__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

První kapitola-2. část

7. ledna 2007 v 18:31 | Lily |  Stín
Když jsem se ráno probudila, za okny byla mlha. V celém pokoji bylo šero. Podívala jsem se na hodinky a zjistila jsem, že je po desáté. Je čtvrtek, tudíž jsem předpokládala, že táta je v práci. Cítila jsem se divně, být sama v tomhle cizím domě. Oblékla jsem si župan a sešla dolu do kuchyně, tam jsem otevřela lednici a hledala něco k snědku.
Jak jsem sledovala obsah ledničky, došel mi tátův zamračený výraz včera večer. Téměř nic tu nebylo. Vzala jsem tedy máslo a to namazala na kousek okoralého chleba. Hned mi bylo jasné, co budu dělat následující dopoledne.
Ze staré skrýše v bochníku jsem vzala peníze a klíčky od auta, které si mohu půjčovat, jak mě včera táta ujistil. Bylo malé a červené a já ho okamžitě pokřtila na Berušku. Mělo černý interiér a byl to automat. Řidičák jsem měla jen dva měsíce a neřekla bych, že mám s řízením nějaké problémy, což je celkem překvapující, když si vezmu, jaké jsem nemehlo. Přesto dávám přednost takovým autíčkům, kde nemusím řadit.
S čím ale problémy mám, je směr, kterým mám jet. Byla jsem přesvědčena, že tady ve vesnici bude nějaký krámek, ale za prvé jsem ho neměla náladu hledat a za druhé jsem chtěla trochu větší výběr než "někdy máme chleba a někdy dokonce rohlíky".
Díky tomu, že jsem včera stejnou cestu absolvovala, předpokládala jsem, že trefím bez potíží. Tenhle názor mě ale přešel, když jsem za stálé mlhy špatně odbočila a skončila jsem v ještě menší vesničce, než byla ta naše. Nakonec jsem se musela snížit k tomu, abych se zeptala na cestu nějaké staré paní, která kráčela podél silnice s malým pudlem.
Zezačátku se na mě dívala trochu vylekaně, potom mi ale sdělila, že se musím otočit, najet zpátky na hlavní a odbočit až později. Za jejího popisu jsem se konečně dostala na správnou silnici a později i na kraj města. Ve městě se trochu vyznám, to pochází z prázdnin, které jsem tu dříve trávila.
Rozhodla jsem se, že zajedu k nejbližšímu obchoďáku. Celkem slušně jsem zaparkovala, to znamená, že jsem se neotřela o auto vedle. Bod pro mě. Vzala jsem nákupní koš a zamířila do oddělení potravin. Ani jsem si nemusela psát lístek, co koupit, protože jsem prohledala všechny útroby tátovy kuchyně a zjistila jsem, že když se to vezme kolem a kolem, není tam nic.
Brala jsem tedy všechny základní potraviny, chvílemi jsem litovala, že jsem si nevybrala radši vesnickou samoobsluhu, tam bych neměla moc výběru, což bych s mojí nerozhodností naplno ocenila. Když jsem měla koš plný základních potravin a kuřete, které jsem plánovala dnes upéct, vydala jsem se do oddělení papírnictví. Tam mě výběr naopak zklamal, usoudila jsem, že v nejbližší době budu muset zabloudit do výtvarných potřeb.
Do výtvarné školy jsem chodila až do minulého roku, kdy jsem kvůli tomu přestala stíhat mojí prestižní školu. Když jsem se měla rozhodnout, čemu se chci věnovat více, škola zvítězila. Někdy toho lituji.
Při cestě ke kase jsem neodolala a začala si prohlížet knihy. Nakonec jsem si vybrala jeden horor od Stephena Kinga, nějaký neznámý román a s vylepšenou náladou zaplatila.
Když jsem vycházela ven, překvapilo mě, že mlha doposud nezmizela. Na to jsem ve svém stále slunečném a teplém městě nebyla zvyklá. Auto jsem našla celkem rychle, i když jsem neviděla na krok od sebe a zapomněla jsem, kde jsem zaparkovala. Naskládala jsem do něj nákup a napadlo mě, že se mi ještě nechce vrátit do prázdného domu.
Rozhodla jsem se tedy zajet do malého krámku s malířskými potřebami, který si pamatuji z dřívějška. Dělalo mi problém najít ho, projížděla jsem všechny ulice v oblasti, kde se podle mých vzpomínek měl nacházet. Když už jsem to chtěla vzdát, zahlédla jsem ho v jedné malé ulici, okolo které jsem jela. Byla to slepá ulička, proto jsem zaparkovala na hlavní a ke krámku se vydala pěšky, abych nemusela couvat. Napadlo mě, jestli ho už nezavřeli, protože nejevil nijaké známky života. Když jsem ale vzala za kliku, dveře povolily.
Hned jak jsem vešla dovnitř, ucítila jsem moji oblíbenou vůni terpentýnu a barev. Zvonek na dveřích zazvonil a ten signál přilákal pohublého prodavače. Ruce měl špinavé od hlíny, takže jsem přemítala, jestli doopravdy není zavřeno. Tomáš, jak jsem se dozvěděla ze štítku na zástěře, ale roztáhl ústa do profesionálního úsměvu a jal se utírat si ruce do utěrky na pultu. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Všude po stěnách malé místnůstky byly poličky a na nich barvy, štětce a různé pomůcky. I když to pod vším zbožím nebylo skoro vidět, všimla jsem si, že zeď je tmavomodrá a na ní nějaké malby. Za závěsem, odkud přišel Tomáš jsem zahlédla další zboží, měl tu toho hodně, věděla jsem tedy, že se sem ještě vrátím.
Pomalu jsem přistoupila blíž a přemýšlela jsem, co všechno mi chybí.
"Mohu vám pomoci?" Zeptal se horlivě a prohlížel si mě. Na tohle jsem byla zvyklá, bylo to prostě něco, co dělali muži v mé společnosti. Někdy jsem si přála, abych byla ošklivá a oni si mě nevšímali.
Tomáš voněl směsí cigaret a ředidla, jeho vlasy byly tmavě hnědé a zapletené do dredů. Na sobě měl zelenou zástěru od hlíny a pod ní černé oblečení Jeho velké oči byly zelenohnědé a celkově vypadal roztomile, jako štěňátko.
S odtažitým výrazem jsem si vybrala odstíny olejových barev, které mi chyběly a přihodila ještě pár štětců na detaily. Když jsem mu podávala peníze, dotknul se mojí ruky a já jsem ucukla, usmál se na mě a při vracení peněz si dával pozor aby neudělal stejnou chybu. Poděkovala jsem a odcházela. Ještě než jsem zavřela starodávné dveře s prasklým sklem, slyšela jsem jak za mnou volá, ať přijdu znovu.
S taškou úlovků jsem si spěšným krokem razila cestu k autu. Zjistila jsem, že jsem ztratila pojem o čase a zbývá mi ho tak akorát tolik, abych dojela domů a připravila večeři dřív, než táta dojede domů z práce.
Domů jsem trefila bez problémů a potvrdilo se tak, že praxe dělá mistra. Když jsem odnosila nákup do domu, zapnula jsem troubu a začala loupat brambory. Pustila jsem si k tomu hudbu, z mého oblíbeného muzikálu. Po hodině a půl jsem uslyšela tátovo auto zajíždět do garáže. To už jsem měla jídlo hotové a dokonce jsem stihla prostřít.
Táta vešel se zmateným pohledem upřeným na stůl a když jsem si všimla dvou krabic s pizzou v jeho ruce, nemohla jsem si pomoct a vyprskla jsem smíchy.
"Co se děje?" zeptal se překvapeně.
"Nic se neděje, jen tě nemůžu nechat na takovéhle stravě." Odpověděla jsem sebejistě a ukázala na pizzu v jeho rukou.
"Ty vaříš?" Podezření v jeho hlase bylo zřejmé, když se přiblížil ke stolu aby dloubnul do kuřete, jako by čekal, že obživne a odkráčí ze stolu.
"Musím, jinak bych zůstala na ocet." Řekla jsem škádlivě a vyškubla mu pizzy z ruky. Táta hodil nerozhodný pohled z kuřete, které podle mého názoru vypadalo velice chutně, proto mě tátovo pochybování o mém kuchařském umění rozhořčilo, na pizzu.
Vypadal, jako by usilovně přemýšlel nad tím, jestli má riskovat radši to, že se urazím, nebo otravu jídlem. To už jsem nevydržela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Antionette Antionette | Web | 22. července 2007 v 14:40 | Reagovat

zajímavé........

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama