__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Květen 2007

Ztracena

31. května 2007 v 20:05 | Lily |  Takový normální život
Včera se konečně ukázalo, že se svým příšerným smyslem pro orientaci jsem každý den v ohrožení života.

Korálky korálky korálky

31. května 2007 v 1:26 | Lily |  Takový normální život
I přes svojí ohromnou skromnost a plachost (:-)) jsem se pro vás rozhodla zveřejnit některé mé výrobky.
Klikněte na celý článek a podělte se o svůj názor.

4./NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ - 3. část

29. května 2007 v 19:11 | Lily |  Thaleia
"Jo, a prase létá." Odpověděla jsem mu pobaveně.
"Reagoval jsem stejně, když jsem zjistil, že by mělo jít o tebe." Kratas vypadal seriózně. "Hrdinové jsou většinou muži a má to nějaký důvod. Nechce se mi věřit, že bychom svůj osud měli vložit do tvých rukou. Proboha, vždyť ani neovládáš svoje schopnosti. Jsi jako bomba, která nemá pojistku. Může kdykoliv vystřelit." Když o sobě začnete pochybovat, nikdy vás nepřesvědčí chvalozpěvy na vaší osobu. Začnete v sebe věřit, když o vás začne pochybovat někdo jiný. Máte potřebu bránit se.
Stoupla jsem si, aby mě Kratas natolik nepřevyšoval. Ani zdaleka jsem nebyla vysoká jako on.

THE LUNATIC CAFE

28. května 2007 v 20:00 | Lily |  Knihy
Pozor, článek obsahuje SPOILERY

4./NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ - 2. část

26. května 2007 v 21:52 | Lily |  Thaleia
Probudilo mě ostré světlo. Pronikalo skrz má víčkaa bodalo mě do očí. Otevřela jsem je. Ležela jsem v měkké posteli s červeným povlečením. Zdi okolo byly žluté a na nich poličky plné nejrůznějšího harampádí. Na sobě jsem neměla své oblečení, ale cizí noční košili. Byla obrovská. Když jsem se pokusila vstát, překvapila mě ostrá bolest na břiše. Sáhla jsem na něj. Bylo obvázané.
Spustila jsem bosé nohy na červený koberec a vydala se ke dveřím. Když jsem sáhla na kliku, dveře se prudce otevřely. Spadla jsem dozadu a tvrdě dopadla na zadek. Dovnitř vtrhla Diana a dívala se na postel. Než jsem stačila promluvit, rozešla se doprostřed pokoje a zakopla o moje tělo, ležící na zemi. Tlumeně vykřikla. "Zatraceně Amélie, co děláš na zemi?" Zeptala se mě vyčítavě, když pád ustála.

Světlo ve dne, světlo v noci

26. května 2007 v 20:05 | Lily |  Básničky
Velmi krátká básnička, která tak trochu naráží na počasí tady. Abych řekla pravdu, ještě jsem tu neviděla tmu a to se noc čím dál tím víc zkracuje. Předpokládám, že za pár týdnů už nebude tma vůbec.

4./NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ

24. května 2007 v 20:33 | Lily |  Thaleia
Černý panter ke mně pomalu kráčel svým smyslným krokem. Nedokázala jsem se pohnout. Začal mě obcházet. Šelma hypnotizující svou kořist, pomyslela jsem si.
Trvalo celou věčnost, než jsem se vzpamatovala. Nemusela jsem přemýšlet nad tím, jakou sílu použít. Nedokázala jsem je od sebe rozlišit. Přesto jsem zaváhala, předtím, než jsem své přání v duchu vyslovila. To byla chyba.
Panter se odrazil a srazil mě k zemi. Tvrdě jsem dopadla na záda. Jeho drápy se mi zasekly do ramene. Vykřikla jsem bolestí. Nezkoušela jsem ho ze sebe odstrčit. Jeho zuby byly příliš blízko mému obličeji. Kdyby mě chtěl zabít, už by to udělal, snažila jsem se uklidnit. Nepomáhalo to.
Nemohla jsem popadnout dech. Moje srdce bušilo jako splašené,měla jsem strach, aby nevyletělo z hrudi. V uších mi hučelo. Bylo mi na omdlení. Strach mi okolo krku uvázal smyčku jako tělo hada. Svíral mi hrdlo.

17. - 20. května

23. května 2007 v 19:26 | Lily |  Takový normální život
17. - 20. května, místní čas: 9:28 PM
Zdravím všechny bloggery a omlouvám se, že jsem se tak dlouho neozvala.Tento článek jsem psala už třikrát, ale pokaždé se ztratil.To mě znechutilo, a proto jsem se odhodlala až teď pokusit se přes to přenést a napsat článek znovu, naposledy.
Jestli se chcete dozvědět, co se dělo ve 49. státě USA, klikněte na celý článek.

Vlastní vzhled

22. května 2007 v 21:13 | Lily |  Milí blogeři...
Na blogu staresinka.blog.cz jsem četla článek o kopírování obrázků. Byl až příliš pravdivý a mně to nedalo spát. Rozhodla jsem se, že všechny obrázky, které se u mě na blogu objeví, budou moje. Stejně tak se budu snažit, aby i všechny články pocházeli ode mě. Vaše návštěvnost sice může být veliká, ale to neni doopravdy to, na cem zalezi. Aby lidé chodili na váš blog kvůli něčemu, co vytvořil někdo jiný, to neni moc dobre. Ti, kteří mají na blogu nektere své vlastní články se mnou jistě budou souhlasit, když řeknu, že komentáře potěší mnohem více pod vlastni tvorbou. To, k čemu jsem se chtěla dostat, bylo, že já nechci pokračovat v pridavani clanku a obrazku z jinych stranek. Proto jsem se rozhodla změnit i můj design. Fotku v záhlaví jsem nikde nestáhla a pozadí jsem také vytvořila sama.
Napište mi do komentů, jestli se vám líbí, budu moc ráda. Hodně zdaru, vaše Lily


Pavučina zklamání - myšlenka

22. května 2007 v 19:23 | Lily |  Moje škrábanice
Měli jste někdy pocit, že to, co děláte, je zbytečné? Můžete se jakkoliv snažit, zkoušet uspět, trávíte tím hodiny a hodiny, ale nakonec je to k ničemu a vy vidíte, že všechna ta snaha byla marná, všechen čas byl promarněný.
A vy se zastavíte a řeknete si, proč vlastně? Proč jsem to zkoušel? Proč jsem si dělal naděje? Proč jsem si myslel, že můžu něco dokázat? Už nikdy nechceme zažít zklamání, které nás v tu chvíli pohltí. Je to jako pavučina, ve které jsme zapleteni. A tak se držíme při zemi. Ode všeho a od každého očekáváme jen to nejhorší a nemůžeme tak být nikdy zklamáni. Nepouštíme se do ničeho, kde bychom mohli získat. Jediné, co vidíme, je to, že bychom mohli také ztratit.
Zabydlujeme se uvnitř své pavučiny. Nesnažíme se z ní dostat ven. Za několik let se však otočíme zpět a řekneme si, Co jsem vlastně dokázal? Jistě, zklamání je bolestivé, ale ještě horší je vzdát se. Nikdy neztrácejte naději, ať jde o cokoliv. Když jako muska vyletíte z pavučiny, hrozí možnost, že se chytíte do další. Je však lepší zahynout ihned?

Zpravy z cerne skrinky

18. května 2007 v 21:20 | Lily |  Takový normální život
Odpustte mi, jak je tohle napsane. Nejsou tu hacky, a tak se musim pokusit psat bez nich. Snad to nejak prelouskate. Pokud se o mne chcete neco dozvedet, kliknete na novy clanek.

3./ DOMOV - 5. část

15. května 2007 v 21:29 | Lily |  Thaleia
"Jsi v pořádku? Kde jsi?" Ptala se mě Eris, která zvedla telefon.
Nadiktovala jsem jí svojí pozici. "Musím si s vámi o něčem promluvit." Dodala jsem. "Stalo se něco podivného."
"To by nebylo poprvé, ani naposled, řekla bych." Zamumlala. "Teď běž do auta, Amélie, a za žádnou cenu nevycházej ven. Budeme u tebe za pár minut." Eris zavěsila.
Kolem mě procházel starší muž. Podezřívavě si mě měřil. Ani jsem se mu nedivila. S ohořelým svetrem jsem vypadala zoufaleji, než průměrný bezdomovec. V autě jsem se zamknula a opřela si hlavu o zadní sedadlo. Napadlo mě, že bych měla zavolat Dianě, ale nechtěla jsem neuposlechnout Eris. Nemohla jsem.

15. května - 7.31

15. května 2007 v 7:35 | Lily
Už teď jdu pozdě, takže to vezmu zkrátka. Dnes jdu naposledy do školy, rozloučit se s učiteli a hlavně mými spolužáky. Pro třídní mám modré z nebe, které jsem musela vytáhnout ze svých dárků k narozeninám, koupit jsem nestíhala :D. Teď bych asi měla být na cestě... Vlastně se tam ani netěším, bude to moc smutné a padne na mě sentimentální nálada. Už vážně musím, tenhle článek aktualizuji, až se vrátím, abych se s vámi podělila o své dojmy.
Aktualizováno
Bylo to strašné. Celý den jsem nemohla myslet na nic jiného, než že už v té lavici nebudu nikdy sedět. Nikdy nebudu ve třídě s těmi samými lidmi.
S Anefkou, Lentilkou, Luciášem a Kiky (prostě celá ta naše groupa) jsme se ulily z tělocviku, abychom pro sebe měly víc času. A také abychom se nemusely převlékat do tepláků a bože chraň běhat. A tak jsme seděly v prázdné třídě a vzpomínaly. Prostředí samo o sobě k tomu bylo jako stvořené. Židle zvednuté, tabule prázdná a okolo ticho. Snad poprvé, od doby, kdy jsem si koupila letenku, váhám. Váhám, jestli mi stálo za to odletět a nechat doma mé blízké. Tři měsíce se nezdá moc, ale je to přeci jenom čtvrt roku.
Jak jsem si přikázala, byla jsem "silná holka" a nebrečela jsem. Za normálních okolností mě rozbrečí každý smutný nebo nespravedlivý osud v knize a filmu, ale do svého života příliš emocí nepřevádím. Držím je v sobě. A tak jsem dnes měla na krajíčku snad jen jedinkrát, a to když se při mém odchodu Sába hystericky rozplakala. Nejsem dobrá utěšovatelka. Nikdy jsem nevěděla, co dělat, jak člověka podpořit. Možná proto se vehementně snažím podobným okamžikům vyhnout. Podle mého názoru pokaždé udělám něco špatně, jsem nervózní a hrozí možnost, že se zhroutím stejně jako ten, komu jsem plánovala pomoct. Asi proto jsem na cestě domů mrkala, jako by něco vlétlo mi do oka...

Štiřín

14. května 2007 v 15:21 | Lily |  Takový normální život
Hodně to zkrátím, protože bych tu ve skutečnosti vůbec neměla být. Měla bych si balit, alespoň to mi vtlouká do hlavy moje drahá matka, která je z mojí cesty lehce vystresovaná. Nebo spíš těžce. Každopádně jsem na ní tak trochu uražená. Jak se tak hroutí, nedává prostor mně. A já bych si přitom tak ráda postěžovala, jak těžké pro mě bude najít mezinárodní terminál ve Frankfurtu, jak moc se netěším na dlouhou cestu letadlem a jak začínám šílet z toho, že tak jako obvykle něco zapomenu. Nic z toho však udělat nemůžu. A tak se tvářím lhostejně, jako kdyby to pro mě všechno bylo příliš jednoduché a doufám, že jí to uklidní. Místo toho jí můj klid ještě více vytáčí. Pak tedy nevím, co můžu dělat.
To jsem se však ve svém potlačovaném vzteku a spánkovém deficitu dostala trochu jinam, než jsem chtěla. Původně jsem pro vás chtěla napsat něco jako reportář z mého včerejšího hektického dne. Tady je:

Zkrášlete si svůj pokoj

13. května 2007 v 20:19 | Lily |  Takový normální život
Když jsem se před dvěmi, možná třemi roky (v tom se s rodiči rozcházíme) přestěhovali do našeho nynějšího domu, všechny stěny byly bílé, stejně jako v posledním domečku. Byla jsem rozzlobená. Do svého pokoje jsem chtěla dostat barvy. Po jednom, možná dvou rocích jsem si vydupala ústupek. V mém pokoji, jako jediném v domě, se mělo vymalovat. Pečlivě jsem si promyslela barvy, a tak už nic nechybělo.
Malíře vybírala moje maminka a výběr se příliš nezdařil. Nejprve chtěl kouřit a potom mě málem poslal do krámu pro pivo. Když skončil, měla jsem po pokoji šmouhy a přetahy. Rozladilo mě to, ale mojí zlost přebila radost z barev.
Od té doby se snažím svůj pokoj stále přikrášlovat a něco měnit. Bohužel na sebe musím prozradit, že jsem příšerná bordelářka, takže mi hezký uklizený pokojíček nikdy nevydrží moc dlouho. Ale snažím se!
Navěsila jsem si obrazy (jenom tři, můj pokoj je podkrovní a většina stěn je šikmých) a tam, kam obrazy navěsit nešly, vymyslela jsem jiné řešení. To bych chtěla doporučit všem, kteří v sobě mají alespoň malou uměleckou dušičku. A trochu trpělivosti :-).
Pokud máte doma nějaké zbylé barvy od posledního malování, vezměte si štětec a tvořte! Musím říct, že mě to celkem bavilo. Tady je pár ukázek:

Návštěva lékaře

12. května 2007 v 11:31 | Lily |  Takový normální život
Před pár dny jsem navštívila lékaře za účelem pravidelné prohlídky před mou cestou. To, co jsem tam viděla, mě šokovalo.
V přeplněné čekárně jsem trávila úctyhodný čas. Zbývá se mi jen podivovat nad faktem, že jsem tam mezi všemi kašlajícími pacienty něco nechytila. Tak to však bývá pokaždé a já jsem trpělivě čekala. Posléze si mě sestřička zavolala do předordinace. Tam mě začala vyšetřovat. To byl první šok. Vše se odehrávalo s otevřenými dveřmi. Každý v čekárně pak měl moc dobrý přehled o tom, jaký mám tlak, jak dobře vidím a dokonce i o tom, kolik měřím a vážím.
Konečně jsem se dostala do ordinace k rozumnější doktorce. Ihned mě do očí uhodil zmatek a nepořádek, který tam panoval. Složky byly rozházené, válely se po celém stole. Snažila jsem se ignorovat to a soustředit se pouze na doktorku. Požádala mě, abych se svlékla do spodního prádla a ona mě mohla vyšetřit. Když jsem jí poslechla, sesřička začala chodit sem a tam, otvíraje při tom dveře a umožňujíce tak celé čekárně pohled na mě.
Když doktorka konečně skončila s prohlídkou, stejně tak jako sestřička s otvíráním dveří, oddychla jsem si. Konečně to bylo za mnou. Než mi však stačila napsat recept, zazvonil telefon. Začínala jsem být víc a víc nervózní. Chtěla jsem odtamtud vypadnout. Okamžitě. Z telefonátu, který jsem vyslechla, jsem pochopila jediné. Sestřička omylem píchla stejnou vakcínu dvakrát. Doktorka se snažila omluvit její chybu. Vysvětlovala, že se s dítětem nic nemůže stát. Vyloženě se mu prý jen navýší protilátky.
Když hovor konečně skončil, nastala v ordinaci pochmurná nálada. Doktorka byla nervózní, takže musela psát recept na dvakrát. Jak jsem procházela čekárnou ven, cítila jsem se trapně. V tu chvíli jsem si byla jista, že už tam nikdy nevkročím. Najdu si jiného lékaře.
Měli jste někdy podobný problém. Přijde vám takové chování normální? Přeji vám, abyste něco podobného nezažili, mám však strach, že dokud nenastoupí mladší generace doktorů, najdou se tací, kteří nebudou respektovat vaše soukromí. Hodně zdaru, vaše Lily

Vítězná povídka

11. května 2007 v 22:10 | Lily |  Milí blogeři...
Nejvíce se vám líbila povídka Angely, která vyhrála s celými 47% hlasů. Dlouho jsem přemýšlela, jak vítěze odměnit. Div jsem se v noci nebudila ze spaní nervozitou. Výsledek však byl téměř pražádný. Za žádnou cenu jsem se nechtěla uchýlit k věcem, jako jsou diplomy. Za prvé mi to celé přijde postavené na hlavu ( zkopírovaný obrázek a na něm vaše virtuální přezdívka s gratulací) a za druhé ... no, prostě jsem to zavrhla. Věcná cena samozřejmě nepřipadala v úvahu. Nevím, kde Angela bydlí a i kdybych to věděla, nejspíš by to bylo na hony vzdálené od místa mého nynějšího bydliště. Možná to vítězku zklame, ale nakonec jsem se utvrdila v jediném. Cenu bude představovat můj obdiv a hluboké smekání pomyslného klobouku nad jejím uměním psát. Upřímně doufám, že si v budoucnu přečtu další řadu jejích povídek a těším se na to.
Snad vás všechny soutěž bavila a nepřestanete dále psát. Pokud by někdo, kdo nemá vlastní blog, chtěl své povídky uveřejnit, navštivte stránku Lentilky, která je v mých oblíbených. Máte možnost povídku jí poslat a ona vám jí vystaví :-).
Všichni, kteří jste povídku doposud nečetli, navštivte mou rubriku Milí blogeři... a článek Hlasování. Anketu jsem už sice zrušila, ale odkaz na povídky tam stále je. Můj názor je, že stojí za přečtení všechny. Holkám se povedly. Koneckonců, ne nadarmo se říká: Sláva vítězům, čest poraženým.
Hodně zdaru, vaše Lily

10. květen - Bad mood

10. května 2007 v 22:03 | Lily |  Takový normální život
Dnešek byl pro mě zvláštním dnem, ač se nic pozoruhodného neudálo. Tak, jako pokaždé, šla jsem ráno do školy (kde nás mučili sedm hodin bez jakéhokoliv znatelného výsledku), ze školy domů (jsem přišla unavená, naštvaná a hladová) a hned zase do výtvarné školy. Tam jsem vzala portrét Lentilky a přinesla si ho k sobě. Klidně bych vám ho tu mohla zveřejnit bez toho, abych odhalila její totožnost , protože na mém výtvoru by jí nepoznala ani její vlastní matka. Nebo otec. Nebo jeden z jejích sourozenců. A nebo kdokoliv jiný, kdo kdy chodil po tomto světě a měl by možnost srovnat skutečnost s obrazem. Ale to jsem odbočila.
Původně jsem chtěla říct, že jsem dnes kreslila akt ženy. Tvořila jsem uhlem na balicí papír a příliš se mi to nezdálo. I když mě všichni ostatní ubezpečovali, že můj názor nebyl pravdivý, nemohla jsem se zbavit pocitu, který mi říkal, že nohy ženy vypadaly podivně. Ať jsem dělala cokoliv, nebyla jsem spokojená. Zepředu skutečně vypadaly dobře, ale stačilo poodejít pár kroků a ony se jevily podivně placatě. Jako by byly v rovině. Věděla jsem, že by stačila nějaká doba a já bych dostála kýženého výsledku, ale v tom začali všichni odcházet. Byla jsem tam přes limit a nestihla jsem to dokončit tak, jak bych chtěla. Za normálních okolností bych nad tím mávla rukou. Řekla bych si, dodělám to příště. Teď jsem však nemohla. Tohle byla má poslední hodina výtvarky ve školním roce. To poznání bylo šokující. Už dlouhou dobu se nemůžu dočkat, až do Ameriky odletím, ale vždy to bylo příliš vzdálené. Netýkalo se mě to zpříma. Dnes jsem se musela s učitelem rozloučit. No co, uvidím ho za tři měsíce, opakovala jsem si. Přesto mě zalil podivný pocit. Jako bych se loučila s dávnou hračkou. A nešlo jen o výtvarku, ale o všechny ostatní. Školu ( musím přiznat, že to mě tolik nevzrušuje), přátele a rodinu. Jedinou mou útěchou byl fakt, že díky pár chytrým lidem, kteří vymysleli internet s nimi zůstanu ve spojení, stejně tak jako s vámi všemi. Možná mé příspěvky nebudou natolik časté, ale pořád tu budu. S rychlými prsty připravenými ke psaní.
Dává se do mě zima. Musela jsem si jít udělat šálek horkého čaje. Při tom jsem neodolala a zabloudila k máminy zásobě čokolády Modré z nebe. Cítila jsem se trochu provinile, jak jsem si jemnou hořkou kostičku čokolády nechávala rozplynout na jazyku, ale ten pocit jsem zahnala. Snad si moje špatné svědomí vyžehlím tím, že jí v neděli potěším nějakou maličkostí. I vy nezapomeňte na ty skvělé ženy, které vás vychovaly a o Svátku matek je překvapte. Určitě to ocení, dělají co můžou.
Hodně zdaru, vaše Lily

3./ DOMOV - 4. část

10. května 2007 v 22:03 | Lily |  Thaleia
"Kde to jsme?" Vydechla Diana.
Rozhlédla jsem se. Stály jsme na místě, na malé mýtině, porostlé přízemní travou. Za námi byl hustý les a před námi jen obloha. Honily se na ní mraky, připomínající mi nejrozličnější věci.
Stály jsme na místě, odkud se svah prudce stáčel dolu. Když jste přistoupili ke hraně, mohli jste vidět až do údolí, kde lidé vedli normální život. Diana se divoce a užasle rozhlížela. Stejně jsem na tom byla, když jsem na tohle místo přišla poprvé.
Tehdy mi bylo šest let. Společně s Alyssou jsme venčily Liama, našeho psa. Tak jak to obvykle u dětí bývá, byl to můj nejlepší přítel, i přestože nám často utíkal. Vodila jsem ho snad všude. Ten den poslouchal na slovo a my si dovolily pustit ho z vodítka. Netrvalo dlouho a on nám zmizel ve stromech. Vyděšená, že už se nevrátí, vydala jsem se za ním.
Alyssa na mě křičela, abych se vrátila, ale já jí neposlouchala. Brzy se mi ztratil z dohledu. Běžela jsem dál, držela směr. Volala jsem ho, ale on nereagoval. Když jsem se zastavila, udýchaná a s pohmožděným kotníkem, na který jsem špatně našlápla, uvědomila jsem si, že jsem to byla já, ta ztracená.
Rozhlížela jsem se okolo a snažila se poznat, kterou cestou se vrátit zpět. Všechno mi připadalo stejné. Začala jsem křičet, volat Alyssu. Byla jsem příliš daleko. Neslyšela mě. Vydala jsem se jedním směrem a snažila se jít rovně. Někudy jsem se odtamtud musela dostat. Byla jsem přeci jen necelý kilometr od hlavní silnice.
O několik desítek minut mi došlo, že jsem šla špatným směrem. Les neustupoval, spíše naopak. Zoufalá a vystrašená, otočila jsem se a vracela se zpět. Pokračovala jsem ve volání na Alyssu, i když byl můj hlas slabý i pro vlastní uši. A pak jsem sem došla. Chvíli jsem jen tak stála a pozorovala oblohu, která byla tak blízko, že jsem se jí téměř mohla dotknout. Potom jsem ale uslyšela Alyssino volání. Byla blízko. Běžela jsem za jejím hlasem a skočila jí do náručí.
Když jsme se vracely k autu, vrývala jsem si do paměti cestu. Toužila jsem se tam vrátit, ale Alysse jsem o tom místě nepověděla. Liama jsme už nikdy nenašly.
"Když jsem byla malá, říkala jsem tomu Vrchol světa. Protože jedině tam podle mě mohlo být tak blízko nebe. Teď je to jen Vrchol." Chvíli jsem se odmlčela a nechala Dianu, aby se rozkoukala. "Chodím sem už několik let, pokaždé, když jsem smutná a nebo naštvaná. Jako by se tady nacházela byla zvláštní aura, která do tebe nepustí žádné špatné pocity. Nebo je to jen moje představa, která mi pomáhá vzepřít se jim. Ať je to jakkoliv, zachránilo mě toto místo, když jsem měla strach a byla jsem sama. Teď to tu potřebuješ ty." Diana už neplakala. Dívala se na mě a v jejích očích nebyl smutek nebo vztek. Bylo v nich dojetí.
"Děkuji ti." Zašeptala.
"Jediný, kdo o tomhle místě ví, jsem já a paradoxně Samuel, před kterým jsem se tu nejčastěji schovávala." Vzpomněla jsem si na den mých desátých narozenin. Samuel na ně zapomněl a nedal mi dárek. Přišel domů opilý, nadával matce. V tu chvíli jsem na něj zakřičela, že ho nenávidím. Utekla jsem z domu a běžela pryč. Nevěděla jsem, že mě sledoval. Když jsem doběhla k Vrcholu, objevil se za mnou mezi stromy. Ten den mě poprvé uhodil. Ten den jsem ho doopravdy nenáviděla. "Teď o něm víš i ty." Řekla jsem a zatřásla hlavou, abych zahnala zlé vzpomínky.
Diana mě požádala, abych tam s ní nějaký čas zůstala. Vyhověla jsem jí. Seděla jsme tam, s nohama zkříženýma pod sebou a dívaly se na oblohu. Když jsme odtamtud odcházely, Diana se na mě usmála a já tušila, že vše zase bude fajn. Muselo být.
V těsné blízkosti mého ucha se ozval nepříjemný, hlasitý zvuk. Zpočátku jsem myslela, že je součástí mého snu, ale brzy jsem se probrala natolik, abych rozpoznala zvonění telefonu na nočním stolku.
"Co se děje?" Zamumlala jsem rozespale do telefonu.
"Amélie, teď mě dobře poslouchej." Ve sluchátku se ozval Kratasův hlas. "Okamžitě vstaň a odjeď. Nepřevlékej se, musíš odtamtud ihned vypadnout. Jeď kamkoliv, hlavně co nejdál, rozumíš mi?" Kratasův hlas byl netrpělivý a rozrušený.
"Co se děje?" Nechápala jsem. Slyšela jsem jeho hlas v pozadí. Nerozuměla jsem mu.
"Amélie, udělej co ti Kratas řekl. Všichni ostatní budou v bezpečí, o to se postaráme. Hlavně odtamtud zmiz ty. Okamžitě!" Nařídila mi Eris. Věděla jsem, že za to mohlo její kouzlo, ale poslechla jsem jí. Naštěstí jsem měla tolik soudnosti, abych si na sebe oblékla dlouhý svetr tak, že pyžamo pod ním nebylo vidět.
Nechala jsem Dianě vzkaz a zamířila do garáže. Tak, jako pokaždé, zaklela jsem, když jsem vstoupila na schody a neviděla ani na krok. Opírala jsem se rukou o stěnu a pomalu se sunula dolu.
Byla jsem v polovině, když jsem ucítila pevný stisk na mé ruce. Znehybněla jsem. Po dobu pár úderů mého srdce se nic nedělo. Pak se zem pode mnou pohnula a já padala dolů. Do černočerné tmy.
Zastavila jsem se o několik metrů níže. Letěla jsem hlavou napřed. Byla jsem otlučená a celé tělo mě bolelo. Nedokázala bych vstát, ale někdo mě chytil za ruku a vytáhl do sedu. Ailean rozsvítil zapalovač. Jeho oči divoce světélkovaly, jak se od nich odrážely plamínky ohně.
"Jsi jako ještěrka." Poznamenal. "Pokaždé mi vyklouzneš." Hlava se mi točila. Mizel mi před očima. Místo něho jsem viděla jen tmu. Slabě se mnou zatřásl. Znovu jsem nabrala vědomí
"Co po mně chceš?" Zamumlala jsem. Chtělo se mi zvracet. Žaludek jsem měla jako na vodě. Nemohla jsem udržet otevřené oči.
"Vlastně jsi mě začala zajímat teprve ve chvíli, kdy se ti tak bravurně začalo dařit utíkat." Zasmál se. "Jak už jsem říkal, chci si jen něco ověřit, i když je to naprosto nemožné." Vstal. "Pojď se mnou." Viděl, že se nedokážu zvednout. Na malý okamžik se v jeho tváři objevil strach. "Co je s tebou?"
Sklonil se ke mně. "Asi mám otřes mozku." Pověděla jsem mu zmateně. "Chce se mi spát." Ailean zaklel.
"Řekni, že to nemyslíš vážně." Zaúpěl. Oči se mi zavíraly, aniž bych to mohla ovlivnit. Nesměla jsem usnout. Jenjsem nevěděla, jestli to dokážu.
"Co bys čekal?" Zasyčela jsem. "Možná bych byla v pořádku, kdybys mě neshodil z kamenných schodů."
Zatvářil se provinile. Nebo jsem si to možná jen představovala. "Dobrá, nepotřebuji s tebou nikam chodit. Vzal do dlaně mou levou ruku a přiblížil k ní zapalovač.
"Co si chceš ověřit?" Zeptala jsem se. Byla jsem nervózní. A bála jsem se.
Ailean to vycítil a podíval se mi do očí. V těch jeho bylo pobavení, odhodlání a ještě něco jiného. Nedokázala jsem to identifikovat. "Neublížím ti." Jako když mávne proutkem, byl jeho hlas hladký a uklidňující. A pak jsem ucítila mravenčení, po celém těle. Ailean kouzlil.
Nevěděla jsem, jaké jsou jeho schopnosti. Děsila jsem se toho. Mohl dělat cokoliv a já nevěděla, jak se proti tomu bránit. Moje myšlenky byly zmatené. Nedokázala jsem se v nich orientovat. "Nech mě jít." Zaúpěla jsem zoufale. Chvíli mě pozoroval, jako by o tom přemýšlel.
"Proč mi nevěříš, když říkám, že ti neublížím?" Zeptal se. Vypadal, jako by předem znal odpověď.
"Nevypadáš, jako bys lhal. Mám pocit, že to nemusí být pravda." Ailean se usmál.
"Dost řečí. Už nemám moc času." Promluvil vzápětí pevným hlasem. V tu chvíli jsem znala řešení. Ta myšlenka mi prolétla hlavou jako střela. Těsně předtím, než jsem riskla svou poslední šanci na únik, uviděla jsem Aileanovy vyděšené oči.
Všechno jsem sázela na jednu kartu. Neměla jsem dost času, abych se začala soustředit. Musela jsem to zkusit. Upřela jsem pohled na oheň a vyčistila svou hlavu. Nestihla jsem uskočit včas.
Světlo mě oslepilo. Celou mou rukou procházela palčivá bolest. Cítila jsem se, jako kdyby hořela. Všude okolo mě bylo horko, když jsem padala dozadu. Všechnu svou energii jsem vložila do zapalovače a malého plamínku. Výbuch nedoprovázel žádný hluk. Dopadla jsem tvrdě, ne však dost natolik, abych ztratila vědomí. Ihned jsem vstala a zjišťovala situaci. Aileanovo tělo bezvládně leželo na schodech. Dýchal.
Pohlédla jsem na svojí ruku. Byla popálená. Zatím jsem byla spálená jen jednou, a to když jsem se zády opřela o gril. Tohle bylo jiné. Bolest byla spalující. Po celé ruce jsem měla puchýře, které přibývaly. S nimi i další bolest.
Do očí mi vyhrkly slzy. Musela jsem se odtamtud dostat pryč. V tomhle stavu bych to nedokázala. Toužila jsem, aby bolest odešla. Zoufale jsem chtěla, aby se ruka vrátila do původního stavu, aby mě přestala bolet hlava, abych mohla normálně uvažovat. Slabě jsem vykřikla. Okolo mě se rozhostilo slabé nazelenalé světlo. Trvalo to jen několik vteřin. Musela jsem zavřít oči.
Když se v chodbě znovu rozhostila tma, nic jsem necítila. Zmateně jsem pohlédla na levou ruku a zalapala po dechu. Puchýře byly pryč. Už se mi nechtělo spát, neusínala jsem. Nic mě nebolelo.
Po stěnách se táhly lenivé, uhasínající plameny. Zanechala jsem je za sebou a vběhla do dveří, směřující k autům. V garáži jsem nastartovala Alyssinu Toyotu a vyjela ven. V tom spěchu jsem za sebou nezavřela bránu.
Ukazatel na palubní desce hlásil půl osmé. Jela jsem směrem k městu. Potřebovala jsem se dostat někam, kde bylo mnoho lidí. Někam, kde bych se cítila v relativním bezpečí. Mou jedinou útěchou bylo Erisino ujištění, že se o ostatní postará. Koneckonců, Ailean neměl důvod nikomu ubližovat. Šel po mně.
Srdce mi bilo jako splašené. Byla jsem rozrušená. Na křižovatce jsem se málem srazila s dalším autem, když jsem jela na červenou, kvůli své nepozornosti. Starší muž na mě zatroubil a ukázal neslušné gesto. Jela jsem dál.
Když jsem dorazila do centra, byla jsem klidnější. Alespoň v rámci možností. Přestala jsem se za sebou ohlížet a zjišťovat, jestli mě Ailean nesleduje. Před lidmi mi nemohl ublížit. Alespoň jsem si to namlouvala.
Nevěděla jsem kam jít. Domů jsem se vrátit nemohla. Ne nyní. Veškerý můj strach se změnil na čirý vztek. Jak si to mohl dovolit? Ptala jsem se sama sebe. Domov je pro člověka místo, kde se má cítit v bezpečí. Místo, kde by ho nikdo neměl ohrožovat. Tím pro mě Samuelova vila přestala být dávno po stránce psychické. Ailean však neměl právo brát mi ten poslední kousek jistoty, kterou jsem v domě cítila. Nyní pro mě nebyl nebezpečný pouze ze strany Samuelových jízlivých poznámek, zákazů a nenávistných pohledů. Měla jsem se v něm začít bát o svůj vlastní život. O život svých blízkých.
Zaparkovala jsem na malém téměř plném parkovišti. Podívala jsem se na své oblečení. Bylo ohořelé. Přiblížila jsem si levou ruku k obličeji a zkoumavě ji pozorovala. Kůže byla neporušená. Na hlavě jsem neměla jediný šrám, ani zhmožděninu.
Rozhlédla jsem se okolo sebe. Nikoho jsem neviděla. Váhavě jsem vystoupila z auta a přeběhla silnici k telefonnímu automatu. Zaradovala jsem se, když jsem v kapse svetru našla čtvrťák. Kratasovo číslo jsem znala nazpaměť.