__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Třetí kapitola-2. část

11. ledna 2007 v 18:36 | Lily |  Stín
Měla jsem teď daleko více námětů k přemýšlení, proto jsem alespoň na chvíli nemyslela na ty smaragdové oči. Nyní jsem se snažila přijít na důvod, proč mě hnědovlasá dívka nenávidí, i když se mnou nepromluvila ani slovo, také na čem sedím byla dobrá věc k zamyšlení.
Ale ani to, že mě to všechno přivedlo na jiné myšlenky nebylo dost dobré ospravedlnění, že tu jsem. Celou cestu jsem si přála, aby už byl konec. Abych mohla vylézt z auta a přestat poslouchat jejich konverzaci, která mě nejen nudila, ale dokonce přiváděla k šílenství. Nedokázala jsem dost dobře pochopit směr jejich hovoru, zvládla jsem přijít na tolik témat, o kterých by se dalo hovořit, ale pro ně by to bylo nejspíš nudné.
"Tak! Jsme Na místě!" Zvolala radostně Tereza, když auto zastavilo. Posledních pár minut jsme nejeli po silnici, nýbrž nějakými zvláštními cestami lesem. Když jsem si to zpětně uvědomovala, kvůli tomu, kolikrát jsme zatáčeli, neměla jsem teď nejmenší ponětí, kde jsem.
Dívka s hnědými vlasy vyklouzla z auta první a stejně jako já se nepřidávala k všeobecnému veselí. Jenomže ona, na rozdíl ode mě vypadala, že má důvod.
Já jsem ho ale také měla, věděla jsem, že se mě někdo snaží zabít a s největší pravděpodobností je to upír. V takovouhle chvíli asi není nejlepší oslavovat. Nevěděla jsem, jaký má důvod ona, ale nemyslela jsem si že by ten můj byl ve srovnání s jejím zanedbatelný.
Po tom, co se z auta vysoukal blonďatý kluk po mé levici, konečně jsem se dostala na čerstvý vzduch i já. Odstoupila jsem kousek dál od auta vydýchávala se-jako obvykle přišla nevolnost, cítila jsem ji pokaždé, když jsem seděla na zadním sedadle. Po tom, co se mi udělalo lépe, rozhlédla jsem se okolo. Stáli jsme na louce, všude okolo byl les, nebyla příliš veliká, ale byla ohromující.
Nebyla posekaná, takže tráva sahala po kolena, byly tam odrostlé květiny všech druhů, pohled sice trochu hyzdil džíp, který se trůnil uprostřed, ale přesto teprve nyní jsem měla pocit, že stálo za to, jet s nimi. Umínila jsem si, že cestu zpátky budu pozorně sledovat, abych si sem někdy mohla zajet sama a plně si to tu vychutnat.
Když jsem se vrátila k ostatním, rozdělávali oheň. Věděla jsem, že je to nebezpečné a navíc nezákonné, zůstala jsem ale zticha. Nejspíš, kdybych to řekla, by jim to připadalo vtipné, jako ostatní věci. Chvílemi jsem dokonce uvažovala, jestli nejedou v drogách, pak jsem to ale zamítla. Nevěřila jsem, že by se Tereza bavila s takovými lidmi. Asi se prostě jen bavili.
Lehla jsem si do trávy asi dvacet metrů od budoucího ohně a všech ostatních. Sledovala jsem mraky a hledala v nich obrazy, jako jsem to dělávala, když jsem byla malá. Viděla jsem klobouk, muže s cigaretou, nebo vlka. Když se ale mrak změnil v zírající oko, odvrátila jsem se.
Zavřela jsem oči, snažila jsem se poslouchat jen hlasy a uklidňující praskání ohně. Nejspíš už přišli na to, jak se zapalují sirky. Ušklíbla jsem se.
Zrovna když jsem cítila, že začínám upadat do spánku, uslyšela jsem kroky, které se blížily. S vědomím posledních zážitků jsem se prudce posadila do sedu a zjistila, že ke mně míří Tadeáš. V periferním vidění jsem zahlédla, jak na mě hnědovlasá dívka znechuceně zírá. Zatřásla jsem hlavou, jako bych se chtěla zbavit jejího obrazu a usmála se na Teda, který byl už pár kroků ode mě.
Ten si sedl vedle mě a mlčky mě pozoroval. Znovu jsem si lehla a hleděla na mraky, slyšela jsem, že si také lehnul.
"Proč nejsi s ostatními?" Promluvil nakonec zvědavým hlasem a já jsem se zamyslela nad tím, co mu mám říct. Sama jsem to nevěděla.
"Jsem ráda sama." Doufala jsem, že pochopí poselství skryté v mé odpovědi.
"To já někdy také." Chtěla jsem, aby odešel a já mohla přemýšlet, už mě unavovalo zakazovat si to. Potřebovala jsem znát všechny odpovědi, potřebovala jsem vědět, jestli jsem opravdu měla co do činění s upírem, ale nejvíc ze všeho jsem potřebovala najít Sebastiana.
Když jsem si tohle uvědomila, znovu jsem vystřelila do sedu. Zdálo se mi, jako bych v tuhle chvíli nemohla dělat nic jiného než ho hledat. On byl ten, který mi mohl odpovědět na všechny otázky, to ale nebyl jediný důvod, proč jsem ho potřebovala najít tak naléhavě, zatím jsem se to ale snažila ignorovat.
Tadeáš mě upřeně sledoval, došlo mi, že to tak dělal celou dobu, co jsem ležela. Opětovala jsem mu pohled, ale snažila jsem se tvářit nepřístupně, nejspíš to tak nepochopil, protože se z ničeho nic ke mně přiblížil a políbil mě. Nedošlo mi, co se chystá udělat dost rychle, a proto mi chvilku trvalo, než jsem se odtáhla.
Okamžitě jsem se vzpamatovala a vlepila mu facku. Nečekala jsem na jeho reakci, vstala jsem a běžela pryč. Došla jsem k ostatním, kteří nejspíš nic z toho neviděli, protože se bavili naprosto normálně.
"Musím jít." Pošeptala jsem naléhavě Tereze, která se na mě okamžitě nevěřícně obrátila.
"Cože? Ale… jak se chceš dostat domů? Počkej tu ještě dvě hodiny s námi, co se stalo?" Bylo mi jasné, že naprosto nechápe moje pohnutky, které jsem nedokázala tak úplně pochopit ani já. Jediné, co jsem věděla bylo, že musím okamžitě zjistit co se okolo mě děje, nemůžu se už dál před tím skrývat a čekat, že budu mít štěstí i potřetí.
"Zapomněla jsem na něco vážně důležitého, musím domů, jak dlouho jsme sem jeli, deset minut? To zvládnu, jenom potřebuju ukázat směr, kterým se dostanu na silnici." Tereza vypadala překvapeně, nicméně po několika ujištěních, že opravdu musím jít a zvládnu to sama mi ukázala směr.
Popadla jsem kabelku a vyrazila na cestu. Na okamžik mě napadlo, že zavolám tátovi, okamžitě jsem to ale zavrhla. Nestálo mi to za tolik vysvětlování.
Asi po deseti minutách, kdy se mi podařilo zakopnout jen jednou, jsem se dostala na silnici. Věděla jsem, že už jsem na polovině cesty, přesto jsem se ale neubránila a zdvihla palec pokaždé, když projíždělo auto.
Věděla jsem, že je nebezpečné stopovat, zvláště když jsem sama, ale v poslední době mi přišlo, že nebezpečí v mém životě hrálo důležitou roli, nemělo tedy smysl se mu vyhýbat. Což samozřejmě bylo hloupé, protože vyhýbat se nebezpečí a vyjít mu vstříc byly dvě naprosto odlišné věci, ale moje nohy říkaly něco jiného.
Když jsem uslyšela skřípění brzd, otočila jsem se, abych pohlédla na stříbrnou Audi, která se zastavila jen metr přede mnou. Zběžně jsem zkontrolovala řidiče a když jsem zjistila, že jde o staršího muže, po jehož boku seděla manželka, s úlevou jsem naskočila na zadní sedadlo.
Aleš, jak se jmenoval pán, který řídil, se divil, když jsem mu řekla že chci svézt jen k obchoďáku, nicméně mě ale vysadil jen pár míst od mého auta. S úsměvem jsem oběma poděkovala, popřála šťastnou cestu a vydala se k Berušce.
Když jsem nastoupila do auta, odhodlání ze mě opadávalo, neměla jsem nejmenší tušení, kde Sebastiana hledat. Jediné, co jsem věděla, bylo jeho jméno a nenapadalo mě nic, co by se s tím dalo podniknout.
Po chvilce přemýšlení jsem z kabelky vylovila mobil a vytočila informace. Sdělila jsem jim jeho jméno, ale nenašli žádné telefonní číslo. Zkusila jsem tedy jenom příjmení, pro případ, že by byl bratr buď dívky a nebo muže, s kterými seděl u stolu, když jsem ho poprvé uviděla. Ale všechny pokusy byly bezúspěšné. Zklamaně jsem si povzdychla a přemýšlela co dál.
Byly čtyři hodiny, jak jsem zjistila, když jsem se podívala na palubní desku. Táta domů chodí okolo osmé, měla jsem tedy ještě nejmíň tři hodiny času. Nic mě ale nenapadalo, nikdy jsem nezkoušela někoho najít a teď jsem nevěděla, co bych měla dělat.
Připadalo mi, že ztrácím čas, když tam nehnutě stojím na parkovišti, a tak jsem nastartovala motor a zařadila. Nevěděla jsem kam mám jet, odbočila jsem tedy do centra. Než jsem si to stačila uvědomit, stála jsem zaparkovaná vedle uličky, kde jsem málem přišla o život.
Věděla jsem, že se brzo začne stmívat, a proto jsem neztrácela čas a hbitě vystoupila z auta. Za žádnou cenu bych se tam nevrátila v noci, nevím sice proč, možná to bylo tím, že jsem byla popletená ze všech hororů co jsem viděla a říkala si, že pokud je upír, nezaútočí na mě za bílého dne. To samozřejmě bylo absurdní, protože když jsem se s ním setkala poprvé, v lese, bylo světlo.
Obezřetně jsem kráčela k místu, kde mě srazil na zem. V okamžiku, kdy jsem tam došla, přeběhl mnou pocit, že mě někdo sleduje. Otočila jsem se kolem dokola, ale nikoho neviděla. Hlasitě jsem vykřikla, když cestou, která protínala uličku, na které jsem stála, projelo auto.
Chvíli jsem se vydýchávala, ale pak jsem se usmála nad hloupostí celé této situace. Sevřela jsem v dlani slzný plyn a podívala se na zem. Temná skvrna od krve, která mi včera tekla z ruky, byla téměř neviditelná. Ale byla tam, jako neklamný důkaz, a ve mně se vznítil vztek.
Když jsem nastoupila do auta, dostala jsem nápad a v náhlé rozhodnosti jsem vycouvala a tentokrát jela na jisto. U policejní stanice jsem byla během pár minut. Nejspíš by mi to trvalo déle, kdyby mi táta každé léto nepřipomínal, jak se tam dostanu snad odkudkoliv, kde bych se mohla ztratit.
Zaparkovala jsem na zákazu, což bylo vzhledem k tomu, že jsem stála přímo před policejní stanicí dost odvážné, ale řekla jsem si, že radši zaplatím pokutu, než abych tam kroužila a hledala volné místo jako pitomec.
Vstoupila jsem dovnitř a začala se rozhlížet okolo, byla jsem jedna z těch bezproblémových dětí, které ještě nikdy nebyly na policejní stanici. Zrovna teď mi to ale nepřipadalo jako výhoda a chvilku mi trvalo, než jsem se rozhodla kam zkusím jít na první pokus.
Vyšla jsem do jedné chodby, kde jsem téměř okamžitě narazila na policistu, který šel opačným směrem. Zeptala jsem se ho, kde bych našla strážníka, který se zabýval mým případem a on mi řekl, že mě k němu zavede.
Tiše jsem zaklepala na dveře a po pobídnutí vešla dovnitř. Za malým stolem seděl velký policista, který právě upíjel kafe. Když mě viděl, zatvářil se překvapeně.
"Ehm, dobrý den, jmenuji se Lily Miltnová." Věděla jsem, že je zbytečné představovat se, protože bylo naprosto jasné, že si mě pamatoval, ale nevěděla jsem, co mám říct.
"Dobrý den, posaďte se, prosím." Odpověděl mi a odložil hrnek na stůl, kde bych nevěřila, že najde ještě kousek místa. Povalovaly se tam spisy, složky a samostatné papíry a bylo zřetelné, že místo pořádku tam vládnul chaos.
"Vzpomněla jste si snad na něco?" Zeptal se a zkoumavě mě pozoroval. Nervózně jsem se ošila a rozhodla jsem se přejít rovnou k věci.
"Vlastně jsem se přišla zeptat na Seb.. tedy toho kluka který mě přivezl do nemocnice. Já… myslím že si u mě něco zapomněl a já bych mu to chtěla vrátit ale nevím jak ho mám zkontaktovat." Spílala jsem si, že už podruhé s ním mluvím, aniž bych se na to připravila. Kdybych nebyla hloupá, vymyslela bych si nějakou výmluvu. Takhle jsem koktala a mě samotné to znělo nepřesvědčivě.
Strážník se na mě překvapeně podíval a já si všimla, jak mu cukají koutky. "Rád bych vám pomohl, ale neměli jsme zapotřebí brát si jeho adresu, výpověď nám podal a poté jsme ho propustili." Úžasem jsem otevřela pusu, ale pak jsem si všimla, že mu utekly oči doleva- jasný příznak toho, že lže.
"Ale jak jste mohli vědět, že to nebyl on kdo mě napadl?" Vypadalo to, že jsem policistu doopravdy zaskočila. Chvíli se na mě zamračeně díval a poté promluvil.
"Je mi líto, ale jsou to důvěrné informace, které vám nemohu sdělit, jak telefonní číslo, tak adresu." Trefa! Měla jsem pocit, že se začnu usmívat, ale to mě přešlo, když jsem si uvědomila že mi to stejně neřekne. Přemýšlela jsem, co udělat a očima bezmocně těkala po jeho neuspořádaném stole. Oči se mi zastavily na složce s mým jménem, v tu chvíli mi mozek začínal utvářet plán.
Vstala jsem ze židle a s poděkováním za čas, který mi věnoval jsem odešla z jeho kanceláře. Jakmile jsem kousek popošla, rozhlédla jsem se jestli mě nikdo nevidí a schovala se do výklenku. Tam jsem se rozhodla čekat. Minuty se táhly a já jsem začala o mém plánu pochybovat. Bylo dost možné, že odejde a kancelář zamkne, ale pořád jsem se nevzdávala. Asi po dvaceti minutách jsem slyšela otevírání dveří. Následovaly kroky, které se ke mně blížily. Ještě více jsem se přitiskla ke zdi a čekala. Policista prošel tak blízko kolem mě, že jsem mohla cítit, jak z něj táhne cigaretový kouř. Musela jsem se hodně ovládat, abych se nerozkašlala. Jakmile zašel za roh, vyběhla jsem a prudce rozrazila jeho dveře. Byly odemčené, přesně tak jak jsem očekávala. Kýženou složku jsem našla okamžitě, ale zasekla jsem se, když jsem uviděla, jak je tlustá.
Začala jsem se jimi probírat a každou chvíli se nervózně ohlížela po dveřích. Nevěděla jsem, kam odešel, ale mohl být každou chvíli zpátky. Cítila jsem pramínek potu, který mi stékal po zádech.
Většina věcí byla psaná na stroji, špatně jsem se v tom orientovala. Viděla jsem tam mojí výpověď, která byla ještě více pochybná, než jak jsem si ji pamatovala, různé papíry, v kterých jsem se nevyznala vůbec až jsem nakonec narazila na jeho výpověď. Byla na dvě stránky a hned na první pohled jsem viděla, že je mnohem smysluplnější a přesvědčivější než ta moje.
Když jsem uslyšela otevírání dveří, srdce se mi zastavilo. Pomalu jsem se otočila a pohlédla jsem do tváře policistovi, který vypadal, jako by mu každou chvilkou měla puknout hlava vztekem. Celý zčervenal a sklenici s vodou svíral tak pevně, že mu klouby na rukou zbělely.
"Co…co to…" Řekl tak, že bylo zjevné, jak moc se snažil udržet svůj hlas klidný. V konečném důsledku to ale bylo spíše syčení. Věděla jsem, že jsem ve velkém problému a také jsem věděla, že cokoliv řeknu, bude to ještě horší, vyběhla jsem tedy ven ze dveří a následně i z budovy, aniž bych reagovala na jeho volání.
S potěšením jsem zjistila, že jsem nedostala botu a rychle jsem odjela, než si mého přestupku mohl někdo všimnout.
Teprve když jsem ujela pár bloků, odvážila jsem se z kapsy u kalhot vyndat papír, který jsem ze složky vytrhla v okamžiku, když jsem slyšela blížící se kroky, a očima přejela adresu a telefonní číslo, které bezpochyby patřily Sebastianovi. Široce jsem se usmála a zamířila domů. Dneska toho na mě bylo moc, nehodlala jsem jít do jeh
o domu unavená a nepřipravená. Když jsem po pár minutách dojela domů, táta už tam byl. Na stole jsem viděla prázdný sáček od Mcdonaldu a neměla jsem tedy žádné výčitky svědomí.
A když jsem pokládala hlavu na polštář, věděla jsem, že dnes budu spát klidným spánkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama