__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Sedmá kapitola- 3. část

20. února 2007 v 18:10 | Lily |  Stín
Vzpomněla jsem si na Anetu a Mika, mezi kterými bylo přímo hmatatelné pouto. Jako by se čas zastavil pokaždé, když se na sebe podívají. Ale Aneta byla upírka. Já ne. Nechtěla jsem vědět, jak se člověk může stát upírem. Nikdy jsem se jím nechtěla stát. A přesto, že jsem jednoho z nich milovala, nemohla jsem přestat nenávidět ostatní. Radši bych umřela, než se stala jedna z nich, i kdybych díky tomu mohla být se Sebastianem.
Stoupla jsem si před zrcadlo a podívala se na svůj odraz. Změnil se. Pod očima jsem měla nemizící, tmavé kruhy, pleť byla ještě bledší, než kdy jindy. Málem jsem se vyrovnala Sebastianovi. Oči jsem ale měla živější než dřív, roztěkané a zářivé. Napustila jsem si do dlaní studenou vodu a vychrstla si jí na obličej. Utřela jsem se ručníkem a měla jsem ve tváři alespoň nějakou barvu, i když jen dočasně.
Vešla jsem do pokoje a pohlédla na Sebastiana. Za dobu, kterou jsem strávila v koupelně se ani nepohnul, seděl přesně tak, jako když jsem odcházela.
"Kolik je hodin?" Zeptala jsem si ho potom co jsem si sedla na postel, možná jenom proto, abych upoutala jeho pozornost.
"Copak na to záleží?" Pokrčil rameny a ukázal na budík. Jistě, zapomněla jsem.
"Proč na tom nezáleží?" Dále jsem se snažila rozvést nějakou konverzaci, abych nebyla tak nervózní.
"Nevadí mi ticho." Zabručel a vstal, aby se podíval z okna. Povzdychla jsem si, položila nohy na postel a přikryla se dekou. Když jsem začala usínat, uslyšela jsem otevírání dveří. Víčka jsem však měla příliš těžká, než abych se podívala kdo to je. Vzápětí se ozvaly tiché hlasy, ale nerozuměla jsem jim. Už jsem spala.
Slyšela jsem krásný hlas, který mě volal jménem. Po chvíli se mnou někdo zatřásl. Vyplašeně jsem otevřela oči a mžourala do tmy, abych zjistila, kdo sedí vedle mě na posteli. Byl to Sebastian.
"Vstávej Evelyne, odcházíme." Šeptal naléhavě a dál se mnou třásl. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem a co tam dělám.
"Proč, co se děje?" Protestovala jsem ospale. Sebastian mě vzal za ruku a bez námahy vytáhl z postele a postavil na nohy. Překvapeně jsem zamrkala, ale on už mě táhl ven. Otevřel mi dveře od svého mercedesu a zase je za mnou zabouchl, když jsem tam vlezla. V okamžiku se ocitl na předním sedadle.
Z místa spolujezdce se na mě otočila Aneta a přátelsky se usmála. "Ahoj Lily." Neodpověděla jsem, ještě stále jsem nebyla tak docela probuzená a než mě napadlo odpovědět, otočila se Aneta zpátky na cestu před sebe.
Jeli jsme po rychlostní silnici na západ. Za pár minut jsem poznala, že se blížíme k městu, kde bydlí teta.
"Kam jedeme?" Přerušila jsem váhavě napjaté ticho, které panovalo uvnitř auta. Aneta bleskla nesouhlasným pohledem po Sebastianovi a znovu se ke mně otočila.
"Jedeme blíže k městu, kde byla zabita tvoje matka. Zkusím tam zjistit, kdo to udělal. Vy zatím někde přespíte, tedy alespoň ty." Pobaveně se zachichotala. "Nechápu jak to můžeš se Sebastianem vydržet. Je to takový bručoun." Ze Sebastianovo hrudi se ozvalo slabé zavrčení a Aneta se na mě podívala pohledem typu "vidíš o čem mluvím?". Nevydržela jsem to a rozesmála jsem se.
Musela jsem Anetě dát za pravdu, většinu času nebyl Sebastian v dobrém rozpoložení. Třeba jako teď. Střetla jsem se s jeho pohledem ve zpětném zrcátku.
"Tvůj odraz je vidět v zrcadle!" Prohlásila jsem ohromeně a ukázala na něj prstem. Aneta se Sebastianem vybuchli v takový smích, až jsem se zalekla, jestli Sebastian do něčeho nenarazí. I když jsem byla ráda, že ze Sebastianovo tváře na chvíli zmizely chmury, zamračila jsem se nad tím, že předmětem jejich pobavení jsem já.
Znovu jsem se na něj podívala do zpětného zrcátka a tentokrát nebyla přistižena. Soustředil se na silnici před sebou. Sledovala jsem jeho obličej a něco mi přišlo zvláštní. Po chvíli jsem na to přišla.
"Ty jsi byl lovit." Obvinila jsem ho. "Proč jsi mi neřekl, že odcházíš?"
Sebastian se na mě nechápavě otočil, ale okamžitě zase upřel svůj zrak před sebe. "Spala jsi. Byla s tebou Aneta, byla jsi v bezpečí."
"Teď ti nedělalo problémy vzbudit mě." Nesouhlasně jsem zamumlala a zavřela oči, abych se znovu přes zpětné zrcátko nemohla dívat do těch nadlidsky krásných smaragdových očí. Nechtěla jsem znovu usnout a musela jsem se hodně přemáhat. Tiché vrčení motoru a lehké pohupování auta pro mě byly jako ukolébavka.
Ale zvládla jsem to, když jsem ucítila, že auto zastavuje, otevřela jsem znovu oči a rozhlížela se okolo, abych zjistila, kde jsme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Emila Emila | 24. února 2007 v 10:10 | Reagovat

Kdy už sem dáš pokračování? nějak jsem se do toho začetla ale potřebovala bych aby  mi někdo stručně převyprávěl co se tam zatím stalo nechce se mi to číst od začátku

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama