__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Šestá kapitola- 4. část

4. února 2007 v 11:54 | Lily |  Stín
"Ahoj, není tu Sebastian?" Teď jsem si připadala hloupě, jak nedočkavě a urputně jsem mlátila starodávným klepadlem do dřevěných dveří.
"Není doma, bohužel." Zabouchnul mi dveře před nosem. Překvapeně jsem na ně zírala a znovu zaklepala.
Když Mike otevřel, tvářil se přímo nasupeně.
"Nemohl bys mi, prosím, alespoň říct, kdy přijde? Počkám na něj." Vzdala jsem veškeré pokusy o slušné chování a můj hlas zněl téměř stejně ostře, jako jeho.
Náhle jsem ucítila tlak v mé hlavě, který jsem už znala. Tichý hlas mi něco šeptal, ale nerozuměla jsem mu. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila co se děje a couvla pryč.
"Přestaň mi lézt do hlavy!" Mike překvapeně vykulil oči. Poprvé za celou dobu, kdy jsem ho viděla, z jeho tváře zmizel ten nicneříkající výraz a místo něho se tam usídlilo překvapení a nesouhlas.
"Sebastian ti o nás řekl." Konstatoval a ustoupil tak, abych mohla vstoupit dovnitř. rozhlédla jsem se okolo a rozmýšlela se, jestli jít dovnitř nebo ne. Nakonec zvítězila zvědavost před strachem, a tak jsem ho obešla a vstoupila do prostorné haly.
Na podlaze byly černobílé dlaždice vyvedené tak, že tvořily šachovnici. Na levé straně začínalo dřevěné schodiště, které vedlo do horního patra. Naproti vstupním dveřím visel obrovský obraz, který zabíral celou stěnu. Bylo to nějaké město malované olejem. Domy byly starobylé, nejméně z devatenáctého století.
Moje okukování přerušila Aneta, která vtančila do místnosti. Když mě uviděla, usmála se a oči jí zajiskřily. Byla jsem ráda, že tam byl alespoň někdo, kdo ke mně nechoval nenávist.
"Lily! Věděla jsem, že přijdeš." Přešla celou halou až ke mně a objala mě. Byla jsem překvapena nad její reakcí a také jsem se trochu lekla, po tom, co jsem slyšela o upírech. Snažila jsem se vzpomenout si, jestli Sebastian zmiňoval, jak jsou na tom s krmením Aneta a Mike.
"Ehm, ahoj Aneto." Pozdravila jsem jí rozpačitě a čekala, co bude následovat. Aneta mě vzala za ruku a táhla mě směrem ke dveřím, z kterých přišla.
Když jsem vstoupila, otevřel se mi pohled do prostorné místnosti, která nejspíše sloužila jako obývací pokoj. Jedna ze stěn byla obklopena knihami. Uchvátilo mě jejich množství, bylo jich tolik, že bych je za celý život nestihla přečíst.
Stěny měly dřevěné obložení a strop byl také dřevěný, vyřezávaný. Na podlaze byl měkký koberec a uprostřed pokoje několik bílých pohovek, které obklopovaly konferenční stolek. Aneta mi pobídla, abych si sedla a já jsem jí poslechla.
Mike se k Anetě přiblížil a něco jí zašeptal do ucha. Když domluvil, Aneta se kousla do rtu a mlčela. Po dlouhé chvíli promluvila. "Sebastian ti o nás řekl a ty jsi přesto přišla." Její hlas zněl obdivně.
"Jenom jsem si s ním o něčem potřebovala promluvit." Poznamenala jsem a čekala, kdy mi konečně řeknou, kde je. Mike se posadil vedle Anety a obezřetně sledoval každý můj pohyb. Měla jsem chuť vypláznout na něj jazyk, ale ovládla jsem se. Předpokládala jsem, že by to o mně moc dobře nevypovídalo.
"Jistě, měl by se vrátit každou chvílí." Zašvitořila Aneta a znovu se usmála.
"Co všechno přesně víš?" Zeptal se Mike tvrdě a díval se na mě přimhouřenými oči. Tahle konverzace mi byla nepříjemná. Sebastian jim z nějakého důvodu zatajil fakt, že vím o tom, kdo jsou. A já jsem to prozradila. Teď jsem nevěděla, jak moc toho mám vědět. Naštěstí jsem nad tím nemusela přemýšlet moc dlouho. Do místnosti vstoupil Sebastian a zastavil se uprostřed pohybu, když mě spatřil.
Váhavě jsem se na něj usmála a pociťovala, jak se do mě vlévá dobrá nálada. Mizela všechna prázdnota, kterou jsem za uplynulý týden cítila. Byl jen Sebastian.
Připadalo mi to, jako kdyby svým příchodem rozsvítil celou místnost. "Máme návštěvu." Oznámila Sebastianovi Aneta a významně se na něj podívala.
"Ví jen to, co potřebuje vědět." Promluvil Sebastian a odtrhl ode mě pohled, aby se podíval na Mika. Ten se odvrátil a všechna jeho bojovnost vyprchala. Vstal a odešel z pokoje. Na tváři měl rozčilený výraz.
"Pojď za mnou, Evelyne." Sebastian se otočil a vyšel zpátky do vstupní haly. Musela jsem běžet, abych mu stačila. Vyšli jsme po dřevěných schodech nahoru a chodbou zamířili k nejvzdálenějším dveřím.
Za nimi byla útulná místnost. Na podlaze byl měkký, červený koberec. Jedna stěna byla natřena na červeno, ostatní bílé. Na levé straně byl černý, kožený gauč vybízející k posezení. Postel tam nebyla žádná a u okna, které se táhlo přes celou zadní stěnu stálo černé piano.
"Můj pokoj." Oznámil mi Sebastian. Stoupnul si k oknu a díval se ven. Chvíli jsem stála ve dveřích, ale potom jsem je zavřela a šla si sednout. Černý gauč byl ještě měkčí, než se zdál. Propadla jsem se dovnitř v okamžiku, kdy jsem na něj usedla.
"Potřebuji s tebou mluvit." Přerušila jsem ticho, ale Sebastian nijak nereagoval. "Mluv se mnou." Sebastian se otočil a na tváři měl zvláštní výraz.
"Neměla jsi sem chodit." Překvapil mě ostrý tón v jeho hlase. Čelist měl zaťatou a oči přimhouřené.
"Páni, že vy jste s Mikem příbuzní?" Zamumlala jsem.
"Cože?" Na chvíli se jeho čelo vyhladilo a jeho výraz byl překvapený.
"To je jedno. Kam jsem tedy měla jít, zapomněl si na svůj slib?" Podívala jsem se stranou.
"Bylo to co jsi chtěla ty!" Jeho hlas práskl jako hrom, rozléhal se pokojem a já jsem se podvědomě přikrčila.
"Nevěděla jsem co chci, teď to vím." Zašeptala jsem a dívala se do podlahy. Neslyšela jsem ho, ale v tom okamžiku byl u mě. Stál přede mnou a prohlížel si mě s ostražitým výrazem.
"Co chceš?"
"Nechci žít život, ve kterém nebudeš." Podívala jsem se mu do očí. "A chci najít vraha mojí matky." Překvapeně vykulil oči a díval se na mě jako na blázna.
"Nemyslíš to vážně, že ne?" V jeho hlase bylo zřetelné pobavení, které se mu nepodařilo dost dobře skrýt.
"Myslím to naprosto vážně."
"No tak, Evelyne." Ústa se mu stáhla posměšného úsměvu.
"Teď si začínám uvědomovat, že přijít požádat o pomoc tebe nebyl ten nejlepší nápad." Odsekla jsem uraženě a začala se zvedat k odchodu. Nemohla jsem ale vstát z měkké kůže a to Sebastiana pobavilo ještě víc. "Jen se směj Sebastiane, já si nějak poradím i bez tebe a ať mojí matku zabil kdokoliv, najdu ho." Odhodlání v mém hlase ho přinutilo zvážnět.
"Nechci tě nijak podceňovat, ale nezvládneš to Evelyne. Jak tě to vůbec napadlo? Proti upírovi, ať je jakkoliv mladý a slabý nevzmůžeš naprosto nic!" Věděla jsem, že má pravdu, ale nehodlala jsem se s tím jen tak smířit. Byla to moje matka.
"Myslím, že sama zjistím co zvládnu a co ne." konečně se mi povedlo zvednout se z gauče a postavit se na nohy. Když jsem tak udělala, vydala jsem se ke dveřím.
Sebastian stál v okamžiku přede mnou. Neviděla jsem ho přicházet, jen se tam objevil. Zalapala jsem po dechu a couvla. "Nenechám tě odejít, ne takhle. Nezabil jsem Nora jenom proto, aby ses teď sama nabídla nějakému jinému upírovi!" Zatnul zuby a z jeho očí šlehaly blesky. Byla jsem vyvedena z míry z jeho neustálých změn nálad.
Sebastian pobídl ke gauči a já jsem se do něj znovu zabořila. Také si do něj sedl, ale vůbec v něm nebyl uvězněn tak jako já. Závistivě jsem sledovala jeho ladné pohyby a snažila se usadit nějak pohodlněji.
"Nepomůžeš mi?" Váhavě jsem se na něho podívala čekala na další příval vzteku. On si ale místo toho vzal hlavu do dlaní a mlčel.
"Když řeknu ne, necháš to být?" Vypadal, jako by předem znal odpověď, ale přesto jsem ji vyslovila.
"Ne." Sebastian vstal a začal přecházet po pokoji. zastavil se u okna a zíral ven. Všimla jsem si, že znovu začalo sněžit. Pohled ven bodal do očí.
"Dobře." Řekl znechuceně.
"Dobře, dělej si co chceš, nebo, pomůžu ti?" Nemohla jsem uvěřit, že by to bylo tak jednoduché. Cítila jsem, jak se mi rty kroutí do bezděčného úsměvu.
Konečně se otočil a podíval se mi do očí. "Pomůžu ti."
"Děkuji." Široce jsem se na něj usmála. Měla jsem chuť obejmout ho, ale potlačila jsem ji a pro jistotu složila roce do klína.
"Ty jsi tak paličatá." Zaúpěl a posadil se do koženého křesla naproti gauči, kde jsem seděla já.
"Promiň."
"Omlouváš se zrovna za tohle?" Jeho hlas byl nevěřícný.
"Za co bych se měla omluvit?"
"Třeba za to, že mě nutíš jít proti upírovi." Výraz mu znovu ztvrdl a já jsem si povzdychla.
"Nenutím tě, rozhodnutí je na tobě." Zamračila jsem se.
"Nemám žádnou jinou možnost. Kdybych ti nepomohl, mohl bych tě zabít rovnou tady a teď." Jeho hlas zněl smutně.
"Promiň." Pokusila jsem se znovu vstát, abych si lépe prohlédla jeho pokoj. Přede mnou se objevila bílá ruka a já jsem jí vděčně přijala. Sebastian mě vytáhl na nohy a já jsem se šla podívat ke klavíru.
Otevřela jsem ho a zkoušela něco zabrnkat. Dva roky jsem se učila hrát, ale tak jako u většiny věcí, které jsem dělala, mě to přestalo bavit a já skončila. Ohlédla jsem se u viděla, že mě Sebastian pobaveně sledoval. Uraženě jsem klavír zavřela.
"Ty na to umíš hrát?"
"Nepatrně." Cosi v tónu jeho hlasu mi prozradilo, že je v tom pravděpodobně velmi dobrý. Nepožádala jsem ho, aby mi něco zahrál. Už takhle byl moc dokonalý, bála jsem se, aby se nerozplynul a já nezjistila že je to jen sen.
Zmateně jsem se rozhlédla. "Nemáš tu postel."
"Nepotřebuji ji." Sebastian přešel ke stereu a po tom, co tam něco naťukal, rozezněly se pokojem tóny mé oblíbené kapely.
"Ty posloucháš tohle?" Překvapeně jsem se na něj podívala. "Myslím, že to s tou postelí budu potřebovat vysvětlit." Zamračila jsem se.
"Ani moc ne, ale ty to posloucháš." Zazubil se na mě. "A postel nepotřebuji, protože nespím."
"Vůbec?" podívala jsem se stranou, abych si srovnala myšlenky.
"Ne."
"Co tedy děláš po nocích?" Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že doopravdy nespí. Nikdy. "Co vlastně děláš přes den?" Zamračila jsem se. Nic jsem o něm nevěděla, ale připadala jsem si, jako bych věděla vše. Jako bych ho znala, jenom jsem si to neuvědomovala.
"Studuji vysokou školu." Řekl naoko vážně.
"To myslíš vážně? Proč jsi mi to neřekl?" odpověděla jsem ukřivděným hlasem. "Co vlastně studuješ? Panebože, nemůžu uvěřit že vážně chodíš na vysokou školu!"
Sebastian se zasmál nad mým vzrušením. "Medicínu. Jsem ve třetím ročníku."
"Kolik ti je let?"
"Dvacet jedna." Zamumlal.
"Jak dlouho?" Přešla jsem místnost a sedla si na gauč. Při mém pokusu dostat se do nějaké normálnější pozice jsem skončila s nohama nahoře a prakticky jsem ležela. "Bože jak já nesnáším tenhle gauč! Je jako tekutý písek. Proč ho tady vlastně máš?" Stěžovala jsem si a snažila se vyprostit. Uvědomila jsem si, že se Sebastian pobaveně chechtal a to mě ještě víc rozzuřilo.
Začala jsem sebou škubat a ucítila, jak pode mnou gauč mizí. Připravila jsem se na tvrdý střet se zemí, ale než jsem mohla dopadnout, objevily se pode mnou dvě bílé ruce a já se ocitla v Sebastianově náručí.
"Mně se líbí." Jeho horký dech mi ovanul tváře a mně se zatočila hlava z vůně, která byla v jeho bezprostřední blízkosti více koncentrovaná, než kdy dříve. "Tak ty chceš bojovat s upírem." Nevěřícně zakroutil hlavou a postavil mě na nohy.
"Neodpověděl jsi mi." Připomněla jsem mu. Můj hlas zněl chraplavě.
"Nějakou dobu." Připustil posléze a obezřetně mě sledoval, jako by čekal, že uteču.
Posadila jsem se na koberec a složila si nohy do tureckého sedu. "Jsme k sobě přeci upřímní, ne?"
"Narodil jsem se v roce 1906. V Paříži." Vyslovil to pomalu a pozoroval mojí reakci. Podívala jsem se ven z okna a snažila se vytěsnat zmatené myšlenky z hlavy. Za oknem sněžilo a vítr rozfoukával sněhové vločky do vírů. Překvapila mě tma, která tam panovala.
Po pár minutách jsem se k němu otočila zpátky a zjistila, že mě stále pozoruje. Váhavě jsem se usmála a cítila, jak se Sebastian uvolnil.
"Je to zvláštní." Poznamenal.
"Co je zvláštní?" Zmateně jsem se zamračila.
"Tvoje reakce."
"Jsou špatné?" Bála jsem se, aby si vše nerozmyslel a nechtěl znovu odejít z mého života.
"Právě naopak. Všechno snášíš tak dobře." Zamračil se a vstal. "Je pozdě, odvezu tě domů."
Nechtěla jsem odejít. Měla jsem strach, že až ho znovu uvidím, bude odtažitý. Když jsem se ale podívala na hodiny nade dveřmi, povzdychla jsem si. Táta mi ještě nezapomněl tu noc v lese, musela jsem se chovat vzorně.
"Jsem tu vlastním autem." Zamumlala jsem.
"Já vím, ale přesto radši pojedu s tebou." Podal mi kabát, o kterém jsem si myslela, že je dole a vedl mě po schodech do vstupní haly.
"Počkej, znamená to, že mluvíš francouzsky?" Vyhrkla jsem vzrušeně.
"Trochu." Zamumlal, ale nevěnoval mi pozornost. Sledoval Mika, který stál pár metrů od nás. Všimla jsem si ho teprve nyní a leknutím uskočila.
Mike si mě pohrdavě změřil a otočil se zpátky k Sebastianovi. Začal na něj mluvit nějakou cizí řečí. Nerozuměla jsem ani slovo a nedokázala jsem identifikovat, o jaký jazyk šlo. Připomínalo mi to hebrejštinu, kterou jsme ve škole probírali, ale nebylo to ono.
Dokázala jsem s jistotou říci, že to, co Sebastianovi Mike říkal, ať už to bylo cokoliv, nebylo dobré. Sebastianovo sevření okolo zábradlí bylo stále pevnější. Zaťal čelist a jeho oči se proměnily jako mávnutím proutku.
Když Mike domluvil, Sebastian neodpověděl. Otočil se na mě zatvářil se zvláštně. Byla tam směs zděšení, bolesti a hlavně vzteku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lily Lily | 4. února 2007 v 11:58 | Reagovat

Konečně jsem zpátky z hor a dokonce jsem si s sebou přinesla i zlomenou ruku, proto je pro mě teď psaní o hodně obtížnější a možná budou i aktualizace pomalejší. No, doufám, že se vám alespoň nová část kapitoly bude líbit.

2 vesper vesper | 4. února 2007 v 14:05 | Reagovat

Hlavně ať se ti uzdraví ruka, my to bez přibívání kapitol každý den nějak přežijeme. Musím mít ale malou vítku, zase jsou tam podobnosti ze Stmívání. Jinak moc pěkná kapitola a suprově se čte.

3 Terka Terka | 4. února 2007 v 16:57 | Reagovat

Taky se mi zdá, že je tam moc stmívání. Hele, co si na těch horách prováděla. Mně se vždycky podařilo vyhodit si jen koleno, ale ruku?

4 Anna Anna | 4. února 2007 v 18:19 | Reagovat

Já si posledně málem utrhla kotník, poslední den, těsně před odjezdem, takže mě vyhlásili za smolaře roku :-) Nejdůležitější je holt umět padat :-))

5 Lily Lily | 4. února 2007 v 19:44 | Reagovat

Já jsem jako největší machr zkoušela jet se snowboardem na skokánky, tak se mi to holt vymstlilo no:(

6 vesper vesper | 4. února 2007 v 19:54 | Reagovat

Vy jste na lyžáku mohli mít snowboardy? Závidim.

7 Evi Evi | 5. února 2007 v 6:27 | Reagovat

My sme museli mít na lyžáku jen a jen lyže.Mimochodem ten díl je super!

8 Lily Lily | 5. února 2007 v 19:10 | Reagovat

No my jsme museli mít snowboard i lyže, protože ředitel je nadšený lyžař, takže by asi nepřežil, kdybychom jeli jen se snowboardama, proto jsme to střídali, ale mnohem více času jsme byli na prknech. Další část dodám nejspíš zítra, tak zatím:)

9 Angela Angela | 10. února 2007 v 17:50 | Reagovat

Ahoy. Píšeš strašně pěkně. Kdy pak bude pokračování???

10 Antionette Antionette | Web | 23. července 2007 v 21:03 | Reagovat

zase je tam něco ze stmívání

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama