__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Sedmá kapitola- 5. část

27. února 2007 v 20:07 | Lily |  Stín
Vynaložila jsem svojí poslední sílu, abych pohnula prsty a fungovalo to. Zaryla jsem si nehty do dlaně a tlačila čím dál tím víc.
S úlevou jsem pociťovala, jak bolest začíná vytlačovat tlak v mé hlavě. Po malé chvíli zbyla jen bolest.
Vyděšeně jsem se přikrčila a s vykulenýma očima zírala na Sebastiana, který na mě hleděl podivně. A v tu chvíli jsem si u vědomila, že tu nebyl nikdo cizí, nikdy nebyl. Jen Sebastian. Začala jsem se od něho odtahovat a když jsem spadla z postele, doplazila jsem se až ke dveřím koupelny, chtěla jsem tam vlézt a už nikdy nevyjít ven, ale Sebastian mě zadržel.
Vyškubla jsem svojí ruku z jeho sevření a couvala až do té doby, než jsem zády narazila o zeď. Oči měl zastřené a byl více bledý, než kdy jindy. V hučích mi hučela krev tak hlasitě, že jsem nic jiného neslyšela.
Pomalým krokem se ke mně blížil. Nepoznávala jsem jeho výraz, nikdy jsem ho u něj neviděla. Vypadal, jako by v jeho těle nebyl ani on. Ještě nikdy jsem nebyla takhle vyděšená. Ne v jeho blízkosti, kde jsem měla pokaždé pocit bezpečí. .
"Nech mě být Sebastiane!" Vykřikla jsem a zhroutila se na podlahu. Dlaně mě pálily a bolest se zvyšovala. Pohlédla jsem na ně a zjistila, že jsou zkrvavené. Nehty jsem musela mít zaryté až do masa.
Vzhlédla jsem a tam, kde se ještě před chvílí tyčil Sebastian, nebylo nic. Zvedla jsem se a vběhla do koupelny, kde jsem se zamknula. Začala jsem smývat krev z dlaní, abych zjistila jak hluboké jsou rány. Bolest byla téměř nesnesitelná. Když jsem rány vymyla, bylo to lepší. Zjistila jsem, že jsou asi půl centimetru hluboké. Stále krvácely, vzala jsem proto toaletní papír a omotala si ho okolo nich.
Bála jsem se vyjít ven z koupelny, nevěděla jsem, jestli tam Sebastian je. Teď, poprvé od doby, kdy jsem ho poznala, jsem z něj měla opravdový strach. Sedla jsem si na podlahu zády ke dveřím a přitáhla si kolena pod bradu.
Zírala jsem na bílé dlaždičky, které pokrývaly podlahu i stěny a nevím jak, usnula. Probudilo mě tiché klepání na dveře. Musela být ještě noc, za malým oknem koupelny byla tma.
"Evelyne, pojď ven, omlouvám se ti." Sebastian šeptal, ale přes tenké dveře jsem ho mohla zřetelně slyšet. Mlčela jsem. "Nic se ti nestane, slibuji ti to." Stále jsem neodpovídala. Nevěděla jsem, jestli mu ještě můžu důvěřovat.
"Prosím…" Ať už v jeho hlase bylo cokoliv, donutilo mě to uvěřit mu. Pomalu jsem se zvedla z podlahy a sáhla po klice.
"Slibuješ?" Můj hlas byl o několik tónů vyšší, než normálně. Ruka, kterou jsem neměla obemknutou okolo kliky se mi slabě třásla.
"Ano." Váhavě jsem odemkla a otevřela dveře. Sebastian stál několik kroků ode dveří. Na tváři kamenný výraz.
Obezřetně jsem ho sledovala a nehýbala se. Sebastian mi ladně pokynul k posteli a já k ní pomalu přešla bez toho, abych ho spustila z očí. On zůstal tam, kde byl.
Zavládlo mezi námi nepříjemné ticho. Sebastian vypadal, jako že chce něco říct, ale k ničemu se neměl.
"Už to nikdy nedělej," Promluvila jsem pevným hlasem. "nebo přísahám, že jeden z nás zemře a i když vím, že moje šance nebýt jím je mizivá, raději zemřu než zažít to znovu." V Sebastianově tváři se mihlo překvapení, zlost a bolest. Ve vteřině se mu ale vrátil nicneříkající výraz.
"K tomu nikdy nedojde." Jeho hlas byl stejně, nebo možná ještě více pevný než ten můj. A i když jsem nemohla, tak jako on mohl, vycítit jeho pocity, věděla jsem, že mluví upřímně.
"Co to bylo Sebastiane?" Hlas jsem měla chraplavý, jako kdybych dlouho křičela. Sebastian se podíval stranou a slabě zatřásl hlavou.
"Chápu tedy dobře, že mi k tomu nechceš nic říct?" Zeptala jsem se tiše a stále sledovala každý jeho pohyb.
"Snad jenom to, že se to nebude opakovat." V jeho tváři bylo zřetelné odhodlání. Čelist měl pevně zaťatou a ruce sevřené v pěst.
"Dobře." Lehla jsem si, ale stále jsem se neodvažovala podívat se stranou. "Jsem unavená." Zamumlala jsem.
"Věř mi." Zašeptal a upřel na mě své smaragdové oči. A já mu věřila. Přikryla jsem se dekou a zhasla lampičku. Po pokoji se rozlila tma.
Zavřela jsem oči a i když jsem neměla naději, že budu schopna usnout. Po pár dlouhých minutách jsem upadla do slastného nevědomí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Zuzka | 28. února 2007 v 15:29 | Reagovat

Zvraty, tak ty já přímo miluju. Fakt skvělý!!!

2 Lenullika Lenullika | 28. února 2007 v 17:22 | Reagovat

Hmmm - fakt good ;)

3 bob bob | 2. března 2007 v 20:34 | Reagovat

kdy bude další??:)) jsem nedočkavá já vim:)

4 Anna Anna | 3. března 2007 v 0:07 | Reagovat

Já se přidávám-kdy bude pokráčo? A nemohla bys to sem dávat trochu delší? Líp se pak do toho vžívá :-)

5 Lily Lily | 3. března 2007 v 12:23 | Reagovat

Ja to sem davam radeji delsi, ale tedka byl zrovna konec kapitoly, takze jsem tam nechtela davat konec jedne a zacatek druhe najednou, aby to nebylo neprehledne. Pokracovani tu bude za par minut :)

6 Antionette Antionette | Web | 24. července 2007 v 12:45 | Reagovat

super zvrat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama