__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Třetí kapitola- 1. část

11. ledna 2007 v 18:31 |  Stín
3.KAPITOLA
Bylo osm hodin, rozhodla jsem se tedy, že ještě před tím, než pojedu domů, stavím se v krámku s malířskými potřebami. Alespoň k něčemu ta moje lež byla dobrá, nevím, kdy jindy bych se tam dostala.
Už byla tma, to bylo v tomhle období běžné, přesto mě to ale zneklidňovalo. Měla jsem potíž najít krámek za bílého dne, co teprve ve tmě. Objela jsem několik bloků, než jsem zahlédla uličku, která vedla k obchůdku. Z téhle strany jsem musela temnou uličkou jít ještě dál, ale nechtělo se mi kvůli tomu znovu objíždět celý blok.
Vyskočila jsem z auta a zaklela, když jsem šlápla přímo do kaluže. Venku už znova pršelo, povzdychla jsem si, bylo to jako prokletí.
Přetáhla jsem si přes hlavu kapuci, a vydala se směrem ke krámku. Po obou stranách uličky byl jen oplocený park, to bylo horší. Uličku, kterou jsem šla minule lemovaly domky, také tam byly alespoň nějaké lampy. S kapucí přes hlavu jsem si připadala ještě zranitelnější, protože jsem viděla jen před sebe, ale nehodlala jsem zmoknout kvůli tomu, že jsem přehnaně paranoidní.
Asi po minutě jsem došla k obchůdku a s úlevou zabrala za kliku. Doufala jsem, že tam nepotkám Tomáše, který tam byl minule, ale sama jsem věděla, že by to nebylo příliš pravděpodobné. Zarazila jsem se, když se dveře neotvíraly. Zkusila jsem zabrat za kliku o něco silněji, ale dveře stále nepovolily. Zavřeno.
Pršelo čím dál hustěji. Obrovské dešťové kapky dopadaly na zem a tvořily velké kruhy na vodní hladině kaluží, kterých byla ulice plná. Snažila jsem se jim vyhýbat, ale viděla jsem velice špatně, boty jsem už měla naprosto promočené. Nadávala jsem si za to, že jsem okamžitě neodjela domů.
Nasupeně jsem se podívala před sebe, abych zjistila, jak daleko jsem od auta, když jsem se zarazila. Asi dvacet metrů přede mnou stála nehybná postava.
Vzpomněla jsem si na slzný sprej, který ležel na zadním sedadle auta. Začínala se mě zmocňovat panika. Pozorovala jsem nehybnou siluetu muže, ale v té tmě jsem nemohla nic rozeznat. V hlavě jsem měla strašný zmatek, pořád ale někde vzadu zůstával ten plamínek selského rozumu, který mi říkal, abych se otočila a utekla. Rozhodla jsem se ho poslechnout.
Pomalu jsem se otočila, jako kdybych se prostě rozhodla změnit směr. Ale ve chvíli, kdy jsem se měla rozejít, nebo spíše rozeběhnout pryč, jsem nehnutě stála na místě.
Otočila jsem se zpátky. Můj mozek protestoval, ale tělo ho nebralo na vědomí. S hrůzou jsem si uvědomila, že muž je nyní dvakrát blíže. Ve světle měsíce, který právě vylezl z mraku-dnes byl úplněk- jsem uviděla jeho tvář.
Jeho pleť stříbrně zářila, upíral na mě černé oči a já jsem se roztřásla. Cítila jsem tlak na nohou, snažila jsem se bránit, ale nešlo to.
A pak jsem prostě šla. Moje nohy mě odmítaly poslechnout, jako bych je ani neovládala já. Připomnělo mi to ten večer před rokem, když jsem slavila své sedmnácté narozeniny a nechala se zvát na přípitky. Později jsem už ani nevěděla co piji a to se mi vymstilo. Cestou z baru jsem vše vnímala, ale tělo mě neposlouchalo, ani jazyk, říkala jsem věci, které by mě normálně ani nenapadly vyslovit. Několik dní potom jsem se neodvážila vylézt z domu, styděla jsem se. Horší ale bylo, když mi kamarádky-vlastně ani nevím, jestli jim mohu říkat kamarádky, byl to spíše takový symbiotický vztah, navzájem jsme se potřebovali, žádné přátelství- řekly, co přesně jsem dělala. Bylo mi strašně. Ale teď to bylo horší.
Pohlédla jsem do očí lovce, který mě měl zabít. Nebylo tam to šílenství, které jsem viděla ve filmech, kde někdo vraždil, vypadalo to, jako by se bavil. Pocítila jsem odpor, odpor k tomuto místu, k němu a k sobě, jenom blázen by šel v takové tmě černou opuštěnou uličkou. Copak jsem nikdy neposlouchala poučení o cizích lidech a bonbónech, které se nepřijímají? Tohle ale nebyl jen člověk, byl něco víc. Byla jsem si naprosto jistá, že to byla ta samá osoba, kterou jsem viděla v lese. Ta samá osoba, kvůli které přešly noční můry o matce, nyní byly noční můry mnohem horší. Po tom co jsem usnula, viděla jsem ty samé černé oči, bledou pleť, krvavé rty…
Lovec ohrnul své rty do zvláštního úšklebku a mně se naskytl pohled na jeho bílé zuby a velké špičáky. Trhla jsem sebou, potěšilo mě, že je alespoň něco, co neovládá on. Zastavila jsem se, nevím jak jsem to dokázala. Nohy mě bolely, bylo tak nesmírně těžké prostě nejít dál k němu. Jeho úsměv ztuhnul.
Vypadal, jako by se nesmírně soustředil. Moje nohy mě bolely čím dál tím víc, ale dokázala jsem to, nepohnula jsem se. Nemohla jsem sice odejít, ale bylo to alespoň něco. Nevím jak jsem to mohla zvládnout, ta touha jít k němu byla tak silná, ale jistá část mého mozku věděla, že když k němu přijdu, zemřu. Byla jsem o tom pevně přesvědčena.
Lovec vypadal překvapeně. Nenávistně na mě hleděl, ale pak se jeho rty zkroutily do širokého úsměvu. "Když nepůjde hora k Mohamedovi, půjde Mohamed k hoře." Pronesl tak sladkým hlasem, že mi přišlo, jako by z něho odkapával med.
A potom vykročil směrem ke mně. Jeho moc na mě už nepůsobila, mohla bych se normálně pohnout, ale nešlo to. Byla jsem ochromená strachem. Bylo to asi poprvé, co jsem cítila opravdový strach, bála jsem se, že už nikdy neuvidím tátu, že mu nebudu moct říct jak moc mě mrzí že jsme se pohádali, že už nikdy neuvidím Sebastiana…
Slyšela jsem o tom, že lidé, kteří jsou v rizikových situacích dokážou vyvinout nadlidskou sílu. Tak jsem se najednou cítila, každý můj sval byl připravený a já jsem si připadala, jako bych mohla běžet kilometry. Lovec se ke mně pomalu blížil, zatímco já jsem se otočila a běžela pryč.
Za sebou jsem neslyšela absolutně nic, jako by za mnou vůbec neběžel, přesto jsem ale zrychlovala až do té doby, než mě něco strhlo na zem. Hlavou jsem se uhodila do asfaltu. Zatemnělo se mi před očima, snažila jsem se je držet otevřené, ale viděla jsem rozmazaně.
Poslepu jsem vyrazila pěstí nad sebe a cítila jsem, jak narazila do něčeho tvrdého, doufala jsem, že to byl jeho obličej, ale jistá jsem si být nemohla. Otevřela jsem oči a vyskočila ze země, neohlížela jsem se kde je, jestli jsem měla uniknou, potřebovala jsem každou sekundu. Připadalo mi, že mám rušnou ulici na dosah, když jsem ucítila, jak mě něco zezadu chytlo za pas a strhlo na zem.
Byla jsem v ocelovém sevření toho, kterého jsem už nikdy nechtěla vidět. Zkoušela jsem se vytrhnout, ale jeho ruce se nepohnuly ani o kousek. Byla jsem tak bezmocná…
Otočil mě tak, že jsem byla tváří k němu. Jeho výraz byl teď vítězný.
"Překvapila jsi mě." Řekl mi pobaveně. "Jsi silná, ale ne dost, abys mi podruhé utekla." Pokrčil rameny a chvíli mě zkoumavě pozoroval. "Řekl bych že lituji toho, že tě teď zemřeš, ale lhal bych, voníš lahodně." Sdělil mi jako lichotku a napjal čelist. Moje oči odmítaly zůstat otevřené, možná to tak bylo ale lepší, prostě zaspat svojí vlastní smrt….
Lovec pomalu blížil svoje pootevřená ústa s velkými špičáky k mému hrdlu a já jsem ucítila, jak mě v očích pálí slzy, slzy rozčilení, strachu a bezmocnosti.
Poslední co jsem viděla, než se přede mnou rozestřela tma, byly krásné smaragdové oči, které bych poznala kdykoliv, vsadím se, že i kdybych byla mrtvá. To mě donutilo přemýšlet nad tím, jestli už náhodou vážně mrtvá nejsem. Kdyby byl ale Anděl, neměl by mít v očích takový strach, že ne? Chtěla jsem mu říct, ať se nebojí, ale nemohla jsem, už jsem byla pryč. Nevěděla jsem, že v nebi bude takové mokro…
Probudilo mě světlo. Vykulila jsem oči a rozhlížela se všude okolo, o chvilku později mi došlo, že jsem v nemocnici. Všude okolo sebe jsem viděla jen bílo- stěny, světla, postel…
Uvědomila jsem si, že jsem na pokoji sama, což nebylo příliš obvyklé, ale byla jsem za to ráda. Po další chvíli, kdy se mi vybavovalo čím dál více věcí, jsem se konečně vzpamatovala.
Rychle jsem začala vstávat, musela jsem zavolat tátovi, když jsem se ale posadila, zatočila se mi hlava tak, že jsem se zhroutila zpátky do postele. Pozorovala jsem praskliny na stopě, dokud se moje hlava alespoň relativně neuklidnila. Pokusila jsem se znovu vstát.
V okamžiku, kdy jsem opatrně spouštěla nohy z postele, vešel táta. Na tváři měl ustaraný výraz, který se změnil když mě uviděl na úlevný.
"Ach, Evelyne, jsem tak rád že jsi vzhůru." Vydechl a objal mě.
"Um, ahoj tati, co tady děláš?" Na jeho tvář se znovu vrátil ten ustaraný výraz, zkoumavě mě pozoroval-vypadal, jako by pochyboval o mém zdravém rozumu.
"Teda, myslím to tak, jak ses dozvěděl že jsem tady, jak dlouho tu vlastně jsem, co se mi stalo?" Samozřejmě jsem věděla co se mi stalo, ale nebylo to rozhodně něco, o čem bych toužila vyprávět tátovi, potřebovala jsem tedy vědět, jak moc toho ví, abych měla možnost vymyslet přijatelnou lež.
"Volali mi, že tě sem převezli před několika hodinami, máš lehký otřes mozku." Oznámil mi zkroušeně. "Nechápu, proč jsi nejela okamžitě domů. Kdyby ten mladík nebyl poblíž a nezavolal sanitku, bůhví co by ti ten hajzl udělal. Policie po něm už pátrá, ale nemá žádné stopy." Když zjistil, že jsem relativně v pořádku, přišly výčitky. Přikyvovala jsem hlavou a držela si soustředěný pohled, ale ve skutečnosti jsem ho vůbec neposlouchala. Toužila jsem, aby už přestal mluvit a já se mohla zeptat na "toho mladíka". Než jsem k tomu dostala příležitost, do nemocničního pokoje vešel vysoký sympatický muž v bílém plášti.
"Tak už jste se probudila, to nás velice těší. Zítra budete moct domů." Prohlásil s úsměvem.
"Zítra?" Opakovala jsem šokovaně. "Nic mi není, opravdu, vlastně se cítím lépe než zdravá." Snažila jsem se přesvědčit ho, ale neznělo to přesvědčivě ani pro mé uši. Ještě nikdy jsem nestrávila v nemocnici noc, vlastně kromě té dnešní, jak jsem si uvědomila při pohledu z okna, za kterým už svítalo. Rozhodně jsem ale nestrávila noc v nemocnici za plného vědomí a nehodlala jsem to měnit, navíc, nedokázala jsem si představit že bych celých čtyřiadvacet hodin ležela na hrbolaté posteli s tvrdým polštářem.
Doktor vypadal rozpačitě, asi se mu vůbec nechtělo pouštět mě, ale když pohlédl do mé tváře, nejspíš tam viděl něco, co ho přinutilo rezignovat. "Tak dobře, ale kdyby vás bolela hlava, nebo jste měla závratě, okamžitě přijeďte." Horlivě jsem přikyvovala a začala se sbírat z postele.
Když jsme s tátou nastoupili do auta, rozhostilo se mezi námi ticho. Uvědomila jsem si, že je to asi nejlepší příležitost, jakou dostanu, a proto jsem váhavě promluvila.
"Víš tati, předtím si říkal, že kdyby nebylo "toho mladíka"… a tak mě napadlo, kdo to vlastně byl?" Kroužila jsem s prstýnkem na prsteníčku, abych se na něj nemusela dívat.
"No, vlastně jsem ho ani moc neviděl, někam pospíchal, ale představil se jako Sebastian Ertle." Takže nejsem blázen, pomyslela jsem si potěšeně. "Zvláštní jméno." Zakroutil táta hlavou. Dál jsem to neřešila, věděla jsem, že kdybych se dál vyptávala, táta by pojal podezření.
"Sakra!" Zaklela jsem, když jsem znovu vrazila do nočního stolku u mé postele. Začínala jsem o něm přemýšlet jako o živém stvoření, které se, zatímco spím, přesouvá, aby mi mohlo uštědřit co největšíu ránu do holeně. Naštvaně jsem do něj kopla a zaklela ještě hlasitěji, jak jsem si přitom narazila palec. Sedla jsem si na postel a mnula si postižená místa.
Po tom, co jsme přijeli s tátou domů z nemocnice, jsem si šla lehnout. Prospala jsem skoro celý den, nejspíš jsem doháněla spánkový deficit, který jsem si vytvořila během posledních pár dnů, kdy jsem spala minimálně a neklidně.
Rozhodla jsem se, že do školy půjdu až v pondělí. Překvapilo mě, že táta proti tomu nic nenamítal, spíše naopak. Dokonce se mě zeptal, jestli se mou nemá zůstat doma, ujistila jsem ho, že ve svých osmnácti letech se o sebe dokážu postarat sama a přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší odstěhovat se do svého a nepůsobit mu ještě větší starosti, než už měl.
Dny ubíhaly rychle, pořád jsem měla co dělat. Začala jsem malovat jeden obraz,- pro terpentýn jsem poslala tátu- četla si a nebo uklízela, vařila a vytírala loužičky, které za sebou zanechávala Pampeliška téměř pořád. Nejraději jsem si četla, protože ostatní práce zaměstnávaly pouze moje ruce, což znamenalo, že jsem mohla v klidu přemýšlet.
Přemýšlela jsem nad tím, proč mě ten muž napadl. Také jsem se snažila zjistit,kdo to byl, nemohla jsem vypudit z hlavy obraz jeho zvětšených špičáků, které se blížily k mému krku… byl to doopravdy upír?
Potichu jsem sešla ze schodů a nahlédla do kuchyně, když jsem viděla, že je tam prázdno, uklidnila jsem se a šla si udělat snídani. Nechtěla jsem mluvit s tátou, věděla jsem, že by se ze mě snažil dostat nějaké podrobnosti o tom napadení, stejně jako policie, která mě zaskočila naprosto nepřipravenou.
Když s tátou přišli, zrovna jsem se probouzela, což by samo o sobě bylo špatné, protože půl hodiny po probuzení jsem nebyla schopna normálně uvažovat, ale rovněž jsem udělala neodpustitelnou chybu, nevymyslela jsem nic, co bych jim mohla říct. Předchozí den večer jsem nad tím uvažovala, ale odložila jsem přemýšlení na zítra.
Asi by nebylo těžké něco si vymyslet, kdybych věděla, kolik toho ví. Neměla jsem nejmenší tušení, co přesně jim Sebastian řekl, a tak jsem byla v koncích.
Stále dokola se mě ptali, proč přesně jsem tam šla, to naštěstí bylo jednoduché, mohla jsem říct pravdu. Když ale přišli otázky, které vyžadovaly popis útočníka, nesouvisle jsem mumlala něco o špatném osvětlení a ráně do hlavy.
Po hodně dlouhých dvou hodinách konečně odešli, neměla jsem náladu mluvit s tátou, a tak jsem řekla že si jdu číst. Podle toho, že nebyl v kuchyni a v obýváku televize nehrála, se tedy nejspíš vrátil do práce.
Chtěla jsem si nasypat kukuřičné lupínky do misky, ale když jsem obrátila krabici vzhůru nohama, nevypadlo nic, byla prázdná. Vzpomněla jsem si, že jsem včera dojedla zbytek a byla moc líná na to, abych krabici hodila do koše, položila jsem ji tedy prázdnou na obvyklé místo.
Hledala jsem jinou snídani, ale jediné co jsem našla byl několik dní starý rohlík a máslo, nakonec jsem rohlík snědla suchý. Byl pátek, už moc dlouho jsem se vyhýbala nákupu, vzala jsem klíčky od Berušky, nasypala Pampelišce granule, které začaly také povážlivě ubývat a vyjela jsem. Cestu do města jsem už zvládala bez problémů, k obchoďáku jsem sice špatně odbočila, ale stačilo jenom objet blok a byla jsem na místě.
Rozhodla jsem se, že budu postupovat co nejrychleji, aby byla co nejmenší pravděpodobnost, že potkám někoho ze školy. Musela by to být sice hodně velká náhoda a dotyčný, koho bych potkala by musel být také za školou, ale stejně jsem se cítila nesvá.
Někdy mi připadalo, že čím usilovněji si přeji, aby se něco nestalo, tím větší je pravděpodobnost že se mi to stane. Jako bych měla špatnou karmu, nebo něco takového. Nepřekvapilo mě tedy tak, jak by asi mělo, že když jsem vybírala granule pro Pam, někdo zavolal moje jméno. Když jsem se otočila, na konci regálu jsem spatřila Terezu, jak na mě vehementně mává.
Snažila jsem se nenuceně usmát, ale věděla jsem, že to vypadalo, jako bych se na ni šklebila.
"Co tady děláš?" Zakřičela na půl cesty ke mně. Počkala jsem, až ke mně dojde, abych na ni nemusela hulákat.
"Doma už nebylo co jíst," pokrčila jsem rameny. "ale co tady děláš ty?" Tereza se na mě spiklenecky usmála.
"Někdy není na škodu ulít se ze školy, jsem tady s partou, děláme si piknik a tímto tě oficiálně zvu." Oznámila mi nadšeně.
"No, já nevím, vlastně jsem plánovala jet domů a.."
"No tak! Takovéhle pozvání se neodmítá, řekni mi jediný důvod, proč musíš domů." Přerušila moje chabé výmluvy.
"Mám doma psa." Tohle mi přišlo jako dost pádný argument a tak jsem se neubránila vítěznému úsměvu.
"Když to pes zvládne celou dobu co jsi ve škole a v práci, nemyslíš že to zvládne i teď?" Teď byla na řadě s vítězným úsměvem ona. Zasténala jsem.
"Tak dobře, ale nejdřív musím nakoupit."
Tereza mi s nákupem pomohla, takže jsme byly hotové během chvilky. Když jsem naskládala nákup do auta, řekla mi, že pojedeme společným autem a svoje mám tedy nechat stát tam. Moc se mi to nelíbilo, ale neměla jsem na vybranou, už jsem souhlasila.
V okamžiku, kdy byly všechny potraviny v autě, vzala mě Tereza za ruku a táhla pryč. Hlasitě jsem si povzdechla, abych jí dala najevo svůj nesouhlas, ale nevypadala, jako by to slyšela, nebo to alespoň ignorovala.
"Hej! Tohle je Lily!" Zařvala Tereza na skupinu lidí, kteří se shromažďovali okolo džípu. Všichni byli okolo mého věku, bylo jich tam asi šest a všichni mě zkoumavě pozorovali.
Tereza začala ukazovat na jednotlivce prstem a říkat jejich jména. "Miranda, Robert, Alex, Tara, Riky a Tadeáš." Její snažení bylo k ničemu, protože okamžitě jméno vyslovila, zapomněla jsem jej. Věděla jsem, že dříve či později bych je stejně zapomněla, a tak jsem nepokládala za důležité vůbec se snažit zapamatovat alespoň některé.
Po chvilce už jsme seděli v autě, mačkala jsem se mezi blonďatým klukem a Tadeášem. Z předního sedadla na mě neustále hnědovlasá dívka házela nenávistné pohledy a já jsem litovala, že jsem se nechala přemluvit. Samozřejmě jsem se necítila dobře, jak bych mohla. Nyní jsem nechápala, jak jsem si vůbec mohla myslet, že se budu bavit. Asi to byl jenom zoufalý pokus přinést se na jiné myšlenky, což, jak jsem musela uznat, zatím vycházelo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama