__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Sedmá kapitola- 1. část

13. února 2007 v 13:44 | Lily |  Stín
Hodinovou cestu jsme zvládli za třicet minut. Ani jeden z nás nemluvil. Pořád jsem tak trochu doufala, že se probudím, ale naděje na to se stále zmenšovala. Přemýšlela jsem a nakonec, po zvážení situace, jsem se rozhodla.
Když Sebastian zastavil na letišti, chtěl vystoupit z auta, ale zadržela jsem ho. Netrpělivě se na mě podíval, ale sedl si zpátky.
"Já nikam nepoletím." Řekla jsem tiše.
"Cože? Zbláznila ses? Je to jediná šance.." Zadržela jsem ho mávnutím ruky.
"Když uteču teď, budu utíkat napořád. Víš že to tak je." Položil si hlavu na opěradlo a pevně sevřel víčka. "Vlastně si myslím že je nejlepší doba k tomu, abychom našli upíra, který zabil mojí matku." Sebastian se tvářil nevěřícně.
"To nemůžeš myslet vážně! Bože, zahrávám si s osudem když se tě snažím držet naživu." Nemohl říct nic, co by mě přesvědčilo nastoupit do letadla. Byla jsem rozhodnutá.
"Nemám co ztratit Sebastiane. Nechci celý život utíkat. Ty jsi slíbil, že mi pomůžeš najít vraha mojí matky. Dodrž svoje slovo."
"Nemůžu je nechat aby tě zabili." Jeho hlas byl zoufalý, těkal očima všude okolo a snažil se na něco přijít. "Nastoupíš do toho letadla ať chceš nebo ne." Zaťal čelist a podíval se na mě. V očích měl hrozbu.
"Chceš mě unést?"
"Když to bude nutné. Rozhodnutí je na tobě."
"Já už jsem se rozhodla, Sebastiane. A ty mě nebudeš moct držet věčně. Když nepůjdeš se mnou, půjdu sama. Pochop, můj život je v háji." Po tvářích se mi rozutekly horké slzy, které jsem setřela hřbetem ruky. Možná Sebastian ucítil upřímnost v mém hlase, nebo jen usoudil, že jsem moc hloupá na to, aby se mnou hnul, ale něco se v něm zlomilo.
"Copak ty chceš doopravdy umřít?" Jeho hlas zněl odevzdaně.
"Radši umřu s vědomím, že jsem udělala vše, co jsem mohla, než abych zemřela a uvědomila jsem si, že jsem nic nedokázala." Zašeptala jsem.
"Je to jen jeden z nich Evelyn. Proč ti na něm tolik záleží? Zabil desítky lidí. Tím, že zabiješ jednoho vlka, neochráníš všechny ovce. Jaký to má význam?"
"Pro toho, kdo měl být další, to význam má. Byla to moje matka Sebastiane, nezasloužila si zemřít."
Nějakou dobu mlčel a potom promluvil pevným hlasem. "Tím, že bychom odletěli, by se nic nezměnilo. Máme tu možná větší šanci, než někde jinde. Znám to tu, mám tu známé, kteří mi pomohou. Za normálních okolností bych se o něj postaral sám, protože je to příliš nebezpečné. Ale teď tě nemůžu nechat samotnou. Půjdeš tedy se mnou. Udělám to, co chceš, ale jen pod jednou podmínkou. Budeš poslouchat každé mé slovo. Nebudeš se ptát proč, prostě poslechneš. Cokoliv, co ti řeknu, rozumíš?" Znělo to jako příkazy důstojníka. Jen jsem přikývla a sledovala, jak za oknem ubíhá cesta po tom, co Sebastian otočil klíčkem v zapalování a vjel na dálnici.
Jeli jsme jen pár minut. Sebastian zastavil u malého hotelu vedle silnice. Zaplatil jeden pokoj a převzal klíčky, které mu starý recepční podal. Byla tam jen jedna postel. Samozřejmě.
Uvědomila jsem si, že poslední jídlo, které jsem měla, byla snídaně a zmínila se o tom Sebastianovi. Ten odešel a vrátil se za pár minut s talířem plným těstovin. Vděčně jsem začala jíst a za malou chvíli vyprázdnila veškerý obsah porcelánového talíře.
Neměla jsem žádné oblečení, a tak jsem se svlékla do spodního prádla a v něm vlezla pod peřinu. Sebastian byl vychovaně otočený, dokud jsem nebyla přikrytá po bradu. Přisunul křeslo před dveře a sedl si do něj.
Myslela jsem, že neusnu, ale byla jsem příliš unavená. Upadla jsem do bezvědomí téměř v okamžiku, kdy jsem si položila hlavu na polštář.
Když jsem se probudila, za okny byla stále tma. Rozhlédla jsem se po pokoji a s hrůzou zjistila, že jsem sama. Oblékla jsem se a zkusila zabrat za dveře, ale nepovolily. Byla jsem zamčená zvenčí.
Sedla jsem si na postel a čekala. Po chvíli jsem vstala, přistoupila k oknu, odhrnula záclonu a zírala ven. Viděla jsem na silnici. Krásný, bílý sníh tam byl rozježděný a stala se z něj nahnědlá břečka. S lítostí jsem to pozorovala a netrpělivě čekala, až zahlédnu červenou Berušku. Připadalo mi to jako věčnost, ale podle budíku na nočním stolku to byla půl hodina, kdy se Sebastian objevil. V rukou měl tašky a pečlivě za sebou zamkl, hned jak vstoupil do dveří.
"Kde jsi byl?" Vyhrkla jsem, když jsem ho uviděla. Nepodařilo se mi dost dobře skrýt úlevu nad tím, že se vrátil.
"Musel jsem obstarat nějaké věci. Spala jsi." Zamumlal a hodil mi jednu z cestovních tašek. Otevřela jsem ji a zjistila, že je plná oblečení. Poděkovala jsem mu a odešla do koupelny, abych se osprchovala.
Překvapilo mě, že mi věci, které nakoupil, perfektně seděly. Oblékla jsem si tmavě modré džíny, červené tričko a černý svetr. Všechno bylo značkové. Přemýšlela jsem, kde na to vzal dost peněz, ale neptala jsem se ho.
Když jsem vystoupila z koupelny, všimla jsem si, že na posteli ležel podnos se snídaní. Sebastian stál u okna s někým telefonoval. Když mě zahlédnul, hovor ukončil a mobil si strčil do kapsy.
Sedla jsem si na postel a ukousla si suchého rohlíku. Sebastiana jsem nespouštěla z očí. Díval se z okna a na tváři měl ustaraný výraz. Přemýšlela jsem, kdy jsem ho naposledy viděla smát se a uvědomila jsem si, že to bylo ještě včera.
"Musím zavolat tátovi." Zahuhlala jsem s plnou pusou. Uvažovala jsem, jestli mi rozuměl, protože neodpovídal. "Sebastiane? Slyšel jsi mě?"
"Nevím jestli to je bezpečné." Zamumlal a dál se díval z okna.
"Jde po mně tvoje zhrzená milenka, která je náhodou nejvyšší upírka a stojí za ní zbytek města, teď mi řekni, co je bezpečné. Dej sem ten telefon." Vstala jsem z postele, přešla k němu blíže a natáhla ruku.
Sebastian se na mě teprve nyní otočil. V očích se mu na chvilku mihlo pobavení a k mé radosti sáhl do kapsy, aby mi podal mobil.
"Když jsem ti včera říkal, že všechno snášíš až moc dobře, trochu jsem to chápal. Teď ti ale nerozumím, neměla by jsi upadnout do šoku, třást se a vzlykat nebo podobně?"
"Pořád doufám, že na tohle všechno budu mít dost času, až s tím skoncujeme." Usmála jsem se na něj a vyškubla mu telefon.
"Já také." Pokusil o úsměv, ale byla to jen slabá náhražka úsměvů, které jsem u něj viděla dříve. Ty dokázaly rozzářit celý pokoj, zatímco tento ho ještě více potemněl. Zamračila jsem se a svojí pozornost upřela na telefon.
Nejdříve jsem zkusila číslo domů, ale podle očekávání to táta nebral. Otevřela jsem dveře na chodbu a zašla za roh. Nechtěla jsem, aby Sebastian poslouchal. Tam jsem vytočila číslo do práce.
Po pátém zazvonění se ozval povědomý hlas. "Haló." Táta zněl unaveně a zoufale. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, jaké pro něj bylo, když jsem se v noci nevrátila.
"Ahoj tati." Ozvala jsem se váhavě a přemýšlela, co říct. Zavolat mu bez toho, abych si vymyslela nějakou přijatelnou výmluvu, byla chyba.
"Evelyne? Jsi to ty? Co se stalo, kde jsi?" Táta okamžitě ožil. Začala jsem si kousat nehet na malíčku.
"Promiň že jsem se ti tati neozvala. Na několik týdnů budu bydlet s Alicí, ano?" Zírala jsem do protější stěny, která byla stejná jako ta, o kterou jsem se opírala. Hledala jsem skryté obrazce v zelené změti, která tam panovala.
Na chvíli se překvapeně odmlčel. "Jestli je to kvůli naší hádce…" Jeho hlas zněl ustaraně.
"Ne tati, věř mi, nemá to s tím nic společného. Jenom, Alici matky…odchod hodně rozlítostnil a já nechci, aby tam byla sama. Neboj se, vše je v pořádku." Nenáviděla jsem lhaní mu, ale jinak to nešlo. Věděla jsem, že nebude Alici volat, aby si to ověřil. Na to byl jejich spor moc zažitý. Můj nehet na malíčku se začal povážlivě zkracovat.
"Nemáš nějaké problémy? Víš přeci, že mi můžeš říct všechno." Táta zněl nevěřícně. Ani jsem se mu nedivila. Ale nemohla jsem mu říct nic z toho, co mě trápilo. Nevěřil by mi a přineslo by mu to jedině problémy. Tak ráda bych s ním směnila a žila v té sladké nevědomosti.
"Jsem v pořádku, vážně tati. Věř mi. Musím jít, mám tě ráda." Zaklapla jsem telefon a sjela na podlahu.
Právě jsem si uvědomila, že jsem nemluvila pravdu. Nemám co ztratit, to bylo to, co jsem Sebastianovi řekla. Ale já jsem měla co ztratit. Existovala možnost, že už nikdy neuvidím svého tátu, Alici nebo Pampelišku, kterou jsem si zamilovala více než jsem tušila.
Přitáhla jsem si kolena k bradě a snažila se se s tímsrovnat . Ale copak to vůbec šlo? Jako bych toho už neztratila příliš. Teď to navíc vypadalo, že ztratím i to poslední, co mi mohlo zbýt. Můj život.
Ze dveří kousek ode mě vyšla starší, tlustá žena. Změřila si mě pohrdavým pohledem a široce mě obešla, aby mi dala najevo mou podřazenost. Uvědomila jsem si, že se mi po tvářích kutálejí horké slzy a setřela si je rychlým pohybem ruky.
Opřela jsem se o zeď a vrávoravě stala. Otočila jsem se, abych se vrátila do pokoje, a zachytila pohyb. Byla jsem si jistá, že jsem zahlédla třpyt bronzových vlasů.
Pozoroval mě Sebastian? Kdyby ano, připustil by, abych ho takhle hloupě přistihla? To nevím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anna Anna | 14. února 2007 v 19:47 | Reagovat

Napínavý :-) Kdy bude pokračování ?

2 Lily Lily | 15. února 2007 v 18:56 | Reagovat

Anna: nejspíš zítra, ale nevím, přijde mi, že si to stejně už skoro nikdo nečte, jsem to sem dala už v úterý a napsala si jenom ty :(

3 Lenullika Lenullika | Web | 16. února 2007 v 13:30 | Reagovat

Ale čte - minimálně já jo, a je to fakt skvělý! Moc se těším na pokračování.... Snad se už brzo dočkám ;P

PS Piš dál, seš šikovná děvčica, co má talent :)

4 Antionette Antionette | Web | 24. července 2007 v 12:06 | Reagovat

hustý

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama