__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Šestá kapitola- 2. část

22. ledna 2007 v 18:59 | Lily |  Stín
"Jsi si jistá?" Úkosem se na mě podívala, ale hned se zase otočila pryč.
"Ano"
"Ona… zrovna odcházela ode mě. Mířila domů. Byla už tma, ale říkala že se chce projít. Tvoje matka milovala tmu… našli ji v parku. Policisté říkali, že vykrvácela, ale žádná krev tam nebyla a s tělem se nehýbalo. Měla na sobě.. kousance. Vypadalo to, jako od nějakého hodně velkého psa, ale bylo to něco jiného." V jejích očích se leskly slzy a já už jsem nechtěla, aby pokračovala.
Přehrávala jsem si v hlavě to, co mi právě řekla a napadlo mě něco strašného. Vstala jsem ze židle a rozběhla se nahoru. Potřebovala jsem být sama. Věděla jsem, že teta za mnou nepůjde.
Zavřela jsem za sebou dveře a začala zběsile přecházet po pokoji. Všechno jako by do sebe zapadalo, ale nechtěla jsem tomu věřit, nemohla jsem. Zastavila jsem se u okna a sesula se na podlahu.
Dívala jsem se střešním oknem na oblohu plnou mraků. A pak jsem si všimla sněhové vločky, která se blížila k oknu. Za ní následovaly další. Sněžilo stále hustěji. Chuchvalce bílého sněhu dopadaly na sklo a pomalu tály. Otevřela jsem okno a nastavila dlaň. Okouzleně jsem sledovala maličké vločky, které mě na ní studily.
Každá byla jiná, jako by s každou roztálou vločkou umíralo umělecké dílo. Milovala jsem sníh. Na všechno jsem zapomněla a vyběhla ven. Nastavila jsem tvář k nebi a nechávala malé kousky zmrzlé vody, aby mě studily na tváři.
Roztáhla jsem ruce, točila se a smála. Ucítila jsem něco teplého, co uchopilo mojí dlaň. Sebastian si mě přitáhl k sobě a na tváři měl zářivý úsměv. Oči mu jiskřily a na řasách a ve vlasech se mu usazovaly sněhové vločky. Vypadal jako bůh.
A pak se ke mně pomalu sklonil a přitiskl své rty na mé. Podlomila se mi kolena, ale Sebastian mě držel pevně, nespadla jsem. Bylo to jako sen, ne, bylo to mnohem lepší. Ale mělo to jednu chybu.
Odtáhla jsem se od něj a couvla. Zvedla jsem oči ze země a zjistila, že má zavřené oči. Když je otevřel, neusmíval se, měl na tváři nečitelný výraz a díval se na mě. Čekal, že něco řeknu.
"Potřebuji s tebou mluvit." Řekla jsem tiše.
"Já vím, chceš jít dovnitř?" Zeptal se vychovaně a pokývnul k autu. Přikývla jsem. Nechtěla jsem jít do domu, když tam byla Alice.
Sedla jsem si na místo spolujezdce. Sebastian už tam seděl. Mlčela jsem a hrála si s prstýnkem na ruce.
"Co se děje Lily?" Neušlo mi, že mi řekl Lily, ale místo toho, aby mě to potěšilo, zabolelo to. Nadechla jsem se a řekla mu, co mi vyprávěla Alice. Z jeho tváře jsem nemohla nic vyčíst. Když jsem skončila, mlčel.
"Sebastiane? Řekni něco."
"Co mám říct?" Jeho hlas byl hrubý, tvrdý. "Není to zřejmé?" Otočila jsem se, aby neviděl slzy v mých očích.
"Promiň Evelyne." Dotknul se mojí dlaně a já jsem sebou škubla, takže svojí ruku zase stáhnul. "Asi bych měl říct, že já jsem to nebyl. Ale na tom nezáleží, že ne."
"Ne, na tom nezáleží." Zašeptala jsem.
"Měl bych jet." Řekl tiše.
"Proč?" Vykřikla jsem. "Proč Sebastiane? Nikdy jsem nevěděla o existenci upírů, stejně tak jako ona. Proč zrovna ona? To není fér!" Slzy se mi kutálely po tvářích a už jsem se je ani nesnažila zadržet.
"Život není fér." Konstatoval suše a hleděl kamsi do dáli. "Už mě nepotkáš, to ti můžu slíbit." Při jeho slovech se mi sevřelo hrdlo, ale místo toho, abych mu skočila do náruče a prosila ho ať neodchází, vystoupila jsem z auta. Jistě, milovala jsem ho, tím jsem si už byla naprosto jistá, ale někdy to nestačí.
Otočila jsem se a viděla Sebastiana, jak na mě hledí. Stála jsem tam a ukládala si jeho tvář do paměti.
Stále seděl v autě, když jsem se otočila a zamířila ke dveřím. Potichu jsem vystoupala po schodech nahoru a podívala se z okna. Byl pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lily Lily | 22. ledna 2007 v 19:16 | Reagovat

Dnes je pokračování  krátké a pochmurné, ale snad mi všichni odpustíte. Napište mi prosím své názory na trochu nečekanou událost v knize. Popřípadě něco více rozepíšu, zkrátím, nebo pozměním.

2 vesper vesper | 22. ledna 2007 v 19:49 | Reagovat

Opravdu smutná kapitola a řekla bych, dost realistická v tom jak se Evelin zachovala. Pochybuji, že by se jiná v její situaci zachovala jinak, chválim. Ale už jak se zeptala na matčinu smrt bylo zřejmé jak zemřela, ale kdyby jsi to předělávala, tak by jsi asi změnila dějovou linii. Zase se těším na pokračování. :-)

3 Anna Anna | 22. ledna 2007 v 22:21 | Reagovat

Mně tahle kapitola přijde sice smutná, ale skvělá. To, že v téhle chvíli nechala Sebastiana odjet mi přijde přirozené, i když cítila touhu být s ním. Jen tak dál :-)

4 BrituSKA BrituSKA | Web | 23. ledna 2007 v 17:31 | Reagovat

Mě se to strašně moc líbí.... Pokračuj...Pokračuj... :-)

5 vesper vesper | 26. ledna 2007 v 10:27 | Reagovat

Už je to hrozně dlouho co jsi sem přidala další kapitolu (no dobře jenom 4). Ale stejně, ze mě se stal závislák na internetu a na tvé knížce, dej sem prosím dnes další část.

6 Antionette Antionette | Web | 23. července 2007 v 20:28 | Reagovat

úúú tohle teda bylo nečekaný............ale dobrý

7 KrisS KrisS | 12. března 2009 v 20:03 | Reagovat

Promiň, ale připadá mě, že to jde hrozně rychle. Nejdřív ho vůbec nezná a pak ho rovnou miluje. A hned od první chvíle ví, že je upír. Já nevim, ale kdyby za mnou přišel někdo takový asi bych si hned nemyslela, že je to nadpřirozená bytost. Být tebou tak bych trochu omezila ty popisy večeří a koupelí a dala tam víc vysvětlení jak dospěla ke svým názorům.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama