__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Březen 2007

10. kapitola - 3. část

29. března 2007 v 20:59 | Lily |  Stín
"Opravdu si to myslíš?" Zeptala se mě Anette podivným tónem. Nechápavě jsem se zamračila. "Vážně si myslíš, že kdybys nás nepotkala, žila bys nyní normální, šťastný život?"
"Ne. Samozřejmě že ne. Pověděla jsem ti přeci, že nelituji toho, že jsem vás poznala."
"Neptám se tě, jestli toho lituješ. Chci vědět, jestli si myslíš, že by ses měla lépe, kdybys nás neznala." Stále jsem nerozuměla, o čem mluví. Anette si povzdychla. "Lily," Položila svou dlaň na mojí ruku. "když jsem říkala, že jsi špatná lhářka, myslela jsem to vážně. Sebastian ti uvěřil. Věří, že udělal chybu a vyčítá si to."
"Já jsem mu ale neříkala pravdu, kdyby nebylo jeho, už bych nebyla naživu." Pár lidí se na mě otočilo a já si uvědomila, že jsem skoro křičela.
"On si vždy myslel, že tě měl opustit hned poté, co zabil Nora. "Bylo by to pro ní to nejlepší, co jsem mohl udělat- zmizet."" Vyděsilo mě, jak dobře imitovala jeho hlas. "A teď, když zjistil, že si myslíš to samé, je to pro něj ještě horší."
Chtěla jsem se bránit. Vypovědět jí, že si ani v nejmenším zapadlém koutku hlavy nepředstavuji svůj "normální život", kde každý den chodím do školy, do práce a připravuji večeře pro tátu. Život, ve kterém jsem stejná jako ostatní dívky. Žádné zvuky, které ostatní neslyší a žádní upíři, kteří by se mě snažili zabít. Ale pak jsem si uvědomila, že by to nebyla pravda. Věděla jsem, jak moc jsem částí svého mozku tento život chtěla a jak často jsem si ho ač neúmyslně představovala.
"Možná si to někdy myslím, ale nelituji toho, že je to takhle. Kdybych měla na výběr, neměnila bych. Mám vás všechny moc ráda na to, abych vás mohla opustit." To byla pravda. "A teď mi řekni všechno, co se stalo po dobu, kdy jsi byla pryč."
Anette mě chvíli pozorovala, jako by zvažovala, jestli mě má nechat změnit téma takhle jednoduše. "Mike většinu času zůstával v našem domě, pokud zrovna nezjišťoval nějaké novinky od ostatních ve městě. Pozdě v noci tam prý vtrhlo několik poskoků Lucciany, zkoušel se bránit, ale bylo jich mnoho. Když se probudil, byl zavřený v kobce. Tam zůstal až do té doby, kdy jsem přišla já. Alespoň tak mi to říkal." Anette při poslední větě odvrátila pohled. To, co jsem viděla v jeho očích ve mně vyvolalo určité pochybnosti.
"Jak to myslíš?"
"Je to zvláštní, Lily. Téměř nikdo ho tam nehlídal. Luciana musela vědět, jak snadno se k němu dostanu. Nedává to smysl." Vzala si obličej do dlaní a chvíli mlčela. Překvapilo mě, jak lidské bylo tohle gesto. Vypadala doopravdy zoufale, tak, jak bych si jí nikdy nedokázala představit. "Lže mi. Poznám to. Něco tají. Možná mu Luccana vyhrožovala nebo nás sledovala a on o tom věděl. Nevím co mám dělat, chtěla bych mu důvěřovat, ale něco tu nehraje."
Nevěděla jsem, co na to říct. S Anette jsem se bavila mnohokrát, ale ještě nikdy se mnou nemluvila takhle otevřeně. "Co si o tom myslí Sebastian?"
Neušlo mi, že se Anette na chvíli zatvářila provinile. "Víš přeci, jaký názor na Mika Sebastian má."
"Neřekla jsi mu o tom?" Můj ton byl ostřejší, než jsem původně zamýšlela.
Na Anette se něco změnilo. Trochu se odtáhla a její výraz zkameněl. "Není tu nic, o čem bych s ním měla mluvit. Mikovi důvěřuji."
Nechápavě jsem se zamračila. "Ale před chvílí si říkala…"
"Můžeme o tom přestat mluvit, Lily?" Zasyčela Anette. "Prosím." Dodala smířlivě, když uviděla můj výraz.
"Dobře." Zamumlala jsem. V tu chvíli k nám přišla servírka a položila přede mě palačinky a šálek s kávou, ze kterého se ještě kouřilo. "Na co vlastně čekáme Anette?" Zeptala jsem se po chvíli ticha a odložila vidličku, kterou jsem se prohrabovala posledními sousty palačinky. "Hector tu už měl být. Ale my děláme, jako by se nic nedělo. Nerozumím tomu."
Anette se na mě podívala se zdvihnutým obočím. "Za celou dobu jsi se Sebastiana nezeptala?" Podívala jsem se stranou. Mlčení nejspíš brala jako souhlas. "Mike se postaral o to, aby byl sám na určeném místě za šest dnů."
Překvapeně jsem na ní pohlédla. "Jak se o tom postaral."
Anette pokrčila rameny. "Poprosil ho o schůzku."
"Vždyť se neznají. Copak je normální chtít se sejít s cizím člověkem?" Odmlčela jsem se. "Hectorovi dojde, že něco není v pořádku."
Anette se usmála a naklonila se blíž ke mně. "Hector vlastní krevní banku. Tady v Amsterdamu. Mike mu sdělil, že si přeje být jeho dalším zákazníkem."
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, o čem mluví. "Panebože." Vydechla jsem.
"Mnoho z nás využívá jeho služeb, je to lepší, než se živit čerstvou krví."
"Říká ten, co právě nepotřebuje transplantaci." Stále jsem byla trochu v šoku z celé této věci. Bylo toho ještě tolik, kolik jsem o jejich světě nevěděla a můj pocit, že je to jen a jen dobře, rychle rostl.
V cukrárně jsme se zdržely už jen malou chvíli. Příliš jsme nemluvily, obě z nás byly ponořené do svých vlastních myšlenek.
Za šest dní konečně pohlédnu do očí muži, který mi zničil život. Už jen šest dní zbývalo do chvíle, kdy už u mě Sebastiana nemělo nic držet. Šest dní do chvíle, kdy mohl zmizet z mého života stejně rychle, jak se objevil. A já jsem nehodlala těch šest dní promarnit.
Když jsme s Anette přijely před dům, otevřela jsem dveře od auta a vystoupila ven. Přetáhla jsem si přes hlavu kapuci a vběhla do dvěří dříve, než mě chladný déšť mohl zmáčet. Svlékla jsem ze sebe bundu, abych mohla vyběhnout nahoru po schodech. Prudce jsem otevřela dveře od obýváku, který navazoval na mou ložnici, ale byl prázdný. Tak, jak jsem očekávala.
Seběhla jsem schody zpátky do přízemí a prohledala kuchyni s knihovnou, kde za psacím stolem seděl Pelletier, ale ani tam jsem Sebastiana nenašla. Rozhodla jsem se najít Victorii a zeptat se jí, kde by mohl být, když jsem za skleněnými dveřmi zahlédla pohyb.
Přiblížila jsem se k nim a pokusila se prohlédnout přes hustý déšť. A tam, v malém altánku jsem zahlédla čísi siluetu.
Bezmyšlenkovitě jsem vyšla ven a ihned mě do tváří uděřil mrazivý vítr. Zastavila jsem se. Naprosto zřetelně jsem rozeznávala Sebastianovo bronzové vlasy, zmáčené ledovým deštěm. Seděl na kamené lavici, otočený zády ke mně. Nejspíš hleděl na město, které odsud bylo vidět celé.
Pomalu jsem vykročila jeho směrem a nevnímala chlad, který mnou prostupoval. Slyšela jsem vlastní kroky, jak jsem našlapovala na jemný štěrk. Voda mi stékala po vlasech na oblečení, kam se vsakovala a dělala ho těžší a ledovější.
Začala jsem se třást. Nevěděla jsem, jestli to bylo zimou, nervozitou, nebo vzrušením nad tím, že jsem s ním znovu měla mluvit.
Sebastian se ke mně neotočil, i když mě musel slyšet přicházet. Chtěla jsem mu toho tolik říct, za tolik se omluvit. Chtěla jsem mu vysvětlit, že ničeho nelituji. Chtěla jsem ho přesvědčit, že cokoliv udělal bylo jen to nejlepší, ale všechno jsem zapomněla ve chvíli, kdy jsem pohlédla do jeho smaragdových očí.
Nebyl překvapený, ani se netvářil nechápavě. V jeho pohledu bylo něco jako porozumění. Díval se na mě tak, jako to dělával dříve. Sledoval mě stejně jako poprvé, když mě uviděl. A já jsem cítila to samé, jako poprvé, kdy jsem viděla já jeho. Krev mi hučela v uších tak hlasitě, že jsem skoro neslyšela zběsile bušící srdce, které mi prudce naráželo do hrudi, jako by mělo vyskočit.
Udělala jsem jediný krok a sedla si vedle něj. Chvíli jsem otáčela prstýnkem na prstu a přemýšlela co říct. Bylo toho tolik…
Vzhlédla jsem a střetla se s jeho pohledem. Všchna slova byla zbytečná, jakkoliv moc jsem je dřívě chtěla vyslovit. Seděla jsem vedle něho a začala se usmívat. Usmívala jsem se kvůli tomu, že jsem byla šťastná. Smála jsem se, protože jsem si uvědomila, že mi nic jiného ke štěstí nechybělo.
Položila jsem si hlavu na jeho rameno a vstřebávala teplo, které z něj sálalo.
Díky dešti nebylo vidět na město, které ve slunečních paprscích zářilo. Zavřela jsem oči a nechala dešťové kapky, aby mě hladily po tváři.
Nevím jak dlouho jsme tam seděli. Když jsme šli domů, už nepršelo. Nevšimla jsem si, kdy pršet přestalo. Podívala jsem se na oblohu a přesně v tu samou chvíli zpod mraku vysvitlo slunce.
Sebastian mě držel za ruku, když jsme vcházeli do domu a mně neunikl Anettin spiklenecký úsměv, kterým mě obdařila z otevřených dveří knihovny.
Vyšli jsme schody nahoru a já jsem zamířila do koupelny. Nechtěla jsem od něj znovu odejít, ale musela jsem ze sebe sundat mokré oblečení. Vlezla jsem do sprochového koutu a nechala na sebe stékat horkou vodu, která znovu přiváděla energii do všech svalů.
Když jsem vylezla, osušila jsem se ručníkem a oblékla si suché oblečení. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a překvapilo mě, jak dobře jsem vypadala. Na obličeji jsem neměla žádné jizvy. I z mých dlaní zmizely. Mokré vlasy se mi je volně vlnily na ramenou, znatelně delší, než před pár týdny. Oči jsem měla lesklé a tváře růžové ze zimy, která venku panovala.
Otočila jsem se ke dveřím a vyšla jimi ven. Sebastian seděl v křesle v suchém oblečení. Čekal na mě. Usmála jsem se a skočila mi do náruče. Na okamžik ho zaskočila moje reakce, ale pak kolem mě ovinul hřejivé paže.
"Promiň" Hlesla jsem. Sebastian se usmál a zlehka mě políbil na čelo.
"Miluji tě." Zašeptal. Dívala jsem se na něj v tichém ohromení, neschopna slova. A pak jsem se k němu přiblížila a políbila ho na rty. Já tebe taky, Sebastiane.

Přeměny

28. března 2007 v 18:26 | Lily |  Kumbál

Jména elfů

28. března 2007 v 14:25 | Lily |  Magické potvory

A

Adam Carnicemeno
Adéla Arnë, Artë
Adolf Arnarmo
Agáta Manë
Ágnes Poicë
Albert Arcalimo, Arcalimon
Alberta Arcalimë
Albína Fánë, Ninquë, Lossë
Alena Mindë
Aleš Restalon
Alexandr Atanvarno
Alexandra Atanvarnë
Alfréd Querrestalo
Alice Arnostalë
Alois Noldo, Sailon
Alžběta Eruvanda, Eruvérë
Ambrož Ilfirino
Anastázie Ortainë
Anděla Aini
Andrea Vea, Veassë
Anežka Vendië, Vénië
Anna Maxë, Maxië
Antonie Lótë, Lóta, Lótiel
Antonín Lóto, Lótu, Lótion
Arnold Sorontur
Arnošt Faileon
Artur Morco
August Alcarin, Alcarinquo
Augusta Alcarinquë
B
Barbora Ettelwen, Ettelëa
Bartoloměj Mahtyondo
Beáta Alassëa
Bedřich Sérenalyo
Benedikt Laitaino
Benedikta Laitainë
Bernard Morcotulco, Morcotulcon
Berta Alcarinquë
Blanka Fánië, Lossië, Ninquië
Blažej Néco, Nécon
Blažena Alassëa, Alassië
Bohumil Erummeldon
Bohumír Eruséro
Bohuslav Erumelindo
Boleslav Yontarillo, Yontalcaron
Bonifác Márambar
Boris Mahto
Bořivoj Hortamo
Božena Erunannë, Erunnë
C
Cecílie Úcenimë
Ctibor Failo
Ctirad Failon
Cyril Heru, Herumo, Hermo
D
Dagmar Aurewen, Aurië
Dalibor Stamahto
Daniel Erunámo
Daniela Erunámë
David Meldon
Denis Eruner
Denisa Erunis
Diana Erumë, Eruwen
Dobroslav Mano
Dominik Héro, Heruo
Dominika Herio
Doris Annanis, Annis
Dorota Eruannë
Doubravka Tavarillë
Dušan Fëo, Feon
E
Edita Alyohtë
Edmund Tauravarno
Eduard Alyavarno
Egon Hyando
Eleonora Erucálë
Eliška Eruvérë, Eruvanda
Elvíra Ilyavarnë
Ema Meldë
Emanuel Erumesson
Emil Mótimo
Erik Oitur, Ertur
Erika Oiturë, Erturë
Ester Elenë
Eva Cuilë
Evžen Arto, Máranóno
Evženie Artë, Máranónë
F
Felix Alasseo, Alasseon
Filip Roccondil, Melarocco
G
Gabriel Eruner
Gabriela Erunis
H
Hana Írimë
Helena Alcë, Alcië
Helga Ainë, Airë
Herbert Alcohtar
Hilda Ohtë, Mahtalë
Hubert Veryóro, Canyóro
Hugo Óron, Óro
Hvězdoslav Elenillo, Elillo
Hynek Martur
I
Ida Mótë, Mótië, Mótarë
Igor Tíralo
Ilona Alcë, Alcië
Irena Sérë, Sérië
Irma Tulcë, Tancë, Tungë
Ivan Erumaxo
Ivana Erumaxë
Ivo Quingar
Izabela Eruvérë, Eruvanda
J
Jáchym Eruntáro
Jakub Attanóno
Jan Erumoico
Jana Erumoicë

Jarmila Melcoirë, Meltuilë
Jarolím Ainesso, Ainesson
Jaromír Melcoiro, Meltuilo
Jeremiáš Erortano
Jeroným Ainesso, Ainesson
Jindřich Pandatur,Corintur
Jindřiška Pandaturë, Corinturë
Jiří Cemmótar
Jiřina Cemmótarë
Josef Eruntano
Josefína Eruntanë
Julie Findë
Julius Findo
Justýn Failo
Justýna Failë )
K
Kamil Cordandur
Kamila Cordandurë
Karel Mirimo, Mirimon
Karin Meldawendë, Meldawen
Karolína Mirimë
Kateřina Vendëa, Vénëa
Klára Calimë
Klement Failo, Failon
Konstantin Voronwë, Vorindo
Kristián Laivino, Laivindil
Kristýna Laivinë
Květa Lossë
Květoslav Losso
Kvido Taurwë, Taurion
L
Lada Wendë
Ladislav Valcar
Laura Apairë, Túrë
Lea Vercayaxë
Lenka Alcinë, Alciellë
Leo, Leoš Rávo
Leona Rávë, Ravennë
Leopold Lieveryo, Liecanyo
Libor Írimo
Libuše Írimë
Linda Linda, Lindë
Lucie Calië, Calmë, Caldë, Calwen
Luděk Alcarohtar
Ludmila Liemmeldë
Ludvík Alcarohtar
M
Magdalena Mindë
Marcel Mahtarin
Marcela Mahtarincë
Marek Mahtaito
Marie Erummeldë
Markéta Marilla, Marillë
Marta Ostindë, Ostiel
Martin Mahtion
Martina Mahtiel
Matěj Eruanno, Erunno
Matouš Eruanno
Matylda Canohtarë, Tuohtë
Michael Eruvëo
Michaela Eruvië
Mikuláš Túrelio
Milada Nessa, Nessë, Nessië
Milan Nildon
Milena Meldë
Miloš Meldon
Miriam Erummeldë
Monika Eressië, Eressiel
N
Naděžda Estel
Natálie Nostië
Nikola Túrelië
Nora Failë
O
Oldřich Almatur, Alyatur
Olga Ainë
Ondřej Poldo
Oskar Eruecco
Ota, Oto Almion
Otakar Almatir
Otokar Almatir
Otýlie Almallë
P
Patricie Tárë
Patrik Táro
Pavel Pityon, Titton
Pavla Pitye, Tittë
Petr Sardo
Petra Sardë
R/Ř
Radek Valinalo
Radim Alassëon, Almáreon
Radovan Almacollo
Regina Tári
Renata Atanónë
René Atanóno
Richard Nornotur
Robert Alcarcalimo, Alcarinquo
Roland Alcarnor
Rudolf Alcarnarmo
Rút Sermë, Osellë
Růžena Lossë, Losillë
Řehoř Tirno
S/Š
Sandra Nerivarnë
Sára Aranel
Šárka Oronis, Oroniel
Silvestr Taurino
Silvie Tavarillë
Simona Lastë, Lastië
Soběslav Eraxanto
Soňa Nolmë
Stela Elen, Elle
Svatava Ainë
Svatopluk Almassetur
Šimon Laston
Štěpán Nacil, Nacilo
Štěpánka Nacilë
T
Taťána Ciltallë, Ciltindë
Teodor Eruanno
Tereza Turmë, Turmawen
Tibor Failon
Tomáš Onóno
U
Uršula Morcë, Morcellë
V
Václav Yontalcar
Valdemar Alcarintur
Valentýn Tulco
Valentýna Tulcë
Vasil Arno, Arnon
Vavřinec Túrion, Túron
Věra Estel, Estellë
Viktor Mapar, Nacil, Nacilon, Nacildo
Viktorka Maparë, Nacilmë
Vilém Selmacas
Vincenc Túraldo
Viola Helinillë
Vít Alassëon
Vítězslav Alcarnacil
Vladimír Séretur
Vladislav Alturmenon, Valcar
Vlasta Valië, Vallë
Vlastimil Valmelindo
Vojtěch Hossentulton
Y
Yveta Tamurilë
Yvona Tamurilë
Z/Ž
Zbyněk Ahantuon
Zdeněk Alcarmo
Zikmund Túrevarno
Zlata Laurië, Laurë
Zoe Cuilë
Zora Auressel, Auressellë
Zuzana Indil
Žaneta Erumaxë, Erumaxillë
Žofie Nóliel, Nolwë
Poznámka: Jaké je vaše jméno?:-)

Coldplay - Fix you

28. března 2007 v 13:38 | Lily |  Hudba, videa

Coldplay- Message

28. března 2007 v 13:36 | Lily |  Hudba, videa

Coldplay - X&Y

28. března 2007 v 13:34 | Lily |  Hudba, videa

10. kapitola - 2. část

26. března 2007 v 20:54 | Lily |  Stín
Rozloučila jsem se s Victorií a zamířila do svého pokoje. Podle očekávání byl prázdný. Otevřela jsem dveře, které vedly z místnosti pryč, abych zjistila, co se nachází za nimi.
Byla to ložice. Byla tak malá, že se tam kromě nočního stolku a velké postele uprostřed nic jiného nevešlo. Nebyly tam okna, takže se tam dalo spát i za bílého dne. Zdi byly bílé, nikoli však zářivé, ale spíš béžové. Při pohledu na rozestané pokrývky se mě zmocnila únava, a tak jsem se rozhodla upustit od mého plánu čekat na Sebastiana a převlékla se do noční košile.
Postel byla měkká a peřiny teplé. Přikryla jsem se až po bradu a téměř okamžitě usnula.
Probudila jsem se s podivným pocitem, který se dostavil až do mého snu a naprosto ho změnil. Otevřela jsem oči a zjistila důvod. Sebastian ležel na posteli vedle mě a s úsměvem ke mně shlížel.
"Jsi vzhůru." Vzal pramen vlasů, který mi spadal do očí a zastrčil mi ho za ucho. Jeho oči zářily, nemohla jsem na něj přestat zírat. Tváře mu dostaly alespoň nějakou barvu, ale přesto byl bledší než…bledší než já, a to bylo co říct.
"Jsi…sytý?" Zamumlala jsem stále rozespale.
Sebastian se zasmál, ale nespouštěl ze mě oči. "Dalo by se to tak říct."
"Proč jsi mě nevzbudil?" Stěžovala jsem si a konečně se přinutila odtrhnout od něj pohled. Sedla jsem si, promnula oči a zkusila si představit, jak špatně jsem asi musela vypadat. Radši nemyslet.
Zatvářil se zmateně. "Proč bych to dělal?"
Chvíli jsem na něj nechápavě zírala. "Protože jsi přišel. Víš, není zrovna příjemné, když tě někdo sleduje během spánku. Ty to nemůžeš vědět."
"Nezapomínej na to, že jsem také někdy byl člověkem." Prohlásil.
"Příště mě prostě probuď." Povzdychla jsem si a znovu položila hlavu na polštář. "Proč vám to trvalo tak dlouho?"
"Snažil jsem se přijít dříve, ale Pelletier nedovolil, abychom lovili blíž jak několik desítek kilometrů za městem." Odmlčel se. "Plánuješ nyní vstávat?"
"Kolik je hodin?" Nebyla jsem s to odhadnout to, kvůli nepřítomnosti oken v místnosti. Sebastian mi oznámil, že je devět ráno, což mě překvapilo. Byla jsem ještě unavená.
"Pelletier tě touží poznat." Poznamenal.
"Dobře, myslím že dnes z postele nevylezu." Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu.
"Cože? Stále si nepřekonala tu averzi vůči nám?" Zeptal se nevěřícně. "Poznala jsi už Mika, i když zrovna u něho mě nepřekvapuje tvá nenávist." Řekl ironicky a já si dost dobře dokázala představit úšklebek na jeho tváři. "Znáš ale Anette a Victorii. Muselo ti dojít, že všichni upíři nejsou jako Hector."
Mlčela jsem. Ve skutečnosti jsem už proti upírům nic neměla. Jen jsem už nechtěla poznávat další Sebastianovo přátele. Nechtěla jsem mít ráda někoho dalšího stejně jako Victorii, nebo dokonce Anette. Věděla jsem, že tohle jednou skončí. Neměli jsme žádnou budoucnost a já nechtěla ztratit více lidí, než by bylo nutné. A to se dalo zařídit jen jediným způsobem-neseznamovat se s dalšími.
"Evelyne," Sebastian ze mě sundal peřinu, i když jsem jí pevně svírala, jedním pohybem. "o co jde?"
"Já ho prostě nechci vidět." Kdybych byla na zemi, zadupala bych.
"Jsme v jeho domě, nemyslíš si, že by bylo slušné neignorovat hostitele?" Sebastianův hlas byl tvrdší, stejně jako jeho výraz.
" jsem nechtěla být tady. Chtěla jsem se ubytovat v hotelu. Nebo víš co? Vůbec jsem nechtěla být v Holandsku. Právě teď bych měla být s mým otcem, který si nejspíš myslí že ho nenávidím, což je tak moc nepravdivé. Ale já tam nemůžu být. Dokonce mu ani nemůžu říct, kde ve skutečnosti jsem, abych nemusela mít strach, že mě sem vystopuje nějaká sadistická žárlivá upírka. Kdybych tě nepoznala, mohla jsem teď žít normálně." Po tom, co jsem to řekla, cítila jsem se hrozně. Sebastian ztuhnul. Věděla jsem, jak moc jsem mu tím ublížila. Dával si příliš za vinu mojí situaci, což byla hloupost, ale nedokázala jsem mu to nikdy úplně vyvrátit.
Zachránil mi život. Několikrát.
Vstal z postele a podíval se na mě, jako by chtěl něco říct. Potom se otočil ke dveřím a odešel. Chtěla jsem ho zastavit, zavolat na něho, aby se vrátil, toužila jsem se mu omluvit, říct, že jsem to tak nemyslela. Chtěla jsem mu vysvětlit, jak moc ho potřebuji. Ale neřekla jsem nic. Jenom jsem tam seděla a dívala se na zavřené dveře.
Sebastian zmizel.
Alespoň tak jsem to vnímala. Věděla jsem, že je někde v domě. Dokonce jsem ho několikrát slyšela mluvit, ale nikdy jsem ho neviděla.
Vyhýbal se mi. A dokázal to lépe, než kdokoliv jiný.
Seznámila jsem se s Pelletierem. Byl laskavý a příjemný. Připomínal mi tátu, měl stejné vlasy, barvu pleti a dokonce i podobný tvar obličeje. Jen jeho oči byly více zářivější, stejně jako jeho pohyby ladnější.
Když jsem se s ním bavila, dařilo se mi zapomenout na hádku se Sebastianem. Možná proto jsem s ním byla tak často. Bála jsem se, jestli ho neobtěžuji, ale když jsem se o tom zmínila, popřel to.
Vyptávala jsem se ho na dobu, kdy byl člověkem, nebo čerstvým upírem. Soustředěně jsem poslouchala jeho vyprávění, stejně tak jako on poslouchal mě, když jsem mu vyprávěla o mém životě, který podle mě nebyl vůbec tak zajímavý jako jeho.
Právě jsem mířila do jeho pracovny, kde jsme sedávali v kožených křeslech provoněných kouřem z doutníků, když jsem zahlédla pootevřenými dveřmi do kuchyně Sebastiana. Seděl u jídelního stolu naproti Victorii, se kterou tiše mluvil.
Přiblížila jsem se blíže ke dveřím, abych něco zaslechla, protože použít můj upírský sluch by bylo příliš nebezpečné a trochu do nich strčila, aby se vytvořila větší škvíra. Dveře se pohnuly a k mé hrůze zaskřípaly.
Sebastianovy oči se stočily ke mně a zahlédly mě dříve, než jsem stačila uskočit. Otočila jsem se a běžela dlouhou chobou, dokud jsem se skleněnými dveřmi nedostala ven. Studený vítr se mi zabodl do tváří jako tisíce jehliček. K mému překvapení pršelo. Déšť smýval zbytky sněhu a místo něho se všude okolo vytvořilo bahno. Udělala jsem jeden krok doleva a opřela zády o zeď hned vedle dveří. Kapky se táhly dolu jako provazy a já jsem za malý okamžik byla mokrá. Jak mi studená voda stékala po vlasech, začala jsem se třást.
Nevěděla jsem, proč jsem se tak vyděsila, ani proč jsem utekla. Srdce mi z rychlého běhu hlasitě bušilo a možná právě proto jsem neslyšela otevírání skleněných dveří, následováno blížícími se kroky.
"Evelyne?" Prudce jsem zvedla hlavu a pohlédla na něj. Stál přede mnou tak blízko, že bych mohla natáhnout ruku a dotknout se ho. "Co tady děláš?" Jeho hlas byl znovu hrubý.
"Mám ráda déšť." Zamumlala jsem a vehementně se snažila nedat najevo, jak zmrzlá jsem.
"Pojď dovnitř, je tu zima." Otevřel dveře a čekal, až jimi projdu.
"Ještě tu chvíli budu, ale ty klidně běž." Sebastian mě dlouho pozoroval zvláštním pohledem, jako kdyby nebyl schopen slova.
"Co vlastně chceš Lily?" Vyhrkl.
"Nevím o čem mluvíš."
Sebastian jen zatřásl hlavou a zmizel v útrobách domu. Po pár minutách jsem vešla dovnitř a co nejtišeji vyběhla schody do mého pokoje. Tam jsem si vzala oblečení a zamířila s ním do koupelny.
Vlezla jsem si do sprchového koutu a nechala na sebe stékat horkou vodu. Když jsem vylezla ven a oblékla se, zamířila jsem k Pelletierovi.
Tiše jsem zaklepala na dveře jeho pracovny a vešla dovnitř. Seděl za mohutným psacím stolem a četl nějakou knihu. Když jsem vešla, vložil do ní záložku a zavřel ji. Zahlédla jsem na ní jméno autora. Dostojevskij.
Jednou jsem zkoušela přečíst jeho knihu Věčný manžel, ale nedokázala jsem ji dočíst.
"Neruším?" Zeptala jsem se ve dveřích.
"Ty nikdy, Lily." Vstal a vyzval mě, abych vešla dovnitř. "Posaď se." Přešla jsem místnost a posadila se do hnědého koženého křesla. Pelletier se posadil naproti mně.
"Už jste dočetl Wilda?" Vzpomněla jsem si na knihu, kterou jsem ho viděla číst včera.
"Ano, vlastně potřetí. Když žiješ tak dlouho jako já, nemáš moc na výběr." Usmál se.
Pelletier sena rozdíl od Victorie nesnažil vypadat jako člověk. Z každého jeho pohybu bylo vidět, že jím není. Zpočátku mě to trochu děsilo, ale už jsem si na to přivykla.
"Kdybys netrval na tom, aby každá kniha, kterou čteš byla ta nejlepší, výběr by byl."
"Raději si přečtu několikrát dobrou knihu, než abych jednou četl brak."
Uslyšela jsem otevírání dveří a podívala se tím směrem. Victoria byla za okamžik přede mnou.
"Omlouvám se za vyrušení, ale Sebastian považoval za nutné, abys věděla o příjezdu Anette." Usmívala se.
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila význam jejích slov. Když se tak stalo, vyskočila jsem na nohy tak rychle, až jsem zavrávolala.
"Opatrně Lily." Upozornil mě rozesmátě Pelletier.
"Kdy přijede?" Radovala jsem se.
"Nyní." O pár okamžiků později jsem uslyšela zvuk motoru. Přiběhla jsem k oknu, odhrnula závěsy a spatřila Anettino auto. Na nic jsem už nečekala a beze slova vyběhla z pokoje, abych mohla rozrazit dveře ven a vyběhnout jim vstříc.
Anette vystoupila z auta a zářivě se usmála, když mě uviděla. Dokonce už mě ani nevyděsily její špičáky a skočila jsem jí okolo krku jako malé dítě. Po několika vteřinách jsem se od ní odtrhla a podstatně chladněji se přivítala s Mikem, který měl na tváři pro něj typický odměřený, arogantní výraz.
Když jsem si ho prohlédla blíže, zjistila jsem, že mu na obličeji přibylo mnoho malých jizviček. Překvapilo mě, jak zhojené už byly. Jako by je měl už několik týdnů, což samozřejmě nebylo možné.
"Jsem tak ráda, že tě vidím Anette." Radovala jsem se, když jsme vcházeli do domu. Ve dveřích už stála Victoria po boku s Pelletierem, kteří byli zjevně nadšení ,stejně jako já, nad nečekaným příjezdem.
Pelletier se tvářil tak jako vždy, ale jeho oči byly hřejivější než obvykle. Victoria se smála svým láskyplným, téměř lidským úsměvem. Vešla jsem dovnitř domu a strnula, když jsem spatřila Sebastiana jen pár kroků ode mě.
Díval se směrem k Anette, která se právě odtrhla od ostatních, aby mohla zamířit jeho směrem. Zastavila se od něho na dosah ruky a sledovala ho svýma zelenýma očima, tolik podobnýma těm jeho.
Otočila jsem se a vyběhla schody do svého pokoje. Nepatřila jsem k nim, nebyla jsem jako oni. "A nikdy nebudu." Zašeptala jsem si pro sebe, když jsem za sebou zabouchla dveře. Překvapilo mě, jak moc lítostivě můj hlas zněl.
Já bych přeci nikdy nechtěla být jako oni. Já ne.
Nadskočila jsem, když mě z přemýšlení vytrhlo zaklepání na dveře. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a pozvala příchozího dál. Anette otevřela dveře a ulpěla na mě pohledem.
"Myslela jsem, že ses na mě těšila, ale jak vidím, tak jsi radši sama zalezlá v pokoji. Inu, v tobě je těžké vyznat se." Prohlásila žertovně. Zůstala stát ve dveřích, ruce založené v bok.
"Nechtěla jsem vás vyrušovat." Zamumlala jsem.
"Jak to myslíš Lily? Pojem my zahrnuje i tebe. A teď pojď zpět k nám." Rozkázala Anette a uvolnila mi cestu mezi dveřmi.
"Já..." Zkoušela jsem protestovat, ale ona mě rázně přerušila.
"Co to s tebou je? Vždyť víš, že jsme s tebou vždy zacházeli jako se sobě rovnou. Což také jsi." Dodala, když zahlédla můj ukřivděný výraz. "Jestli jde o Mika, nesmíš ho brát moc vážně. Nejde tu o tebe, jde o něj a mého bratra. Už jen to, že tě přivedl on ho nutí nechovat se pěkně." Vyčkávavě na mě hleděla a já jsem dál nemohla a hlavně nechtěla odporovat, a tak jsem se vydala ke dveřím.
Sešly jsme po schodech a zamířily do obýváku, odkud se ozývaly hlasy. Dřív, než jsem mohla sáhnout po klice, otevřel dveře Sebastian. Zůstala jsem stát jako přimražená. Po dobu několika úderů srdce jsme na sebe zírali.
"A sakra." Ozvala se za mými zády Anette. "Co se mezi vámi dvěmi stalo?" Nechápavě jsem se na ní podívala. Ne že bych nevěděla o tom, co se mezi námi stalo, jen mi nepřicházelo na mysl, jak mohla Anette něco poznat.
"Potřebuji s tebou mluvit." Promluvil Sebastian. Když jsem se otočila, zjistila jsem, se díval na Anette. "O samotě." Dodal a střelil ke mně pohledem.
Zamračila jsem se a vešla do obývacího pokoje. Mike právě mluvil k Pelletierovi s Victoríí. Ti ho soustředěně sledovali a chvílemi přikývli. Přošla jsem pokojem a sedla si vedle černovlasé upírky.
Mike se odmlčel a upřel na mě svůj nepřátelský pohled takovou silou, až jsem se přikrčila. "Miku, pokračuj, prosím." Řekl Pelletier klidně, s jistou autoritou v hlase. Ještě pár vteřin mlčel, ale poté promluvil.
"Nechala u mě jen jediného hlídače, z čehož vyplývá, že to byla léčka. Přála si, aby pro mě někdo přišel. Nevím proč. Možná nás chtěla vysledovat až sem, ale jsem přesvědčen o tom, že za námi nikdo nebyl. Anette vás nechtěla ohrožit, stejně jako já, ale Sebastian dal jasné rozkazy." Když mluvil o Sebastianovi, nabyl jeho hlas na kyselosti.
"U nás jste vždy vítáni, ať se stane cokoliv." Promluvila Victoria zamyšleně.
"Můj názor myslím znáte. Bylo neuvážené přijít sem a já bych se od vás nikdy nepokoušel žádat útočiště. Ne v takové situaci" Mike vypadal rozčileně.
"Sebastian měl své důvody, proč si váš příchod přál. Nepokoušej se je zpochybňovat." Pelletier ho probodával pohledem tak dlouho, dokud se Mike neodvrátil. "Nejvyšší o nás ví, není v sázce naše bezpečí. Mohla zaútočit už dříve, ale neudělala to. Nemáme důvod obávat se, dokud se něco nezmění. Něco, co jí drží v povzdálí."
Zachvěla jsem se při pomyšlení na příchod upírky a znovu tím na sebe upoutala Mikovu pozornost. Přimhouřila jsem oči a měřila si ho naprosto stejně opovržlivě, jak jemu samotnému bylo známé. On se se mnou nechtěl přátelit a já neměla jediný důvod přát si opak.
Chtěla jsem znát celý jeho příběh, ale nepřicházelo v úvahu, abych se ho na něj zeptala. Jednou jsem už vzdala veškeré pokusy zalíbit se mu, a tak jsem ho teď nemohla o nic žádat. A i kdybych přemohla svou hrdost a požádala ho, aby mi vše vypověděl, pochybuji, že by tak udělal. Ať to bylo jakkoliv, nebyla jsem zvědavá dost , abych nemohla počkat do chvíle, kdy budu mluvit o samotě s Anette nebo Pelletierem.
Z myšlenek mě vytrhnul Annetin příchod do místnosti. Na její tváři jsem nemohla nic vyčíst. Byla stejně rozzářená, jako obvykle.
"Vem si kabát Lily. Jdeme na snídani." Promluvila ke mně. "Ty tu Miku zůstaň." Vrhla po něm zvláštní, ostrý pohled a já si vychutnávala jeho pokoření.
Oblečená jsem byla během několika minut. Anette na mě už čekala před domem, odkud jsme vyjely k centru města. Tam autem vklouzla na právě uvolněné místo a jen tak tak zabránila srážce s mužem v modré audi, který si na něj také dělal zálusk.
Anette mě beze slova vzala za ruku a táhla ulicí tak dlouho, dokud jsme nestály před velkou cukrárnou. Otevřela jsem dveře, což vyvolalo cinkání zvonku nad nimi. Bylo tam příjemné teplo, které jsem po mrazu venku vítala. Okamžitě jsem se s Anette v patách vydala k nejbližšímu volnému stolku a užívala si příjemnou vůni čokolády a čerstvého pečiva.
"Páni, tohle je největší cukrárna, v jaké jsem kdy byla." Prohlásila jsem po tom, co jsem si sundala kabát a pověsila ho na věšák vedle mé židle. Rozhlédla jsem se okolo a prohlížela si všechny návštěvníky. Tichý šum desítek hlasů rušil jen dětský pláč pár metrů od nás. Mladá matka se batole vehementně snažila utěšit. Kolébala ho v náručí a tiše mu šeptala, ale nic nepomáhalo. Bezmocně jsem sledovala její nervozitu, s kterou přijímala zamračené pohledy ostatních lidí, až nakonec vytáhla lahvičku s mlékem a doslova jí dítěti vrazila do úst. To se utišilo a začalo spokojeně pít teplou tekutinu.
"Přejete si?" Ozval se hlas těsně vedle mě. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co po mně usměvavá číšnice chtěla.
Nakoukla jsem do jídelního lístku a vybrala si první věc, na které mi spočinul pohled. "Borůvkové palačinky a malé esspreso." Odpověděla jsem jí konečně a sledovala, jak si mojí objednávku zapisuje do bločku se zlatým lemováním.
"Já nechci nic, děkuji." Promluvila Anette dříve, než mohla být tázána.
"Co se stalo mezi tebou a Sebastianem?" Dívala jsem se za odcházející číšnicí raději, než abych se musela podívat Anette do tváře.
"Nic, Sebastian ti něco říkal?" Odpověděla jsem po chvíli co nejklidnějším hlasem a zkusila se na ní letmo podívat. Ihned mi bylo jasné, že mi nevěří ani slovo. Obočí měla stažené k sobě a její pohled mě hodně znervózňoval.
"Ne, neřekl. Právě proto doufám, že se to dozvím od tebe." Otevřela jsem ústa, abych se ještě pokusila zapírat a nemusela jí vypovědět, jak sprostá jsem k Sebastianovi byla, ale přerušila mě dříve, než jsem stačila pronést jediné slovo. "Řekni mi pravdu Lily, jsi dost špatná lhářka na to, aby se ti nepovedlo oklamat člověka, natož pak mě. Cítím napětí, které mezi vámi panuje a chci znát jeho důvod."
Povzdychla jsem si a položila obličej do dlaní. Když jsem vzhlédla, Anette mě stále sledovala přísným pohledem a já jsem začala vyprávět.

Mort

26. března 2007 v 18:52 | Lily
Mort
Anglický název:Mort
Český název:Mort
Slovenský název:Mort
Autor:Terry Pratchett
Autor obálky:Josh Kirby
Překladatel:Jan Kantůrek
Překladatel:Vladislav Galis
Počet stran:303
ISBN:80-85609-55-X
Rok vydání v originále:1987
Rok vydání v češtině:1994
Rok vydání ve slovenštině:2006
Vydal v originále:Victor Gollancz Ltd.
Vydal v češtině:TALPRESS, spol. s r. o.
Vydal ve slovenštině:TALPRESS, spol. s r. o.
Cena:199 Kč
Anotace Smrť si dříve nebo později najde každého. Když ovšem přijde k Mortovi, nabídne mu zaměstnání.Ten zjistí, že kvůli tomu nemusí zemřít, a nabídku přijímá. Netrvá však dlouho a pochopí, že se jeho romantické touhy jen málo snášejí s vážnou úlohou Smrťova asistenta, a když pozná překrásnou princeznu Keli, která má být zavražděna a kterou má právě Mort dopravit na onen svět, začnou se věci rychle zeplétat...
Ukázka:A v té chvíli zaslechli klip-klap koňských podkov, které zaduněly na prázdném náměstí hlasitěji, než by odpovídalo zákonům obyčejné akustiky. Pravda bylo, že to klip-klap vyjadřovalo zvuk, který Mortovi chřestivě zaduněl v hlavě, jen velmi nepřesně. Když slyšíte klip-klap, představíte si veselého malého poníka, který by dokonce mohl mít na hlavě i slaměný klobouk s dírami pro uši. Cosi ostrého v tomhle zvuku velmi jasně naznačovalo, že tady se slaměné klobouky nenosí.
Kůň vešel na náměstí cestou od Středu, z mohutných bílých boků mu stoupala pára a z dláždění pod nohama mu odletovaly jiskry. Klusal pyšně jako válečný kůň. A samozřejmě neměl na hlavě žádný slaměný klobouk.
Vysoký jezdec, který mu seděl na hřbetě, byl proti mrazu zabalen do silného a širokého pláště s kapucí. Když kůň došel do středu náměstí, jezdec sestoupil na zem a chvilku se zabýval něčím za sedlem. Nakonec on - nebo ona - vytáhl sáček s ovsem, připevnil ho koni k hlavě a přátelsky ho popleskal po šíji.
Vzduch se najednou změnil. Mortovi se zdálo, že zhoustl, byl téměř mastný a stíny kolem Morta se naplnily malými namodralými a načervenalými duhami. Jezdec vykročil k němu, plášť kolem něj se nadouval a jeho podpatky vydávaly na kočičích hlavách podivný kostěný klapot. Byl to jediný slyšitelný zvuk - jinak na celé náměstí padlo ticho a zahalilo ho jako hustý chomáč vaty.
Celý ten skvělý efekt pak zkazila zamrzlá louže uježděná přes den místními kluky.
ALE SAKRA!
Nebyl to hlas. Slova byla v pořádku, ale vynořila se Mortovi v hlavě, aniž se unavovala projít mu ušima. Rozběhl se na pomoc ležící postavě a zjistil, že drží ruku, která se skládá jen z vyleštěných kůstek a je hladká a nažloutlá jako stará kulečníková koule. Kápě sklouzla postavě z hlavy a na Morta upřela prázdné oční důlky holá lebka.
Nebyly úplně prázdné. Hluboko v nich, podobné vzdáleným oknům, která se otvírají přes hlubiny vesmíru, zářily dvě malé modré hvězdy.
DÍKY, CHLAPČE, řekla lebka. JAK SE JMENUJEŠ?
"No," odkašlal si Mort nejistě, "Mortimer... pane. Říkají mi Mort."
TO JE ALE NÁHODA, prohlásila lebka. POMOZ MI VSTÁT, PROSÍM TĚ.
Postava nejistě vstala a začala se oprašovat. Teprve teď si Mort všiml, že má kolem pasu široký kožený pás, na kterém jí visel meč s bílou rukojetí.
"Doufám, že jste si neublížil, pane," řekl Mort vychovaně.
Lebka se usmála. Samozřejmě, pomyslel si Mort, vždyť ani neměla příliš na výběr.
JSEM SI JIST, ŽE JE VŠECHNO V POŘÁDKU. Lebka se rozhlédla na všechny strany, a jak se zdálo, teprve teď zahlédla Lezka, který snad poprvé v životě ztuhl na místě. Mort měl dojem, že by teď bylo na místě vysvětlení.
"To je můj otec," řekl a snažil se nějak dostat k nouzovému východu, aniž by se podivné postavy nějak dotkl. "Odpusťte, pane, ale vy jste Smrť?"
SPRÁVNĚ. JEDNIČKA Z POZOROVÁNÍ, CHLAPČE.
Mort polkl.
"Otec je hodný člověk," prohlásil. Chvilku přemýšlel a pak dodal: "Opravdu moc hodný. Nechal byste ho, prosím, na pokoji, jestli vám to nevadí? Nevím, co jste s ním udělal, ale byl bych rád, kdybyste s tím přestal. Neberte si to osobně."
Smrť ustoupil a naklonil hlavu na jednu stranu.
JEN JSEM NÁS DVA NA CHVÍLI POSTAVIL MIMO ČAS, řekl. NEUVIDÍ NIC, CO BY HO MOHLO VYSTRAŠIT NEBO ROZČILIT. NE, CHLAPČE, JÁ PŘIŠEL PRO TEBE.
"Pro mě?"
JSI TADY PŘECE PROTO, ŽE CHCEŠ NĚKAM DO UČENÍ?
Mortovi začalo pomalu svítat. "Vy hledáte učedníka?" zeptal se.
Oční důlky se obrátily přímo k němu a modravé hvězdičky zazářily.
TAK TAK.

Čaroprávnost

26. března 2007 v 18:51 | Lily
Poznámka: Takhle je ze všech jeho knih má nejoblíbenější.
Čaroprávnost
Anglický název:Equal Rites
Český název:Čaroprávnost
Slovenský název:Čarovné práva
Autor:Terry Pratchett
Autor obálky:Josh Kirby
Překladatel:Jan Kantůrek
Překladatel:Vladislav Galis
Počet stran:271
ISBN:80-85609-54-1
Rok vydání v originále:1987
Rok vydání v češtině:1994
Rok vydání ve slovenštině:2005
Vydal v originále:Victor Gollancz Ltd.
Vydal v češtině:TALPRESS, spol. s r. o.
Vydal ve slovenštině:TALPRESS, spol. s r. o.
Cena:199 Kč
Anotace Když se na Zeměploše narodí osmému synovi osmé dítě a je to také syn, dostává podle tradice do vínku kouzelnickou hůl a stane se z něho mág. Dcer se tento nepsaný zákon netýká, protože s ženami zeměplošská magie vůbec nepočítá. Stařičký kouzelník Podomní Kšaft si až příliš pozdě uvědomil, co způsobil, když svou hůl předal právě narozenému osmému potomku osmého syna, aniž se přesvědčil, zda je to kluk.
Ukázka:V Sekaném Popelově se pořádaly trhy pro vesnice v celém širém okolí a trh samozřejmě nekončil se západem slunce. Místo toho se na každém stánku a boudě objevila pochodeň a další světlo se linulo z otevřených dveří hostinců. Dokonce i před chrámy zářily různobarevné lampiony, aby přilákaly noční věřící.
Hilta se proplétala davem jako hubený had travou, přičemž si celý stánek nesla v neuvěřitelně malém balíčku na zádech. Její bižuterie cestou chřestila jak tucet tanečníků flamenca. Bábi dusala za ní a nohy ji bolely z nezvyklé chůze po kočičích hlavách.
A Esk se ztratila.
Dalo jí to sice dost práce, ale nakonec to přece dokázala. Chtělo to rychle vběhnout mezi dva stánky a pak rychle zahnout do vedlejší uličky. Bábi ji mnohokrát varovala před strašlivými nástrahami měst, což dokazuje, že v tomto směru měla stará dáma v hlavologii mezeru, jelikož tím vším dosáhla opaku toho, co zamýšlela. Esk se pevně rozhodla, že alespoň jednu nebo dvě z těch strašlivých nástrah musí vidět na vlastní oči.
Abychom řekli pravdu, tak Sekaný Popelov byl primitivní a necivilizované místo. Jediné věci, které se tam proto děly po setmění, byla sem tam nějaká ta krádež, několik amatérských pokusů o podnikání v oblasti milostných služeb a pití. Pilo se, dokud člověk nespadl pod stůl nebo nezačal zpívat nebo obojí.
Podle veřejných prohlášení mohl člověk proplout trhem stejně jako bílá labuť proplouvá navečer zátokou. Jenže z jistých praktických důvodů se nakonec Esk pohybovala mezi stánky spíš jako autíčko z autodromu. Narážela do člověka za člověkem a vršek hole se jí vznášel skoro metr nad hlavou. Několik lidí se za ní obrátilo, a nejen proto, že do nich vrazila. I Popelovem občas prošel mág, ale to bylo poprvé, kdy viděli mága vysokého sotva sto dvacet centimetrů a s dlouhými světlými vlasy.
Každý, kdo by tu postavičku pozorně a déle sledoval, by si musel všimnout, že se kolem ní dějí zvláštní věci.
Tak například tam byl jakýsi muž se třemi kalíšky, který zval všechny přihlížející, aby se s ním zúčastnili vzrušující hry štěstí a náhody, v níž hlavní úlohu hrál malý vyschlý hrášek. Jen mimochodem si všiml malé postavičky, která ho několik minut zachmuřeně pozorovala, načež se z každého kalíšku, který zvedl, vyřinul proud malých scvrklých hrášků. Během krátké chvilky byl po kolena v luštěnině. Mnohem hlouběji však byl v nepříjemnostech, protože najednou dlužil kdekomu větší či menší částky peněz.
Taky tam byla stará opička, který se už celé léta odevzdaně pohybovala na konci řetízku připevněného ke kolovrátku, jehož majitel na něj hrál několik ohraných melodií. Ta se najedno otočila, zúžila svá malá červená očka, kousla svého pána bolestivě do nohy, přetrhla řetízek a s cínovým pohárkem, do kterého vybírala peníze, zmizela kdesi na střechách. O tom, co udělala s vybranými penězi, se historie nezmiňuje.
V nedalekém stánku najedno obživla celá bedýnka perníkových kachen, rozletěly se kolem majitele a se šťastným kvákotem přistály na hladině řeky (kde se bohužel do rána rozpustily, ale takový u je zákon přírodního výběru).
Samotný stánek se tiše odplížil boční uličkou a už ho nikdy nikdo neviděl.
Esk se pohybovala trhem jako žhář po poli plném kupek sena nebo jako neutron útrobami reaktoru. Teoretický pozorovatel mohl sledovat její postup mezi stánky podle hysterie a občasného násilí, které jí vybuchovaly v patách. Přesto se Esk sama jako správný katalyzátor vůbec neúčastnila událostí, které vyvolala. V okamžik, kdy by se některý z teoretických pozorovatelů pokusil najít příčinu těch podivných jevů, byla už Esk zase o kousek dál.

Lehké fantastično

26. března 2007 v 18:50 | Lily
Lehké fantastično
Anglický název:The Light Fantastic
Český název:Lehké fantastično
Slovenský název:Ľahká fantastika
Autor:Terry Pratchett
Autor obálky:Josh Kirby
Překladatel:Jan Kantůrek
Překladatel:Vladislav Galis
Počet stran:271
ISBN:80-85609-29-0
Rok vydání v originále:1986
Rok vydání v češtině:1993
Vydal v originále:Corgi Books
Vydal v češtině:TALPRESS, spol. s r. o.
Vydal ve slovenštině:TALPRESS, spol. s r. o.
Cena:199 Kč
Anotace Zeměplocha se řítí k nevyhnutelné srážce se škodolibou rudou hvězdou a zachránit ji může pouze jediný člověk - neschopný a zbabělý čaroděj, který byl naposledy spatřen v okamžiku, kdy přepadl přes okraj světa...
Ukázka:Ještě o kus dál v témže pralese prodělával jakýsi mla¬dý šaman jednu z nejzákladnějších částí svého výcviku. Snědl kus posvátné muchomůrky, vykouřil několik omam¬ných oddenků a opatrně si nasypal a naprášil výtrusy ta¬jemné houby do všech tělních otvorů. Teď seděl na zkří¬žených nohou pod velkou borovicí a pokoušel se soustředit tak, aby se dostal do kontaktu s tajemnými a úžasnými záhadami v srdci Bytí, ale hlavně na to, aby si zastavil hlavu, která se mu bláznivě točila a chystala se mu od¬šroubovat a odletět z ramen.
Před očima se mu roztočily modré čtyřstranné trojúhel¬níky. Občas se usmál vědoucím úsměvem, aniž bylo čemu, a pronesl nějaké moudré slovo jako "Oh!" nebo "Ahá!"
Pak se něco pohnulo ve vzduchu a stalo se něco, co poz¬ději popsal slovy "bylo to zrovna jako výbuch, jenže po¬zpátku, jasný?" a na místě, kde předtím nebylo vůbec nic, ležela velká a otlučená dřevěná bedna.
Těžce přistála na hromadě listí, ze dna vystrčila stov¬ky malých nožiček, neohrabaně se obrátila a podívala se na šamana. Je třeba říci, že pochopitelně neměla obličej, ale i ve svém mykologickém poblouznění si byl šaman strašlivě jistý, že si ho prohlíží. A nebyl to vůbec přátelský pohled. Je neuvěřitelné, jak hrozivě se dokáže zatvářit je¬den klíčový otvor a několik děr po sucích.
K šamanově nesmírné úlevě truhlice po chvilce jakoby dřevěně pokrčila rameny a cvalem vyrazila mezí stromy.
S nadlidským úsilím si šaman v paměti vyvolal sled operací potřebných k tomu, aby se postavil, podařilo se mu dokonce udělat několik jednoduchých kroků, ale pak se podíval dolů a vzdal to, protože propadl dojmu, že mu došly nohy.
Mrakoplaš zatím našel nějakou pěšinu. Byla hodně křivolaká a byl by raději, kdyby byla dlážděná, ale z nedostatku jiné zábavy se po ní přece jen vydal.
Několik stromů se pokusilo navázat s ním rozhovor, ale protože si byl Mrakoplaš skoro jist, že normální stro¬my se tak nechovají, ignoroval je.
Den pokročil. Všude bylo ticho a kolem se ozýval jen bzukot ošklivého bodavého hmyzu, občasné zapraskání suché větve a ševel stromů, které spolu polohlasem probíraly otázky víry a nepříjemností s veverkami. Mrakoplaš se začal cítit velice osaměle. Představil si sám sebe ztraceného v lesích, kde bude muset žít do smrti, bude spát na lůžku z listí a živit se bude... bude se živit... tím, co je v lese k jídlu. Asi stromy, pomyslel si, a ořechy a bobule. Měl by...
"Mrakoplaši!"
Okus dál se k němu po cestě blížil Dvoukvítek - úplně promočený, ale rozzářený radostí z nenadálého shledání. Kousek za ním klusalo Zavazadlo (předměty, vyrobené ze dřeva Myslícího hruškovníku, následují svého pána kamkoliv, a proto se tohle dřevo často používalo na výrobu zavazadel zemřelých králů, kteří si tak chtěli pojistit, že začnou život na onom světě v čistém prádle).
Mrakoplaš si povzdechl. Až do tohoto okamžiku si totiž namlouval, že dnes už ho nic horšího potkat nemůže.

Barva kouzel

26. března 2007 v 18:48 | Lily
Barva kouzel
Anglický název:The Colour of Magic
Český název:Barva kouzel
Slovenský název:Farba mágie
Autor:Terry Pratchett
Autor obálky:Josh Kirby
Překladatel:Jan Kantůrek
Překladatel:Vladislav Galis
Počet stran:290
ISBN:80-85609-28-2
Rok vydání v originále:1983
Rok vydání v češtině:1993
Vydal v originále:Colin Smythe
Vydal v češtině:TALPRESS, spol. s r. o.
Vydal ve slovenštině:TALPRESS, spol. s r. o.
Cena:199 Kč
Anotace Ve světě, který leží na krunýři obrovské želvy, se vydává na cestu rozverná, temperamentní a neuvěřitelně výstřední výprava. Setkáte se s lakomým a naprosto neschopným čarodějem Mrakoplašem, naivním turistou Dvoukvítkem, jehož Zavazadlo za ním běhá jako pes na stovce malých nožiček, s draky, kteří existují, pokud na ně opravdu věříte, a samozřejmě dojdete až na okraj této podivné planety.
Ukázka: Zatím u Prokopnutého bubnu poslouchal Mrakoplaš s otevřenými ústy Dvoukvítkovu řeč.
"Takže jsem se rozhodl, že to musím vidět na vlastní oči," říkal právě ten mužík. "Osm roků jsem na to šetřil. Osm roků! Ale stálo to za každý půl-rhinu. No prosím a tady mne máte. V Ankh-Morporku! Myslím tím ve městě oslavovaném písněmi i příběhy! Chodím po ulicích, které poznaly krok Herika Bělomeče! Hrun Barbar, Bravd Střeďan a jeho věrný Lasička... Víte, je to přesně tak, jak jsem si to představoval."
Mrakoplašova tvář se postupně měnila v masku fascinované hrůzy.
"Už jsem to prostě nemohl v Bes Pelargicu vydržet," pokračoval rozverně Dvoukvítek. "Celý den jsem seděl u psacího stolu, sčítal jsem sloupce čísel a jediné, co jsem měl před sebou, až na to budu mít roky, byla penze... a kde je v tom jaká romantika? Tak jsem si jednou pomyslel: Dvoukvítku, teď a nebo nikdy! Vždyť nemusíš ty pověsti jen poslouchat. Můžeš se tam vypravit. Skončil čas, kdy ses potuloval po přístavu a poslouchal námořnické historky. Dal jsem si dohromady tady ten slovník a zaplatil si cestu na nejbližší lodi, která plula na Hnědé ostrovy."
"Nenajmul jste si žádný strážce?" zamumlal Mrakoplaš.
"Ne. Proč? Copak mám s sebou něco, co by stálo za krádež?"
Mrakoplaš se rozkašlal. "Máte s sebou, ehm, zlato."
"Ale to je sotva dva tisíce rhinu. To je stěží na živobytí na jeden nebo dva měsíce, tím myslím u nás doma. Tady by mi mohly vydržet o trochu déle, doufám."
"Není náhodou rhinu jedna z těch velkých zlatých mincí?" zeptal se maličko nesvůj Mrakoplaš.
"Ano." Dvoukvítek se na čaroděje starostlivě zadíval přes horní okraj svých podivných hledících čoček. "Budou mi dva tisíce stačit, co myslíte?"
"Grrr," zachrčel Mrakoplaš, "chtěl jsem říct, že jo, že budou stačit."
"Výborně."
"Hm. Je každý v Agateánské říši tak bohatý, jako vy?"
"Bohatý? Já? Můj dobrý muži, jakpak vás tahle hloupost napadla? Vždyť já jsem jen chudý úředník. Myslíte, že jsem hospodskému zaplatil příliš mnoho?" dodal po krátkém zamyšlení Dvoukvítek.
"Hm. Mohl se spokojit s menší částkou," připustil Mrakoplaš.
"Aha. No aspoň mám poučení pro příště. Jak vidím, mám se hodně co učit. Dostal jsem takový nápad. Mrakoplaši, nechtěl byste ke mně vstoupit do služby jako... no... nevím, vyjádřilo by slovo ,průvodce' správně to, co mám na mysli? Myslím, že bych si mohl dovolit platit vám jeden rhinu denně."
Mrakoplaš otevřel ústa k odpovědi, ale zjistil, že se mu slova slepila v krku a ten chomáč odmítá vyjít na světlo světa, který se rychle mění v blázinec. Dvoukvítek se začervenal.
"Já jsem vás urazil," řekl omluvným tónem. "To byla velice netaktní nabídka, když člověk jedná s profesionálem, jako jste vy. Bezpochyby máte mnoho práce a plánů, ke kterým se chcete vrátit... vysoká magie, bezpochyby..."
"Ne," ozval se konečně Mrakoplaš slabým hlasem. "Alespoň ne v současnosti. Říkáte rhinu? Za den. Každý den?"
"No víte, myslím si, že za těchto okolností to mohu zvednout na jeden a půl rhinu za den. A samozřejmě všechny výdaje, které bude třeba platit v hotovosti."
Čaroděj se držel jako hrdina. "To bude v pořádku," vypravil ze sebe. "Výborné."
Dvoukvítek sáhl do svého váčku, vytáhl velký kulatý zlatý předmět, krátce se na něj podíval a pak ho vložil nazpět. Mrakoplaš si tu věc nestihl pořádně prohlédnout.
"Tak, a teď bych si rád odpočinul," prohlásil turista. "Byla to dlouhá plavba. Třeba by se vám hodilo vrátit se v poledne a mohli bychom se porozhlédnout po městě."
"Samozřejmě."
"Potom bych vás poprosil, abyste byl tak laskav a požádal hostinského, aby mě doprovodil do mého pokoje."
Mrakoplaš to udělal a pozoroval, jak nervózní Broadman, který přiklusal odněkud zezadu, vede svého hosta po dřevěných schodech za barem nahoru. Po několika vteřinách se zvedlo i Zavazadlo, přeťapalo lokál a vydalo se z nimi.
Čaroděj upřel pohled do své dlaně, na které se mu blýskalo šest velkých zlatých mincí. Dvoukvítek trval na tom, že mu odměnu za první čtyři dny zaplatí předem.
Hugo pokýval hlavou a pokusil se o povzbudivý úsměv. Mrakoplaš na něj zavrčel.
Když byl Mrakoplaš ještě na fakultě, nikdy neměl zvláštní výsledky v předmětu věštby a předpovědí. Zato teď mu v hlavě oživly jakési dávno nepoužívané dráhy a okruhy a budoucnost viděl stejně jasně, jako by ji měl napsánu přímo na víčkách. Začala ho svědit záda mezi lopatkami. Uvědomoval si, že jediná rozumná věc, kterou mohl udělat, je koupit si koně. Bude to muset být hodně rychlý kůň, drahý a koupený pod rukou. Mrakoplaš si nemohl vzpomenout na jméno jediného koňského handlíře, který by byl tak bohatý, aby mu mohl vrátit zpátky na téměř celou unci zlata.
Zbývajících pět mincí mu pomůže založit si užitečnou praxi v bezpečné vzdálenosti - řekněme nějakých dvě stě mil. To vypadá rozumně.
Jenže co se stane s Dvoukvítkem, opuštěným v tom příšerném městě, kde měli dokonce i švábi neomylný instinkt, který je dovedl ke zlatu? To by musel být člověk opravdu veliký lump, aby ho opustil.

Zeměplocha

26. března 2007 v 18:47 | Lily
Do nové rubriky se budu snažit přidat všechny knihy od Terryho Pratchetta, které se k Zeměploše vztahují.

Terry Pratchett

26. března 2007 v 18:44 | Lily |  Spisovatelé
Terence David John Pratchett
[28.4.1948-]
Terence David John Pratchett - fotografie
Narodil se v Buckinhamsiru v roce 1948. Dnes je to anglický novinář a spisovatel, patřící mezi současné nejpopulárnější autory humoristických fantasy románů.
V roce 1965 začal pracovat jako novinář. Dělal vše, co žurnalistika nabízí, snad s výjimkou nedělních fotbalových zpráv. Podařilo se mu vyhnout všem dobrodružným zaměstnáním, kterými je většina spisovatelů přinucena se živit, aby měla vůbec o čem psát. V touze najít si klidné místečko se T.Pratchett stal tiskovým mluvčím Central Electricity Generating Board, což je společnost atomových elektráren. V roce 1987 zjistil, že ho psaní baví víc než skutečná práce, a od té chvíle se počet jeho děl vyjadřuje dvoumístnou číslicí, a mají své stálé místo na žebříčku bestsellerů.
Žije v Sommersetu s manželkou Lynn a dcerou Rhiannou a neustále se živí novinářskou profesí, protože jak tvrdí, může tak pracovat v teple, suchu a nemusí zvedat nic těžkého. Dále prohlašuje, že psaní knih je největší legrace, jakou si může člověk užít sám. Jeho koníčkem je pěstování masožravých rostlin.
Každý z příběhů Terryho Pratchetta se vyznačuje nejen originálními postavičkami od svalnatých hrdinů (často s poněkud malým mozkem), přes mudrce, přihlouplé mágy, svérázné čarodějnice, mimozemšťany, nevrlé trpaslíky, prohnané pouliční obchodníky, naštvané bohy, a ne zrovna nejchytřejší šlechtice, až po mluvící stromy a kameny. Přitom ale nabízí vyprávění bez násilí a krveprolití, což je v žánru fantazy spíše výjimkou. Navíc se v jeho dílech tu a tam objeví narážka a zároveň parodie na klasické dílo. A právě díky tomuto lehkému stylu psaní a humorné fantazii se jeho knihy řadí mezi bestsellery.

Wilbur Smith

26. března 2007 v 18:43 | Lily |  Spisovatelé
Wilbur Addison Smith
[9.1.1933]
Wilbur Addison Smith - fotografie
Wilbur Smith se narodil 9. ledna 1933 v Severní Rhodesii (dnešní Zambie) britským rodičům. V osmnácti měsících byl malý Wilbur postižen mozkovou malárií, blouznil deset dní a doktoři varovali, že může mít poškozený mozek pokud přežije.
Nicméně přežil a velice dobře se uzdravil. Jak dospíval, začal se zajímat o romány, stejně jako jeho matka. Její chuť byla rozsáhlá, ale zahrnovala i dobrodružné romány, které mladý Wilbur hltal. V prostředí s nádhernou přírodou, ve které vyrůstal, si byl vědom jeho porozumění s okolím: život v přírodě, otevřené prostory, svoboda pohybu po zemi - a také politické napětí.
Smithovo přání psát se poprvé ukázalo, když byl mladý muž se srdcem stát se žurnalistou. To probíhalo v době, kdy se rapidně měnila sociální situace v jižní Africe. Jeho přísný, viktoriánský otec, který nikdy ve svém životě nepřečetl knihu, měl jiné ideje. "Nebuď blázen," říkal. "Zemřeš hlady, najdi si pořádnou práci." A tak Wilbur stále pracoval jako účetní, psal po nocích a přes den byl unavený a ospalý. Již svým prvním románem Na život a na smrt (1964) se však okamžitě proslavil, a tím odstartoval svou dráhu spisovatele.
Afrika je jeho stálou inspirací. Do svých příběhů vkládá své srdce, ale zároveň důsledně a živě pracuje na autenticitě a každém detailu. Sám tvrdí: "Pokud uděláte špatný krok nebo řeknete špatné slovo, kouzlo je zrušeno." Wilburův život je založen na tvrdém pracovním nasazení - když píše, po osm měsíců od rána do večera nedělá téměř nic jiného; každou novou novelu začíná v únoru.
Když je všechno hotové, rád relaxuje při potápění a rybaření na Seychellách, rybaření a střelbě v Jižní Americe, v safari v Botswaně a Zimbabwe. Hodně času tráví cestováním po Africe, obvykle od listopadu do února, jezdí lyžovat do Švýcarska a navštěvuje Austrálii a Nový Zéland kde rybaří na moři. Během letních prázdnin zase navštěvuje Aljašku.
Wilbur je autorem více než tří desítek čtivých, napínavých románů opřených o historická fakta a další reálie, je i nadále činným autorem. Se svou ženou Daniele Thomasovou, která mu po tři desetiletí byla nápomocna při výzkumu a sběru materiálu a která také byla sama nadanou autorkou, vychoval dva syny a dceru. V současné době žije v Londýně, ale jeho zájem o Afriku a její divokou přírodu stále přetrvává.
Smithovy knihy lze zařadit do tří hlavních sérií, podle rodin, o kterých pojednávají, nebo časových období, do nichž je jejich děj posazen. Jsou to příběhy rodiny Courtneyů, sága Ballantyneů a romány ze starověkého Egypta. Kromě toho vydal zhruba desítku samostatných novel.

Čachtická paní

26. března 2007 v 18:42 | Lily |  Knihy
Čachtická paní
Slovenský autor Jožo Nižnánsky, napsal mnoho historických románů. Všechny jsou velmi čtivé, a proto je o ně stále mimořádný zájem. Mezi nejznámější rozhodně patří Čachtická paní, která od roku 1990 vyšla již několikrát a vždycky byla po krátké době vyprodána. Je tomu tak zejména proto, že tématika románu každého zaujme hned od samého začátku. Děj je nabitý nejen zajímavými historickými a dobovými fakty, ale především napínavým až detektivním pojetím, jehož vyvrcholením je nekonečná, až chorobná touha Čachtické paní být za každou cenu krásnou. Tato touha byla příčinou zmaření života několika nevinných a mladých dívek. Čtenář na 512 stranách prožije vedle napínavého dobrodružství i nezištnou lásku, nenávist, zradu i věčné zklamání a závist.

Řeka bohů - Wilbur Smith

26. března 2007 v 18:38 | Lily |  Knihy
Řeka bohů vypráví dobrodružný příběh, který se odehrává ve starověkém Egyptě přibližně v 18. století př. n. l. Celou knihou provází Taita. Taita byl neobyčejně nadaný otrok, Řeka bohů ho popisuje jako básníka, prozaika, nadaného lékaře, architekta, válečného stratéga vynálezce i šikovného filosofa. Byl uznávaný a měl některá privilegia. Stále byl však otrok, navíc eunuch.
Taita sloužil mladé Lostris, dceři vysoce postaveného muže a faraonova přítele. Lostris si Taitu velice oblíbila ale byla zamilovaná do gerenála Tana. Lostris je krásná mladá slečna a stane se manželkou samotného faraona. Jako dar od svého otce, zlého velkého vezíra Intefa, si vyžádá svého otroka Taitu. Tak se Taita dostane do služeb samotného mocného faraona, kterým je v té době sám velký Mamos VIII. Lostris mu porodí syna, jehož pojmenuje Memos. Memos doopravdy ale nebyl faraonův syn, ale syn generála Tana.
V této době do Egypta vtrhli kočovní bojovníci z Asie. Byl to kmen Hyksósů v čele s králem Salatisem. Hyksósové doslova rozprášili egyptskou armádu, protože využívali koně a bojový vůz. Egypťané v té době neznali ani kolo a z koně měli strach. Ve velké bitvě přišel o život i faraon Mamos VIII.
Královna Lostris se ujme vlády a nezbyde jí nic jiného, než se svými lidmi opustit hlavní město Théby a vydat se do nové země na jih. Tam byli před nepřáteli v bezpečí. Tanovi porodí dvě dcery. Tanus zacvičoval své nové bojovníky, otrok Taita zhotovil kolo a bojový vůz. Egypťany naučil jízdě na koních. V královně Lostris rostl nádor a ona byla stále slabší.
Z Memose se stal faraon Tamos a dobyl zpět Egypt. Kmen Hyksósů se podařilo úplně vyhnat z Egypta až po 100 letech těžkých bojů. Příběh skončí návratem do Théb a korunovací Tamose na královský trůn.
Řeka bohů nádherně a barvitě popisuje strhující příběh ze starého Egypta. Z části je podložen skutečnými události i historicky doloženými postavami a je geniálně vymyšlen. Koho zajímá starověký Egypt a hledá správnou knihu, Řeka bohů je ta pravá.

Dan Brown

26. března 2007 v 18:32 | Lily |  Spisovatelé

Dan Brown

Spisovatel, Scénárista

Datum narození: 22.06.1964 Místo narození: Exeter, New Hampshire, USA Znamení: Rak
Dan Brown je americký spisovatel thrillerů, proslulý bestsellerem Šifra mistra Leonarda.
Je synem středoškolského profesora matematiky, který v roce 1989 získal tzv. Prezidentskou cenu jako nejlepší středoškolský vyučující matematiky ve státě New Hampshire, a hudebnice. Brown vystudoval elitní internátní střední školu Phillips Exeter Academy, kde jeho otec učil, a r. 1986 absolvoval vysokou školu Amherst College. Nějakou dobu učil angličtinu na Phillips Exeter Academy, než se stal spisovatelem na plný úvazek. Zajímá se o kryptografii. Jeho manželka Blythe je historička umění a malířka.

Tvorba Dana Browna se neustále pohybuje na hraně mezi fikcí a skutečností. Laický čtenář většinou neví, ve které oblasti se právě nachází a autor hranici záměrně rozmazává. Např. v knize Šifra Mistra Leonarda uvádí v předmluvě, že uvedené popisy rituálů a uměleckých děl jsou zcela pravdivé, jenže to nejsou. V knize Andělé a Démoni tvrdí, že CERN vyrábí obrovské množství antihmoty a tuto antihmotu je možné "jen tak" přenášet v tašce.
Dílo Dana Browna

- Digital Fortress (Digitální pevnost, 1997)
- Pavučina lží (Deception Point, 2001
- Andělé a démoni (Angels and Demons, 2000): první román o Robertu Langdonovi; odehrává se na konkláve ovlivňovaném Ilumináty
- Šifra mistra Leonarda (The Da Vinci Code, 2003) - Knihy se prodalo po celém světě několik miliónů výtisků a údajně jde o největší bestseller 21. století.

Pavučina lží - Dan Brown

26. března 2007 v 18:26 | Lily |  Knihy
obálka knihy Brown, Dan - Pavučina lží
Napínavý román od autora bestselleru Šifra mistra Leonarda. Rachel Sextonová, zkušená analytička a dcera prezidentova volebního soupeře Sextona, má na osobní prezidentův rozkaz odletět do Arktidy, kde NASA učinila fenomenální objev. V miliony let starém meteoritu nalezla zkameněliny živočichů, důkaz mimozemského života. Za polární kruh je povolán i populární oceánský biolog Tolland, ale pocit triumfu brzy začíná ustupovat pocitu ohrožení. Na skupinku vědců zaútočí vraždící komando. Rachel s Tollandem sice krkolomně uniknou na Tollandovu loď kotvící uprostřed hejna žraloků, ale zdaleka ještě nemají vyhráno. Neznámí útočníci ze všech sil se snaží je umlčet. Bylo by snad možné, aby objev, který by mohl převrátit základy historie vesmíru, byl jen mistrně zkonstruovaný podvrh? A zatímco zoufale bojují o život, ve Washingtonu propuká neméně lítý boj o mocenské pozice. Senátor Sexton je ochoten udělat cokoli, třeba i obětovat vlastní dceru, jen aby usedl do prezidentského křesla.
Prolog:
Krajina okolo severního pólu je Bohem zapomenuté místo, kde smrt přichází v mnoha nejrůznějších podobách. Geolog Charles Brophy zde strávil řadu let a zvykl si snášet strasti divoké krásy krajiny, ale žádná ze získaných zkušeností jej nemohla připravit na surový konec, který mu osud uchystal.
Brophyho saně naložené geologickým náčiním a tažené čtyřmi severskými fenami klouzaly krajem. Psi náhle zvolnili a zastavili s pohledem upřeným k obloze.
"Copak se děje, holky?" zabručel Brophy a seskočil.
Za bouřkovými mračny, která vítr honil nebem, vykoukl dvoumotorový dopravní vrtulník. Plavným obloukem přeletěl nad ledovými vrcholky a chystal se přistát.
To je divné, pomyslel si Brophy. Ještě nikdy neviděl vrtulník tak daleko na severu. Letoun dosedl asi padesát metrů od něj a zdvihl vír zmrzlého firnu. Psi zavyli a ustrašeně se stáhli.
Dvířka helikoptéry se otevřela a vystoupili z ní dva muži oblečení do bílých kombinéz a ozbrojení puškami. Spěšně kráčeli k jeho saním.
"Doktor Brophy?" zavolal jeden z nich geologovi v ústrety.
"Jak to, že znáte moje jméno? Kdo jste?" opáčil překvapeně oslovený.
"Vyndejte vysílačku, prosím."
"Cože?"
"Prostě to udělejte."
Brophy nechápavě přikývl a vyprostil vysílačku zpod bundy.
"Potřebujeme poslat naléhavou zprávu. Snižte frekvenci na sto kilohertzů."
Sto kilohertzů? Brophy byl zmatený. Na tak nízké frekvenci přece nikdo žádnou zprávu nedokáže přijmout! "Jde o nějakou nehodu?"
Druhý muž, který doposud mlčel, zdvihl zbraň a namířil ji Brophymu na hlavu. "Není čas na vysvětlování. Udělejte, co říkám."
Brophy chvějícími se prsty nastavil vysílací frekvenci.
První muž mu podal kartičku s několika řádky. "Odvysílejte tuhle zprávu! Okamžitě!"
Brophy si text přečetl. "Tomu nerozumím. Tahle informace je nesprávná. Nechci..."
Druhý muž mu přitiskl pušku ke spánku.
Brophy roztřeseným hlasem odvysílal podivné sdělení.
"V pořádku," promluvil úsečně první muž. "Teď vezměte své psy a nastupte do vrtulníku."
Geolog se neobratně snažil vystrkat vzpouzející se zvířata po šikmé rampě do nákladního prostoru letadla. Zbraň na něj nepřestávala mířit. Jakmile byli všichni uvnitř, vrtulník se zdvihl a zamířil k severu.
"Co jste k čertu zač?" utíral si Brophy zpocené čelo rukávem. A co měla znamenat ta zpráva?
Žádná odpověď. Muži mlčeli.
Jak vrtulník stoupal, fičel dovnitř otevřenými dveřmi ledový vítr. Všichni čtyři psi, stále v postrojích a připoutaní k saním, zděšeně kňučeli.
"Alespoň zavřete ty dveře," obořil se geolog na muže v bílém. "Copak nevidíte, jak se moji psi bojí?"
Znovu žádná odpověď.
Když se helikoptéra dostala do výšky dvanácti set metrů, naklonila se prudce nad pásem rozervaných skalisek. Muži vstali. Bez jediného slova popadli těžce naložené saně a tlačili je ke dveřím. Brophy ochromený hrůzou zíral, jak psi marně hrabou, aby nohama zachytili nějakou oporu, a jak je obrovská tíha nezadržitelně táhne ven. V několika okamžicích zmizeli a jenom slábnoucí vytí připomínalo, že tu vůbec kdy byli.
Pak se muži otočili k Brophymu, který už stál a ječel. Každý ho popadl z jedné strany a vlekli i jeho k temnému otvoru. Brophy se zoufale snažil se jim vykroutit, ale marně.
Železné sevření jej neodvratně tlačilo ven.
O chvíli později se řítil vstříc divokým skalám a roklinám.
POZNÁMKA: O knize si myslím, že je velmi podařená a líbila se mi více než ostatní knihy od Dana Browna (možná až na nejznámější Šifru mistra Leonarda) kvůli legračním pasážím, které se v ní vyskytovaly. Už od prvních kapitol jsem si zamilovala Corkyho, laureáta z fyziky, kvůli kterému jsem se nejednou upřímně zasmála. Myslím, že jeho postava vnesla do knihy vtip, který jediný chyběl k tomu, aby se Brownova tvorba přiblížila literární dokonalosti.

Žáby - obrázky

25. března 2007 v 20:11 | Lily |  Kumbál
Odjakživa mě žáby fascinovaly, a proto jsem se rozhodla dát vám sem pár obrázků. Co si o žábách myslíte vy? Vaše Lily
Orange-blue Poison Dart Frog (Dendrobates)

Ovoce- fotky

25. března 2007 v 19:30 | Lily |  Kumbál
Při těchto fotečkách ovoce se mi doslova sbíhaly sliny ! :-)