__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Šestá kapitola- 1. část

21. ledna 2007 v 15:09 | Lily |  Stín
6. KAPITOLA
Do města jsme dojeli dříve, než jsem myslela. Nasměrovala jsem Sebastiana k tetině domu a on zaparkoval.
"Myslím, že nejlepší bude, když se teď vzdálím." Oznámil mi a vytahoval mojí tašku z kufru.
"Ani náhodou, jdu tě představit tetě." Sebastian vypadal, jako by měl nějaké námitky, ale já jsem ho vzala za ruku a táhla ke dveřím. Nezvonila jsem, jenom jsem vytáhla z kapsy klíč a odemkla. Zevnitř se ozývala hlasitá hudba. Musela jsem se usmát, to byla celá teta.
"Alice! Jsem tu!" Zakřičela jsem, aby vůbec měla šanci slyšet mě.
"Lily!" Teta vyběhla z kuchyně a skočila mi do náručí. "Jsem tak ráda že jsi tady, už jsem myslela že si na mě zapomněla. Trvalo ti pěkně dlouho než jsi přijela!" Vyčetla mi.
"Mohla jsi přijet ty k nám." Podotkla jsem, ale věděla jsem že to nebyla pravda. Nemohla přijet. Nesnášela tátu; i když to byla matka, kdo odešel od něho, obviňovala ho teta z toho, že byla matka sama.
Teprve nyní teta zaregistrovala Sebastiana nehybně stojícího ve dveřích. Významně se na mě podívala.
"Ehm, tohle je Sebastian, můj…kamarád. Odvezl mě sem autem. Sebastiane, tohle je teta Alice." Sebastian naprosto zdvořile potřásl tetě rukou a řekl jí, jak rád jí poznává. Alice byla na vrcholu blaha. Možná se chovala jako puberťačka, ale milovala když se k ní lidé chovají jako k dámě.
"Tak už možná tuším důvod tvé dlouhé absence." Řekla Alice a významně na mě mrkla. Chtěla jsem jí říct, že se mýlí, ale věděla jsem, že by to bylo ještě horší. Navíc jsem si uvědomila, že má tak trochu pravdu.
"Řekl bych že se něco pálí." Poznamenal Sebastian chvíli předtím, než jsem také ucítila vůni spáleného masa.
"Sakra!" Zaklela teta a běžela do kuchyně.
"Promiň." Usmála jsem se na něj. "Teta je prostě taková."
"Neomlouvej se, myslím že tvoje teta je úžasná." Byla jsem ráda že si to myslí, ale ucítila jsem taky něco zvláštního. Myslím, že to byla žárlivost, protože o mně by něco takového nikdy neřekl.
"Teď půjdu, přijela jsi za tetou, měl bych vás nechat o samotě." Smutně se usmál. "Slib mi, že za dobu, kdy budu pryč, nic neprovedeš." Nechtěla jsem aby odešel. S tetou jsem byla dost dlouho, ale u něj jsem si nemohla být nikdy jistá, kdy znovu zmizí.
"Co bych měla provádět?"
"Nevím, ale připadá mi, že se okolo tebe dějí divné věci." Pobaveně se zasmál a přiblížil se ke mně tak blízko, že bych se ho mohla dotknout.
"Kdy se vrátíš?" Zeptala jsem se odevzdaně.
"Zítra." Cítila jsem vůni jeho dechu a zatočila se mi hlava. Připadalo mi, že bez něj nevydržím ani minutu. Celý den pak byl naprosto neuskutečnitelný. "Zdá se to delší, než to doopravdy je." Poznamenal a hřbetem ruky mě pohladil po tváři. A potom odešel. Byl pryč.
Stála jsem tam a koukala se ven až do té doby, kdy se teta vyřítila z kuchyně s pekáčem spáleného masa v rukou.
"Co tady provádíš?" Zeptala se mě a koukala mi přes rameno, aby viděla na co tak civím. Zavřela jsem dveře a zkoumala, co mělo původně být to, co teď vypadalo jako něco, co bych v životě nepozřela.
"Páni, ty vaříš." Divila jsem se. ještě nikdy jsem neviděla tetu vařit. Tedy pokud se jako vaření nepočítá připravení sendvičů a nebo kávy.
"Jo, chtěla jsem tě překvapit, ale zapomněla jsem vypnout troubu když jsi přijela. Ale třeba kdyby se to černé na vrchu oškrábalo…"
"Myslím, že mám zrovna chuť na thajskou kuchyni." Přerušila jsem ji, než by stačila rozvést svůj plán jak mi vnutit její ukázku kuchařského umění.
"To je jen slušná cesta jak mi říct, že jsem hrozná kuchařka." Obvinila mě a rozhlídla se. "Kam zmizel tvůj kluk?"
"Není to můj kluk a odešel. Jsme tu jen my dvě." Nemusela jsem jí vykládat jak mě to zklamalo.
"Dobře, zajdeme si někam na jídlo. Počkej, vezmu si kabát a boty a půjdeme. Ty se zatím postarej o tohle." Vrazila mi do ruky pekáč a já jsem se rozkašlala, jak mi kouř vlétl do nosu.
Odnesla jsem maso do kuchyně a vyškrábala do koše. Když jsem začala mýt pekáč, vtrhla tam teta a řekla, že na mytí nádobí bude dost času zítra a s tím mě odtáhla pryč.
Dohodly jsme se, že doopravdy půjdeme do thajské restaurace a místo toho, aby teta vzala auto, šly jsme pěšky. Restaurace byla hned za rohem. Vešly jsme dovnitř a sedly si ke stolu pro dva.
Okamžitě jsme usedly, vynořila se vedle nás malá Japonka. Objednala jsem si čaj, stejně jako teta. Servírka nám předala jídelní lístky a vzdálila se.
"Tak mi pověz, jak to doopravdy je mezi tebou a tím mladíkem. Je neuvěřitelně krásný!" Rozplývala se teta nad Sebastianem
"Jsme jen přátelé, vážně. Navíc ho neznám tak dlouho." Posléze se mi podařilo odvést řeč směrem k ní. Zjistila jsem, že se teďka s někým schází. Jmenuje se Alan a je doktor. Tohle téma nám vydrželo hodně dlouho a já jsem zjistila, že se bavím.
Když jsme dojedly, nechtěly jsme ještě domů. Teta rozhodla, že půjdeme do baru, který se jmenoval Kruh. Já jsem tam ještě nebyla, ale Alice říkala, že je to tam útulné.
Když jsem vešla dovnitř, okamžitě jsem litovala že jsem se nechala přemluvit. Vstup tam byl od osmnácti let a "útulné" nebylo zrovna slovo, které bych použila.
Nad malým vchodem, před kterým stál vyhazovač byl červený, neonový nápis "Kruh". Když jsme ukázaly občanku, vyhazovač nás vpustil dovnitř. bylo to tam zařízeno do modré barvy, všude po stěnách byly neonová světla a po polovině obvodu se táhl obrovský bar. Hrála tam tak hlasitá hudba, že jsem musela křičet, aby mě Alice slyšela. Většina lidí tancovala. Když jsem si je prohlédla, všimla jsem si, že tam není nikdo starší třiceti let, nebo na to alespoň nevypadá, stejně jako Alice.
Nedivila jsem se, že jsem tam nikdy nebyla. Dobrovolně bych tam totiž nevstoupila. Připadalo mi to přesně jako to místo, kde vám někdo nabídne pití a druhý den se už neprobudíte. Ale chápala jsem, že Alici se tam líbí, byl to přesně její styl.
Vzala mě za ruku a táhla k zadní části místnosti, kde byl trochu větší klid. Sedly jsme si k jednomu z mála stolů a objednaly si pití.
"Nechceš tu být nijak dlouho, že ne?" Zeptala jsem se jí a upřela na ni prosebný pohled.
"No tak Lily, nebuď tak nudná, bav se." A já jsem se bavila. Bylo to sice až po několika panácích, ale někde jsem slyšela, že alkohol lidi nemění, jenom z nich odvazuje zábrany. Tančila jsem s Alicí tak dlouho, dokud jsem nemyslela, že už neujdu ani krok.
Bylo to tak zvláštně osvobozující a když jsme ve dvě dorazily domů a já jsem si lehla do postele v pokoji pro hosty, okamžitě jsem usnula. Nic se mi nezdálo. Prostě jsem spala.
Ráno jsem se probudila s bolestí hlavy. Ležela jsem na posteli oblečená, dokonce ani boty jsem si nesundala.
Potichu, tak abych nevzbudila ještě spící Alici jsem se osprchovala a udělala si kafe. Když jsem uslyšela zvuk z ložnice, který naznačoval že teta vstávala, nalila jsem horkou vodu i do druhého hrnku.
Teta na tom byla lépe než já, nejspíš byla zvyklá, což se o mně říci nedalo. Nikdy jsem nechodila se spolužáky na různé akce, a proto jediné chvíle, kdy jsem se dostala k alkoholu byly s mamkou a nebo tetou.
"Dobré ráno." Alice měla přeleželé vlasy a zmačkanou tvář, ale oči měla živé. "Páni, ty vypadáš." Okomentovala mě a sedla si ke stolu.
"Měla jsi mě vidět před hodinou." Ušklíbla jsem se a napila se silné kávy.
"Teda, měla jsem tě víc zvykat, jak vidím tak nejsi vůbec připravená na život."
"Myslím si že na tohle být připravená nemusím. Už v životě neokusím alkohol." Zatřásla jsem hlavou, ale okamžitě jsem toho nechala, protože mi připadalo jako by se mi měl každou chvíli rozskočit.
"To říkám vždycky." Řekla Alice pobaveně a vstala, aby si ukrojila chleba.
"Ale u mě, na rozdíl od tebe, žádné vždycky nebude." Přesvědčovala jsem jí a hledala v kabelce prášek na bolení hlavy. Když jsem ho konečně našla, s úlevou jsem ho zapila a položila jsem si hlavu na opěradlo. Čekala jsem, až začne prášek působit.
"Jak jsi na tom Lily?" Zeptala se teta vážným tónem a já jsem hned věděla o čem mluví. Nadechla jsem se a přemýšlela.
"Myslím že je to lepší, ty?" Vysoukala jsem ze sebe nakonec.
"Mnohem lepší." I když jsem se na ní nedívala, věděla jsem že se usmála takovým bolestným úsměvem, který jsem u ní viděla nespočetněkrát.
"Chci to vědět."
"Cože?" Zeptala se mě zmateně.
"Když matka umřela, řekla jsi mi že bude lepší, když mi neřekneš jak. A já jsem s tím souhlasila, ale teď vím, že to chci vědět." Opatrně jsem se na ní podívala a zjistila jsem, že už se na mě nedívá. Pohled měla upřený kamsi ven z okna a tvářila se velmi nepřítomně. Čekala jsem.
"Jsi si jistá?" Úkosem se na mě podívala, ale hned se zase otočila pryč.
"Ano"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vesper vesper | 21. ledna 2007 v 15:19 | Reagovat

Zase v to nejleším, bééé... Jsem napjata jako žvíkačka, už aby bylo pokračování. S internete je to někdy hrozný, ja jsem se zase jeden den nemohla dostat na žádnej blog.

2 Lily Lily | 21. ledna 2007 v 17:36 | Reagovat

To mi taky nekdy nejde.:) Driv mi to nevadilo, ale ted me stve, kdyz se nemuzu podivat na ten svuj. pokraco dam asi zitra. dneska jdu konecne psat. uz jsem dlouho nepsala, takze se tesim:)

3 Peggy Peggy | 21. ledna 2007 v 17:39 | Reagovat

Skvělý

4 BrituSKA BrituSKA | Web | 21. ledna 2007 v 18:24 | Reagovat

Ať už to tady je!!! :-D Fakt je to uplně užasný!!!! Už se těšim na další..!!!

5 smutnilek.girl smutnilek.girl | Web | 12. února 2007 v 21:02 | Reagovat

taky se tak nějak snažím psát knihu, tak kdyby jsi měla chvilku čas skoč se ke mě na blog třeba podívat díky ahoj

6 Antionette Antionette | Web | 23. července 2007 v 20:20 | Reagovat

áá to je napínavý

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama