__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Druhá kapitola- 4. část

9. ledna 2007 v 20:59 | Lily |  Stín
Dovolila jsem si jediný pohled, abych zjistila, jak se tváří a to co jsem viděla mě překvapilo. Kluk s měděnými vlasy mě zkoumavě pozoroval a tvářil se frustrovaně, dívka vypadala pobaveně a ani se to nesnažila skrývat. Ten, který měl černé vlasy se nedíval na mě. Sledoval toho, který byl příčinou všeho, jak jsem se ujišťovala, a tvářil se nesouhlasně, jako kdyby se na něj za něco zlobil.
"Zůstaneme tady." Oznámil mi černovlasý kluk kamenným hlasem a ani se na mě nepodíval.
"Jak si přejete." Téměř jsem zašeptala a běžela pro nový ubrus a utěrky. Na cestě jsem potkala Terezu, která mi až příliš vehementně nabídla pomoc. Samozřejmě jsem ji neodmítla, i když bych ji nejradši praštila za to, jak celou cestu mluvila o kráse těch dvou.
Zatímco jsem vyměňovala ubrus, neodvážila jsem se znovu pohlédnout do smaragdových očí, které jsem nemohla vypudit z hlavy, ale cítila jsem na sobě jeho upřený pohled.
Kávu, kterou jsem jim slíbila jsem strčila Tereze. Po celý večer byl stůl v rohu její, neměla jsem dost odvahy na to, abych se tam vrátila. Místo toho jsem obsluhovala početnou rodinu, kde bylo skoro nemožné udělat objednávku, protože pokaždé, když jsem si myslela že už si objednává poslední z nich, první si vzpomněl že chtěl něco jiného.
Bylo to ale rozhodně lepší, než se vrátit k nim. Něco mě k nim lákalo, toužila jsem jít k nim a stálo mě velké úsilí neprojít okolo, abych je alespoň jednou zahlédla. Ale důvod, proč jsem to vydržela, proč jsem se celý večer vyhýbala zadní části místnosti byl ten, že jsem si vzpomněla koho mi připomínali. Jejich sněhová pleť, krvavé rty a pronikavé oči, do kterých jsem pohlédla a spoutaly mě, jsem už dnes viděla. Ta podoba s postavou v lese byla nepopsatelná, dnes ráno to nebyl jeden z nich, tím jsem si byla jistá, ale vypadal jako jejich dvojče.
Když jsem skončila, bylo devět večer. Byla jsem unavená, což jsem uvítala, byla totiž dost velká pravděpodobnost, že budu mít bezesný spánek. Z kavárny jsem jela okamžitě domů a na to, že jsem si chtěla koupit terpentýn jsem dočista zapomněla, ale byla jsem přesvědčena, že už by tak jako tak neměli otevřeno.
Domů jsem dojela v pořádku, byla jsem na sebe pyšná. Sice jsem tuhle cestu absolvovala několikrát, ale ještě nikdy ne v noci, kdy se moje vidění rapidně snížilo. Ani nevím jak jsem se dostala do postele, bylo toho na mne dneska moc, nejenom fyzicky, ale i psychicky.
Ještě nikdy v životě se mi žádný kluk nelíbil, alespoň ne tak, abych s ním chtěla mít nějaký jiný vztah než přátelský, takovýhle pokus ale většinou ztroskotal na tom, že přátelství se nezamlouvalo potencionálnímu kamarádovi. Také jsem nikdy neměla kamarádky, proto pro mě nebylo vůbec těžké odejít z rodného města. Nežil tam nikdo, koho bych mohla postrádat, ani nikdo, kdo by postrádal mě. Bylo to tím, že ve společnosti mých vrstevníků jsem se necítila dobře. Nemohla jsem vystát konverzaci, kterou mezi sebou vedli, jako by se jejich jediné problémy omezovaly na to, jestli se jim zlomil nehet a nebo udělal pupínek na nose.
Dokonce ani s tetou, s kterou jsem si byla nyní, po smrti matky nejblíže, jsem si nerozuměla. Jako bychom nikdy nebyly na stejné vlně.
Byla jsem nesmírně vděčná za mou únavu, protože okamžitě jsem ulehla na polštář, nevěděla jsem o sobě, ale o bezesném spánku jsem si mohla nechat leda tak zdát…
Byla jsem uprostřed hlubokého lesa, bylo tam šero, světlo se nedokázalo prodrat skrz husté stromy. Cítila jsem něčí přítomnost, byla přímo hmatatelná. Zběsile jsem se rozhlížela okolo, ale nikoho jsem neviděla. Připadalo mi, že se les okolo mne obemyká čím dál tím víc, věděla jsem, že nedokážu najít cestu ven. Byla jsem uvězněná.
Tento problém ale ztratil na své velikosti, když jsem ho zahlédla. Na tváři měl pokřivený úsměv a mně se odhalil pohled na jeho bílé zuby a zvětšené špičáky. Pleť mu přímo zářila v přítmí lesa a jeho oči… v životě jsem neviděla tak sytou černou.
Toužila jsem se pohnout, toužila jsem utíkat, utíkat daleko od něho, ale nešlo to, stála jsem jako přimražená a pozorovala jeho bezchybný obličej.
Na tváři se mu rozlil široký úsměv, ale to působilo ještě děsivěji. Chtěla jsem něco říct, zeptat se ho, co se děje, co se mnou chce udělat, kdo, nebo spíše co je, možná ho dokonce prosit aby mě nechal jít, ale když jsem otevřela pusu, nevyšel z ní žádný zvuk.
Začala jsem bezmocně těkat očima okolo, když se vydal ke mně. Jeho krok byl plynulý, půvabný a možná až moc rychlý. Během několika sekund byl u mě tak blízko, že bych mohla natáhnout ruku a dotknout se ho, tedy kdybych se mohla hýbat.
"Spi sladce." Dvě slova. Jediná dvě slova, která vyslovil sametovým hlasem, stačila k tomu, aby se mi zrychlil tep. Cítila jsem, jak mi krev pulsuje v hlavě a srdce hlasitě bije.
V tom okamžiku napnul čelist, rukama mi zaklonil hlavu a rty přitiskl na mojí krční tepnu. Když jsem ucítila zuby, ostré jako břitva, jak se zakusují do mého krku, začala jsem křičet.
Probudila jsem se s trhnutím. Slyšela jsem zběsilý jekot a uvědomila jsem si, že stále křičím. Přerývavě jsem dýchala a ruce mi svíraly krk, na kterém nebylo ani škrábnutí. Chvíli jsem jen seděla, musela jsem si urovnat myšlenky. Ještě nikdy v životě jsem neměla tak živý sen, jako bych ještě nyní mohla cítit vůni jeho dechu.
Táta naštěstí už nebyl doma, nedokázala jsem si představit, jak bych mu tohle vysvětlovala. Nejspíš by trval na tom, abych šla k psychiatrovi a i když si v poslední době čím dál častěji začínám myslet že ho potřebuji, nikdy v životě bych se nenechala zlanařit, abych tam doopravdy šla.
Oblékla jsem se mechanicky, když jsem sestoupila schody do kuchyně, nasypala jsem si do misky cereálie a zalila je mlékem. Když jsem si ale strčila první lžíci do pusy, uvědomila jsem si že na ně nemám chuť a vysypala je do koše. Cítila jsem se trochu provinile že takhle plýtvám jídlem, ale rychle jsem tento pocit zahnala.
Splnila jsem to, co jsem si umínila. Na parkovišti jsem byla jedna z prvních, ale neměla jsem z toho zdaleka takovou radost, jakou jsem předpokládala. Vlastně jsem to téměř nezaregistrovala, byla jsem příliš zaneprázdněná myšlenkami na můj sen, nebo spíše noční můru.
To, že v mém snu byl muž, kterého jsem viděla včera v lese upír, bylo nejspíše zapříčiněné strachem, který ve mně vzbudil. Přesto mě to ale donutilo rozpomínat o všem, co jsem kdy o upírech četla. Většinu jsem pochytila z hororů, v každém ale byli líčení jinak. Někdy to byli monstra, která se schovávala ve stínech a napadala osamělé lidi, jindy dokonalá stvoření.
Před rokem jsem na téma vampyrismus zpracovávala seminární práci. V knihovně jsem si půjčila mnoho knih, ve kterých jsem chtěla najít potřebné informace. Jedna z knih byla velmi stará, zapomněla jsem její název, ale pamatovala jsem si, že autor byl neznámý. O upírech se tam psalo něco docela jiného, než v ostatních materiálech. Nebyli tam popsaní jako odporná stvoření, vzdáleně podobná lidem, která se přes den schovávala do rakví, bála se křížů a měla alergii na česnek a stříbro.
Podle knihy byli upíři nadpozemsky krásní, každá jejich část k nim lidi vábila, jejich podoba, hlas, dokonce i vůně. Bylo tam ale také něco, co mě přimělo vůbec přemýšlet o té možnosti, že jsem potkala upíra. V malé, polorozpadlé knize se psalo, že upíři dokážou omámit mysl, dokážou vám vnuknout myšlenku, kterou později pokládáte za svou, manipulovat s vámi.
Spílala jsem si za to, že jsem knihu nečetla pozorněji, kdybych si jen pamatovala více, kdybych si pamatovala její jméno…
Uvědomovala jsem si, že se začínám chovat iracionálně. Pevný hlas v hlavě mi říkal, že tohle všechno je absurdní, měla bych vylézt z auta, jít do školy a všechny tyhle myšlenky nechat za sebou. Ale nemohla jsem, nedokázala jsem zapomenout na sílu jeho očí, na tu bezmocnost, kterou jsem cítila… Nejvíce důležitý důvod, proč jsem neposlechla nejspíš poslední známku mého zdravého myšlení ale byl ten, že jsem věděla, že to nebylo naposledy, co jsem se s tím přízrakem setkala.
Celým dnem jsem proplula jako ve snech, několikrát, když na mě Tereza mluvila, musela do mě vrazit, abych jí věnovala pozornost. Nicméně jsme se dohodly, že po škole pojedeme znovu spolu do Caffetterie.
V okamžiku kdy zazvonilo na poslední hodinu, vyskočila jsem hbitě ze židle a sbírala si všechny možné učebnice. Tereza mě podezřívavě sledovala, až do teď jsem všechno vykonávala pomalu a monotónně. Sama jsem nevěděla, proč do kavárny tak spěchám a dokonce se tam těším. Odmítala jsem si připustit, že by to mělo byť sebemenší souvislost s klukem s bronzovými vlasy. Takováhle možnost by mohla přicházet v úvahu u normálních dívek, třeba jako je Tereza, ale ne u mě, tím jsem si byla naprosto jistá. Prostě jsem se těšila na to, až si vydělám peníze a také, že nebudu mít možnost příliš myslet, čehož jsem měla přespříliš předchozích šest hodin. Tak.
Podezírala jsem Terezu, že každý pohyb vykonává naschvál pomalu, aby mě rozzuřila. Byla dobrá herečka, ale nedokázala skrýt potěšení nad tím, jak jsem byla čím dál více nervóznější, zatímco dobrých deset minut hledala klíčky od šatny.
"Dej to sem!" Vyštěkla jsem na ni a sebrala ji z ruky tašku po tom, co ji potřetí prohledala. Hned v druhé kapse, kterou jsem otevřela se skvěl malý klíček s číslem, které odpovídalo nápisu na dvířkách její skříňky. Tereza se zatvářila rádoby překvapeně ale ve skutečnosti nepříliš úspěšně skrývala smích. Tahle holka mě vytáčela k šílenství, ale kdo ne?
Za malou chvilku jsme už seděly v Berušce a uháněly, nebo spíše popojížděly na světlech do práce. Byla jsem nervózní, poznala jsem to podle toho, jak křečovitě jsem svírala volant. Když jsem si to uvědomila, trochu jsem povolila sevření, ale po chvíli jsem ho znovu držela tak pevně, že mi klouby zbělely.
Desetiminutová cesta do práce dnes trvala minut osm, mohla jsem děkovat bohu, že jsem nenarazila na žádnou hlídku. V době, kdy jsem nestála na semaforech, jsem o hodně překračovala nejvyšší povolenou rychlost. Nejspíš jsem byla paranoidní, ale nepřestala jsem podezírat Terezu, že každý pohyb protahuje jenom proto, aby mě naštvala. Prudce jsem zatřásla hlavou a snažila se nedávat najevo mojí čím dál více se stupňující nervozitu, zatímco telefonovala v autě, takže jsem ho nemohla zamknout a jít dovnitř.
Když konečně domluvila-nevěděla jsem s kým ten hovor vedla a ani mě to nezajímalo, ale připadal mi moc dlouhý na to, aby to byl jeden z rodičů- vyhnala jsem ji z auta, neohrabaně zamknula a vykročila jsem ke vchodu do útulné kavárny.
Vevnitř bylo příjemné teplo, trochu jsem se uvolnila, když jsem ze sebe shodila několik vrstev a oblékla si na sebe černé, vkusné kalhoty s puky a bílou hedvábnou halenku, u které mě nesmírně mrzelo, že jsem ji nesměla vynést skrz dveře Caffetterie. Rozhodla jsem se, že si v poslední době budu muset podobnou koupit, možná až dostanu výplatu.
Když jsem vykročila z místnosti, kde jsem se převlékala, Tereza, která ještě nebyla převlečená a nejspíš si s tím nedělala těžkou hlavu, se s někým vybavovala na baru, byl to vysoký muž, který vypadal na třicet, ale nedalo se to přesně odhadnout. Odbarvené vlasy a vypracovaná postava mu mohly deset let ubírat, stejně tak jako pět přidávat.
Podle toho, jak se Tereza tvářila jsem poznala, že se usilovně snaží z rozhovoru vykroutit. Nejradši bych jí v tom nechala, ale nějaký zvláštní pocit- Solidarita?- mě donutil ujít vzdálenost několika kroků, postavit se před ně a s autoritou v hlase Tereze oznámit, že jestli do deseti minut nezačne obsluhovat, může se rozloučit s dnešním platem. Ta mi darovala vděčností překypující pohled a zmizela do dveří pro personál.
Naopak muž, který se mi od pohledu protivil se tvářil namíchnutě. Zářivě jsem se na něj usmála a promluvila sladkým hláskem.
"Přejete si něco k pití?"
"Ne." Odpověděl mi stroze a teprve nyní se na mě podíval. Jeho výraz se postupně měnil na spokojený. "I když, možná bych si dal kafe." Jeho hlas zněl úplně jinak, odhadovala jsem, že má být svůdný, ale působil to spíše jako parodie herců ze starých filmů. Když se ke mně naklonil přes bar, instinktivně jsem se odtáhla, byl načichlý potem a cigaretami.
"Jak si přejete." Na tváři jsem vysoukala další z mých úsměvů, ale dokázala jsem odhadnout, že jsem zhnusení na mém obličeji nedokázala úplně zakrýt.
Mladé dvojici, která právě přišla, jsem nesla jejich objednávku. Znenadání se mi zvedl žaludek a já měla pocit, že se každou chvíli pozvracím. Zmateně jsem se podívala na talířek s koláčem v mé ruce a uviděla maliny. Nesnášela jsem je. Rychle jsem jejich koláč položila na stůl, abych přestala cítit tu typickou hřejivou vůni, která ve mně vyvolávala vzpomínky na nešťastný incident, kdy jsem snědla celou misku červivých, zkažených malin.
Co chvíli mi oči zalétaly ke dveřím, ujišťovala jsem se, že je to proto, abych věděla kdo odchází a přichází a měla přehled, koho mám obsluhovat. Čím později ale bylo, začínala jsem být více a více zklamaná.
Něco okolo osmé hodiny se dveře otevřely a dovnitř vešel vysoký kluk s bronzovými vlasy. Zrovna jsem dělala kávu a zahlédla ho v zrcadle, které jsem měla před sebou, neotočila jsem se, ale všimla jsem si, že zašel dozadu. Nejspíš si sednul ke stejnému stolu jako minule. Popadla jsem lístek a i když jsem věděla, že tuhle část má dnes na starosti Marika, vydala jsem za ním.
To je absurdní, pomyslela jsem si když jsem předstoupila před stůl, u kterého zamyšleně seděl. Umínila jsem si, že se mu budu vyhýbat jak jen to bude možné, a teď stojím tady a cudně se usmívám. Nejradši bych si vrazila pár facek, ale bylo pozdě, už mě zaregistroval. Na tak malou chvíli, že jsem si tím nemohla být jistá, jsem na jeho obličeji zahlédla potěšený výraz. Potom ale nasadil nečitelnou masku, kterou si držel i minulý večer.
"Dobrý den, jmenuji se Lil a dnes vás budu obsluhovat, máte nějaké přání?" V normálních případech jsme se nepředstavovali, i když se to od nás očekávalo, většinou jsme tu prostě měli tak narváno, že na nějaké formality nebyl čas.
"Já jsem Sebastian." Sdělil mi s pobaveným výrazem. Jestli to, že jsem se představila já bylo neobvyklé, tak to, že se představil on bylo naprosto nevídané. "Dal bych si jedno capuccino, prosím." Snažila jsem se mu nehledět do očí, prostě neudělat tu samou chybu jako minule a on si toho očividně všimnul.
"S cukrem, nebo bez?" Zeptala jsem se naprosto klidným hlasem, přesně tak, jak jsem si přála. Tiše se uchechtnul, jako by to byl nějaký vtip, kterému rozumí jen on. To už jsem to nevydržela a podívala jsem se mu do obličeje, nutně jsem potřebovala vědět, jak se tváří. Připadalo mi, že vypadá ještě lépe než minule, což mě z jistého důvodu zasmušilo. Když se moje oči setkaly s jeho, znovu jsem ucítila tu samou slabost v kolenou jako minule. Odtrhla jsem od něho pohled dřív, než jsem stačila udělat podobnou hloupost jako předtím. Znovu se tiše zasmál.
"Bez."
Po cestě k baru jsem potkala Mariku, která zmateně hleděla ze mě, na stůl, kde seděl Sebastian.
"Promiň, měla jsem se tě zeptat, mohla bych ho dnes obsluhovat?" Omluvně jsem se usmála.
"Tak si to pamatuj pro příště." Také se usmála, ale v jejích očích bylo rozčilení. Rozhodla jsem se, že to nechám plavat a půjdu udělat kávu. Čím více jsem se vzdalovala od Sebastiana, tím více jsem si začínala uvědomovat, co právě dělám. Od tohohle kluka bych se měla držet co nejdál, nejradši bych kafe znovu podstrčila Marice a nebo Tereze, ale připadala bych si hloupě. Hluboce jsem se nadechla a s horkou kávou, kterou jsem si musela přendávat z ruky do ruky, protože jsem si z nejasného důvodu nevzala tác, jsem se vydala k Sebastianovi.
Když jsem se na něj podívala, připadalo mi to, jako by se nepohnul ani píď, smaragdové oči upíral ven z okna. Prudce se na mě otočil, vypadalo to, jako by vycítil můj pohled.
"Položit a pryč. Položit a pryč." Opakovala jsem si jako svojí mantru a rychlým krokem došla k jeho stolu. Položila jsem kávu před něj a odcházela, když jsem ucítila, jak mě chytil za ruku. V tom okamžiku, jako by námi projela elektrická energie, oba dva jsme ucukli. Vylekaně jsem se na něj otočila, ale on se nedíval na mě. Zamračeně sledoval své ruce.
Když jsem doběhla do kuchyně, potřebovala jsem se vydýchat. Opřela jsem se o stěnu a zavřela oči. V posledních pár dnech jsem se cítila jako Alenka v říši divů, ale celé mi to přišlo příliš děsivé na to, aby to byla pohádka.
Ucítila jsem něčí ruku na svém rameni a okamžitě jsem otevřela oči. Přede mnou stála Miriam a znepokojeně mě sledovala. "Jsi v pořádku?" Zeptala se starostlivě.
"Udělalo se mi špatně, myslíš že by bylo možné abych odešla, samozřejmě to co nejdřív nahradím." Překvapilo mě, s jakým klidem jsem lhala. Ve skutečnosti jsem nevěděla, že to řeknu, dokud to nevyšlo z mých úst.
"Ale samozřejmě, myslíš že se dostaneš sama domů? Mohla bych tě odvézt." Při té představě jsem se zděsila a možná až příliš vehementně jí přesvědčovala, že to zvládnu. Když jsem procházela k východu, stůl u okna byl prázdný, capuccino nedotčené.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vesper vesper | 10. ledna 2007 v 14:52 | Reagovat

Rychle další část, zrovna v tom nejnapínavějčím to utneš. :( Dáš sem další část ještě dnes? Prosím.

2 Ela Ela | 11. ledna 2007 v 16:19 | Reagovat

No, už to začíná být zajímavější.

3 Ela Ela | 11. ledna 2007 v 20:38 | Reagovat

Díky za pokračování, nemůžu se dočkat, až si to přečtu, ale nemohla by si to sem dávat po malých kouskách. Abychom si každou pasáž mohli vychutnat.

4 Lily Lily | 12. ledna 2007 v 17:00 | Reagovat

Ela: Určitě to sem začnu dávat po částech menších, už jenom proto, že za chvíli mi dojde zásoba kapitol, které už mám napsané a bude trvat mnohem delší dobu, než sem vždy přidám další napsanou kapitolu. naštěstí se ale s psaním blížím ke konci knihy, takže by to nemělo být zas tak dramatické. Děkuju za tip:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama