekala. Sledovala jsem vteřinovou ručičku na hodinách vedle dveří. Když začala popáté opisovat svojí dráhu, uslyšela jsem zvenku tiché vrčení motoru.
Otevřela jsem dveře a před nimi uviděla stát Sebastiana. Usmála jsem se a otočila jsem se pro tašku. V zorném poli jsem zahlédla Pampelišku, jak zběsile běžela nahoru po schodech. Zavolala jsem na ni, ale ona se nezastavila. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou a s taškou jsem se vydala k autu.
Sebastian mi ji okamžitě sebral a vložil do kufru.
"Nebude ti vadit když pojede i můj pes?" Zeptala jsem se opatrně a připadala jsem si hloupě, že jsem to brala jako samozřejmost.
"Myslím že to není dobrý nápad." Zmateně jsem se na něj podívala.
"Proč?" Můj hlas zněl ostřeji než bych chtěla.
"Nepojede se mnou ve stejném autě. Bojí se mě." Vysvětlil mi, ale já jsem tomu nerozuměla.
"To není možné, proč by se tě bála? Ona se nebojí lidí."
"Já ale nejsem člověk, Evelyne." Stále jsem na něj nechápavě zírala, a tak si povzdechl a začal vysvětlovat. "Zvířata jsou více vnímavá než lidé. Většina zvířat se nás bojí, vědí, že jsme nebezpeční. Mrzí mě to, protože jsem vždycky chtěl mít psa." Omluvně pokrčil rameny. "Myslíš že jí tu můžeš nechat?"
"Nevím." Zamračila jsem se. "S tátou nepřežije." Ušklíbla jsem se, ale nakonec jsem se vrátila zpátky do domu a přepsala vzkaz. Vysvětlila jsem tam tátovi, kdy přesně jí má krmit a kolikrát s ní jít na procházku.
Bylo zvláštní nechávat jí doma. Zvykla jsem si na ni. Byla jsem nervózní, že ji nechávám samotnou na více než pár hodin, ale když jsem znovu vyšla ven a uviděla Sebastiana, všechny starosti ze mě opadly.
Po tom, co jsem pečlivě zamkla a ujistila se, že je všechno vypnuto a světla zhasnutá, nastoupila jsem se Sebastianem do auta.
"Tak tedy kam?" Zeptal se a nastartoval.
"Myslela jsem, že víš všechno."
Jen se usmál, ale dál už se neptal. Podezírala jsem ho, že se akorát snaží přede mnou skrývat, co všechno dokáže. Pořádně jsem si ho prohlédla a zjistila jsem, že se změnil. Jeho tváře byly více narůžovělé a kruhy pod očima zmizely. Byl krásnější než kdy jindy.
Otočil se a zachytil můj pohled. "Jsi jiný." Poznamenala jsem a čekala, že na to něco řekne, ale mlčel.
Nechtěla jsem být první, kdo prolomí ticho, ale uvědomila jsem si, že když pojede tak rychle jako právě jede, nebudu mít šanci získat ani část mých odpovědí.
"Proč ti to trvalo tak dlouho?"
"Potřeboval jsem udělat nějaká opatření, aby tahle cesta byla bezpečná." To mě překvapilo.
"Jaká opatření?"
"Byl jsem lovit." Odpověděl mi neochotně a podíval se jak jsem to strávila.
"Nerozumím ti." To byla pravda. " Co jsi byl lovit?"
"Myslím že lepší bude, když ti to vysvětlím později. Zeptej se na něco jiného."
"Tak dobře, řekni mi něco o sobě."
"Co chceš vědět?" Přemýšlela jsem a očima jsem přitom zabloudila k tachometru. Jel dvakrát rychleji, než byla nejvyšší povolená rychlost, přesto se ale nesoustředil na cestu o nic víc, než se soustředím já když jedu dvacítkou.
"Rozpadneš se na Slunci v prach?"
"Pověra."
"Alergie na stříbro, česnek?"
"Pověra."
"Spíš v rakvi?"
"Pověra."
"Bojíš se kříže?"
"Všechno si to vymyslela katolická církev.Přijď s něčím originálnějším." Pobaveně se zasmál.
"Co…čím se živíš" V autě najednou byla napjatá atmosféra. Sebastian se už neusmíval, ale netvářil se rozzlobeně, to mě trochu uklidnilo.
"Většina upírů," Překvapilo mě, jak uvolněně vyslovil to slovo. "jako byl Nor pijí lidskou krev. Ne nutně je však musí zabít. Já patřím k jinému druhu. Pijeme krev ze zvířat." Zkoumavě na mě hleděl, jako by čekal, že s křikem vyskočím z auta. Já jsem ale byla v klidu, vlastně jsem s jeho odpovědí byla spokojená. Jenom jsem přikývla a přemýšlela nad další otázkou.
"Proč… proč se ode mě držíš co nejdál pokaždé, když jsi se mnou?" Vysoukala jsem ze sebe a podívala se ven na ubíhající krajinu.
"Snažíme se, ale někdy je to velmi těžké. Je to jako když někdo drží dietu a každý den chodí okolo velkého čokoládového dortu. Nebo je to možná špatné přirovnání, ve skutečnosti je to mnohem horší než čokoládový dort.?"
Stromy za oknem ubíhaly stále rychleji. Bála jsem se jen podívat, jak rychle jedeme. Ale věřila jsem mu.
Usmála jsem se. "Teď mi ještě něco pověz. Když jsi mluvil o Norovi, řekl jsi "byl", místo "je". Proč?"
"Ty jsi všímavá viď?" Obrátil se na mě; oči mu jiskřily. "Nor porušil slib, který mi dal. Něco takového netoleruji."
"Jak to myslíš? Co znamená to, že to netoleruješ?" Můj byl vyšší než normálně.
"Nechtěl jsem tě vystrašit JEvelyne, ale musel jsem se o něj postarat dříve, než by ti mohl ublížit." Řekl tiše a zatnul čelist.
"Jak postarat?" neodpovídal, "Sebastiane! Jak postarat?" Můj hlas rozhodně zněl vystrašeně.
"Zabil jsem ho, jestli teda můžeš zabít mrtvého." Pozorně, ostražitě mě sledoval.
"Nechtěl jsi mě vystrašit? Vždyť já jsem kvůli němu měla noční můry. Pořád jsem musela myslet na to, kdy se vrátí."
"To je mi líto Evelyne, nikdy to nemělo dojít tak daleko, je to moje chyba." Jeho hlas zněl kajícně.
"Tvoje chyba? To nemůžeš myslet vážně! Jenom díky tobě jsem teď tady." Sebastian se lehce usmál, ale jeho oči zůstaly vážné.
"Teď jsem na řadě já." Jeho úsměv se rozšířil.
"S čím?" Zeptala jsem se zmateně.
"S otázkami."
"Dobře, ale mám ještě poslední otázku, tedy prozatím." Sebastian se zatvářil obezřetně, ale přikývl. "Proč mi říkáš Evelyne?"
"Vím, nemáš to ráda."
"Takže to děláš schválně, jenom proto že to nemám ráda?" Vypadal překvapeně.
"Proč si to myslíš? Mám rád tvoje jméno. Ale jestli vážně chceš, abych ti říkal Lily, můžu."
To mě překvapilo. Najednou mi nevadilo, že mi říká Evelyne, vlastně se mi to docela líbilo.
"Myslím že nechci." Usmál se tím svým krásným, pokřiveným úsměvem.
"A ty jsi mi neodpověděla na mojí první otázku." Připomněl mi.
"Jaká to byla?" Zeptala jsem se odevzdaně. Nechtěla jsem aby se ptal na můj nudný život. Mnohem radši bych věděla něco o něm.
"Co se stalo s tvojí matkou?" Podívala jsem se ven z okna. Začalo se stmívat, slunce už bylo za obzorem, přesto ale vydávalo nějaké světlo.
"Odpovíš mi?" Zeptal se po chvíli Sebastian jemně.
"Zemřela." Cítila jsem, jak se mi sevřelo hrdlo a snažila jsem se myslet na něco jiného. Rozhodně jsem se před Sebastianem nechtěla rozbrečet, nebo něco takového.
On chvíli mlčel, za což jsem mu byla vděčná. Nesnášela jsem neupřímné odpovědi jako: "To je mi líto." Protože jsem věděla že nebylo. Ti lidé ji neznali, nemohlo jim to být tedy líto, a to, že to říkají bylo ještě horší, než kdyby mlčeli. Probudilo to ve mně totiž ještě větší zármutek.
"Pověz mi o ní něco." Jeho hlas byl krásnější než kdy předtím. Nikdy jsem nikoho neslyšela takhle mluvit. Bylo to jako zpěv.
"Byla mi podobná, jenom oči mám po tátovi. Také byla nezodpovědná a ztřeštěná. Přesto ale ne víc, než je teta Alice. Vlastně jsou si v lecčems podobné."
"Proč nežila s tvým otcem?"
Celý zbytek cesty se ptal na každou podrobnost mého života. Většina otázek byla jednoduchá, například jakou hudbu poslouchám, ale nějaké byly složitější. Nejvíce ho překvapila odpověď na jeho otázku ohledně vztahů, které jsem měla.
"Nikdy jsi nikoho nechtěla?" Zeptal se zmateně, po tom co jsem přiznala pravdu.
"Ne dříve."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 BrituSKA BrituSKA | Web | 18. ledna 2007 v 21:34 | Reagovat

Ha! Mazeeecc!!!! Těšim se na další..!!!!!!!!!!!!! Už aby to bylo!!! Je to fakt supér!!!:-)

2 BrituSKA BrituSKA | Web | 18. ledna 2007 v 21:35 | Reagovat

Jenom to vždycky usekneš v tom napínavim.... To jediný mě štve.... :)

3 ela ela | 18. ledna 2007 v 21:37 | Reagovat

Skvělý! (Sice jsou tam zase nějaký prvky Stmívání, ale skvělý). Bude zítra pokračování?

4 BrituSKA BrituSKA | Web | 18. ledna 2007 v 21:44 | Reagovat

Já sem stmívání nečetla.. Ale jak vidim ty komenty, tak asi přečtu! Ptze jestli to je v podobnym stylu tohohle, tak se mi to bude líbit.... A fakt je super že to píšeš!!

5 Kaname Kaname | 18. ledna 2007 v 21:51 | Reagovat

Hej!Proč tak pozdě,elo? Dneska by to bylo lepší! Alespoň zítra,no. Měla bych si pomatovat,ženemám být tak náročná...Sorry. :-c

6 vesper vesper | 19. ledna 2007 v 12:29 | Reagovat

To je hroznej neduch spisovatelů, vždy skončit  v tom nejlepším. Přidávám se ke všem, dneska by to pokračování opravdu chtělo. Ale můžeš si za to sam, že jsi z nás udělala závislé na tvé knížce. :-)

7 Anna Anna | 19. ledna 2007 v 13:57 | Reagovat

Taky se přidávám - prosím, prosím pokračování !

8 Lily Lily | 19. ledna 2007 v 20:15 | Reagovat

Zítra vám to sem hodím, ať se máte na co těšit :)

9 BrituSKA BrituSKA | Web | 19. ledna 2007 v 21:33 | Reagovat

onrm..! Sem s tim..! :-))

10 vesper vesper | 20. ledna 2007 v 20:57 | Reagovat

Nechci tě otravovat, ale kde je pokračování?

11 vesper vesper | 20. ledna 2007 v 21:58 | Reagovat

Budu asi otravná, ale kde je slibované pokračování?

12 BrituSKA BrituSKA | 21. ledna 2007 v 12:05 | Reagovat

No já se taky přidávám k otravování.... Kdy už bude pokráčo..????

13 Lily Lily | 21. ledna 2007 v 14:59 | Reagovat

prominte, spadl nam internet, hned vam to tam jdu dat!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama