__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Šestá kapitola- 3. část

26. ledna 2007 v 14:35 | Lily |  Stín
Lehla jsem si do postele a civěla do stropu. Najednou mi všechno přišlo mnohem více beznadějné než kdy dříve. Bylo to jako kdyby na mém nebi nebyl nejen měsíc, ale jako kdyby zmizely i veškeré hvězdy.
Nedokázala jsem si představit, že už nikdy Sebastiana neuvidím. To, že to bylo moje rozhodnutí všechno jen zhoršovalo. Ale copak existovala jiná možnost? Mohla bych doopravdy být s někým, kdo je stejný jako vrahové mojí matky? Věřila jsem mu. Věřila jsem že to nebyl on a věřila jsem, že nezabíjí lidi. Ale byl to upír. A to se nezmění. Nikdy.
Nikdy mi teď přišlo jako nejhorší kombinace písmen. Pořád jsem čekala, kdy už přijde to dno. Chvíle, kdy už všechno bude moct být jenom lepší. Ale napadlo mě, že něco takového vůbec nemusí existovat. Vždycky, ať je situace jakkoliv špatná, to může být ještě horší. Možná že jediné dno, které existuje je smrt. Je to dost možné.
Po několika hodinách jsem uslyšela zaklepání na dveře. Oči jsem měla už měla vyschlé a zarudlé. Neodpovídala jsem, a proto Alice otevřela.
"Lily? Jsi v pořádku?" Ne, nebyla jsem v pořádku. Právě jsem zjistila, že mojí matku zabili upíři, člověk, kterého miluji je upír a všechno vypadalo, že lepší už to nebude.
"Ano." Otočila jsem se, aby mi Alice neviděla do tváře. "Jsem jen unavená, neměla jsem pít." Vzpomněla jsem si na ranní nevolnost a použila ji jako výmluvu.
"Ještě tě to nepřišlo? Nevadilo by ti, kdybych na chvilku odešla? Přišel pro mě Alan." Zašeptala spiklenecky a já jsem ji ujistila, že si ani nevšimnu když bude pryč, protože budu spát.
Když jsem uslyšela bouchnutí dveří, vyskočila jsem z postele a naházela do tašky věci, které jsem stihla vybalit. V kuchyni jsem Alici napsala vzkaz, že musím něco nutně zařídit a vracím se domů. Oblékla jsem si kabát a boty, do ruky vzala tašku a vyrazila na nádraží.
Cesta mi trvala asi půl hodiny. Stále sněžilo. Na zemi už byla několikacentimetrová pokrývka čerstvého sněhu a já jsem za sebou zanechávala šlápoty.
Když jsem dorazila na nádraží, zjistila jsem, že mi vlak jede až za dvě hodiny. Sedla jsem si zatím do kavárny a čekala.
Zadívala jsem se přes skleněnou desku do příjezdové haly a mezi změtí těl zahlédla hlavu s bronzovými vlasy. Zvedla jsem se a vyběhla ze dveří. Prodírala jsem se lidmi a snažila se neztratit ho z dohledu. Lidé, do kterých jsem vrazila na mne něco křičeli, ale nevnímala jsem je. A pak jsem stanula před ním
Dotkla jsem se jeho ramene a on se otočil. Zmateně se na mě díval muž ve středním věku, kterého jsem v životě neviděla.
"Promiňte, s někým jsem si vás spletla." Zamumlala jsem a vrátila se zpátky ke stolu, kde jsem seděla.
Když jsem se podívala na podlahu, vzala jsem si hlavu do dlaní se sesula se do židle. Moje taška byla pryč a s ní i peněženka, ve které jsem měla celou mojí výplatu. Všechny peníze, které jsem u sebe měla.
Rychle jsem si sáhla do kapsy a oddychla si, když jsem nahmatala jízdenku.
"Přejete si?" Vyrušil mě hlas vysokého muže, který stál vedle mě.
"Cože?" Zeptala jsem se zmateně.
"Máte vybráno?" číšník byl velmi netrpělivý.
"Jo, tedy ne. Nemám peníze. Měla jsem je, ale někdo mi je vzal."
"Pak vás budu muset poprosit abyste odešla, potřebujeme volná místa. Omlouvám se." Rozhlédla jsem se po prázdné místnosti, ale nehádala jsem se. neochotně jsem se zvedla ze židle a vstoupila do příjezdové haly.
Hledala jsem nějakou volnou lavičku, ale na všech někdo seděl. Zbývala mi více jak hodina do odjezdu, a tak jsem vystoupila do chladného vzduchu venku.
Tam jsem si sedla na lavičku vedle vchodu a pozorovala neustávající padání vloček. Položila jsem si hlavu na opěradlo lavičky a zavřela oči.
Když jsem je znovu otevřela, třásla jsem se. uvědomila jsem si, že jsem musela usnout a rychle vstala. Vběhla jsem zpátky do teplé haly a uklidnila se, když jsem zjistila že do odjezdu vlaku zbývá ještě deset minut.
Vydala jsem se na správné nástupiště a nastoupila do vlaku, který tam už stál. Našla jsem si volné kupé a zamknula dveře. Bylo to sobecké, ale teď jsem rozhodně nechtěla mít žádnou společnost.
Byla jsem ještě rozespalá, a tak jsem si rozhodla že ještě chvilku budu spát, než abych mohla přemýšlet nad beznadějností mojí situace.
Byla jsem v parku, kousek od domu Alice. Byla tma. Taková tma, kdy nesvítí ani měsíc.rozhlížela jsem se všude okolo a chtěla odejít, ale něco mě nutilo zůstat.
Moje oči se zastavily na postavě, která byla osvětlena světlem z lampy. Byla to maminka. Chtěla jsem se k ní rozběhnout a varovat ji ať uteče, ale nemohla jsem se hnout. Když jsem se pokusila promluvit, nic se neozvalo.
Hned za ní se vynořil někdo další. Jeho bílá pleť zářila všude okolo a zelené oči se soustředily na svojí kořist. Sebastian. Krásný, děsivý a připravený k lovu.
Matka ho zaregistrovala s snažila se utéct, ale já jsem věděla že je pozdě.
Než se však cokoliv stačilo stát, probudilo mě bouchání na dveře. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila kde jsem a rychle jsem odemkla.
Stál tam průvodčí a vypadal dost namíchnutě. Omluvila jsem se mu a podala jízdenku a on beze slova odešel.
Věděla jsem, že sen který se mi zdál byl jen ozvěna mého strachu, ale nemohla jsem z hlavy vypudit ten obraz. Věděla jsem, že mě bude pronásledovat pokaždé, když zavřu oči, a proto jsem se bála byť jen mrkat.
S úlevou jsem vystoupila z vlaku, když zastavil na správném nádraží. Našla jsem telefonní linku a z kapsy vytáhla nějaké drobné. Zavolala jsem domů a oddechla si, když táta po třetím zazvonění telefon vzal.
Vysvětlila jsem mu jak se věci mají a on souhlasil s tím, že mě tu za dvacet minut vyzvedne.
Domů jsem s tátou dorazila v osm hodin. Nevyptával se mě, proč jsem přijela dřív a já jsem mu za to byla vděčná. Přesvědčoval mě, ať se s ním nechci jít dívat na televizi a já jsem se vymluvila na úkoly.
Když jsem přišla do svého pokoje, rozhodla jsem se, že je doopravdy půjdu udělat. Otevřela jsem učebnici matematiky a opisovala rovnice do sešitu. Za hodinu jsem byla hotová, ale ještě jsem nechtěla spát. Bála jsem se usnout, protože to, co se mi zdálo bylo ještě horší než skutečnost.
Sešla jsem do dolního patra a vstoupila do obýváku. Táta právě sledoval předávání cen z golfového turnaje, kde mezi sebou soutěží Amerika a Evropa. Přisedla jsem si k němu a on mi vysvětlil, že je to jeden z nejdůležitějších turnajů. Vzala jsem si Pampelišku, která ležela vedle táty do náruče a teprve nyní se s ní přivítala. Trochu mě popudilo, že nebyla bez sebe radostí kvůli mé přítomnosti doma, ale odpustila jsem jí to. Vlastně jsem byla ráda, že se o ní táta postaral tak dobře, až si ho oblíbila.
Divila jsem se, proč při tak prestižním turnaji dávají jen jeden malý pohár celému družstvu, ale táta mi, kroutíce hlavou nad mou nevědomostí, řekl, že je celý ze zlata, a tak jsem už radši mlčela.
V neděli jsem se rozhodla jet nakoupit, zabralo mi to značnou část dne a když jsem přijela domů, šla jsem si dělat věci do školy, které jsem měla až na další týden. Po tom, co jsem dodělala vše, co jsem mohla, propadla jsem zoufalství.
Zoufale jsem se snažila vzpomenout, jak jsem trávila volný čas dříve, ale bylo to tak dávno, že jsem na nic nepřišla. Všechen volný čas jsem trávila s matkou, cestovaly jsme, dívaly jsme se na špatné filmy stále dokola, dokud nám nedošlo jídlo a měly jsme stále málo času.
Táta byl pryč a já jsem nechtěla zůstávat v prázdném domě, a tak jsem vzala klíčky od auta a ten den už podruhé vyjela do města. Zastavila jsem u videopůjčovny a vstoupila dovnitř.
Za pultem stál kluk, který měl velmi vážný problém s akné. Vlasy měl mastné a celkový dojem naprosto dokonale podtrhovaly kulaté brýle s velkými dioptriemi.
Neochotně jsem k němu přistoupila blíže a přemýšlela jsem, co bych ráda viděla. Mohla jsem vyřadit veškeré romantické filmy, komedie a vlastně téměř vše. Vehementně jsem přemýšlela a nakonec zvítězil horor, který jsem jednou viděla s maminkou při našem pátečním filmovém večeru. Nadiktovala jsem jméno filmu panu pupínkovi a viděla na něm, jak je překvapený. Nedivila jsem se mu, možná jsem byla jediný člověk, kdo si tento film půjčil, byl to jeden z nejhorších filmů co jsem kdy viděla.
Hned jak jsem se vrátila domů, sedla jsem si před televizi a pustila si to. Horor neměl žádný děj, celou dobu tam jenom pár ghůlů zabíjelo nevinné lidi. Efekty byly dost špatně udělané, krev stříkala všude okolo v obrovském množství.
Když se v polovině filmu objevila scéna s upíry na kterou jsem zapomněla, sáhla jsem po ovladači a televizi vypnula. Bylo už dost pozdě na to, abych mohla jít spát a nemusela tátovi nic vysvětlovat a proto jsem to udělala. Ještě než jsem zavřela oči, věděla jsem, že si noční můra znovu najde cestu do mé hlavy. Ale nemohla jsem odkládat spánek navždy, proto jsem odevzdaně zavřela oči.
Celý týden jsem chodila do školy a hned odtamtud do práce. Domů jsem přicházela tak unavená, že jsem šla okamžitě spát. Za to jsem byla vděčná, nemohla jsem tak moc přemýšlet. Ale byl tu problém s nočními můrami.
Spala jsem neklidně a stále se probouzela. Jak dny ubíhaly, pod očima se mi objevovaly stále více viditelné kruhy. Nemohla jsem se na nic soustředit a na hodinách usínala, abych znovu viděla obrazy, které mě děsily. Bylo to pořád to samé, moje maminka v parku, stejně mladá a lehkomyslná jako vždy a za ní krásný, bledý upír.
Pátek jsem proto přivítala s otevřenou náručí, když jsem přijela domů, okamžitě jsem šla spát. V sobotu ráno jsem se probudila alespoň v rámci možností vyspaná a rozhodla jsem se uklidit pokoj.
Přeci jenom jsem tu byla víceméně na návštěvě, i když jsem žila u svého otce, a tak jsem musela mít uklizeno.
Začala jsem si skládat oblečení, které leželo na zemi do skříně. Pod zmačkanými džíny jsem objevila zmuchlaný papír. Odložila jsem kalhoty zpátky na zem a zmateně čtvrtku rozložila.
Když jsem to uviděla, sesula jsem se na podlahu a nemohla odtrhnout oči. Byl to portrét Sebastiana. Uvědomila jsem si, že je to asi nejlepší věc, co jsem kdy nakreslila. Vypadal jako živý.
Prstem jsem obkroužila jeho tvář a došlo mi, že bych mohla. Mohla bych být se Sebastianem. Bylo už příliš pozdě na to, abych vůbec dokázala nebýt. Copak kdyby matku zabil člověk, stranila bych se navždy všem lidem?
Miluji ho. To stačí. Myslela jsem že ne, ale mýlila jsem se.
Když jsem si tohle uvědomila, spadla ze mě veškerá beznaděj. Byla jsem nedočkavá, kdy ho znovu uvidím. Vzpomněla jsem si na slib, který mi dal a přemýšlela, kde bych ho mohla najít. Jediné, co mě napadlo byl jeho dům. to místo mě děsilo, nechtěla jsem se tam vracet, ale neměla jsem jinou možnost. Neexistovala jediná možnost, že bych na něj narazila v kavárně nebo kdekoliv jinde. Svůj slib plánoval splnit, o tom jsem byla přesvědčena.
Popadla jsem kabát, čepici a šálu a za běhu si nasazovala boty. Z věšáku jsem vzala klíčky od auta a nastoupila do Berušky. Najela jsem na povědomou silnici a uháněla co nejrychleji jsem se odvážila.
Když jsem se přiblížila k místu, kde by se měl dům vyskytovat, zpomalila jsem, očima mžourala do stromů a hledala povědomou mezeru. Zanedlouho jsem příjezdovou cestu doopravdy nalezla a s úlevou na ní odbočila.
Znovu jsem byla ochromena přesností, s jakou byly stromy okolo poskládány. Velká vila se tam tyčila jako starodávný hrad a já jsem se musela zasmát. Přesně takhle bych si sídlo upírů představovala.
Trochu rozpačitě jsem vystoupila z auta a přiblížila se ke dveřím. Vzala jsem do ruky kovové klepadlo a naléhavě zaklepala. Nikdo nepřicházel, zkusila jsem to tedy znovu. Zamračila jsem se, když mi stále někdo neotvíral, ale nepřestávala jsem klepat.
Někdo musel být uvnitř! Bušila jsem do dveří stále s větší razancí a leknutím uskočila, když se prudce rozevřely. V nich stál Mike a tvářil se jakkoliv, jenom ne přívětivě. Jeho oči byly jako blesky když si mě zlostně měřil a připomněl mi tím Sebastiana v ten večer na louce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lily Lily | 26. ledna 2007 v 14:37 | Reagovat

Celý týden budu mimo, takže nebudu mít šanci přidat další část. Chtěla bych ale znát váš názor na tuto část kapitoly, proto doufám, že až přijedu, budou tu nějaké komentáře! :)

2 Terka Terka | 26. ledna 2007 v 15:30 | Reagovat

Hrozně se mi líbí, čím dál tím víc zajímavější, i když jsou tam malé chybičky (nemyslím teď ty gramatické), které se dají opravit.

3 Evi Evi | 26. ledna 2007 v 19:36 | Reagovat

SUPER máš talent tohle je ÚŽASNÝ možná tam napiš i něco o tom okolí ale jinak je to božský JÓÓÓÓÓÓ!!!!!!!!VÁLÍŠ!!!!!!!!!!!!

4 vesper vesper | 28. ledna 2007 v 12:18 | Reagovat

Dlouhá kapitola, super. Nejvíc se mi líbilo, jak si uvědomila, že i když její matku zabil upír, tak je to jedno, přeci kdybi jí zabil člověk taky by se nestranila všech lidí. Už aby byla sobota a snad další kapitola.

5 Antionette Antionette | Web | 23. července 2007 v 20:48 | Reagovat

je to fakt dobrý.......teď se to skoro vůbec nepodobá Stmívání,za což se ráda

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama