__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

5./KONEC SVĚTA - 3. část

4. července 2007 v 21:30 | Lily |  Thaleia
Zer začal sát mojí krev. Jeho tělem jsem byla přišpendlená k zemi. Nemohla jsem se pohnout. Nedokázala jsem se dostat z jeho sevření a každou vteřinou jsem se cítila slabší a slabší, jak se mnou společně s krví odcházel i život. Bůh mi pomoz.




Leželi jsme kousek od muže, kterého jsem zastřelila. Celé pravé rameno jsem měla namočené v jeho krvi. Byla vlažná a světlá. Ne ten odstín červené, které vidíte ve filmech. Světlejší a zářivější. Jediné, na co jsem v tu chvíli dokázala myslet bylo to, že až krev na tričku zaschne, už ho nezachráním. A taky na nůž, který ležel vedle jeho ruky.
Jedním rychlým pohybem jsem vyhodila nahoru svoje tělo. Zer zavrávoral a přepadl ze mě. Neotáčela jsem se, abych se zjistila, jestli se bude snažit jít znovu proti mému krku. Jestli jsem nebyla dost rychlá, bylo tak jako tak pozdě. Natáhla jsem se pro nůž a pevně ho sevřela v pravé ruce. Švihla jsem s ním dříve, než jsem se stačila otočit a zjistit, kde Zer byl.
Rychlostí větší, než jsem považovala za možné, se vyhnul. Překvapeně vytřeštil oči a jen na malý okamžik jsem měla pocit, jako by to znovu byl on, jako by skrz jeho oči prosvítala osobnost. A pak byl pryč. Znovu jsem švihla, tentokrát najisto. Nůž projel kůží na levé straně jeho krku. Trvalo celou věčnost, než se objevila první krev. Nebyla to smrtelná rána a nebyla ani natolik hluboká, aby ho zpomalila.
Nespouštěla jsem ho z očí, jak jsem se začala zvedat ze země. Zer rukou sáhl na krev, která mu vytékala z krku. Nechápavě zkrvavené prsty přiblížil k obličeji s začal je studovat. Sakra, pomyslela jsem si. Nechápala jsem, proč přestal bojovat zrovna když jsem získala převahu. Nemohla jsem ukončit jeho život. Ne takhle, když tam jen seděl. Nedokázala jsem ho.
"Odlož zbraň, Amélie." To bylo od Eris, která se začala nejistě zvedat.
Rychle jsem po ní střelila pohledem, který nebyl tak úplně přátelský.
"Dobře, nech si jí, ale neubližuj Zerovi. Už pro nás nebude problémem." Eris mluvila uklidňujícím tónem. Takovým tónem, který použijete na opilého násilníka nebo zuřivé zvíře. Toužila jsem vidět její obličej, ale neodvažovala jsem se znovu spustit oči ze Zera.
Začal se zvedat. "Nedělej to." Varovala jsem ho. Byl na kolenou. "Nehýbej se." Můj hlas se začal třást. Pomalu se ke mně blížil. Oči měl upřené na mém obličeji, jako bych pro něj byla poslední naděje. "Ještě jeden krok a uvidíme, jestli je nůž dost ostrý, aby tě to nebolelo." Zastavil se jen pár centimetrů přede mnou. Vkleče, jeho hlava byl ve výšce mého pasu.
"To je v pořádku, Amélie." Erisin hlas byl blíže. "Nechce ti ublížit."
O krok jsem ustoupila. Zer ke mně zvednul ruce, dlaněmi vzhůru. nevěděla jsem co udělat. Možná chtěl pomoct ze země, napadlo mě. K tomu bych byla svolná, kdybych to mohla udělat tak, abych nepřišla o nůž a byla si jistá, že na mě neskočí a nepokusí se mi vytrhnout průdušnici.
"Podej mu svou levou ruku, Amélie." Eris mi se svými chytrými rady začala lézt na nervy. Zer trpělivě sledoval můj obličej, jako by tam mohl čekat věky. Možná mohl.
Nechtěla jsem mu podávat svojí ruku, ať s ní plánoval cokoliv. Nic vás nedonutí věřit člověku méně, než když se vás pokusí zabít. A přesto jsem v zadní části mozku bez jakéhokoliv rozumného důvodu toužila podat mu ruku, jenom abych věděla, jak jemná je jeho kůže. Toužila jsem projet prsty jeho vlasy, které vypadaly natolik hebké, moje ruce na jeho hrudi... Zatřásla jsem hlavou a doslova vytřásla podobné myšlenky.
Nevím, co bych udělala, protože Zer znenadání uchopil mojí levou ruku. Překvapení jsem nuž vpustila z ruky, jak mě prudce stáhnul na zem. Bolest v levém zápěstí byla spalující, ostrá, jako by se mi do něho zařízlo desítky žiletek. Zer začal sát mojí krev. Jeho tělem jsem byla přišpendlená k zemi. Nemohla jsem se pohnout. Nedokázala jsem se dostat z jeho sevření a každou vteřinou jsem se cítila slabší a slabší, jak se mnou společně s krví odcházel i život. Bůh mi pomoz.
"Eris!" Zakřičela jsem. Ten hlas nezněl vůbec jako já. "Eris, pomoc mi!" Začala jsem sebou smýkat, ale Zer byl příliš silný. Zer a druhý pár rukou, který mě držel při zemi. "Eris, dostaň ho ze mě!" Po tvářích mi začaly téct slzy.
"To je v pořádku, Amélie. Nic se ti nestane." Eris mi šeptala do ucha. Uvědomila jsem si, že to byly její ruce, které mě držely na místě. Nepomůže mi, říkala jsem si. Nikdo mi nepomůže. Bolest ustoupila. Věděla jsem, že kdybych se tomu poddala, kdybych nebojovala, cítila bych se nádherně. To nebylo správné. Tak by se neměl cítit nikdo, z koho vysávali život. A tak jsem bojovala. Bránila jsem se pocitu klidu a míru, který se přese mě snažil rozprostřít jako teplá přikrývka. Odmítala jsem falešné bezpečí, které se ke mně vtíralo. Ignorovala jsem Erisina slova a bojovala. Bojovala jsem až dokud jsem už nedokázala přemýšlet. A teprve potom jsem se tomu všemu poddala.
Ucítila jsem teplo, které se mi rozlilo v celém těle. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem se třásla zimou. Zimou, kterou nespraví žádná přikrývka a nebo další vrstva oblečení. Nyní už mi nebyla zima. Cítila jsem se tak dobře jako ještě nikdy. Jako by všechno špatné zmizelo. Viděla jsem mojí malou sestru. Její blonďaté vlasy na slunci házely zlaté odlesky, jak se zběsila smála, když jsem jí houpala na houpačce. Viděla jsem matku, když mi hubovala, že jsem zůstala venku příliš dlouho. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že to nebyly moje vzpomínky. Nebyla to moje sestra ani matka. Viděla jsem starce. Jeho jméno byl Kar. Když budu hodná, zachrání mojí malou sestřičku, říkal. Byla jsem hodná. Vídala jsem ho každý den, až dokud se moje sestra neuzdravila. Byl to zázrak. Lékaři neměli nejmenší ponětí, jak se z leukémie dokázala zotavit. Byli jsme znovu rodina. Jenže všechno přichází s cenou. Viděla jsem obrovského pterodlaka, nestvůru. Věděla jsem, co mi chtěl udělat. Věděla jsem to a radši bych zemřela, než abych byla jako on. Ale už bylo příliš pozdě. Dohoda byla vykonána. Dokážu to. Dokážu to pro mojí sestru.
Znovu jsem se ocitla v mísnosti. Nikdo mě nedržel. Zalapala jsem po dechu. Cítila jsem se, jako bych nedýchala věky. Při každém nádechu jsem cítila v bolet v hrudi. Jako by moje srdce bylo hlasitěji a nejistěji. Nacházelo ztracený rytmus. Nad sebou jsem viděla Eris a Kratase. Kratas byl zamračený, ale bylo tam ještě něco jiného. Strach, možná. Nebyla jsem si jistá, moje vidění bylo rozdvojené. Pohledem jsem prohledávala místnost, i když mě každý pohyb stál nesmírné úsilí. A pak jsem ho našla. Jeho dlouhé červené vlasy okolo něho byly rozprostřené v dlouhých vlnkách. Prudce pohnul hlavou a střetl se s mým pohledem. Pokusil se o úsměv, ale zklamal. Byl tak slabý. Tak slabý jako já. Ale byl v pořádku. Teprve teď jsem mohla spát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lily Lily | Web | 4. července 2007 v 21:35 | Reagovat

Tak je tu další kapitolka. Omlouvám se za to, že je takhle krátká. Příště bude delší, stejně tak jako v příští části naleznete odpovědi na svoje otázky a nejasnosti. Budu se snažit přidávat části rychleji než doposud. Nebude to tak rychle jako doma, ale pokusím se polepšit, alespoň trochu :)

2 Phallaina Phallaina | E-mail | 4. července 2007 v 21:38 | Reagovat

Moc, moc dík!!

3 Lentilka Lentilka | Web | 5. července 2007 v 21:50 | Reagovat

To je dost drsný :-O)

4 Jenny Jenny | 8. července 2007 v 0:21 | Reagovat

Super! Nemuzu se dockat pokracovani!

5 Andreica Andreica | Web | 8. července 2007 v 19:07 | Reagovat

Skvělé. Už se těším na pokráčko....

6 Lily Lily | Web | 8. července 2007 v 19:54 | Reagovat

Pokráčo zítra večer.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama