__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

5./KONEC SVĚTA - 6. část

22. července 2007 v 7:37 | Lily |  Thaleia
Měniči podob, jak se nazývali mezi sebou, se léčí mnohonásobně rychleji, než by se lidem mohlo zdát. Možná proto pro mě byl takovým šokem pohled na Aileanovo zranění. A nebo jsem se jen snažila vymazat z hlavy pohled na jeho zkrvavené tělo ležící na zemi. Změnila jsem si ho v hlavě na něco ne tak strašného, méně děsivého. Možná.

Kratas mě v posledních dnech přestal učit jak používat magii. Sice jsem jí dokázala zavolat, ale nemohla jsem jí kontrolovat, a to nebylo nic, s čím by mi Kratas mohl pomoct. Vysávat energii z protivníka byla schopnost Temných, zděděná z otcovy strany. Kratas ani Eris nevěděli jak jí ovládat. Léčitelství jsem zdědila po matce a Kratas mi slíbil, že hned jak dorazíme do sídla Bílých, sežene někoho, kdo mě bude moct učit. Také mi pověděl, že je jen velmi neobvyklé zdědit stejný dar, kterým se vyznačoval rodič. Dar, tak to nazýval. A i přestože bych s ním nejradši nesouhlasila, už jsem své schopnosti nenazývala prokletím. Bylo to, jako bych nalezla kousek sebe, který mi vždy chyběl. Jako bych našla místo, kam patřím. Uvědomila jsem si, že už bych se nikdy nedokázala vrátiot k předchozímu životu a předstírat, že se nic nestalo. Ta myšlenka byla smutná, ale i jistým způsobem osvobozující.
Nikdo nevěděl, co dělat s mojí schopností zakládat oheň. To nebyla schopnost, kterou by měl kdokoliv z Bílých, ani Temných. Někteří z nich dokázali vytvořit oheň na místě, kterého se dotkli, ale nic jiného. Eris s Kratasem si nevěděli rady co s tím, a tak mojí schopnost ignorovali.
Když jsme nemuseli trávit čas s mými neposlušnými kouzly, Kratas mě učil co nejvíce teorie, kterou jsme stihli probrat. Začal tím, co mu bylo nejbližší. Lykantropie. Měniči podob, jak se nazývali mezi sebou, se léčí mnohonásobně rychleji, než by se lidem mohlo zdát. Možná proto pro mě byl takovým šokem pohled na Aileanovo zranění. A nebo jsem se jen snažila vymazat z hlavy pohled na jeho zkrvavené tělo ležící na zemi. Změnila jsem si ho v hlavě na něco ne tak strašného, méně děsivého. Možná.
Pevně jsem k sobě sevřela a víčka a hluboce jsem se nadechla. V okolí Aileanovo zranění nebyla žádná krev, jako by právě nekrvácel přes tlustou vrstvu obvazů. O to horší byl pohled na jeho ránu, v kontrastu s bělostnou kůží. Kratasovo drápy se zařízly hluboko do jeho těla a jak vycházely ven, vytrhly s sebou další kus jeho kůže pod ranou. Jinak byla jeho rána podivně čistá, jako by někdo vzal tři obrovské nože a vyříznul kus jeho masa.
"Žádný medvěd nemá takhle ostré drápy, ani tak velké." Můj hlas zněl zadýchaně, jak jsem otevřela oči. Vzala jsem do rukou zkrvavené obvazy a položila je na podlahu vedle postele.
"Zvířata, v která se měníme jsou jenom stínem toho, co jsme my." Odpověděl a pomalu se položil na postel, jako by ho každý pohyb stál nesmírné úsilí. Jeho obličej však nic neukázal. Stažené svaly okolo očí a fakt, že jeho tvář byla natolik nečitelná, byly jediné důkazy bolesti, kterou pociťoval.
"Myslela jsem, že vy jste stínem zvířat. Oni tu byly dřív."
"Snad jen pokud stín dokáže být mrštnější, rychlejší a silnější než obraz, pak ano." Ailean se zamyslel. "Vyprávěl ti Kratas o našich počátcích?"
Otevřela jsem pusu, abych odpověděla ano, samozřejmě. Pak jsem se ale zastavila. Kratas mi vyprávěl o měničích podob mnoho věcí. Jejich legendy, způsoby boje, všechny nepodstatné věci, které nejspíš nikdy nebudu potřebovat vědět. Nikdy ale nemluvil o jejich začátcích. O tom, jak vznikli. Neptala jsem se. Nečekala jsem, že by to někdo mohl vědět. "Ne." Zavrtěla jsem hlavou. "Myslela jsem, že nikdo neví, jak jste vznikli. Že jste něco, co tu bylo vždy."
"Máš pravdu. Možná jsem se zeptal špatně." Zvednul se na loktech, aby na mě viděl. "Nikdo přesně neví, jak jsme vznikli, ale existuje legenda, která vysvětluje vznik lidí." Na to jsem zvedla obočí. "Jestli to chceš slyšet, poslouchej a předstírej, že tomu věříš." Pobaveně zatrřásl hlavou. "Buď tě Kratas neučil naší etiketu a nebo jsi beznadějný případ."
Zamračila jsem se. "Co? Když někdo řekne vtip, musím se smát?"
"Možná ti to zní směšně, ale to je přesně to, co musíš dělat. Když ti někdo vypráví něco, v co věří, nikdy nesmíš ukázat svoje vlastní pochybnosti. Je to urážka, která by tě mohla dostat do větších problémů, než si myslíš. Ne každý bude brát tvůj život mezi lidmi jako omluvu pro takovou neslušnost. Stejně je to u všeho ostatního. Jen když slyšíš o někoho ztrátě, nikdy nesmíš ukázat lítost. Za žádných okolností lítost, to si pamatuj."
"Tomu nerozumím."
Ailean vzdychl. "Většina z nás je příliš hrdá, než abychom potřebovali cizí lítost."
"To je hloupost. Nikdo nemá rád lítost. Ani lidé. Jde jen o to, že si nemůžeme pomoct. Litujeme bolest druhých, i když někde hluboko uvnitř sebe víme, že lítostí pomáháme jen sami sobě. Cítíme se tak lépe, jako bychom nevěděli, že lítostí jen prohlubujeme rány."
"Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel." Ailean se na mě zadíval. Najednou sjem měla pocit, jako by viděl všechno uvnitř mě. Znal každé moje tajemství.
"Přestaň." Zamračil se. "Přestaň se na mě dívat, jako kdybys mi mohl číst myšlenky. Protože nemůžeš. Ne tady, ne teď, nebo ano?"
Ailean se zasmál. Krátký smích, který vůbec nezněl radostně, ale zvedl mi chloupky vzadu na krku. Zachvěla jsem se, jak skrze mě začalo proudit horko, i když se teplota v pokoji nezměnila. Horko bylo všude okolo, dýchalo ze mě, do mě, skrze mě. "Co to je?" Můj hlas zněl hrubě, jako bych dlouho křičela.
A najednou všechno bylo pryč, jako by někdo zmáčknul vypínač. "Ne, Kratasovo síla se zvětšila od doby, kdy jsem ho viděl naposledy. Zabránil mi používat mojí přirozenost, ale stále mi nedokáže zabránit přivolat malou magii. To znamená, že mě Temní dříve či později najdou. Kratasovo štíty nejsou dost silné, aby je zmátly. Ne když jsem vzhůru."
Prudce jsem se od něho odtáhla, co nejdál, jak jsem mohla, abych stále zůstala na posteli. "Udělal jsi to naschvál? Zavolal jsi je?"
"Proč bych to dělal?"
Zamračila jsem se. "Jak to myslíš? Jsou to tvoji lidé. Musíš si přát, aby tě našli. Aby nás našli. Jsme tvoji nepřátelé."
Ailean se zasmál, ale tentokrát jeho smích byl pouze smích. "Vážně jsi mě nechala žít, i když si myslíš, že vás při nejbližší příležitosti zradím." Zatřásl hlavou, jako by tomu nedokázal uvěřit. "Jsi příliš nevinná pro náš svět. Nepatříš tam."
"Dokážu být krutá." Odpověděla jsem, ale i mě samotné to znělo dětinsky. "To ale neznamená, že to taková chci být."
"To nebyla urážka, Thaleio. Právě kvůli tomu, jaká jsi, jsem tě nedokázal zabít. Když jsem přežil, myslel jsem, že ve mně stále bude Thalatův rozkaz, ale je to pryč. Nechci tě zabít. Ani si nedokážeš představit, jaký je to pocit dělat něco, co nechceš. Dělat něco, co tě dělá zrůdou, a přesto nemůžeš přestat. Nemůžeš přestat, protože si to tvůj král nepřeje." Za jeho slovy skrýval příběh. Skrývala se tam bolest a utrpení a já věděla, že měl pravdu. Nedokázala jsem si představit, jaké to je. A znovu jsem se cítila jako malé dítě, stejně tak jako se Zerem. V Aileanových očích se skrývalo stáří, které se nedá načerpat roky, ale zkušenostmi. I přestože mě od Aileana dělilo jen pár let, byla jsem proti němu příliš mladá. A v tu chvíli jsem věděla, že nikdy nechci vyrůst. Nikdy nechci vidět věci, které by daly stejný pohled do mých očí. Ale někde v zadní části svého mozku jsem věděla, že jsem se téhle šance vzdala, když jsem se přidala k Eris a Kratasovi. A nebo jsem možná nikdy takovou šanci neměla. Už od narození jsem neměla jinou možnost než zemřít a nebo vládnnout.
