__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Quo Vadis-úryvek

22. ledna 2007 v 17:23 | Lily |  Knihy
Quo vadis- úryvek
Tři dny - anebo spíše tři noci nekalilo jim nic jejich klid. Když ve vězení skončila každodenní práce, totiž oddělování mrtvých od živých a těžce nemocných od zdravějších, a když se unavení dozorci uložili v chodbách k spánku, přicházel Vinicius do podzemní místnosti, v níž byla Lygie, a zůstával tam tak dlouho, dokud se v mřížoví okna neobjevil úsvit. Lygie mu položila hlavu na prsa a hovořili pak potichu o lásce a smrti. Aniž si to uvědomovali, oba se ve svých myšlenkách a rozmluvách, ba i v touhách a nadějích vzdalovali stále více od života, přestávali jej jakoby vnímat. Oba se podobali lidem, kteří odrazili s lodí od pevniny, nevidí už břeh a hrouží se pomalu do nekonečna. Oba se pozvolna měnili ve dvě smutné vichřice, někdy bleskla jako blesk naděje, zrodivší se z lásky a z víry v milosrdenství ukřižovaného Boha, ale i on se každým dnem více odpoutával od světa a oddával se smrti. Ráno, když vycházel z vězení, hledíval na svět, na město, na své známé a na životní události jako ve snu. Všechno se mu zdálo cizí, vzdálené, marné a mizivé. Přestal se dokonce děsit hrůz mučení, měl totiž pocit, že je to věc, kterou může člověk projít jakoby v zamyšlení, s očima upřenýma na něco jiného. Oběma se zdálo, že je už začíná ovívat věčnost. Hovořili o lásce, o tom, jak se budou milovat a žít spolu, ovšem na oné straně hrobu, a jestliže se jejich myšlenky přece jen ještě někdy obracely k pozemským věcem, pak už jen jako myšlenky lidí, kteří se chystají na dlouhou cestu a hovoří o přípravách na ni. Kolem nich bylo ostatně takové ticho, jaké bývá kolem zapomenutých sloupů, stojících kdesi na opuštěném místě. Šlo jim už jen o to, aby je Kristus od sebe nerozloučil; a protože každá chvíle posilovala v nich jistotu, že se to nestane, zamilovali si Krista jako pouto, které je má spojit v nekonečném štěstí a v nekonečném pokoji. Ještě na zemi z nich opadával pozemský prach. Jejich duše byly nyní čisté jako dvě slzy. V očekávání smrti, v nouzi a utrpení, ve vězeňském brlohu začínalo pro ně nebe, protože Lygie brala Vinicia za ruku a vedla ho, jakoby sama už spasena a svatá, k věčnému prameni života.
Quo vadis je román polského spisovatele Henryka Sienkiewicze z roku 1896, za který o 9 let později obdržel Nobelovu cenu. Děj se odehrává v římském impériu za vlády císaře Nerona. Na pozadí milostného příběhu římského patricie Vinicia a křesťanky Lygie popisuje počátky křesťanství, krutosti ze strany Říma, Nerovu znuděnou zvrhlost, požár Říma atd. Významnou roli hraje také Petronius, Viniciův strýc a Neronův arbiter elegantiarum neboli soudce ve věcech vkusu.
Název románu
Název tohoto díla vychází ze staré křesťanské legendy, která je vylíčena v závěru románu. Sv. Petr je v době Neronova pronásledování křesťanů přesvědčen svými stoupenci, aby odešel z Říma do bezpečí. Cestou potkává Ježíše Krista, který kráčí do města, a Petr se se ho překvapeně ptá: "Quo vadis, Domine", = kam kráčíš, Pane. "Do Říma, když ty opouštíš můj lid" , odpovídá mu Ježíš. Po té se Petr obrací nazpět a později umírá na kříži stejně jako jeho Pán. Z pokory však, aby Ježíše nenapodoboval, si Sv. Petr vyprosí, aby jej ukřižovali jinak - hlavou dolu.
V Římě dodnes existuje kostelík Quo vadis, kde se měl tento příběh odehrát. Ukazují tu stopy v kameni, které tu prý zanechal sám Ježíš.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Copyright Copyright | 13. února 2008 v 19:01 | Reagovat

Neuškodilo by zmínit, že je to celý obšlehlý z wikipedie ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama