__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Pátá kapitola-část 2.

15. ledna 2007 v 14:29 | Lily |  Stín
"Takže…?" Můj hlas zněl více nedočkavě, než bych si přála.
"Po tom, co jsi odešla z té kavárny, šel jsem za tebou, nevěděl jsem proč, ale měl jsem takové zvláštní tušení." Vychrlil ze sebe přiznání. "Nesledoval jsem tě příliš pozorně, ale pak jsem ucítil tvůj strach," všimla jsem si, že svírá volant tak pevně, až mu klouby na rukou zbělely, "nebylo tak jednoduché tě najít, jak by mělo. Ale povedlo se mi to. Byl jsem zoufalý. A pak jsem uviděl Nora, skláněl se nad tebou, nestačilo mnoho k tomu aby…než by bylo pozdě." Na rukou se mi udělala husí kůže, když jsem si na ten večer vzpomněla.
"Jak si to myslel, že bylo těžší najít mě, než by mělo být?"
"Normálně dokážeme najít jistého člověka, pokud jsme se s ním už dříve setkali. Můžeme také ovlivňovat to, co lidé chtějí, dokážeme cítit jejich emoce, jako je strach, bolest, radost… To je odpověď na tvou otázku. Mohl bych ti vnuknout, že chceš pohnout rukou a ty bys to udělala. Ne, ty ne a v tom je právě ten problém! Normální lidé nepoznají, když jim vlezeme do hlavy, ale u tebe cítím odpor, dokážeš se tomu částečně bránit." Podívala jsem se ven z okna, aby neviděl hrůzu v mých očích. Nedokázala jsem myslet přijatelnou odpověď, takže jsem mlčela.
"Je řada na tobě, měli jsme dohodu." Připomněl mi jemně. Když jsem se na něj podívala, zaregistrovala jsem, že i jeho oči vypadaly tepleji.
"Nevím jak začít." Povzdychla jsem si.
Jeho výraz se znovu napjal a oči dostaly obezřetný výraz.
"Dobře, jednou, ještě dříve než když jsi mě zachránil v té uličce, šla jsem na procházku s Pampeliškou. Vešla jsem do lesa a viděla tam někoho stát. Byl to ten… jak jsi mu to řekl? Nor?" Sebastian se na mě překvapeně otočil. "Chtěla jsem jít pryč, ale nemohla jsem se…pohnout. Jako by mě k sobě volal, šla jsem k němu." Uvědomila jsem si, že sotva slyšitelně šeptám, ale věděla jsem, že mě slyší. "A pak to na chvíli přestalo a já jsem utekla."
"Utekla jsi Norovi?" V jeho hlase bylo zřetelné překvapení a úžas. Trochu mě urazilo, že mě tak podceňoval, ale nemohla jsem mu to mít za zlé. Rozhodla jsem se jeho otázku ignorovat a pokračovala jsem.
"A potom se stalo to samé, ale tentokrát jsi mě zachránil ty. A mě to stále něco připomínalo. Vzpomněla jsem si, že jsem četla jednu knihu. O upírech."
"Knihu?"
"Byla stará, nevím jak se jmenovala. Měla jsem ji půjčenou z knihovny." Z jeho výrazu jsem nemohla nic poznat, byl stejně nečitelný, jako obvykle. "Psalo se tam o ovládání mysli, to je jediné, co si pamatuji. Také to, jak údajně upíři vypadají. Myslím, že bys nemohl vypadat více jako upír." Zkoumavě jsem se na něj zadívala. "Stejně tak jako Alice a Mike." Jeho obličejem něco proběhlo, ale okamžitě to zmizelo. Znovu měl obličej jako sfinga.
Uvědomila jsem si, že jsme zastavili na parkovišti před kinem.
"Měla bys jít, Marika na tebe už čeká." Neušlo mi, že jsem mu neřekla, s kým se tu mám sejít.
"Neodejdu, dokud mi neřekneš, jestli mám pravdu."
"Chceš abych tě znovu vynesl? Udělal bych to nerad, nechtěl bych tě zesměšnit před lidmi tam venku."
"To není fér. Musíš mi to říct!" Nemohla jsem uvěřit, že znovu zmizí. Nechtěla jsem odejít teď, když mi toho tolik řekl.
"Nevědomost je požehnání." Zamumlal a na důkaz toho, že se mnou skončil, se přese mě natáhl a otevřel mi dveře. Vdechovala jsem vůni, která tam po něm zůstala. Nemohla jsem určit, co přesně mi to připomíná a než jsem na to mohla přijít, vítr zvenku ji odvál.
"Je ti jasné, že tímhle to nekončí, že ano?" Varovala jsem ho.
"Myslím že ano, i když bych si přál, aby to tak nebylo." Nechtěla jsem, aby viděl, jak moc mě ranilo, že by si přál, abych ho už nechala být, a tak jsem beze slova vykročila z auta. Nepochopil by to. Stejně tak, jako jsem to nechápala já.
"Evelyne?" S nadějí jsem se otočila.
"Ano?" Skláněl se ke mně, jeho bledý půvabný obličej jen pár centimetrů od mého. Srdce mi přestalo bít.
"Bav se." řekl. Jeho horký dech mi vanul do tváře a omračoval mě. Zamrkala jsem, naprosto omámená. Pokřiveně se usmál a byl pryč. Chvíli jsem za ním zírala, ale z mého snění mě vytrhlo volání mého jména.
Zmateně jsem se otočila a uviděla Mariku, která na mě zběsile mávala od vchodu. Neochotně jsem se za ní vydala a přemýšlela, kdy znovu Sebastiana uvidím.
"Kde jsi takovou dobu, chtěla jsem ti volat, ale uvědomila jsem si, že nemám tvoje číslo!" Vyčetla mi a táhle mě k pokladně.
Když jsme přišli do sálu, film už začínal. Lidé se na nás nepřívětivě dívali, když jsme se omlouvali a procházeli okolo nich.
"Mariko?" Zašeptala jsem, sedíc na svém místě.
"Co?"
"Myslím že budu potřebovat odvoz." Sdělila jsem jí s vědomím, že klíčky od auta jsou stále v mojí kapse u bundy. Dále už jsme nemluvily, protože na nás začali lidé nadávat, ať jsme zticha.
Byla jsem za to vděčná, nemohla se mě tak vyptávat, s kým jsem přijela, ani proč nemám svoje auto. Koukala jsem na plátno, ale když film skončil, ani v nejmenším jsem nevěděla, co se tam dělo.
"Dobře jsme vybraly, byla to jedna z nejlepších komedií, co jsem kdy viděla." Oznámila mi Marika po tom, co jsme vystoupily z jednoho z promítacích sálů.
"Jo, taky se mi to líbilo." Zalhala jsem a doufala, že se o tom nebude chtít dále bavit. Měla jsem štěstí, i když ne zrovna takové, jaké bych si představovala.
"Tak kdo byl ten kluk, s kterým si přijela?" Vyšly jsme do hlavní haly, která byla provoněna čerstvým popcornem.
"Jeden…známý." Rozhodla jsem se, že jí budu lhát jak nejméně budu moct, přece jenom se ke mně zatím chovala velmi přátelsky.
Teď Marika zvedla obočí, ale nechala to bez poznámky. To jsem na ní měla ráda, jako by přesně pochopila, že tohle téma pro mě není zrovna nejpříjemnější.
"Není támhle tvoje auto?" Zeptala se zmateně a ukazovala na červené auto stojící hned před vchodem, kterým jsme právě procházely. Vypadalo úplně stejně jako moje auto, ale nemohlo to být ono. Rychle jsem si sáhla do kapsy u bundy a zalapala po dechu, když jsem zjistila, že klíčky chybí.
"Myslím že je to dost možné." Odpověděla jsem jí s úsměvem a rozběhla se k autu. Když jsem zjistila, že auto je odemčené a klíčky v zapalování, začala jsem se slabě hihňat. Marika, která právě přišla jen zakroutila hlavou.
"Někdy ti nerozumím Lily… divím se, že to někdo neukradl, je tu docela dost lidí." Vypadala, že ji to vážně udivilo. Uvědomila jsem si, že mě ne. Byla to jen další ze záhad Sebastiana Ertla.
Rozloučila jsem se s Marikou a vyjela domů. Měla jsem nutkání jet někam jinam, nechtěla jsem se se svými myšlenkami zavřít v domě, ale měla jsem to u táty značně rozlité, nechtěla jsem mu přidělávat ještě další starosti.
V pátek jsem cestou do školy zkontrolovala stav benzínu. Nádrž byla plná, samozřejmě. Teď, když jsem věděla, co znamená, když mi auto začne pískat, neměla by se podobná situace opakovat.
Ale nelitovala jsem toho. Vůbec ne. sice mi Sebastian odpověďmi, které mi dal poskytl jen nesčetně víc otázek, ale nějaké věci se začínaly vyjasňovat.
Odbočila jsem ke škole a hledala místo na přeplněném parkovišti. Nezbýval už žádný prostor, alespoň trochu blízko vchodu. Zařadila jsem se mezi oprýskanou Škodu a zeleného Peugeota. Většinou jsem parkovala hned u vchodu, jenže dnes jsem přijela pozdě.
Ráno jsem se probudila po dlouhé době dobře vyspaná. Vlezla jsem si do sprchy, aby mě horká voda trochu probudila a rozhodla jsem si umýt i vlasy. Když jsem ale vylezla, byl právě tak čas, abych odjížděla.
Na vysušení vlasů jsem ani nepomyslela, jen jsem je vyždímala do ručníku, oblékla na sebe džíny rozdrbané na kolenou, černé tričko s krátkým rukávem a tenkou červenou mikinu.
Dlouhé, mokré vlasy mi smáčely tričko, takže teď, když jsem mířila od auta do postranního vchodu, byla mi zima.
Otevřela jsem malé dveře a vešla do chodby, která byla plná malých skříněk. Ovanul mě teplý vzduch a já jsem se konečně přestala třást. Roztržitě jsem odemkla vlastní skříňku a složila do ní teplou bundu společně se šálou a čepicí, která byla také promočená.
Na chodbě bylo prázdno, minutu po začátku hodiny. Když jsem ale vešla do třídy, byl tam hluk. Učitel ještě nedorazil.
Nenápadně jsem vplula do své lavice, v které jsem seděla sama a začala jsem si vyndávat věci. Přerušilo mě zvonění, které mi dralo uši. Tak, jako ostatní jsem se snažila zakrýt si je dlaněmi, ale nepomáhalo to.
Podle vzrušených výkřiků všude okolo mi došlo, že jde o požární poplach. Nepřišlo mi to nijak podivné. Ve staré škole jsme celkem často prováděli požární cvičení.
Potom už se všechno dělo velmi rychle, někdo otevřel dveře od třídy a za ním vyběhli i všichni ostatní. Učitel se vůbec neukázal, což mi přišlo podivné. Během pár sekund jsem ve třídě zůstala sama. Zmateně jsem se rozhlížela okolo a přemýšlela, jestli mám také odejít a nebo spořádaně čekat na někoho, kdo by nás vyvedl ven.
Ještě nějakou dobu jsem váhala, když jsem ucítila kouř. V tu ránu mi to došlo, nebylo to žádné cvičení. To znamená, že sem nikdo nepřijde, protože jsou nejspíš všichni pryč. Když jsem sahala po klice, uslyšela jsem sirény přijíždějících hasičů.
Rozběhla jsem se k východu, kterým jsem každý den vcházela a zabrala za kliku. Vzduch byl prosycený kouřem, který vycházel z pánských záchodků a já jsem se zběsile rozkašlala. Nemohla jsem normálně dýchat, saze se mi usazovaly v nose a zabraňovaly průchodu kyslíku. Sundala jsem ze sebe mikinu a přiložila jsem si jí před ústa, trochu to pomohlo, ale ne na dlouho.
Snažila jsem se otevřít dveře, ale klika nepovolila. Urputně jsem se snažila přijít na způsob, kterým bych se mohla dostat ven a jediné, co mě napadlo bylo okno. Vběhla jsem zpátky do třídy, ve které se díky otevřeným oknům dalo dýchat lépe než na chodbě a zavřela za sebou dveře.
Čelo jsem měla orosené a pramínek potu mi stékal po zádech. Cítila jsem teplo, které sálalo ze zdí. Oči mě pálily a tekly mi z nich slzy, ale nezavírala jsem je.
Zabrala jsem za páku u okna a prudce do něj vrazila. Nejspíš se s ním dlouho nemanipulovalo, většinou se otevíraly jenom malé okýnka nad ním, proto se teď nechtělo pohnout.
Za sebou jsem slyšela otvírání dveří, ale nebrala jsem to na vědomí, protože se mi okno právě podařilo otevřít dokořán. Věděla jsem, že už dlouho v tom kouři nevydržím, a proto jsem se bez rozmyslu vyhoupla na parapet a z něho skočila na udusanou trávu.
V posledním okamžiku, když jsem se ohlédla jsem skrz stále houstnoucí kouř spatřila dvě černé, mrtvé oči. Nebyla jsem si jistá, jestli to nebyla jen halucinace, ale přesto ve chvíli, kdy jsem dopadla na zem, jsem se postavila a běžela pryč.
Byla jsem u zadní části budovy, kde bylo prázdno. Nepozorovaně jsem doběhla ke svému autu a pečlivě se zamkla zevnitř. Teprve tam jsem se uklidnila a zjistila, že skok z okna odnesla má noha. Cítila jsem, že se mi tam vytváří velká modřina a mohla jsem jen stěží hýbat kotníkem.
Sledovala jsem dění v přední části budovy. Všude okolo postávali studenti, které se policisté snažili odhánět. Hasiči kropili vodou budovu a zdálo se, že oheň ustává. Vlastně poškození nevypadalo vůbec tak veliké, jako zevnitř.
Dokonce jsem si všimla muže s kamerou a ušklíbla jsem se. Nikdy jsem nemohla přijít na to, kde se z ničeho nic reportéři berou. Nejspíš doopravdy odchytávají rozhovory, které policie vede vysílačkami. To mi ale přišlo příliš riskantní, kvůli hloupému požáru školy.
Nevěděla jsem, jestli mám vykloubený kotník. To by nebylo moc dobré, ale představovala jsem si, že nějak takhle by to mohlo bolet. Oči mě stále štípaly a po tvářích mi tekly slzy. Ty částečně vymývaly saze z očí. Každé nadechnutí mě bolelo tak, že jsem přemýšlela jestli by nebylo lepší nedýchat.
A i když jsem měla děkovat bohu, že jsem se z toho dostala víceméně bez úhony, neměla jsem radost. Nemohla jsem ji mít, protože to nebylo naposledy, to jsem věděla naprosto jistě. Jestli přišel Nor teď, přijde i příště. A myslím, že štěstí jsem už měla proklatě hodně.
Několik minut jsem ještě seděla v autě a vydýchávala se. Pohled do zpětného zrcátka mě zděsil. Celý obličej jsem měla černý od sazí, oči červené a podlité krví. Takhle jsem nemohla nikam vylézt.
Bylo mi nejasné, jak mě tam mohli nechat. Museli přeci vědět o tom, že jsem tam zůstala. Nepřicházelo mi na mysl, že by to mohli nechat jen náhodě. Potom jsem si ale vzpomněla, jak jsem nepozorovaně vklouzla do učebny a napadlo mě, že si mě nikdo nemusel všimnout. Možná počítali ty, kteří se dostali ven a o mě si prostě mysleli, že jsem dneska vůbec nedorazila.
Vyděsilo mě, jak blízko jsem byla tomu, aby se mi něco stalo. Znovu jsem si vzpomněla na ten mrtvý pohled a uvědomila si, že požár rozhodně nebyl moje největší nebezpečí toho dne.
Pevně jsem zavřela oči a zabořila hlavu do opěradla. Vypadalo to, jako by se celý můj život bortil. Vždycky jsem byla bezproblémové dítě a i když jsem neměla tátu, byly jsme s maminkou šťastné. Možná jsem prostě vyčerpala příliš štěstí a teď se to obrátilo. Jako přesýpací hodiny. V jednu chvíli prostě písek dojde a je konec. Doufala jsem jen, že se najde někdo, kdo by je mohl znovu obrátit.
Uslyšela jsem slabé zaťukání na okno a nadskočila jsem. Než jsem otevřela oči, abych se podívala kdo to je, napadly mě ty nejhorší scénáře. Napadlo mě, jestli by lidé slyšely můj křik. Asi ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vesper vesper | 15. ledna 2007 v 16:30 | Reagovat

Tak požár jsem opravdu nečekala měla jsem až strach, že uhoří.

2 Ela Ela | 15. ledna 2007 v 16:31 | Reagovat

Páni, teď to začíná být vážně zajímavé. Senzace.

3 vesper vesper | 15. ledna 2007 v 17:53 | Reagovat

Budu asi otravná, ale nedala by jsi sem dnes ještě jednu kapitolu, když je to teď takový napínavý? Prosím

4 Anna Anna | 15. ledna 2007 v 18:05 | Reagovat

Super!

5 markéta markéta | 16. ledna 2007 v 17:49 | Reagovat

dáš jsem dnes pokračování

6 Ela Ela | 17. ledna 2007 v 17:11 | Reagovat

A co takhle dneska?

7 Lily Lily | 17. ledna 2007 v 18:21 | Reagovat

jj, už to tam jdu dát:), takže tak za deset minut to tam bude- musím tam dlouho dělat odstavce, nějak mi to nefunguje..

8 Antionette Antionette | Web | 23. července 2007 v 19:45 | Reagovat

tohle bylo fakt dobrý

9 KrisS KrisS | 12. března 2009 v 19:11 | Reagovat

Hmm, to jsi mě vážně překvapila. Konečně se odvracíš od Stmívání. Chválím. Moc pěkný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama