__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Duben 2007

Dokonalý trik, Iluzionista

30. dubna 2007 v 21:00 | Lily |  Filmy
Právě jsem se dodívala na film Dokonalý trik a ještě stále jsem jím ohromena. Zpočátku jste zmateni a nechápete souvislosti mezi jednotlivými scénami, děj však nabírá rychlý spád a vy jste vtaženi dovnitř, odkud není úniku (alespoň do konce filmu). Scény se odehrávají v různém čase a vy postupně spojujete celý příběh jako mozaiku. Ve chvíli, kdy vidíte celý obrazec, zjišťujete, že je vše úplně jinak, než jak jste očekávali. Příběh je o rivalitě dvou mužů, které kdysi spojovalo přátelství. Je plný překvapení a rychlých spádů. Jak skončí souboj mezi dvěma velkými iluzionisty? Jedno je jisté, ani jeden z nich se už nebojí zašpinit si ruce. A oba dva jsou schopni jít přes "mrtvoly".
Dokonalý trik měl podobný ráz jako Iluzionista, kde se však vyskytovalo více "opravdových kouzel". Iluzionista byl podle mého názoru také lépe zpracovaný, i když v něm nehrálo tolik známých herců. Ve filmu Iluzionista byly všechny triky obestřeny tajemstvím, čímž se lišil od Dokonalého triku, kde bylo nakonec vysvětlono vše. Za celý film vás čeká jen jedno překvapení, a to na konci, kde zjistíte, že vše, co jste si celou dobu mysleli byla jen další iluze jednoho z nejslavnějších kouzelníků té doby. Celkově ve mně Iluzionista zanechal větší dojem, možná to bylo jen tím, že v něm šlo spíše než o rivalitu o lásku, pro kterou jsme schopni udělat nemožné.

Zeleno

30. dubna 2007 v 14:55 | Lily |  Milí blogeři...
Milí blogeři, udělala jsem si čas a změnila jsem design. Protože si nejsem jistá svým vkusem, ráda bych věděla Váš názor. Napište mi do komentářů, jestli by potřeboval nějaké změny, jestli se Vám líbí a nebo naopak.
Hodně zdaru Vaše Lily

Snoopy

29. dubna 2007 v 20:44 | Lily |  Kumbál

29. dubna - růžové brýle

29. dubna 2007 v 20:21 | Lily |  Takový normální život
Dnes se mi nálady střídají každou minutu, nedivte se proto, jestli se tento článek, původně zamýšlený jako velmi optimistický, za malou chvíli změní v depresivní hloupost, která se nebude dát číst.
V tuto chvíli jsem nadšená ze všeho, co přes své pomyslné růžové brýle vidím. Možná to způsobila změna, kterou jsem na svém blogu udělala (velké změny nesnáším, malé zbožňuji), možná je to jenom hormony, které se mi v krvi vytvořily díky velkému množství čokolády, co jsem spořádala.
Jak jsem se dnes probírala mými články, narazila jsem na umělecké fotografie. Protože hned vedle počítače provokativně ležel foťák, začala jsem si hrát. Výsledky jsou truchlivé, ale myslím, že bude celkém zábavné zveřejnit je.
Tahle fotka sice není z dneška, ale je zajímavá. Je to tunel focený z auta na mojí cestě z Alp.
Moje oblíbené a hřejivé sluníčko.
A konečně nesekaná tráva na naší zahradě.
Líbí se vám mých pár amatérských neoriginálních fotek?
Hodně zdaru (když už mně se nedaří) Vaše Lily

Žhavte pera

29. dubna 2007 v 19:33 | Lily |  Milí blogeři...
Uzávěrka soutěže o nejlepší povídku se blíží mílovými kroky, proveďte tedy všichni, kteří se jí zúčastníte, poslední úpravy a odešlete mi svou povídku na mail (evelynes@seznam.cz). Hlasování započne 2. května, kdy mohu nejpozději přijmout případné opozdilce.
Hodně zdaru Vaše Lily

Pořádek

29. dubna 2007 v 19:18 | Lily |  Milí blogeři...
Už jsem nemohla vydržet nepořádek, který na mém blogu panoval (Ne že bych si v osobním životě na pořádku příliš zakládala...), a proto jsem snížila počet rubrik. Hodně mi pomohl rozcestník, kam jsem dala všechny seriály, kterých bylo vskutku požehnaně. V budoucnu plánuji blog trochu přeorientovat. Nebude zde už tolik článků o mé oblíbené hudbě, filmech a podobně, ale bude více osobní (mé vlastní články, názory, zážitky...). Časem by mělo přibývat více článků do rubriky Takový normální život, protože jsem přesvědčena, že mě ve Spojených státech, do kterých za necelý měsíc odlétám, čekají zajímavá dobrodružství, o která bych se s vámi chtěla podělit. Doufám, že se vám změna, jak v podobě nového designu, tak nového seřazení, líbí a budete stále navštěvovat mojí skromnou stránečku.
Hodně zdaru Vaše Lily!



2./ MINULOST 6. část

29. dubna 2007 v 10:38 | Lily |  Thaleia
Dopadla jsem na tvrdou zem a praštila se do hlavy. Eris mě chytla za ruku, vytáhla do stoje a hněvivě na mě pohlédla. "Nikdy, se nenech ovlivňovat svými emocemi." Překvapeně jsem se přikrčila nad silou jejího hlasu a pevného stisku na mé ruce. "To je základní pravidlo, rozumíš?" Ucítila jsem podivné mrazení v celém těle. Chloupky se mi zježily a já se zachvěla. Byla jsem si jistá, že mi to něco připomínalo.Měla jsem pocit, jako bych byla malé, kárané dítě a i když jsem neznala důvod, nedokázala jsem se podívat do jejích šedozelených očí. Nebyl to strach, ale spíš ohromný respekt a úcta. Najednou jsem jí začala bezmezně důvěřovat, i všemu, co mi kdy pověděla. V tu chvíli jsem začala přesně vnímat, že jsem byla jen žák. A ona byla mým učitelem.
"Eris, tohle jsi neměla dělat." Zamumlal Kratas, který se právě vyčerpaně škrábal na nohy.
"Nebyla jiná možnost. Amélie si konečně musela uvědomit své postavení a povinnosti, které s ním souvisejí." Odsekla mu nabroušeně.
"Její povinnosti jsi jí mohla napřed vysvětlit. Tohle je porušení." Kratas projednou nevypadal vůbec přihlouple. Místo toho se tvářil vážně. Dokázal se už postavit zpříma a sledoval ji ze své výšky, rozmrzele a s obavami.
"Nepoučuj mě o něčem, co jsem ti sama musela vysvětlovat." Zdálo se mi to nebo se za její podrážděností skrýval pocit viny?
"Dobrá, jen dávej pozor, abys základní pravidlo, které jsi nyní Amélii tak důkladně vryla pod kůži, sama dodržovala." Vzájemně si opláceli pohledy. Kratasův byl zamračený a Erisin zaskočený, jako by řekl něco nepřípustného.
"O co tu jde?" Zeptala jsem se otupěle. Ve spáncích mi začalo bolestivě pulsovat. Přiložila jsem si k nim prsty a zatlačila, jako by bolest mohla zmizet. Představovala jsem si, jak neškodně vycházela z mého těla a když jsem prsty odtáhla, skutečně byla pryč. Na malou chvíli se mi rozšířily oči úžasem, ale pak jsem potřásla hlavou. Bolesti hlavy u mě nebyly ojedinělé a nebyl tu jediný důvod, proč by nemohly odejít stejně tak rychle, jak přišly.
Slova se ujal Kratas. "Do pozice Strážců jsou vybíráni pouze takoví lykantropové, kteří mají nějakou nadpřirozenou schopnost."
"Strážci mohou být pouze lykantropové?" Zeptala jsem se udiveně.
"Samozřejmě že ne, i když jsou v této oblasti nejrozšířenější, kvůli jejich síle a odolnosti." Došlo mi, že mluví i o sobě. To účinek jeho tvrzení značně zmenšilo. "Jen málo lykantropů se narodí s darem a proměnění ho nezískají nikdy. Erisin dar je velmi užitečný. Umí někomu vnuknout myšlenku nebo ho alespoň navést správným směrem. Takovým, který se jí hodí. Jiní většinou poznají, když jim změní jejich přání, ale normální lidé ani nezaregistrují, že vůbec kdy chtěli něco jiného."
Byla jsem ohromena tím, co mi tu říkal, ale stále jsem nechápala nic z konverzace, kterou spolu vedli. Co to Eris provedla? Jako by mi Kratas četl myšlenky, pokračoval.
"Svojí schopnost Eris právě použila. Proti tobě." Vysvětlovalo to ten divný pocit a posvátný strach. Přemýšlela jsem, jestli by to nemohla vzít zpět, abych s ní znovu mohla mluvit jako se sobě rovnou. Nestačila jsem se však ani zeptat a Kratas znovu promluvil. "Nedokáže změnit to, v co tě ponoukala. Jedině ty se tomu můžeš vzepřít, pokud si to přeješ."
Střelila jsem pohledem k Eris. "Jak?" Chtěla jsem se jí podívat do očí, ale nedokázala jsem to.
"Bojuj proti tomu, víc ti říct nemohu." Řekla vyrovnaně. "Pochybila jsem a za to se ti omlouvám. Ve tvém výcviku postupuji příliš rychle a neuvědomuji si přitom, jak málo toho o našem světě víš. Je to už velmi dlouho, co jsem naposledy někoho učila." Nevěděla jsem, kam s očima, a proto jsem se dívala mimo ni. "Budeme tě muset připravit po psychické stránce, než budeš schopna kouzlit." Jako ovce jsem přikývla. Nemohla jsem si být jista, jestli jsem s ní souhlasila na základě svých vlastních názorů a nebo toho, co si přála ona. Ve skutečnosti mi na tom nezáleželo. Ona musela vědět, co dělá. Alespoň jedna z nás by to vědět měla.
Otočila se, aby odešla, ale já jsem jí zastavila. "Co jsi udělala?"
"Kratas ti to přeci vysvětlil."
Zavrtěla jsem hlavou. "Co přesně jsi udělala? Vím jenom, že z tebe mám respekt a také strach."
Eris se ke mně otočila a usmála se. "Takhle nějak se cítí každý, kdo předstoupí před jednoho z Vládců. Jen jsem chtěla, abys konečně začala poslouchat co po tobě chci, ale přehnala jsem to." Zvedla ruce do vzduchu a dala tím jasně najevo, že tahle konverzace je ukončena. Odcházela pryč, směrem ke středu louky.
"Rád bych tě o něco požádal, Amélie. Je to velmi důležité." Promluvil ke mně Kratas, když se Eris vzdálila.
"O co jde?" Zeptala jsem se zmateně.
"Nikomu neříkej, co Eris udělala. My Strážci máme přísně zakázáno používat své schopnosti proti lidem, kdyby se o tom někdo dozvěděl, mohla by přijít o místo."
Chvíli jsem mlčela a srovnávala si v hlavě to, co mi řekl. "Já nejsem člověk. Jsem Jiná, alespoň tak jsi to říkal."
"Z praktického hlediska je to pravda, ale obávám se, že by tě rada označila za normálního člověka, vzhledem k tomu, že se u tebe ještě stále nerozvinuly nadpřirozené schopnosti." Kratas se zašklebil. "Navíc to, že se Eris zavázala být tvým učitelem by ještě více umocnilo jejich hněv vůči ní. Učitel je někdo, kdo tě má chránit."
Odevzdaně jsem přikývla. Měla jsem na Eris pifku za to, že na mě použila nadpřirozené schopnosti, ale ať to bylo jakkoliv, neměla jsem komu o tom vyprávět. Nikdo by mi nevěřil. "Proč to vlastně udělala?" Otočila jsem se na ní. Seděla několik metrů od nás a sledovala oblohu, jako by chtěla vzlétnout. Mohla by. "Vím, něměla jsem použít to světlo proti tobě, ale já to neplánovala. A hned jak bych si uvědomila co dělám, přestala bych."
Kratas se začal ošívat, jako by mu tohle téma bylo nepříjemné. O to víc jsem chtěla znát odpověď. "Eris se někdy chová nepřiměřeně, pokud jde o mě." Otevřela jsem pusu, abych na se zeptala na něco dalšího, ale on mě umlčel jediným pohybem ruky. Eris se k nám blížila.
"V noci se s Kratasem budeme střídat v hlídkách okolo tvého domu. Ailean je nevypočitatelný a nehledí na následky. Mohl by tě proto napadnout dokonce i v tvé posteli." Oznámila mi přísně.
"Proč by měl přijít znovu. Co ode mě chce?"
"To nevíme." Kratasovo ústa se roztáhla do širokého úsměvu. "Možná se mu líbíš. Ani bych se mu nedivil." Eris po mně střelila jedovatým pohledem.
Něco přede mnou tajili, tím jsem si byla jista. Dál jsem se jich však neptala. Možná jsem to ani nechtěla vědět, ať to bylo cokoliv.
Ten den jsme trénování zanechali a oni mě odvezli domů, kde na mě už čekala Diana s tisícem otázek. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem jí odbyla a konečně jsem se mohla ponořit do teplých pokrývek mé měkké postele. Nechtěla jsem myslet na Strážce, Temné nebo cokoliv, co mě v posledních dnech trápilo, nechtěla jsem myslet na to, jak jsem za sebou nechávala svou minulost a přicházela vstříc budoucnosti, která měla být o tolik jiná, než na jakou jsem byla zvyklá. V tu chvíli jsem přestala být Jiná. Spala jsem ve své posteli tvrdě a nerušeně. Tak, jako normální dívka.

2./ MINULOST 5. část

24. dubna 2007 v 21:43 | Lily |  Thaleia
Očima jsem stále sledovala její let, který mi připadal dlouhý, jako by se každá sekunda vlekla až do skonání světa. Těsně pře okamžikem, kdy měla dopadnout a její život skončit, uviděla jsem něco neskutečného. Ve svém letu se nahrbila a roztáhla ruce, které se začaly měnit. V jednom okamžiku z nich byla křídla, dlouhá, pokryta hnědým peřím. Ani zbytek těla už nepatřil Eris. Jenom k nebi se vznášel obrovský orel bělohlavý.
Odskočila jsem od okna, zakopla a spadla na podlahu. Srdce mi hlasitě bušilo kvůli tomu, co jsem právě viděla. Věděla jsem, že jsem to nemohla vysvětlit. Bylo to něco nad mé chápání. Bála jsem se toho. Měla jsem strach z neznáma, strach z toho, co dalšího mohlo po světě chodit.
Kratas zakašlal a já se prudce otočila. Stále jsem nemohla popadnout dech, jak jsem sledovala úšklebek na jeho tváři. "Pořád si myslíš, že jsme cvoci?" Nevzmohla jsem se na nic jiného, než zavrtění hlavy. Měla jsem novou teorii, která se zaměřovala na mě, jako na duševně nezdravého jedince. "Neboj, brzy si na to zvykneš. Nejsme tak děsiví, jak to v tuhle chvíli vypadá."
"Kolik vás je?" Vykoktala jsem, ale dříve, než mi stihl odpovědět, zatřásla jsem hlavou. "Nechci to vědět. Neříkej nic. Teď ne." Vstala jsem z podlahy a požádala ho, aby mě odvezl domů. Nezkoušel mi to vymluvit.
Cesta jeho dodávkou nebyla dlouhá. Kratas zpočátku zkoušel konverzovat, ale po chvíli to vzdal. Připadalo mi, jako by se bortily všechny pevné body v mém životě. Najednou jsem zjišťovala, že všechno, co jsem považovala za samozřejmost, v co jsem věřila, nemusela být pravda. Život mi ukázal, jak může být krutý a zlý, ale hlavně nepředvídatelný.
Eris tomu, v čemž jsem se lišila od lidí říkala nadání, ale já jsem to tak nebrala. O žádné nadpřirozené schopnosti jsem se neprosila, nikdy jsem nechtěla být výjimečná. Já jsem tomu však neunikla, vyčnívala jsem z davu po celou dobu mé existence. Ať už to bylo ve škole nebo kdekoliv jinde, nikdy jsem nebyla šedou myškou, splývající s okolím. Tohle ale bylo jiné, nechtěla jsem to, ale našlo si mě to. A najednou to vypadalo, jako by Alyssa neměla pravdu. Můj život už se neměl vrátit do normálu. Nikdy už to nemělo být jako dřív. Nikdy.
S Kratasem jsem se nerozloučila, jen jsem otevřela dveře a beze slova vystoupila. Musel to pochopit. Čekal tam tak dlouho, dokud jsem neodemkla vchodové dveře a nezmizela v útrobách domu. Dveře mého pokoje byly pootevřené, když jsem do nich vcházela. Nepozastavila jsem se nad tím. Jestli se někdo probíral mým pokojem, bylo mi to jedno. Alespoň pro tuto chvíli.
Na mojí posteli seděla Diana a kousala si nehty, jak to dělala pokaždé, když byla nervózní. V okamžiku, kdy mě uviděla, vyskočila z postele přiběhla ke mně. Zavřela jsem dveře, aby nebyl slyšet její povyk.
"Kde jsi byla?" Zakřičela. "Hrozně jsem se bála, dokonce jsem chtěla volat policii. Před Alyssou jsem tě kryla, nic jsem neprozradila, ale kdybys přišla o chvilku později, nejspíš bych to nevydržela." Její rozzlobení zmizelo, když si všimla mého výrazu. "Co se stalo, Amélie?" Zašeptala.
Zavrtěla jsem hlavou. "Já nemůžu, Diano. Teď po mně nechtěj vysvětlení, prosím." Přikývla a já jsem jí v tu chvíli byla vděčnější, než kdy dříve. Věděla jsem, že právě v tomhle přátelství spočívalo. Vyslyšet přání toho druhého, i když dychtíte po opaku. Usmála jsem se. Alespoň něco se neměnilo. Ať se kolem nás dělo cokoliv, stále jsme byly přítelkyně. Teď více, než kdy dříve.
U Eris a Kratase jsem strávila pouze jedinou noc. S Dianou jsme přišly jen o dvě hodiny ve škole, což nikomu nepřišlo divné. Stále jsem musela myslet na to, co se stalo. Jak dny plynuly, zjišťovala jsem, že měl Kratas pravdu. Čas dokázal divy. Můj odpor k jiným, jak je nazývali, se změnil ve zvědavost a strach v obyčejnou opatrnost.
A tak se stalo, že i přes všechno rozčarování, v kterém jsem stále byla, v sobotu jsem Erisino číslo vytočila znovu, už podruhé.

Jste připravena na nový vztah?

23. dubna 2007 v 20:08 | Lily |  Moje škrábanice
Rozešla jste se nedávno se svou druhou polovičkou a stále na něj nemůžete přestat myslet? Ne vždy je nový vztah to nejlepší řešení.
Zjistěte, zda už jste připravena a nebo byste si raději měla dát "oddych".
1. Od rozchodu nevycházíte ven, pokud nejste dokonale upravená a nalíčená, i když jdete jen vynést koš. Znamená to, že si nejste jistá sama sebou.
2. V kabelce zazvoní telefon a vy jste si naprosto jistá, že volá On.
3. I když jste za rozchod mohla vy sama, stále si představujete jeho v roli "špatňáka", toho, kdo zahodil váš vztah. Je na čase přiznat si svůj díl viny!
4. Vidíte ho s jinou dívkou a i když s vaším rozchodem nemá nic společného, sledujete jí, abyste jí mohla propíchnout gumy u auta. Zamyslete se nad sebou!
5. I když vám bývalý dává jasně najevo svůj nezájem, nedokážete si připustit, jak je to doopravdy. Stále jsou tam další okolnosti, které ho od vás odpoutávají. Přestaňte se před ním shazovat, máte přece svojí důstojnost!
Pokud se poznáváte alespoň ve dvou případech, raději nezkoušejte nový vztah. Partnerství, do kterého vstupujete s myšlenkami na jiného nemůže nikdy vyjít. Když vaše sebelítost opadne, stejně jako závoj, zakrývající vaše oči, zjistíte, že jste skončila s někým, o koho byste si za normálních okolností neopřela ani kolo. Odpočiňte si. Získejte zpátky rovnováhu a přestaňte myslet na muže!
Z dotázaných žen zodpovědělo celých 66%, že si někdy začaly s mužem pouze proto, aby zapomněli na jiného. Převážná většina těchto vztahů se rozpadla do dvou měsíců. Poučte se z chyb s nedělejte to samé. Vždyť bez mužů je život tak krásný. Vy sama jste jedinečná a úžasná osoba, která nutně nepotřebuje nikoho dalšího. Využijte nově nabytý čas a splňte si svá přání, rozmazlujte se a cestujte. Pokud při svých vlastních aktivitách potkáte někoho zajímavého, je to jen a jen dobře. Nehledejte lásku, sama si vás najde!
Do komentářů napište své vlastní zkušenosti a váš názor na můj článek. Jakoukoli kritiku ocením! :-)
Vaše Lily

2./ MINULOST 4. část

22. dubna 2007 v 11:12 | Lily |  Thaleia
Netrvalo mi ani pár milisekund, abych se stihla otočit a běžet pryč. Na rovném povrchu by mě chytil, i když jsem v běhu byla tak dobrá, a proto jsem zahnula do malé uličky po mé pravici.
Tentokrát jsem neběžela jen o vítězství. Běžela jsem o svůj život, jak nejlépe jsem to dokázala. Pod nohama jsem cítila tvrdou zem, jak mi chodidla dopadala na chodník a znovu se odrážela k dalšímu skoku.
K zemi mě strhl dříve, než bych čekala. Než mě stačil znehybnět, otočila jsem se, takže jsem neležela obličejem přitisknutým na betonu. Obkročmo se na mě posadil a ruce chytil do ocelového sevření. "Působíš mi jenom potíže." Poznamenal pobaveně.
"Skoro bych si troufala říct, že je to naopak. Pokud vím, tak jsi to ty, kdo mě neustále sleduje, přepadává v temných uličkách a v tuto chvíli tiskne k ledové zemi. Myslím, že boduji spíše já." Zasmál se, ale nic neříkal. Existuje trapná chvilka ticha mezi útočníkem a obětí? Jestli ano, právě jsme jednu prožívali. Ailean si odkašlal. "Pusť mě." Vydechla jsem.
Pod vahou jeho těla jsem se začínala dusit. Snažila jsem se pohnout, dostat se od něho pryč, ale nedokázala jsem to. Držel mě příliš pevně.
Nehýbal se ani neodpovídal. Jen mě sledoval svýma světélkujícíma zelenýma očima, rámovanými černými řasami. Uvědomila jsem si, že jsem si ho nikdy neprohlédla. Možná to bylo kvůli mému strachu z jeho přítomnosti, který mi svíral krk i nyní.
Černé vlasy měl středně dlouhé, neposedně rozlítané na všechny strany. Nad výraznýma očima bylo husté černé obočí, které měl nespokojeně stažené. Pleť byla lehce opálená a jeho rysy ostré. S výraznými lícními kostmi a třídenním strništěm byl krásný, což nijak nezmenšovalo hrůzu, kterou ve mně vyvolával.
Na nic jsem nečekala a jednala ihned, dokud jsem ho mohla překvapit. Pravou nohu jsem vyšvihla nahoru, zapřela jsem jí o jeho krk a tlačila ho ze mě pryč. Pomohla jsem si tělem a on ztratil rovnováhu, aby jí získal pustil mojí ruce a to byla chyba, kterou jsem okamžitě využila.
Rukama jsem si zpod něj pomohla ven a vyskočila na nohy. Už jsem nezkoušela utíkat, byl rychlejší a s tím jsem nemohla nic udělat. Chvíli si mě měřil očima, zatímco jsem před ním stála, rozkročená a připravená bránit se.
Vyrazil vzápětí. Ruce mi vystřelily nahoru a on se zarazil. Bylo to jako by mé tělo neposlouchalo mozek, který odmítal uvěřit tomu, co oči viděly. Z dlaní, které jsem na něj měla namířené, vysvitlo zelené světlo, zpočátku slabé jako říční pramen, o pár chvil později tak silné, že jsem neviděla nic jiného.
Už jsem se nebála. Cítila jsem v sobě příval moci, která mi proudila v krvi. Jako by uvnitř mě bylo podivné teplo, přecházející do mých rukou. Čím déle jsem tam stála, tím méně tepla jsem v sobě měla. Odcházela s ním veškerá má energie, kolena se pode mnou podlamovala a moje oči se zavíraly. A pak jsem se zhroutila.
Pomalu jsem otevřela oči, když jsem uslyšela motor auta. Před sebou jsem uviděla černého pantera, nehybně ležícího na zemi. Neodvažovala jsem se pohnout. Jeho srst se modře leskla ve světle lampy, které k nám přicházelo z ulice.
Zvuk auta se blížil, až dokud jsem ho neuslyšela těsně vedle svojí hlavy. Otočila jsem se tím směrem. Ten pohyb mě vyčerpal natolik, že se moje oči znovu zavřely a já padala do tmy. Poslední, co jsem uviděla byl Kratas, tyčící se nade mnou ve svojí výšce. Jeho ruce mě vyzvedly nahoru a já jsem konečně usnula, vyčerpaná, ale plná. Plná vnitřní síly, štěstí z přežití a hlavně otázek.
Stěny v místnosti byly bílé a postel tvrdá. Nebyly tam žádné obrazy ani nic podobného, jen okno a dveře na druhé straně, které nešly otevřít. Podlaha byla kamenná, jako kdyby nebyla dokončená. Takový dojem budil celý pokoj, prostý jakéhokoliv vybavení a ozdob.
Vzhůru jsem byla už několik minut a nyní jsem nervózně seděla na posteli. Byla jsem vyděšená, protože jsem se z místnosti nemohla nikterak dostat a když jsem zkoušela bouchat na dveře, nikdo neodpovídal. Z okna jsem hleděla na vysokou šedou zeď a jakýsi chodník, několik pater vzdálený.
V nohách mi brnělo, jak se do nich vrátila ztracená energie. Přála bych si běžet a vybít jí ze sebe, jak jsem to často dělávala. Spustila jsem nohy na zem a znovu přistoupila ke dveřím. Byly zamčené zvenčí, z dubového dřeva a s pevným zámkem. S panty jsem nedokázala pohnout, i přestože byly promazané.
Podlaha mě studila na chodidlech. Byla jsem bosa, na sobě jen moje tričko s dlouhým rukávem a kalhoty, které jsem měla naposledy. Zoufale jsem se rozhlédla po pokoji. Kromě železné postele tam nebylo nic, dokonce ani noční stolek.
Vztekle jsem kopla do dveří, které se ani nehnuly. Spílala jsem si za to, že jsem Eris a Kratasovi zavolala. Možná to bylo jedno z nejhorších rozhodnutí mého života. Nebyla jsem si tak úplně jistá, co se předchozí večer stalo. Musela jsem se praštit do hlavy a mít halucinace. Jinak se mé vzpomínky vysvětlit nedaly.
"Pusťte mě odsud!" Zvolala jsem zoufale a bušila do dveří. Připadala jsem si, jako by se stěny malé místnosti pohybovaly směrem ke mně. Sesula jsem se na chladnou zem a snažila se nevnímat to.
Strop se pomalu posouval dolu a každou chvíli mě měl přimáčknout k zemi, když jsem v zámku uslyšela rachot klíčů. V tu ránu se místnosti vrátily normální tvary a můj klaustrofobický pocit zmizel.
Vyskočila jsem na nohy, připravena na cokoliv. Dovnitř nakoukla Eris, s úsměvem na tváři. "Jsi vzhůru dříve, než bychom čekali. Promiň za ten zámek, ale báli jsme se, že bys nám mohla utéct." Jejich strach byl na místě. Využila bych každé možnosti, jak se od nich dostat pryč. Možná jsem byla paranoidní, když jsem je považovala za nebezpečné, ale to mi nevadilo. Paranoia bylo jen jiné označení pro dlouhověkost.
"Kde to jsem?" Zeptala jsem se váhavě. Na srdci jsem měla milion dalších otázek a hlavně příkazů. Nejraději bych jí přinutila, aby mě okamžitě dostala domů, ale nebyla jsem si jistá, jestli by to vážně udělala.
"Jsi v našem bytě, tedy v jeho části. Pojď do obýváku, je to tam příjemnější." Následovala jsem jí a zběsile se rozhlížela. Na zemi byl černý, chlupatý koberec, který mě jemně hřál na prochladlá chodidla. Závěsy na dlouhých oknech byly černé, těžké a zatažené,v místnosti bylo nepříjemné šero. Černý kožený gauč se na stejnobarevné podlaze ztrácel a jeho přítomnost naznačovaly jen slabé odlesky, které vrhal. Vymalováno měli bíle, takže stěny hluboce kontrastovaly s jinak černým nábytkem. Z celkového pohledu místnost vypadala chladně, depresivně a vkusně.
Eris se posadila na jeden z gaučů a pokynula mi, abych udělala to samé. Zůstala jsem stát a zavrtěla hlavou. Rozhodně jsem s ní neplánovala sedět v obýváku o popíjet kafe "Kratasi." Zavolala tiše. Dveře naproti těm, za kterými jsem byla zamčená, se otevřely a on vstoupil, s poťouchlým výrazem v očích.
Vměstnal se na gauč vedle Eris, o tolik drobnější než byl on. Její vlasy byly bílé, skřítkovsky zastřižené. Nikdy v životě jsem neviděla nikoho s podobnou barvou vlasů, tedy alespoň ne pravou tak, jako byla ta její, což jsem poznala podle bílého obočí a řas. Oči měla světlé, zelenošedé. V obličeji byla drobná, její ruce svalnaté a nohy hubené. Nos měla trochu jako ptačí zobák. Rty byly velmi úzké, nyní stažené v jednu linku.
"Museli jsme odejít, jinak bychom tě nezamykali." Omluvila se.
"Co se včera stalo?" Zeptala jsem se dříve, než mohla pokračovat.
Kratas se přihlouple usmál. "Šípková Růženka se probudila."
"Co to znamená?" Zavrčela jsem. Dráždilo mě, že jsem netušila, o čem mluvil.
Slova se ujala Eris. "Věříš na pohádky?"
"Tomu nerozumím."
"Věříš, že doopravdy existují nebo alespoň existovali draci, elfové," Kratas si znechuceně odfrkl. "skřítci nebo trpaslíci?"
Zamyslela jsem se. Když jsem byla malé dítě, věřila jsem a pohádky
přímo zbožňovala. Teď jsem si nebyla jistá. Mozek mě přesvědčoval, že je to hloupost, ale v srdci jsem stále byla malá holčička, která doufala, že jí před drakem zachrání princ.
"Asi ano." Odpověděla jsem váhavě.
"Správná odpověď." Ohodnotil mě Kratas. Stále jsem si nemohla zvyknout, jak velký byl. Jeho vlasy byly hnědé, krátce zastřižené. Oči měl stejné barvy a k jeho proporcím příliš malé a kulaté. Jeho uši byly velmi malé. Měl velký rovný nos a jeho obličej byl spíše do tvaru koule, nežli oválu. Nejzajímavější na něm však byla jeho postava. Vysoký byl přes dva metry a jeho hrudník dosahoval obdivuhodných rozměrů. Byl svalnatější než jakýkoliv člověk, kterého jsem na vlastní oči viděla. Něco mi připomínal, ale já si nedokázala uvědomit co, ať jsem se jakkoliv snažila.
"Draci už vymřeli a jediní princové jsou nejspíš v Británii, ale všechny z postav, které vidíš ve filmech, nejsou vymyšlené." Promluvila Eris. "Ty, já i Kratas k nim patříme, jak jsi se mohla přesvědčit včera. Víš o svých schopnostech už delší dobu?"
"Jakých schopnostech?" Nedocházelo mi, co přesně se mi snažila sdělit. Doopravdy tvrdila, že pohádkové bytosti existují a není to jen snůška výmyslů?
"Jakých schopnostech?" Zvolal Kratas. "Vždyť jsi naprosto zneškodnila Aileana, proč si myslíš, že si tě tolik hlídáme?" Rozhodil rukama. "Jsi největší talent, jaký jsem viděl za svůj život. Kčertu, ještě jsem neviděl nikoho s takovým potenciálem!"
"Kratasi." Zasyčela Eris. "Na něčem jsme se snad domluvili."
Zatvářil se nechápavě. "Na čem?"
"Mluvit mám já."
"Jo, taková byla dohoda, ale teď bych měl převzít slovo , protože se v tom Amélie očividně ztrácí." Měl pravdu. Sváděla jsem vnitřní boj. Nechtěla jsem věřit tomu, co mi říkali, ale nezvládla jsem vysvětlit, co se včera přihodilo. Vzpomněla jsem si na záhadný oheň, tolik podobný včerejší záři, ale ani to nijak neohrozilo mojí nedůvěřivost.
Vždyť v milosti lidé věřili v zázraky a kouzla právě kvůli jejich nevědomosti. Slunce vycházelo kvůli bohům a kdo měl rakovinu, do toho vstoupil zlý duch. Jak jsem tedy mohla vědět, jestli se tohle všechno nedalo jednoduše objasnit?
"Jsi jiná, stejně jako my. Ve své podstatě jsi člověk, ale máš zvláštní nadání. Ještě přesně nevíme, co všechno dokážeš, je však naší povinností naučit tě zacházet se svojí silou." Promluvila Eris, ignorujíc Kratasův ukřivděný pohled.
Zatřásla jsem hlavou. "Je mi líto, ale spletli jste se. Já nejsem "jiná", a teď, jestli byste mě pustili, ráda bych šla domů. Předpokládám, že už mě hledá jednotka rychlého nasazení." Nikdo se nezvedl a neukázal mi východ. Dokonce se ani nikdo neusmál. Seděli tam, namáčknutí vedle sebe a sledovali mě, Kratas pobaveně, Eris podrážděně. "Tak dobře, co po mně chcete?" Zeptala jsem se a odevzdaně se posadila do křesla.
"Ty nám nevěříš, že ne?" Zeptal se Kratas, vstávajíce z gauče.
Chtěla jsem zalhat, ale pak jsem si to rozmyslela a s úsměvem se na něj podívala. "Čekali jste, že budu? Už od první chvíle, kdy jsem vás poznala, chovali jste se divně. Potom mě zamknete v malém kumbálu s jednou postelí a začnete mi vyprávět něco o dracích, elfech, čarodějích a o tom, jak doopravdy existují. Nemůžete mě soudit, když se snažím jednat podle svého zdravého rozumu, který mi radí nevěřit vám a jít domů."
Kratase má řeč pobavila. "Něco ti ukážu." V tu chvíli Eris vyskočila na nohy a chytila ho za ruku.
"Nedělej to. Víš přeci, co se pak v tvém případě může stát."
"Ukaž jí to tedy ty." Rozhodil rukama. Eris ho pustila a hluboce se nadechla, jako by jí čekalo něco nepříjemného. Potom přešla k oknu a otevřela ho. "Odveď jí domů." Promluvila ke Kratasovi a vylezla na parapet. Když mi došlo, co se chystala udělat, vykřikla jsem. Chtěla jsem se k ní dostat, ale Kratas mě chytil za loket a nepustil mě. "Nedělej to." Zakřičela jsem zoufale. Bylo pozdě. Eris se po mně ohlédla a skočila.
V tu chvíli Kratas pustil mojí ruku a já se rozeběhla k oknu. Nahnula jsem se přes parapet a uviděla jí padat, jedno patro pod námi. V koutku oka se mi vytvořila slza, která volně stékala po tváři, až dokud nedopadla na bílý parapet a její částečky se nerozprskly do všech stran.

Ailean

21. dubna 2007 v 16:00 | Lily |  Thaleia
Takhle nějak by mohl vypadat Ailean v přeměnené podobě- černý panter. Možná s trochu nebezpečnějším výrazem, musím uznat, že ten můj vypadá, jako by právě slyšel velmi dobrý vtip.


Obaly knihy

19. dubna 2007 v 23:03 | Lily |  Stín
Tady je pár obalů knihy, které se mi celkem líbí. Byla bych ráda, kdybyste mi řekli, jaký se líbí nejvíce vám. Hlasujte v anketě, vaše Lily
1./
2./
3./
4./

2./ MINULOST 3. část

19. dubna 2007 v 19:52 | Lily |  Thaleia
Okolo nás se ozval smích, v který pár lidí propuklo. Otočila jsem se a dav se trochu utišil. "Kdo to udělal?" Zakřičela jsem.
"Správnou otázkou je, kdo by to neudělal." Zakřičel někdo, čímž vyvolal další salvu smíchu.
"Amélie, to je v pořádku." Zašeptala Diana rozechvěle.
"Ne, není." Odpověděla jsem jí a obrátila svou pozornost k ostatním "Je tu někdo, kdo o tom ví?" Přejížděla jsem je všechny pohledem, tak ostrým, jak jsem jen dokázala. Nikdo se už nesmál. Někteří se začali nervózně ošívat a jiní se tiše vytratili. "Ptám s naposledy-" Než jsem stačila větu doříct, ozval se jeden z prváků.
"Jessica to napsala." Obdařila jsem ho děkovným pohledem a začala jí hledat. Jessica byla vysoká blondýna, s malým orlím nosem a světle modrýma očima. Byla jedna z nejsebevědomějších dívek, jaké jsem kdy poznala. Možná právě to jí dělalo arogantní a hloupou husou. Zahlédla jsem jí jen pár metrů ode mě, bok po boku s její trojčlenou armádu.
Tvářila se suverénně, když jsem k ní přistoupila, ale její sebedůvěra začala značně kolísat. "Udělala jsi to?" Zeptala jsem se jí zprudka.
Pozvedla bradu a podívala se mi do očí. "Jo, to teda udělala."
Mluvila jsem hlasitě, aby mě slyšeli všichni okolo. "Řekni mi, Jessico, proč jsi to udělala?" Věděla jsem, že jí touto otázkou vyvedu z míry. Neexistovala na ní inteligentní odpověď a i kdyby existovala, ona nebyl typ člověka, který by na ní přišel.
"Já nevím." Vykoktala.
"Pověz mi, děláš to často, bezdůvodně urážet ostatní lidi? Je to v tvé neskutečné hlouposti zábava, čmárat fixou nepravdy na skříňky druhých?" Ptala jsem se jí.
"Ne-"
"Jestli tedy není," přerušila jsem jí. "tak mi vysvětli, proč jsi to do háje udělala?" Všechna její odvaha vyprchala, nyní na mě hleděla vystrašeně a dolní ret se jí třásl. Mohla jsem na ní vidět, že už jsem vykonala dost a proto jsem se to rozhodla ukončit. "Až sem Diana po hodině přijde, bude tvým vroucným přáním, aby její skříňka byla čistá, rozumíš?" Přikývla. Otočila jsem se k ostatním. "Nikdo nebude urážet mé přátele."
Kráčela jsem k Dianě, když jsem za sebou zaslechla Jessicy vysoký hlas. "Diana by bez ní byla nic. Vždyť je všem pro smích, neměla by ani dokonce kde bydlet. Bez Amélie by ses s ní nikdo nebavil, kdo by ale taky chtěl, s dcerou trestankyně." Dřív, než jsem stačila něco udělat, pohnula se Diana ze svého strnulého postoje, přešla k Jessice a vrazila jí pěstí. Všichni oněměli, tak jako já, překvapení a zděšení její reakcí.
"Být tebou, tak si na dceru trestankyně dávám pozor." Zasyčela jí do obličeje a nechala jí tam stát, pokořenou a zmatenou. V tu chvíli se všude okolo ozval hlasitý smích a Jessice se z nosu spustil pramínek krve.
Nesdílela jsem radost ostatních nad Jessiciným zraněním a rozeběhla jsem za Dianou, která už byla na konci chodby. Zatočila na dámské toalety, kam jsem jí ihned následovala. "Diano?" Zavolala jsem, ale odpovědí mi bylo jen ticho. Otvírala jsem postupně všechny kabinky, dokud jsem jí nenašla.
Tvářila se zvláštně, když ke mně otočila svůj obličej. "Co si teď o mě myslí?" Zašeptala.
"Kdo?" Zeptala jsem se zmateně a zírala na její vyděšenou tvář.
"Já jsem jí vrazila."
I přestože jsem tomu chtěla zabránit, začala jsem se smát. "Diano, všichni si o tobě myslí, že jsi skvělá." Ubezpečila jsem ji. "Jessica ten svůj nos měla až příliš dokonalý, nikdo jí ho nepřál, ve skutečnosti jsi se právě stala hvězdou školy." Podotkla jsem a ona se konečně upřímně rozesmála.
"Nevím co to do mě vjelo." Přiznala se mi. "Nejspíš nejvíc mě na tom štvalo to, že to byla pravda."
"Nebyla, všichni tě mají rádi, i beze mě. Možná tě dokonce samotnou mají raději než se mnou, jako společnost jsem žádaná, a proto jsou závistiví." Naoko jsem se vychloubala, až dokud mě odtamtud nevykopala a my se nevydaly na hodinu. Když jsme procházely okolo skříněk, Dianina byla čistá a předchozí incident naznačovaly jen rozmazané skvrny.
Alyssa si za dva dny Dianu zamilovala natolik, aby jí nabídla půjčení svého auta kdykoliv. Nemohla jsem tomu uvěřit, já jsem tohle povolení dostala teprve před několika týdny. Ta holka v sobě měla moc.
Hodlala toho využít hned toho dne, kdy jí to Alyssa nabídla a jet navštívit Tobyho, pro kterého zázračně rychle našli novou rodinu. Adresa, na které ho měla najít směřovala do centra a já jela společně s ní. Nechtěla jsem však rušit jejich společné setkání vlastní přítomností, a proto jsem jí požádala, aby mi zastavila na 1st avenue, kde mě za další hodinu měla vyzvednout. Vystoupila jsem a rozhlédla se okolo. V tu chvíli jsem začala litovat svého rozhodnutí jet s ní. Začínalo se stmívat a všechny obchody zavíraly.
Procházela jsem okolo italské restaurace, budovy s kancelářemi a galerií. Po levé straně byla jenom řeka, poklidně opisující svojí trasu. Náhle jsem dostala špatný pocit, který ještě nikdy neselhal. Dveře New Horizons galery se právě otevíraly a já v jejich odraze uviděla postavu. Stačily jen její obrysy, abych ihned pochopila o koho jde.
Neváhala jsem ani na okamžik a zaplula dovnitř krámku. Mladá prodavačka mě upozornila na zavírací dobu, která se blížila. Nevěděla jsem, co dělat dál. Ailean se nejspíš nevzdal tak snadno a teď čekal ve tmě. Na mě.
Bezděky jsem začala prohledávat své kapsy, jako bych v nich mohla nalézt něco užitečného, když jsem nahmatala jakýsi papír. Zmateně jsem ho vytáhla a uviděla šest číslic. Zírala jsem na ně a přemýšlela. Co když Eris nebyla blázen? Co když mi mohla pomoct? Pravděpodobnost to sice nebyla velká, ale bylo to lepší než neudělat vůbec nic.
Prodavačka mi ochotně ukázala telefon a já číslice vyťukala a čekala jsem, až to někdo na druhém konci zvedne. Už jsem to chtěla vzdát, když jsem ve sluchátku uslyšela ženský hlas. "Ahoj Amélie, já věděla, že zavoláš." Přivítala mě.
"Jak víte, že jsem to já, kdo volá?" Vykoktala jsem zmateně.
"Čekala jsem tě." Odpověděla vesele. "Kde jsi?"
"Jsem v galerii na první avenue, myslím, že mě sleduje Ailean a já-"
"Za pět minut tě vyzvedneme, počkej uvnitř, zvládneš to?" Zeptala se pomalu.
"Samozřejmě, že to zvládnu, sleduje mě nějaký šílenec, což neznamená, že jsem blázen já." Mluvila jsem do prázdného telefonu. Nespokojeně jsem sluchátko položila a přišla ke dveřím, kde jsem si sedla do měkkého křesla.
"Promiňte, ale už musíme zavírat." Oznámila mi prodavačka, která ke mně rozpačitě přistoupila.
"Můžete počkat pár minut, teď doopravdy nemůžu odejít." Odbyla jsem jí.
"Když jste přicházela, měli už jsme zavřeno. Právě odcházela moje šéfová. Myslím, že odejít můžete, ba přímo musíte." Pověděla mi autoritativně.
"Co si to dovolujete?" Vyjela jsem na ní. "Poslyšte, to doopravdy nemůžete počkat pár minut, než odsud budete moct odejít? Na někoho tu čekám."
"Ne, nemůžu čekat. I člověk jako já má nějaké plány." Její plány mě absolutně nezajímaly. Jediné, na čem mi záleželo byl můj bezúhonný návrat domů, a proto jsem vstala, dala si ruce v bok a spustila.
"Pokud jste v práci, tak byste žádné plány mít neměla. Myslíte si, že prodavačka dnes může být každá? Jestli ano, jste na omylu. Pokud mi k tomu zavdáte důvody, promluvím si s vaší milou šéfovou a budete mít na plány času až příliš." Že jsem to v zápalu vzteku přehnala jsem si uvědomila až vzápětí, kdy mě její silné paže popadly za ramena.
Vzduch venku byl mrazivý. Když mě prodavačka vyhodila, pokusila jsem se najít nějaké jiné útočiště, ale všechny obchody v dohlednu byly zavřené. Opřela jsem se zády o zeď galerie a zuřivě se rozhlížela. Ticho a klid všude okolo mě na chvilku donutili pochybovat o svém duševním zdraví. Možná jsem vážně byla paranoidní a mužská postava vůbec nepatřila Aileanovi.
To jsem však zavrhla ve chvíli, kdy se na rohu jen pár metrů nalevo objevil, se širokým úsměvem na tváři.

Alternativní obal knihy

18. dubna 2007 v 22:08 | Lily |  Stín
Tohle je jeden z mých nápadů, jak by obálka knihy mohla vypadat. Brzy se tu objeví další. Své názory na ní mi všichni pište do komentářů!
Vaše Lily
Poznámka: Jelikož na internetu nechci zveřejňovat své pravé jméno, vytvořila jsem si něco jako pseudonym. Lily Loveová je jen prozatimní jméno, tak se prosím nelekejte! Mimochodem, jak se vám líbí? :-)

Řekla Audrey Hepburnová

18. dubna 2007 v 21:11 | Lily |  Kumbál
Následující slova řekla Audrey Hepburnová, když se jí ptali na krásu:
1./ Abyste měla hezké rty, říkejte hezká slova.
2./ Pro krásné oči hledejte v lidech to krásné.
3./ Pro štíhlou postavu se rozdělte o své jídlo s hladovými.
4./ Pro krásné vlasy nechte dětské prstíky, aby se vám v nich procházely alespoň jednou denně.
5./ Pro duševní rovnováhu choďte s vědomím, že nikdy nejdete sama.
6./ Lidé mnohem více než věci potřebují být ochraňováni, oživování, milováni a spaseni; nikdy nikoho nezraň.
7./ Pamatuj, že když potřebuješ pomocnou dlaň, vždy ji najdeš na konci vlastní ruky. Jak budeš stárnout, objevíš, že máš dvě ruce. Jednu, aby pomohla tobě a druhou na pomoc ostatním.
8./ Krása ženy není v oblečení, které nosí, postavě, kterou má, ani v úpravě jejích vlasů. Krása ženy musí být vidět v jejích očích, protože to jsou dveře do srdce, místa, kde sídlí láska.
9./ Krása ženy není v obličeji. Pravá krása ženy se odráží v její duši. Je to ta péče, kterou dává, vášeň, kterou ukazuje.
10./ Krása ženy roste s léty.

POZOR! soutěž

18. dubna 2007 v 17:42 | Lily |  Milí blogeři...
Všichni, kdo máte rádi knihy, psaní a nebo soutěže, čtěte pravidla!
Pro vás, kteří navštěvujete můj blog, založila jsem novou soutěž. Vítěze si zvolíte sami prostřednictvím hlasování.
Vaším úkolem je napsat jednorázovou povídku, libovolně dlouhou na téma Věčnost. Popusťte uzdu své fantazii, povoleno je cokoliv! Termín odevzdání je 1. května, kdy všechny povídky, které mi pošlete na e-mail (evelynes@seznam.cz - stará e-mailová schránka přestala fungovat, omlouvám se proto těm, kteří už povídku poslali a prosím, aby ji poslali znovu na novou adresu) zveřejním na svém blogu. Hlasování bude probíhat několik dní, po jejichž uplynutí budeme znát vítěze.
Účast každého ocením, ať už to bude někdo, kdo si pro potěšení píše často a nebo naprostý začátečník. Koneckonců, je lepší začít pozdě, než nikdy. :-)
Všichni, kteří se plánujete zůčastnit, napište mi to do komentářů, abych orientačně věděla váš počet. Hodně štěstí, držím palce
Lily

Zajímavé fotečky

18. dubna 2007 v 17:15 | Lily |  Kumbál
Poznámka: Tahle je moje oblíbená:
A pro pobavení nakonec:
Máte rádi umělecké fotografie? Jaká z fotek se vám líbí nejvíce? Pište do komentářů!