__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Sedmá kapitola- 2. část

16. února 2007 v 18:40 | Lily |  Stín
Pomalu jsem se přiblížila ke dveřím pokoje a tiše je otevřela. Sebastian seděl na židli před televizí a zvedl hlavu, když jsem vstoupila. Nevypadal, jako by mě právě špehoval, ale věděla jsem, že by to dokázal dost dobře zakrýt.
Podala jsem mu telefon a sedla si na kraj postele. Pozorovala jsem ho a on mi můj pohled opětoval. Po pár sekundách vypnul televizi a natočil se ke mně.
"Kam teď půjdeme?" Přitáhla jsem si nohy nahoru.
"Počkáme tu ještě pár hodin na Anetu, která přinese zprávy." Jeho hlas byl jemnější, než předtím, a tak jsem si začínala být více jistá tím, že mě sledoval. Podívala jsem se stranou.
"To s ní si mluvil?"
"Ano, pomůže nám." Překvapeně jsem se na něj otočila. Sebastian si mě zvláštně prohlížel.
"Půjde doopravdy s námi? Mike půjde taky?" Snažila jsem se zakrýt, jak moc bych si přála, aby Mike nešel, ale moc dobře se mi to nepovedlo.
"Jen Aneta, Mike nám bude předávat informace o dalších rozkazech Nejvyšší."
"Dobrá, máme tedy nějaký čas." Sebastian se zatvářil nechápavě. Asi přemýšlel, proč se mi rty zkroutily do bezděčného úsměvu. "Samozřejmě mám ještě pár otázek."
"Samozřejmě." Znovu se zatvářil obezřetně, to mě překvapilo. Myslela jsem, že před sebou už nemáme tajnosti.
"Jaká zvířata lovíš?" Zeptala jsem se na první věc, která mě napadla. Sebastian na malý okamžik vypadal zaskočeně, ale potom se usmál.
"Opravdu to chceš slyšet?" Zvedl obočí natočil hlavu na stranu.
"Jistě. Neměla bych?" Nechápavě jsem se zamračila.
"Stále si kladu otázku, kdy už toho všeho na tebe bude moc, ale ty vypadáš uvolněně po každé mé odpovědi." Jeho hlas byl obviňující, ale v jistém smyslu obdivný.
"Chci toho o tobě vědět co nejvíc." Zašeptala jsem a sklopila pohled.
Sebastian chvíli mlčel, potom promluvil chraplavým hlasem. "Většinou lovím to, čeho je přemnoženo, musíme udržovat rovnováhu. Nejraději mám ale rysa"
"Jak často?"
"Myslím, že teď to pro mě už začíná být nebezpečné. Chtěl bych tě o něco poprosit."
"Jistě, cokoliv." Vzhlédla jsem a střetla se s jeho pohledem. Jeho oči byly zamlžené a čelist měl zatnutou.
"Nepřibližuj se teď ke mně moc blízko. Hned jak dorazí Aneta, půjdu lovit. Myslím si, že se ovládám, ale nechci si zahrávat s katastrofou." Zatřásl hlavou a jeho oči byly zase normální.
"Dobře." Zašeptala jsem a sedla si na vzdálenější konec postele. Sebastian se smutně usmál. "Tak mi tedy řekni, proč někteří upíři zabíjejí lidi a jiní ne."
"Zabíjet lidi" bleskl po mně pohledem, aby se ujistil že ještě stále nejsem v šoku, "je naše přirozenost. Jde jen o to, jak moc zůstane proměněný upír člověkem. Existují i "čistokrevní" upíři, nebo si tak alespoň říkají. Ti se tak narodili. Neznám jediného, který by se živil zvířaty."
"Takže zvířata nestačí?" Zeptala jsem se tiše.
"Stačí to k tomu, abychom mohli odolat lidské krvi." Smutně se usmál. "Víš, záleží jen na tom, co je pro upíra důležitější. Na jedné straně je obrovská touha po lidské krvi a na druhé svědomí. Nikdy jsem si tak docela neodpustil tu dobu, kdy jsem žil s Nejvyšší."
"Ale změnil ses." Snažila jsem se vymazat z jeho tváře smutek, ale nepovedlo se mi to.
"Když je někdo čerstvě proměněný, chvíli trvá, než si uvědomí, kdo doopravdy je. Je to jakoby na chvíli ztratil osobnost. Není to u všech, ale mně se to stalo. Je to chabé ospravedlnění a nedělá mě to menší stvůrou, ale kdybych neměl ani toto, nemohl bych se sebou žít." Podíval se k oknu a já jsem si ho tak mohla nepozorovaně prohlížet.
"Nemyslím si, že jsi stvůra. Snažíš se, to stačí." Sebastian se na mě překvapeně otočil.
"Ty mě neodsuzuješ?" V tu chvíli mi poprvé od té doby, kdy jsem ho znala připadal zranitelný. Chtěla jsem se k němu přiblížit, ale vzpomněla jsem si na to, o co mě žádal a zůstala sedět tam, kde jsem byla.
"Všichni dělají chyby. Ty se je snažíš napravit. Nejsi zlý, vím to." Podívala jsem se do jeho nádherných smaragdových očí, aby se mohl přesvědčit o tom, že mluvím vážně.
"Děkuji." Byl udivený. "Víš, bál jsem se ti říct o tom. Bál jsem se tvojí reakce. Teď jsem rád. Vždy to bude temné období mého života, na které nikdy nezapomenu, ale teď, když jsi mi odpustila ty, říkám si, že bych si mohl sám odpustit."
Usmála jsem se na něj. Byla jsem ráda, že nelitoval svojí upřímnosti. "Řekni mi, jak můžeš studovat medicínu? Není to nebezpečné, tak krev.."
"Je to těžké, někdy složitější než jindy. Ale za ta léta jsem začal být na krev svým způsobem imunní." Vstal z křesla a přistoupil k oknu.
"Jak to myslíš, to, že někdy je to složitější než jindy?"
Sebastian se na mě otočil a zatvářil se podivně. "Každý člověk je pro upíra jinak přitažlivý. Čím je člověk starší, je jeho vůně méně omamná. Ty voníš... neodolatelně."
Vzpomněla si na Norova slova. "V té uličce, když jsi mě zachránil, mi Nor říkal, že voním lahodně. Proč mě chtěl Sebastiane zabít? Bylo to jen kvůli tomu?"
V Sebastianově tváři se zračila zlost. "Když tě poprvé uviděl, mohlo to být kvůli tomu. Ale potom už šlo jen o to, abys mu neutekla. Upíři se těžce smiřují s prohrou, zvláště ti v jeho postavení. Tím, že jsem ho zabil jsem na sebe strhnul pozornost Nejvyšší. Neměl jsem to dělat, nechala by tě tak možná být."
"Dělal si co jsi mohl Sebastiane, přestaň se konečně obviňovat ze všeho, co se okolo tebe děje. Bez tebe už bych tu dávno nebyla." Sebastian se na mě nedíval. Jeho výraz byl pochybovačný. "Nic z toho není tvoje vina a i přes všechny okolnosti, které nejsou zrovna šťastné, bych nikde nebyla radši než tady, s tebou." Nikdy jsem neuměla lhát a v okamžiku, kdy jsem to vyslovila, věděla jsem, že je to pravda. Ve strachu, že jsem prozradila moc, jsem vstala z postele a odešla do koupelny.
Když jsem se ve dveřích otočila, před tím, než jsem zavřela, uviděla jsem Sebastianův podivný pohled, kterým mě doprovázel. Někdy jsem si připadala, jako bych mu také nebyla lhostejná, ale nemohla jsem si tím být jistá. Avšak to, že jsem mu neřekla pravdu nebyl strach z odmítnutí. Copak bych doopravdy mohla randit s upírem? Sledovat, jak roky ubíhají a já stárnu, zatímco on zůstává krásný, navždy mladý?
Náš vztah by neměl budoucnost, takhle jsem mohla alespoň krást chvíle s ním a nemyslet na budoucnost, která nevypadala nijak růžově. Hledání vraha mojí matky, to byla moje priorita. Důvod, proč žít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 markéta markéta | 17. února 2007 v 20:50 | Reagovat

super!!! kdy sem dáš další?

2 Anna Anna | 17. února 2007 v 23:19 | Reagovat

Je to čím dál lepší, kdy bude pokráčo?

3 Emila Emila | 18. února 2007 v 0:31 | Reagovat

Kdo je vlastně Sebastian

4 Emila Emila | 18. února 2007 v 0:32 | Reagovat

?

5 Emila Emila | 18. února 2007 v 0:35 | Reagovat

Já nevím jak vy ale já teda nechápu o čem to vlastně celý je. No prostě blbost

6 Anna Anna | 18. února 2007 v 11:07 | Reagovat

Emila: Tak to nevim, proč to nechápeš- buď si to nečetla celý nebo možná to bude Tvým IQ.

7 Lenullika Lenullika | Web | 19. února 2007 v 16:44 | Reagovat

Jsem napnuta jak spagat ;) Dalsi dil bude brzo??? Prosiim, prosiim, smutne koukam........ =))

8 Lily Lily | 20. února 2007 v 8:44 | Reagovat

Jestli to sem nedám už dnes, tak určitě zítra :)

9 Zuzka Zuzka | 20. února 2007 v 20:03 | Reagovat

To snad ne, už za se ta Emila. Ale zpátky ke kapitole, je fakt skvělá. Jde ti to čím dál tím líp. Už se těším na pokračování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama