"Opravdu si to myslíš?" Zeptala se mě Anette podivným tónem. Nechápavě jsem se zamračila. "Vážně si myslíš, že kdybys nás nepotkala, žila bys nyní normální, šťastný život?"
"Ne. Samozřejmě že ne. Pověděla jsem ti přeci, že nelituji toho, že jsem vás poznala."
"Neptám se tě, jestli toho lituješ. Chci vědět, jestli si myslíš, že by ses měla lépe, kdybys nás neznala." Stále jsem nerozuměla, o čem mluví. Anette si povzdychla. "Lily," Položila svou dlaň na mojí ruku. "když jsem říkala, že jsi špatná lhářka, myslela jsem to vážně. Sebastian ti uvěřil. Věří, že udělal chybu a vyčítá si to."
"Já jsem mu ale neříkala pravdu, kdyby nebylo jeho, už bych nebyla naživu." Pár lidí se na mě otočilo a já si uvědomila, že jsem skoro křičela.
"On si vždy myslel, že tě měl opustit hned poté, co zabil Nora. "Bylo by to pro ní to nejlepší, co jsem mohl udělat- zmizet."" Vyděsilo mě, jak dobře imitovala jeho hlas. "A teď, když zjistil, že si myslíš to samé, je to pro něj ještě horší."
Chtěla jsem se bránit. Vypovědět jí, že si ani v nejmenším zapadlém koutku hlavy nepředstavuji svůj "normální život", kde každý den chodím do školy, do práce a připravuji večeře pro tátu. Život, ve kterém jsem stejná jako ostatní dívky. Žádné zvuky, které ostatní neslyší a žádní upíři, kteří by se mě snažili zabít. Ale pak jsem si uvědomila, že by to nebyla pravda. Věděla jsem, jak moc jsem částí svého mozku tento život chtěla a jak často jsem si ho ač neúmyslně představovala.
"Možná si to někdy myslím, ale nelituji toho, že je to takhle. Kdybych měla na výběr, neměnila bych. Mám vás všechny moc ráda na to, abych vás mohla opustit." To byla pravda. "A teď mi řekni všechno, co se stalo po dobu, kdy jsi byla pryč."
Anette mě chvíli pozorovala, jako by zvažovala, jestli mě má nechat změnit téma takhle jednoduše. "Mike většinu času zůstával v našem domě, pokud zrovna nezjišťoval nějaké novinky od ostatních ve městě. Pozdě v noci tam prý vtrhlo několik poskoků Lucciany, zkoušel se bránit, ale bylo jich mnoho. Když se probudil, byl zavřený v kobce. Tam zůstal až do té doby, kdy jsem přišla já. Alespoň tak mi to říkal." Anette při poslední větě odvrátila pohled. To, co jsem viděla v jeho očích ve mně vyvolalo určité pochybnosti.
"Jak to myslíš?"
"Je to zvláštní, Lily. Téměř nikdo ho tam nehlídal. Luciana musela vědět, jak snadno se k němu dostanu. Nedává to smysl." Vzala si obličej do dlaní a chvíli mlčela. Překvapilo mě, jak lidské bylo tohle gesto. Vypadala doopravdy zoufale, tak, jak bych si jí nikdy nedokázala představit. "Lže mi. Poznám to. Něco tají. Možná mu Luccana vyhrožovala nebo nás sledovala a on o tom věděl. Nevím co mám dělat, chtěla bych mu důvěřovat, ale něco tu nehraje."
Nevěděla jsem, co na to říct. S Anette jsem se bavila mnohokrát, ale ještě nikdy se mnou nemluvila takhle otevřeně. "Co si o tom myslí Sebastian?"
Neušlo mi, že se Anette na chvíli zatvářila provinile. "Víš přeci, jaký názor na Mika Sebastian má."
"Neřekla jsi mu o tom?" Můj ton byl ostřejší, než jsem původně zamýšlela.
Na Anette se něco změnilo. Trochu se odtáhla a její výraz zkameněl. "Není tu nic, o čem bych s ním měla mluvit. Mikovi důvěřuji."
Nechápavě jsem se zamračila. "Ale před chvílí si říkala…"
"Můžeme o tom přestat mluvit, Lily?" Zasyčela Anette. "Prosím." Dodala smířlivě, když uviděla můj výraz.
"Dobře." Zamumlala jsem. V tu chvíli k nám přišla servírka a položila přede mě palačinky a šálek s kávou, ze kterého se ještě kouřilo. "Na co vlastně čekáme Anette?" Zeptala jsem se po chvíli ticha a odložila vidličku, kterou jsem se prohrabovala posledními sousty palačinky. "Hector tu už měl být. Ale my děláme, jako by se nic nedělo. Nerozumím tomu."
Anette se na mě podívala se zdvihnutým obočím. "Za celou dobu jsi se Sebastiana nezeptala?" Podívala jsem se stranou. Mlčení nejspíš brala jako souhlas. "Mike se postaral o to, aby byl sám na určeném místě za šest dnů."
Překvapeně jsem na ní pohlédla. "Jak se o tom postaral."
Anette pokrčila rameny. "Poprosil ho o schůzku."
"Vždyť se neznají. Copak je normální chtít se sejít s cizím člověkem?" Odmlčela jsem se. "Hectorovi dojde, že něco není v pořádku."
Anette se usmála a naklonila se blíž ke mně. "Hector vlastní krevní banku. Tady v Amsterdamu. Mike mu sdělil, že si přeje být jeho dalším zákazníkem."
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, o čem mluví. "Panebože." Vydechla jsem.
"Mnoho z nás využívá jeho služeb, je to lepší, než se živit čerstvou krví."
"Říká ten, co právě nepotřebuje transplantaci." Stále jsem byla trochu v šoku z celé této věci. Bylo toho ještě tolik, kolik jsem o jejich světě nevěděla a můj pocit, že je to jen a jen dobře, rychle rostl.
V cukrárně jsme se zdržely už jen malou chvíli. Příliš jsme nemluvily, obě z nás byly ponořené do svých vlastních myšlenek.
Za šest dní konečně pohlédnu do očí muži, který mi zničil život. Už jen šest dní zbývalo do chvíle, kdy už u mě Sebastiana nemělo nic držet. Šest dní do chvíle, kdy mohl zmizet z mého života stejně rychle, jak se objevil. A já jsem nehodlala těch šest dní promarnit.
Když jsme s Anette přijely před dům, otevřela jsem dveře od auta a vystoupila ven. Přetáhla jsem si přes hlavu kapuci a vběhla do dvěří dříve, než mě chladný déšť mohl zmáčet. Svlékla jsem ze sebe bundu, abych mohla vyběhnout nahoru po schodech. Prudce jsem otevřela dveře od obýváku, který navazoval na mou ložnici, ale byl prázdný. Tak, jak jsem očekávala.
Seběhla jsem schody zpátky do přízemí a prohledala kuchyni s knihovnou, kde za psacím stolem seděl Pelletier, ale ani tam jsem Sebastiana nenašla. Rozhodla jsem se najít Victorii a zeptat se jí, kde by mohl být, když jsem za skleněnými dveřmi zahlédla pohyb.
Přiblížila jsem se k nim a pokusila se prohlédnout přes hustý déšť. A tam, v malém altánku jsem zahlédla čísi siluetu.
Bezmyšlenkovitě jsem vyšla ven a ihned mě do tváří uděřil mrazivý vítr. Zastavila jsem se. Naprosto zřetelně jsem rozeznávala Sebastianovo bronzové vlasy, zmáčené ledovým deštěm. Seděl na kamené lavici, otočený zády ke mně. Nejspíš hleděl na město, které odsud bylo vidět celé.
Pomalu jsem vykročila jeho směrem a nevnímala chlad, který mnou prostupoval. Slyšela jsem vlastní kroky, jak jsem našlapovala na jemný štěrk. Voda mi stékala po vlasech na oblečení, kam se vsakovala a dělala ho těžší a ledovější.
Začala jsem se třást. Nevěděla jsem, jestli to bylo zimou, nervozitou, nebo vzrušením nad tím, že jsem s ním znovu měla mluvit.
Sebastian se ke mně neotočil, i když mě musel slyšet přicházet. Chtěla jsem mu toho tolik říct, za tolik se omluvit. Chtěla jsem mu vysvětlit, že ničeho nelituji. Chtěla jsem ho přesvědčit, že cokoliv udělal bylo jen to nejlepší, ale všechno jsem zapomněla ve chvíli, kdy jsem pohlédla do jeho smaragdových očí.
Nebyl překvapený, ani se netvářil nechápavě. V jeho pohledu bylo něco jako porozumění. Díval se na mě tak, jako to dělával dříve. Sledoval mě stejně jako poprvé, když mě uviděl. A já jsem cítila to samé, jako poprvé, kdy jsem viděla já jeho. Krev mi hučela v uších tak hlasitě, že jsem skoro neslyšela zběsile bušící srdce, které mi prudce naráželo do hrudi, jako by mělo vyskočit.
Udělala jsem jediný krok a sedla si vedle něj. Chvíli jsem otáčela prstýnkem na prstu a přemýšlela co říct. Bylo toho tolik…
Vzhlédla jsem a střetla se s jeho pohledem. Všchna slova byla zbytečná, jakkoliv moc jsem je dřívě chtěla vyslovit. Seděla jsem vedle něho a začala se usmívat. Usmívala jsem se kvůli tomu, že jsem byla šťastná. Smála jsem se, protože jsem si uvědomila, že mi nic jiného ke štěstí nechybělo.
Položila jsem si hlavu na jeho rameno a vstřebávala teplo, které z něj sálalo.
Díky dešti nebylo vidět na město, které ve slunečních paprscích zářilo. Zavřela jsem oči a nechala dešťové kapky, aby mě hladily po tváři.
Nevím jak dlouho jsme tam seděli. Když jsme šli domů, už nepršelo. Nevšimla jsem si, kdy pršet přestalo. Podívala jsem se na oblohu a přesně v tu samou chvíli zpod mraku vysvitlo slunce.
Sebastian mě držel za ruku, když jsme vcházeli do domu a mně neunikl Anettin spiklenecký úsměv, kterým mě obdařila z otevřených dveří knihovny.
Vyšli jsme schody nahoru a já jsem zamířila do koupelny. Nechtěla jsem od něj znovu odejít, ale musela jsem ze sebe sundat mokré oblečení. Vlezla jsem do sprochového koutu a nechala na sebe stékat horkou vodu, která znovu přiváděla energii do všech svalů.
Když jsem vylezla, osušila jsem se ručníkem a oblékla si suché oblečení. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a překvapilo mě, jak dobře jsem vypadala. Na obličeji jsem neměla žádné jizvy. I z mých dlaní zmizely. Mokré vlasy se mi je volně vlnily na ramenou, znatelně delší, než před pár týdny. Oči jsem měla lesklé a tváře růžové ze zimy, která venku panovala.
Otočila jsem se ke dveřím a vyšla jimi ven. Sebastian seděl v křesle v suchém oblečení. Čekal na mě. Usmála jsem se a skočila mi do náruče. Na okamžik ho zaskočila moje reakce, ale pak kolem mě ovinul hřejivé paže.
"Promiň" Hlesla jsem. Sebastian se usmál a zlehka mě políbil na čelo.
"Miluji tě." Zašeptal. Dívala jsem se na něj v tichém ohromení, neschopna slova. A pak jsem se k němu přiblížila a políbila ho na rty. Já tebe taky, Sebastiane.