Musela jsem odvrátit hlavu, protože jsem nedokázala kontrolovat můj výraz. Věděla jsem, že v mém obličeji byla lítost. Lítost kvůli němu a kvůli sobě. Nechtěla jsem, aby to viděl. Ne kvůli etiketě, ale kvůli tomu, že by se mnou už nikdy nemluvil upřímně. Nikdo nechce cizí lítost a pokud jí ukážete, ztratíte důvěru. "Neodpověděl jsi mi." Otočila jsem se na něj, když jsem si byla jistá, že jediné, co můj obličej prozrazoval, byla nedůvěřivost. "Udělal jsi to naschvál?"
"Ne. Takový kousek magie jim nepomůže vystopovat mě. Ne příliš." Natáhnul se zpátky na postel, jko by ho už ruce neudržely a díval se do stropu. "Nerozumíš, v jaké jsem se ocitl situaci, Thaleio. Nemůžu se vrátit k Temným. Jestli vědí, že jsem živí, jsem považovaný za zrádce. Takoví nepřežijí příliš dlouho."
"Chceš říct, že se nemůžeš vrátit?" Můj hlas zněl stejně překvapeně, jak jsem se cítila. Ve skutečnosti jsem nikdy příliš nepřemýšlela o tom, kam půjde. Nechtěla jsem přemýšlet o tom, jestli se mě společně s ostatními znovu pokusí odstranit. Nikdy by mě nenapadlo, že jsem ho přijetím k nám připravila o šanci na návrat do jeho domova. Nikdy mě nenapadlo, že by ho mohli vzít zpátky, pokud by pouze neuspěl, ale ne pokud byl s námi.
"Ty jsi to opravdu nevěděla, že ne?" Aileanův hlas byl nevěřícný.
Nevěděla jsem co říct, a tak jsem řekla to, co jsem si myslela. "Nechtěla jsem, abys neměl šanci jít zpět. Kdybych to věděla, udělala bych něco jinak. Možná jsem tě neměla brát s sebou. Možná jsem se jen měla víc snažit vyléčit tě. Možná jsem jsem tě tam měla nechat. Potom by ses mohl vrátit, nebo ne? Všechno jsem udělala špatně. Nikdo mi to neřekl." Schovala jsem si obličej do dlaní. Byla jsem unavená. Unavená ze všeho, co se dělo. Víc než kdy dřív jsem si přála usnout a alespoň na několik hodin zapomenout kdo jsem, kde jsem a co musím udělat. Ale spánek nic nevyřeší. Pouze posune problém dopředu a udělá ho horší.
"Neobviňuj se z ničeho, co se děje, protože nic není tvoje vina. Vzdal jsem se svojí šance na návrat v okamžiku, kdy jsem zahodil nůž, který tě měl zabít. Ani kdyby mě našli zraněného na louce, nepomohlo by to. Dokonce i kdybych se vážně pokusil zabít tě a neuspěl, byl bych zničený. Thalatus věří jen tomu, co si sám přeje a tvá smrt je pro něho příliš důležitá. Zklamal jsem ho." Zavrtěla jsem hlavou. Nevěřila jsem tomu. "Nedopověděl jsem ti legendu."
Zvedla jsem oči při rychlé změně tématu. Ailean se usmál. "Věříme, že dříve na zemi byli jen měniči podob. Dva z nás, kteří se měnili ve stejné zvíře byli jako bratr a sestra. A proto když byli spolu, narodilo se jim zdeformované dítě. Pokud byli v lidské podobě, dítě se nedokázalo přeměnit ve zvíře. Člověk. Pokud byli ve zvířecí podobě, narodilo se jim zvíře. Lidé našeho druhu věří jenom tomu, čemu chtějí věřit. Věří tomu, že lidé jsou jen děti s vadou, stejně tak jako normální zvířata. Doopravdy věří tomu, že jsme nejstarší rasa, ze které vznikli všichni ostatní. Jestli Thalatus bude chtít věřit že jsem zrádce, pak jsem pro něj zrádce a nic, co bych udělal, to nezmění. Tím, že jsi mě přijala, jsi mi zachránila život. Ne jenom kvůli Kratasovo napadení, ale také kvůli mým lidem, kteří by mě nenechali žít příliš dlouho. Nemáš si co vyčítat." Ailean zněl stejně unaveně, jako jsem se já cítila. Díval se do stropu, jako by tam viděl něco jiného než prázdnou stěnu. Přiblížila jsem se k němu a dotkla se jeho ruky. Ailean ke mně stočil pohled a já v něm na malou chvíli uviděla nejistotu, než jí stačil překrýt arogancí.
"Co budeme dělat?" Zeptala jsem se tiše.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lily Lily | E-mail | Web | 22. července 2007 v 7:42 | Reagovat

Tak je tu další kapitolka. Promiňte, že je tak krátká, ale víc jsem nestíhala. Zítra brzo ráno odjíždím na dva dny do Anchorage, takže pokračování až za několik dnů. Mějte se hezky a všichni mi napište, co si o téhle části myslíte. Vaše Lily

2 Phallaina Phallaina | E-mail | 22. července 2007 v 9:05 | Reagovat

Moc pěkná kapitolka, už se těším se na příště! :-)

3 Peggy Peggy | 22. července 2007 v 10:39 | Reagovat

Super! Nejlepší na tom je ta legenda o vzniku lidí, ta se ti vážně povedla.

4 Zuzka Zuzka | 22. července 2007 v 18:39 | Reagovat

Achich, já jsem tak napnutá, co se z toho Aileana vyklube. Doufám, že tam bude i příště(!), protože tenhle začátek mě trochu vyděsil, jelikož jakoby nenavazoval na předchozí část. :-D

5 Lisa Lisa | Web | 23. července 2007 v 16:52 | Reagovat

Juchů, nebrovolně jsem byla odloučena od komplíku, ale když jsem přišla čekalo na mě milé překvapení, super kapča Lili :-)

6 anefkaa anefkaa | Web | 25. července 2007 v 18:31 | Reagovat

Už aby bylo pokračování! :o)

7 Antionette Antionette | Web | 25. července 2007 v 22:21 | Reagovat

Uf,tak sem vás dočetla.Přidávám se,chtělo by to pokračování.

8 Peťulka-dance Peťulka-dance | 8. srpna 2007 v 15:12 | Reagovat

tak honem pokráčko ne??!!!!

9 Janinka Janinka | 9. srpna 2007 v 11:32 | Reagovat

Ahojky! Moc se mi líbí, jak píšeš. Souhlasím s ostatními - rychle další:))))

10 Zuzka Zuzka | 9. srpna 2007 v 15:14 | Reagovat

Chjo, asi na nás trošku zapomněla. :oI

11 Antionette Antionette | Web | 10. srpna 2007 v 16:07 | Reagovat

kdypak bude pokračování?

12 Lily Lily | E-mail | Web | 13. srpna 2007 v 2:48 | Reagovat

Ahoj!! Všem, kteří i přesto, jak jsem strašná, pořád čtou mojí knihu strašně děkuju a omlouvám se, že to tolik vázne :(( !! Za týden odjíždím domů a pak už konečně začnu psát, tak jak jste byli zvyklí. Jestli jste na mě teď naštvaní, zavřete oči a počítejte do sta, než se rozhodnete pro něco tak zásadního jako zjistit si mojí adresu a ublížit mi (i když bych si to zasloužila).  Za něco přes týden se ozvu snad už s pokračováním, užijte si zbytek prázdnin a nepanikařte, za rok máme další!

13 anonim anonim | 22. srpna 2007 v 13:18 | Reagovat

Tak už jsem něco přidej nebo napiš kdy sem něco přidáš!!

14 aselle aselle | 27. srpna 2007 v 11:44 | Reagovat

lily píšeš pěkně a myslim,že nemá kdo ti ubližovat v tomhle ohledu... až něco napíšeš tak to tu bude:) na knížku si lidé taky čekají třaba rok.. až autor knihu napíše vydá jí.. ty to sem ještě dáváš po částech, myslim, že je to obdivuhodné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama