__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

5./KONEC SVĚTA - 5. část

14. července 2007 v 20:10 | Lily |  Thaleia
Vzdychla jsem a pomalými pohyby odmotávala obvaz z jeho těla. Dřív nebo později bych to musela udělat. Jistě, mohla bych říct Kratasovi, aby to dokončil, ale to bych si nikdy neodpustila. Žádný svět si nezaslouží královnu, která nemá dost odvahy podívat se na trochu krve. Ani ten Jiných.
Jak jsem začala odmotávat poslední vrstvu, zalapala jsem po dechu. "To ne." Vydechla jsem.

Na chodbě jsem nikoho nepotkala, což jsem považovala za znamení mého znovu nabývajícího štěstí. Bylo načase. Z královny střední školy do vražedkyně, která utekla z domova, to je moc i na mě. U dveří do Aileanovo pokoje jsem se zastavila. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli bych raději nebyla sama. Ne že bych se bála být v jeho blízkosti, i když mě Kratas stále ujišťoval, že bych strach měla mít. Šlo jen o to, že blízko Aileana jsem se cítila zvláštně. Jako by všechny mé emoce byly silnější, což jsem zrovna teď nepotřebovala. "Do háje." Zamumlala jsem a otevřela dveře.
Pokoj byl tmavý, tak jako obvykle. potichu jsem za sebou zavřela dveře a snažila se přivyknout tmě. Nejspíš spí, pomyslela jsem si a zlepšila se mi nálada. Nelíbilo se mi, že mě pomyšlení na sledování jeho spánku tolik potěšilo. To nebylo správné. Ve skutečnosti to bylo velmi špatné.
Jak se postupně objevovaly obrysy nábytku, zalapala jsem po dechu. Spíše jsem to cítila než viděla. Rychlý pohyb v koutku oka. Kdybych mrkla, nikdy bych to nezaregistrovala. Zadívala jsem se na odpovídající místo, ale nebyla jsem schopná vidět nic než tmu. Cítila jsem, jak mi srdce začalo bít rychleji. Podle paměti jsem se blížila k posteli a modlila se, aby byl nepříjemný pocit v žaludku hlad a ne předtucha.
Konečně jsem pod svými prsty, které jsem natahovala do prostoru, ucítila povlečení postele. Hedvábí. Bylo tak jemné na dotek, že jsem musela potlačit chuť zachumlat se do peřin a spát.
Natáhla jsem ruku a pomalu odkryla jednu z pokrývek. Zamračila jsem se. Sáhla jsem po další pokrývce, když jsem na svém zápěstí uviděla ruku v pevném sevření. Neviděla jsem jí přicházet. Bylo to jako by se tam najednou objevila. Kouzlo.
Ailean prudce zatáhl a stáhnul mě k sobě na postel. Ocitla jsem se zády přimáčknutá k jeho hrudi, jeho ruka pod mým krkem. I přestože bych měla být vystrašená, nedokázala jsem se soustředit na nic jiného než svaly, které mu hrály na hrudi a teplo, které z něj sálalo. Zničehonic mě pustil a zmizel z mého dosahu. Než jsem stihla nabrat rovnováhu, přepadla jsem dozadu a skončila na zádech uprostřed postele.
"Promiň, vzbudila jsi mě." Ozval se za mnou tiše.
"To vysvětluje všechno." Můj hlas byl zadýchaný, a proto v něm sarkasmum nevyzněl tak, jak bych si přála. "Po probuzení mám také tendenci škrtit lidi okolo sebe." Pokusila jsem se zvednout, ale jeho ruce na mých ramenou mě zastavily.
"Krvácíš." Vkleče se posunul k mému levému boku a zvedl k obličeji mojí ruku. Vzpomněla jsem si na Zera a na jeho kousnutí.
"Sakra." Zaklela jsem rozzlobeně a snažila se podívat na ránu. Aileanovo sevření na mém zápěstí bylo jemné, ale pevné. Nemohla jsem vysvobodit svojí ruku. "Pusť." Vydechla jsem.
Zadíval se mi do očí a jemně zavrtěl hlavou. "Kdo pil tvojí krev?" V jeho hlase byl podtón zlosti. Nerozuměla jsem tomu.
"Jeden z tvých kamarádů." Snažila jsem se mu vytrhnout, ale on jen více sevřel moje zápěstí. Nyní už nebyl jemný. Zítra budu mít modřiny, pomyslela jsem si a přestala se smýkat.
"Kdo?" Jeho hlas se kompletně změnil. Už nebyl uklidňující ani znuděný. Když jsem ho uslyšela, nevědomky jsem se zachvěla. Posadila jsem se, jeho ruka stále na mém zápěstí.
"Proč ti na tom tolik záleží?" Jak jsem rychle vstala, zatočila se mi hlava. Ailean pustil mojí levou ruku a zachytil mě okolo pasu. Vyzvedl mě a posunul tak, abych o něj byla opřená zády . Chtěla jsem protestovat, ale zastavila jsem se právě včas. V jeho náručí jsem se cítila příliš dobře, než abych se odtáhla. Ailean okolo mě přetáhl paže, takže mě zezadu objímal. Připadala jsem si znovu jako dítě. Ne protože jsem proti němu byla tak malá, ale protože jsem se cítila v naprostém bezpečí. Jako malé dítě u své matky. Jako by mi nic nemohlo ublížit. Věděla jsem, že je to jen iluze, ale v tu chvíli mi na tom nezáleželo.
"Jsi menší, než vypadáš." Zamumlal tiše. Natočila jsem hlavu a uviděla ho dívat se stranou, jako by usilovně přemýšlel. "Nevím." Otočil se ke mně. "Nevím, proč mi na tom záleží,ale musím to vědět."
"Proč?" Odvrátila jsem se a opřela hlavu o jeho rameno.
Ailean byl dlouho ticho. Skoro jsem se bála, že neslyšel mojí otázku, když odpověděl. "Vadí mi to. Otisky zubů na tvém zápěstí jsou mužské a to je horší. Nevím proč, ale vadí mi to. Chci mu ublížit."
"Ne, na to ani nemysli." Můj hlas byl rozhodný. Možná jsme se Zerem neměli nejlepší začátek, ale cosi mě k němu poutalo. Nesnesla jsem pomyšlení na to, že by mu někdo ublížil. V jisté části vědomí jsem věděla, že kdyby zemřel, ztratila bych kousek sebe.
"Proč?" Jeho tón zněl zmateně. Chtěla jsem se otočita zjistit, jestli se jeho výraz hodil k hlasu, ale nechala jsem to být.
"Protože by ses musel odpovídat tomu, pod jehož je ochranou. Jeho pánovi."
"Kdo je jeho pán?" Aileanův hlas už více nezněl zmateně, ale arogantně. Takový typ arogance, kteří načerpají jen ti, kteří už dlouhou dobu neprohráli. Ti, kteří nebyli ponížení. Byl to ten typ arogance, který je jen zřídkakdy nehraný. Ten typ arogance, který slouží jako maska pro skrytí opravdových emocí. Kratas měl taky takovou masku, i když ta jeho nebyla arogance. Jen nedávno jsem zjistila, že se pod jeho hloupými vtipy skrývá inteligence, kterou nechce odhalit jiným lidem. Jsem ráda, že mi důvěřuje natolik, aby už přede mnou nic nepředstíral. "Kdo je pro mě taková hrozba, abych změnil svůj záměr?"
"Já."Otočila jsem se a zírala na jeho obličej. Na křivku jeho plných rtů, široké čelisti, vystoupllé lícní kosti a nakonec jeho oči. Jiskřily. V tu chvíli to nebyly oči člověka. Zářily světle zeleným světlem jako noční město. "Jestli mu ublížíš, zabiju tě." V ten okamžik jsem věděla, že to byla pravda. Ailean dlouze mrkl. Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale pak jí zase zavřel. Zírali jsme na sebe z blízkosti několika centimetrů, když se otevřely dveře. Otočila jsem se a ve světle z chodby uviděla Eris.
Uvědomila jsem si, že to z jejího pohledu muselo vypadat jako bychom se líbali. Erisiny oči byly vyvalené. Nemohla uvěřit tomu, co vidí. Mohla jsem jí to vysvětlit, ale neudělala jsem to. Vychutnávala jsem si její překvapení a děs. Nedokázala jsem myslet na jediný důvod, proč bych jí dlužila vysvětlení. A pak udělala krok nazpátek a zavřela za sebou dveře. Odtáhla jsem se od Aileana a začala se smát. Nebyl to dobrý smích, byl štiplavý a hrubý. "Chce ti zakázat vídat mě." Ailean byl jen lehce zmatený, jak se na mě díval. "Proč jí máš ráda tak velmi málo?"
"Myslela jsem, že nemůžeš číst myšlenky." Konstatovala jsem jsem unaveně a schovala si obličej do dlaní.
"Někdy proto, abys dokázala číst lidem myšlenky stačí pouze pohled do jejich tváře." Otevřela jsem oči, protože jsem ucítila cosi mokrého na mých zádech. Natáhla jsem tam ruku a zjistila, že celá má zadní část trička byla promočená. Promočená krví. Chvíli jsem nechápavě zírala na mou zkrvavenou ruku a pak mi pohled zajel k Aileanově hrudníku.
"Ach můj bože." Vydechla jsem tiše. Aileanovo obvazy na břiše byly skrz na skrz prosáknuté krví. "Omlouvám se," natáhla jsem ruku a jedním prstem se jemně dotkla místa, ze kterého krev vytékala. Ailean se prudce nadechl. "nechtěla jsem."
"Ne.Toť jen moje vina." V jeho hlase nyní zaznívala bolest. Uvědomila jsem si, že je to jako když se říznete do prstu a rána vás začne bolest teprve ve chvíli, kdy vidíte krev. "Zapomněla jsem."
Usmála jsem se. "Jak jednoduché zapomenout na téměř smrtelné zranění." Přesunula jsem se ke kraji postele a spustila nohy na podlahu. "Sundej si tričko." Ailean udělal tak, jak jsem mu přikázala a já z malé skříňky vedle postele vytáhla obvazy. Vylezla jsem zpátky na postel a odložila čisté obvazy stranou. "Zvedni ruce." Ailean neargumentoval. Sledoval můj obličej, jako by si ho chtěl zapamatovat. Snažila jsem se jeho pohled ignorovat, ale nešlo to. "Co?" Můj hlas byl östřejší, než jsem plánovala. Jen se usmál a zavrtěl hlavou.
Našla jsem konec jeho obvazu a začala ho pomalu odmotávat. V místě, kde byl prosáklý krví, to bylo nejtěžší. Lepil se na předchozí vrstvu a já musela postupovat velmi pomalu, abych Aileana nezranila víc, než bylo nutné. Jak jsem pokračovala, jeho dech se zrychlil. "Mám přestat?" Zeptala jsem se nejistě. Jistou částí jsem doufala, že řekne ano. Věděla jsem že se obvaz musí přemístit, ale nechtěla jsem, abych to byla já. Nechtěla jsem vidět, jaká rána může tolik krvácet.
Ailean zavrtěl hlavou, jako by přesvědčoval spíše sebe než mě. Dlouze se nadechl a upřel na mě trpělivý pohled. A najednou byl nehybný tak, jako by tam mohl být věčnost a čekat, až budu pokračovat. "Jak to děláš?" Zamračila jsem se.
"Co?" Zeptal se, i když přesně věděl o čem mluvím.
"V jednu chvíli se chováš jako normální člověk, který trpí bolestí a pak sedíš jako by se nic nestalo a najednou vypadáš tak... nelidsky."
"Umět skrýt to, co si myslíš, je někdy jediný způsob jak přežít v naše světě. Lidé se to nemusí učit. Vytvořili si svůj bezpečný svět, kde žijí a ignorují vše, co se netýká jich samotných. To gesto ti připadá nelidské jen protože lidé už zapomněli, jaký je opravdový život, za hranicemi jejich nevědomosti." První pramínky hněvu prosákly do jeho hlasu. "Zapomněli, jaké to je záviset na panovníkově slitování. Zapomněli na nás jednoduše předstíráním, že neexistujeme. Předstírali, že všichni ti špatní, kteří nejsou čistí lidé, s nimi nemají nic společného, až nakonec svojí vlastní lži uvěřili."
"Zníš, jako kdybys jim záviděl." Vyslovila jsem dřív, než jsem se stihla zastavit.
Ailean se na mě zadíval. "Ne, nezávidím jim. Jen nesouhlasím s tím, aby naši lidé umírali za jejich životy. Nesouhlasím s tím, aby je naši lidé chránili i přesto, jak o nás smýšlejí."
"Chráníte je jen před svými vlastními lidmi."
Ailean na mě upřel své zelené oči, které už déle nebyly trpělivé. Spalující vztek v nich plál jako neuhasitelný oheň. Připomnělo mi to zelené plameny, které jsem svojí silou dokázala vytvořit. "A kolik našich životů vzali lidé, Thaleio? Jenže to není jejich problém, co je špatného na zabití nestvůry? Proč by měla být chráněna?"
"Kdyby lidé věděli o vaší existenci, mohli by vás chránit stejně tak jako vy chráníte je." Zachvěla jsem se pod jeho pohledem, který mi říkal, jak mladá, nechápavá a naivní jsem byla. Měla jsem dost tohoto pohledu od Eris a Kratase. Nepotřebovala jsem ho ještě od Aileana.
"Kdyby lidé věděli o naší existenci, snažili by se nás zničit, tak jako pár z nich v minulosti. Lidská povaha se nikdy nezmění, vždy budou chtít zničit to, čemu nerozumí a čeho se bojí. Jako by tím mohli přemoct svůj strach. Vždy budou chtít zničit to, co je silnější. To, co by je mohlo ohrozit v jejich postu nejvyspělejší existence na Světě." Ailean rozhodil pažemi a jeho obličej se stáhnul v bolestné grimase, jak natáhl některé svaly na břiše. "Myslíš si, že si užíváme skrývání?Ustupování lidem, kteří čím dál více rozšiřují svoje pozemky a vyhubují Jiné? Je to jen nutnost, kterou podstupujeme proto, abychom přežili."
"Nevěděla jsem to." Zatřásla jsem hlavou. "Mám na mysli...nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela."
"Jistěže ne. I přes svůj původ jsi byla vychovaná stejně jako oni. Žila mezi nimi a neznala nic jiného. Ale jestli chceš být královna, Thaleio, nesmíš dál přemýšlet jako člověk, musíš být jedna z nás."
"Neříkej mi Thaleia. Jsem Amélie." Nevěděla jsem co říct na všechno, co mi pověděl. Ráda bych argumentovala, ale nevěděla jsem jak. Jeho slova byla až příliš pravdivá, než abych měla pevnou půdu pod nohama pro argumenty.
Ailean zatřásl hlavou. "Mezi námi jsi Thaleia, ať tě tví lidští známí pojmenovali jakkoliv." Nadechla jsem se, abych něco namítla, ale Ailean mě zastavil jedním pohybem ruky. "Jestli chceš vyměnit obvaz, je lepší udělat to dříve nežli později. Kdybych nevěděl lépe, řekl bych, že se snažíš získat čas."
Ve skutečnosti to bylo přesně to, co jsem dělala. Jen jsem si to neuvědomila dříve, než to sám zmínil. Vzdychla jsem a pomalými pohyby odmotávala obvaz z jeho těla. Dřív nebo později bych to musela udělat. Jistě, mohla bych říct Kratasovi, aby to dokončil, ale to bych si nikdy neodpustila. Žádný svět si nezaslouží královnu, která nemá dost odvahy podívat se na trochu krve. Ani ten Jiných.
Jak jsem začala odmotávat poslední vrstvu, zalapala jsem po dechu. "To ne." Vydechla jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | 14. července 2007 v 22:43 | Reagovat

"Po probuzení mám také tendenci škrtit lidi okolo sebe."  To je naprosto skvělá hláška. Tak konečně jsem se dočkala dalšího rozhovoru mezi Amélií-Thaileou a Aileanem a je naprosto úžasný. Jenom jsem si nepředstavovala, že je Ailean tak zraněný. Myslela jsem si, že je jenom tak strašně vyčerpaný. Chudák kluk. :-)

2 anefkaa anefkaa | Web | 15. července 2007 v 18:57 | Reagovat

Mně přijde strašně krásné jak se to mezi nima pomalu klube :o) A konečně už v tom nevidím Anitu,ale tebe Evko :o))) Tahle část je vážně pěkná :o)))

3 Lisa Lisa | Web | 16. července 2007 v 10:31 | Reagovat

Já už ani nevím, jak vyjádřit chválu, píšeš suprově :-)

4 Zuzka Zuzka | 16. července 2007 v 16:40 | Reagovat

Páni, senzační kapitola. Strašně moc se těším na pokráčo.

5 Simča Simča | 17. července 2007 v 17:05 | Reagovat

Jéé, to je krásná kapitolka. Ailean mi v předchozích částech dosti chyběl, ale konečně je tu!!! A jsem zvědavá, co bude se Zerem.

6 Peggy Peggy | 17. července 2007 v 21:06 | Reagovat

Kdy bude pokračování? Jsem napjatá jak struna.

7 Lily Lily | Web | 17. července 2007 v 21:12 | Reagovat

Dneska se pokusím něco napsat, ale mám to dost nabité, takže možná až pozítří :(

8 Jenny Jenny | 18. července 2007 v 19:20 | Reagovat

Super! Doufám že pokráčo stihneš co nejdřív!

9 Phallaina Phallaina | E-mail | 21. července 2007 v 22:07 | Reagovat

Nádhera!!! Úžasná kapitolka!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama