__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Sedmá kapitola- 4. část

25. února 2007 v 17:29 | Lily |  Stín
Auto stálo na malém parkovišti před motelem, který jsem poznávala. Vídala jsem ho pokaždé, když jsem od matky jezdila na prázdniny k tátovi. Byl jen pět minut od města. Sebastian nebyl v autě, a tak jsem se zeptala Anette, kam šel.
"Běžel vám zařídit pokoj, nerad tě moc ukazuje venku." Aneta se ušklíbla. "Musí mu na tobě hodně záležet, ještě nikdy jsem ho neviděla chovat se takhle."
Než jsem se stačila zeptat jak to myslí, nebo si to byť jen srovnat v hlavě, Sebastian otevřel moje dveře. Podívala jsem se na Anette, která už-pro mě nepochopitelně-seděla na místě řidiče a povzbudivě se na mě usmívala a vykročila jsem do chladného dne. Neměla jsem kabát, v tom spěchu jsem byla ráda, že jsem se stačila obout. Jenom jsem doufala v Sebastianovu pohotovost a v mojí paměť, která mi říkala, že jsem kabát na věšáku, kde jsem ho nechala, neviděla při odchodu viset.
"Kdyby ti připadalo cokoliv podezřelé, nevracej se sem, rozumíš? Musíš si být jista, že tě nikdo nesleduje. Zavolej, až to bude bezpečné. Čekáme tu do zítřka devíti hodin přesně." Sebastian dával pokyny Anette a já jsem se mezitím roztřásla zimou.
"Vím co mám dělat Sebastiane." Odpověděla mu podrážděně a s hlasitým skřípěním pneumatik odjela pryč. Sebastian se za ní ještě chvíli znepokojeně díval a potom si, bez jediného pohledu mým směrem, sundal bundu a podal mi jí.
Vděčně jsem si jí nasadila a následovalo ho ke vchodu do motelu. Prohlédla jsem si jeho bundu, která byla příjemně zahřátá a uvědomila si, že jsem nikdy nevěnovala přílišnou pozornost tomu, jak se obléká. Většinou jsem byla příliš zaměstnána okukováním jeho tváře.
Bunda byla černá, sportovní. Podívala jsem se na Sebastiana, který šel ladně vedle mě a zjistila, že má na sobě modré, volné džíny a černé triko, pod kterým se rýsovaly pevné svaly.
"Musí ti být zima." Podotkla jsem.
Sebastian se na mě s úsměvem otočil. Oči mu jiskřily. "Není." Jenom jsem nechápavě zatřásla hlavou a šla za ním, dokud se nezastavil přede dveřmi, na kterých byla oprýskaná cedulka 8B. Sebastian vytáhl klíč, odemkl a galantně mi podržel dveře. Než je za sebou zase zavřel, ostražitě se rozhlédl všude okolo.
Pokoj byl starý, ale slušně zařízený. Povlečení na posteli, která zabírala velikou část místnosti bylo vyprané a zářivě bílé. Na stěnách byla vybledlá zlatá tapeta, zem pokrýval béžový zátěžový koberec. Vedle postele se trůnil malý noční stolek, na kterém stála lampička. Nic jiného tam nebylo. Ani křeslo, radio nebo televize.
Už jsem nebyla ospalá, naspala jsem toho až přespříliš. Otočila jsem se na Sebastiana, abych mu řekla, že umírám hladem, ale nebylo to nutné. Můj žaludek promluvil dříve, než jsem stačila otevřít pusu.
Sebastian se na mě podíval se zvednutým obočím a podal mi tašku, která se objevila v jeho rukou. Postavila jsem ji vedle pokoje a otočila se zpátky na Sebastiana, ale místo, kde ještě před pár vteřinami stál, bylo prázdné. Vykulila jsem oči a rozhlédla se po pokoji, ale byla jsem sama.
Nervózně jsem si sedla na postel a čekala. Po pár vteřinách se otevřely dveře. Sebastian za sebou zase zamknul a sedl si na druhý konec postele.
"Přestaň s tím už." Řekla jsem podrážděně a zkřížila si nohy, abych měla větší pohodlí.
Sebastian se nechápavě zamračil. "S čím?"
"Vždycky si z ničeho nic zmizíš, nevidím tě, ani neslyším odcházet, ale jsi pryč. Chci abys s tím přestal, děsí mě to."
Sebastian vypadal překvapeně. Zkoumavě si mě prohlížel a já jsem ucukla před jeho pohledem. "Omlouvám se ti. Nechci tě děsit." Zašeptal. V jeho hlase byla bolest a já jsem okamžitě litovala mého proslovu.
"Není to tak, že bys mě děsil. Možná mě děsí jen to, že nejsi jako já. Někdy si připadám, jako bys byl…člověk, ale potom uděláš něco takového a znovu mi tím připomeneš, kým jsi." Snažila jsem se mu to vysvětlit, aby z jeho očí zmizela bolest, mohlo tam být rozhořčení, vztek, nenávist, jen ne bolest, ale udělala jsem to jen horší.
"Je to tak lepší. Nikdy nesmíš zapomenout na to, kdo jsem. Jsem pro tebe možná ještě více nebezpečný než ti, před kterými tě chráním. Nezměním se, nikdy." Jeho hlas byl tvrdý a výraz mu zkameněl. Oči ale nemohl změnit. Stále se v nich zračila bolest, ale i podivné odhodlání. Slabě jsem zatřásla hlavou, jako bych tím mohla vytřást i všechny myšlenky, které se v mé hlavě vířily jako tornádo.
"Nechci mluvit o tomhle, teď to za to nestojí. Nemůžeš mi zkazit náladu, už takhle ji mám špatnou. Nech si to pro chvíli, kdy budu zářit." Zamumlala jsem a položila se na postel tak, že jsem ležela.
Zírala jsem do stropu a v prasklinách hledala obrazy, které tam nebyly. Sebastian mlčel a já jsem toužila vidět, jak se tváří, ale nechtěla jsem se na něj podívat. bála jsem se, že znovu uvidím tu bolest v jeho očích, která mě trýznila.
Uplynulo několik minut a já jsem přemýšlela, jestli tam Sebastian ještě vůbec je. Kdyby nechtěl, neslyšela bych ho odcházet i přes rozvrzanou postel, na které seděl.
"Dnes nemáš žádné otázky?" Oddychla jsem si, když jsem uslyšela jeho sametový hlas.
"Otravuji tě jimi?" Zamračila jsem se. Vlastně jsem to tušila, ale byla jsem moc zvědavá, než abych zadržela proud otázek pokaždé, když jsem začala.
"Ne." Jeho hlas nebyl vůbec smutný, ani rozzuřený, proto jsem se odvážila zvednout a pohlédnout na něj. Seděl na posteli kousek ode mě, usmíval se a oči měl živé. Zatřásla jsem hlavou nad změnami jeho nálad. "Co to znamenalo?"
"Co? Nevím o čem mluvíš." Nechápavě jsem se zamračila a sledovala jiskry, které vrhaly jeho vlasy v tomto světle.
"Podívala ses na mně a vypadala jsi frustrovaně, proč?" Vypadal doopravdy zvědavě. Zahleděla jsem se do jeho smaragdových očí, které už nebyly normální oči a vyhrkla pravdu.
"Nemůžu si zvyknout na změny tvé nálady. Chvíli jsi rozzlobený, potom smutný a hned na to vypadáš…šťastně." Sebastian se široce usmál. "Ty jsi mě donutil odpovědět ti!" Ukázala jsem na něj prstem a prohlásila obviňujícím hlasem.
"Promiň." Protože se usmíval od ucha k uchu, nebyla jeho omluva tak upřímná, jak by měla být. "Ale ty mi neříkáš pravdu, to nemůžu snést. Musel jsem to vyzkoušet." Ležérně pokrčil rameny a pobaveně pozoroval moje rozhořčení.
"Já ti říkám pravdu." Zasyčela jsem a praštila ho polštářem. "A ty už mi tohle nikdy nedělej!"
Můj útok polštářem pohotově vykryl a chytil mě za zápěstí, takže jsem se rázem ocitla pod ním. Zalapala jsem po dechu a snažila se vykroutit, ale bylo to bezpředmětné. "Pusť mě." Téměř jsem křičela, přesto jsem ale slyšela hlasitý tlukot mého srdce.
Zkoumavě jsem si Sebastiana prohlédla a trochu se uklidnila, když jsem zjistila, že vypadá naprosto uvolněně. Čelist měl povolenou a oči mu hravě jiskřily. Bronzové vlasy se mu rozutekly do všech stran a ve tváři měl alespoň nějakou barvu.
"Jestli mě okamžitě nepustíš tak…" Odmlčela jsem se a přemýšlela, co by pro něj mohl být dostatečný důvod, aby mě nechal jít. Nenapadlo mě ale nic, čím bych mohla vyhrožovat upírovi starému přes sto let.
Sebastian tázavě zvednul obočí a já jsem se znovu začala škubat, abych se dostala z jeho sevření. To jen Sebastiana ještě více pobavilo. "Jsi roztomilá." Zašeptal mi do vlasů. Zatočila se mi hlava z vůně jeho dechu a přestala jsem se svými marnými pokusy o útěk.
"Jestli mě nepustíš, tak už s tebou v životě nepromluvím." Vyhrkla jsem a vyčkávavě na něj hleděla. V tu chvíli se ozvalo klepání na dveře. Ztuhla jsem, ale Sebastian mě jen jako pírko vytáhl do sedu a šel ke dveřím.
Přemýšlela jsem, jestli mě pustil kvůli tomu, co jsem řekla a nebo jen kvůli osobě, která stála za dveřmi. Snažila jsem se zjistit, kdo to je, ale přes Sebastiana jsem neviděla. Za malou chvíli zavřel dveře a mířil ke mně s papírovým sáčkem.
Podal mi ho a já jsem ho zvědavě otevřela. Ovanula mě vůně čerstvého masa a kari. Zajíkla jsem se radostí a začala vytahovat moje oblíbené thajské jídlo. Uvědomila jsem si, že jsem se mu o tom zmínila při naší cestě k Alici. Připadalo mi, jako by od té doby uběhlo mnohem více času, než pár dní.
Nenasytně jsem do sebe soukala kousky masa se zeleným hráškem a když jsem se podívala na Sebastiana, zjistila jsem, že mě pobaveně sleduje. Měla jsem plnou pusu, proto jsem se na něj jen tázavě podívala.
"Musíš mít vážně hlad." Dusil v sobě smích, to mě přinutilo trochu zpomalit moje žvýkání. "Promiň, už jsem zapomněl jak často musíš jíst." Odložila jsem příbor a polkla.
"To bych ti odpustila, ale neodpustím ti to, že se mi směješ." Jako mávnutím proutku byl jeho výraz znovu vážný. Jenom jeho oči stále jiskřily. "Jsi strašný." Stěžovala jsem si a odhodila prázdný sáček do rohu pokoje.
Sebastian chtěl něco odpovědět, ale potom si vytáhl z kapsy telefon a přiložil ho k uchu dříve, než mohl začít zvonit. Nemluvil, jen poslouchal. Jeho výraz byl ustaraný.
Po chvíli telefon zaklapl, aniž by řekl jediné slovo. "Byla to Anette? Co se děje?" Vyzvídala jsem vzrušeně.
"Našla sídlo. Teď se pokusí dostat k nim blíž a zjistit to. Nebude to jednoduché, upíři jsou většinou samotáři a dávají si velmi dobrý pozor na to, koho k sobě pustí."
Ve jeho tváři jsem viděla obavy. Obavy od Anette. Donutilo mě to zeptat se na něco, nad čím jsem už hodně dlouho přemýšlela.
"Jak jsi vlastně začal žít společně s Anette, Sebastiane?" Nevěnoval mi pozornost, když jsem promluvila, vytrhla jsem ho z jeho myšlenek.
"Je to už hodně dlouho, co žijeme spolu. Mike se k nám připojil teprve nedávno. Anette ho našla právě proměněného, nepamatuje se, kým byl za normálního života, ani kdo ho proměnil. Jí jsem potkal pár let potom, co jsem odešel od Luciany, Nejvyšší. Byla osamělá a ztracená. Přežívala tak, že vysávala bezdomovce. Když jsem ještě žil, měl jsem sestru. Anette mi ji tolik připomínala, nemohl jsem ji tam nechat. Vždycky jsem ji bral jako mojí sestru, kterou taky je, i když ne pokrevně." Sebastian se díval z okna, zabraný ve svých myšlenkách.
"Máš ji hodně rád." Nebyla to otázka. Poznala jsem to z jeho výrazu. Sebastian se na mě překvapeně otočil a lehce se usmál.
Venku se setmělo. Rozsvítila jsem lampičku na nočním stolku a v pokoji se vytvořily stíny. Přetáhla jsem si přes sebe deku a zírala do stropu. Přemýšlela jsem, co budu dělat, až, nebo vůbec jestli se nám podaří najít upíra, který zabil mojí matku. Byla bych doopravdy schopna říct Sebastianovi aby ho zabil? Vražda za vraždu? To mi nepřišlo správné.
Ale na druhou stranu, co jsem mohla udělat? Udat ho policii? Takové řešení nepřicházelo v úvahu. Nemyslím si, že i kdybych jakkoliv dokázala, že zabil mnoho lidí, vydržel by byť jedinou noc ve věznici. Možná by se proměnil v mlhu a protáhl se mřížemi, Sebastian sice tyhle věci popírá, ale mě by to nepřekvapilo.
Měla jsem ho tedy nechat jít a zabíjet další lidi, to také nebylo správné. Je vůbec zabití upíra vražda?
Zvedla jsem pohled k Sebastianovi a zjistila, že se stále dívá z okna. Tvář měl plnou chmur.
"Co se děje Sebastiane? Je něco špatně?" Můj hlas zněl více unaveně, než jsem se cítila, nebo než jsem chtěla být. Nechtěla jsem usnout, nejraději bych nespala nikdy. Napadlo mě, že takovéhle přání by se mi mohlo splnit, ale okamžitě jsem tu myšlenku vyhnala, zděšená nad pouhým faktem, že jsem o tom začala uvažovat.
"Nic se neděje. Nejspíš jde všechno podle plánu." Zamumlal bez toho, aby na mě byť pohlédl.
"Pojď sem Sebastiane." Pro znázornění jsem plácla dlaní na volnou polovinu manželské postele. Sebastian se otočil a překvapeně pozvedl obočí. Uvědomila jsem si, jak to vyznělo a cítila, jak se mi do tváře hrne krev. "Nelíbí se mi, když stojíš u okna a vyhlížíš, je mi pak jasné, že přede mnou něco tajíš. Asi něco špatného. Já prostě nechci přemýšlet nad tím, co to je. Takže pokud mi to nechceš povědět, přestaň mě prosím znervózňovat." Objasnila jsem mu jedním dechem a vyčkávavě na něj hleděla.
Sebastian pomalu přešel místnost a ladně se posadil na nejvzdálenější kout postele. Potom se mi zadíval do tváře a já jsem se znovu začervenala.
"Nedělej to." Zaúpěl a otočil ode mě tvář. Několikrát jsem nechápavě zamrkala a rozhlédla se všude okolo, abych zjistila o čem mluví, nic mě ale nenapadalo.
"Myslím, že nevím o čem mluvíš." Promluvila jsem po několika minutách ticha. Sebastian si povzdychl, několikrát se nadechl a potom obezřetně stočil pohled zpátky ke mně.
"Říkal jsem ti, jak je pro mě těžké… odolat tvojí krvi. Vypadá to, jako bys mi vůbec nepomáhala, spíše naopak."
"Žádné červenání." Zamumlala jsem.
"Sluší ti to, když se červenáš." Usmál se krásným, pokřiveným úsměvem. "Ale lepší bude nedělat to."
"Jako kdybych to mohla nějak ovlivnit!" Cítila jsem, že se mi zavírají víčka, ale nechtěla jsem se tomu podvolit. Bohužel si toho všiml i Sebastian.
"Měla by jsi spát." Sáhl po vypínači lampičky, která vydávala jediné světlo v místnosti, já ho ale zadržela.
"Nechci spát, nejsem unavená."
"No tak, Evelyne, nedělej to dramatické, oba dva víme, že jsi unavená." Jeho hlas byl káravý.
"Já nedělám nic dramatické! Nechci jít spát, neměl bys očekávat že udělám všechno co po mně chceš." Na protest jsem se posadila.
"To je přesně to, co očekávám. Je to to, co jsi slíbila, když jsi mě žádala o pomoc." Jeho hlas byl smířlivý, ale autoritativní.
Vzpomněla jsem si na jeho slova. Udělám to co chceš, ale jen pod jednou podmínkou. Budeš poslouchat každé mé slovo. Nebudeš se ptát proč, prostě poslechneš. Cokoliv, co ti řeknu.
Po chvilce přemýšlení jsem došla k názoru, že bych ho měla poslouchat, i když je mi to nepříjemné. Přeci jenom jsem mu hodně dlužila.
Dřív, než jsem mohla cokoliv udělat, ucítila jsem tlak v mé hlavě. Svaly mi ztuhly a oči se zavřely, nemohla jsem se pohnout. Znovu jsem to cítila. Bylo to horší, než všechny ostatní pocity, jako je bolest, strach, nebo lítost. Nechtěla jsem se znovu cítit tak bezmocná, neschopna ovládat svoje vlastní tělo. Začala jsem panikařit, ale nemohla jsem nic dělat.
Najednou mi to přišlo horší, než jakékoliv pomatení mysli, které jsem kdy od upíra zažila. Cizí mysl tlačila na tu mojí, téměř jsem nebyla schopna normálně uvažovat. Nechtěla jsem odejít, nechtěla jsem otevřít svojí mysl někomu jinému. Někomu, kdo na to nemá právo.
Držela jsem se z posledních sil, byla jsem moc slabá. Tlak v hlavě se zvyšoval a já jsem cítila, že už se dlouho neudržím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bob bob | 25. února 2007 v 18:35 | Reagovat

kdy bude pls další díl?? nebude ještě dneska?? plosím plosím smutně koukám

2 markéta markéta | 25. února 2007 v 19:38 | Reagovat

jo ještě dnes nebo hodně brzy !!

3 Lily Lily | 25. února 2007 v 19:46 | Reagovat

Nejspíš zítra, pokusím se co nejdřív :)

4 bob bob | 25. února 2007 v 20:32 | Reagovat

díky moc:) začíná to fakt skřípat..:) právě jsem přijela z hor a měla jsem co číst, páč jsem byla pryč dva tejdny:) nejlepčí je to fakt číst najednou

5 Lily Lily | 26. února 2007 v 14:07 | Reagovat

To máš pravdu, takhle na části tolik příběh nechytne :(

6 Pavla Pavla | 26. února 2007 v 16:46 | Reagovat

Mhmm, teď nevím. Nemůžu se rozhodnout, jestli se mi to líbí nebo ne. Je to celé takové zmatené a je tam příliš mnoho Stmívání, což mi při čtení hrozně vadí, protože si přesně pamatuji, jaké větičky v té knížce byly použity, a ty potom přímo bijou do očí. Určitě máš talent na psaní, to je nesporné, ale myslím si, že by si to celé měla trochu upravit, ať už jde o stavbu příběhu i ty zpropadené věty. Ale to je můj názor.

7 Lily Lily | 26. února 2007 v 20:28 | Reagovat

jj, jak už jsem psala předtím, až knihu dokončím, celé to budu upravovat a nějaké části přepisovat. Potom sem dám upravenou verzi :)

8 bob bob | 27. února 2007 v 8:45 | Reagovat

i když to má některé části za stmívání je to fakticky zupový...:)) myslim, že to je fajn tak jak to je

9 Antionette Antionette | Web | 24. července 2007 v 12:38 | Reagovat

ú to je zajímavé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama