__________________________________Vítej Dobrodruhu________________________________________

Září 2007

SEZNAMOVACÍ KURZ 2007

9. září 2007 v 20:38 | Lily |  Takový normální život
Den 1.
Náš kurz započal ve čtvrtek, v půl deváté, ve vestibulu školy. Po tom, co jsme ohleduplně počkali na opozdilce, plni nadšení jsme vyrazili na cestu. Podotýkám, že nám to nadšení příliš dlouho nevydrželo. Vypařilo se z nás společně s veškerou energií a iniciativou seznamovat se už při výstupu na Erbenovu vyhlídku. Naštěstí je člověk tvor přizpůsobivý a my se za malou chvíli přizpůsobili natolik, že jsme zvládli rozhodující závod s 1. A o to, kdo se k rozhledně dostane dříve. Podle předpokladů jsme vyhráli a měli čest vystoupit dlouhé schody mezi prvními. Silný vítr, před kterým jsme se marně snažili skrýt, na mě a můj strach z výšek zapůsobil natolik, že si ze samotné rozhledny nepamatuji nic jiného než viklající se podlahu a davy spolužáků. Pokračovali jsme, hned jak se všichni dosyta vynadívali na naše krásné město. Dalším cílem byla městská ZOO. Chlad nás bohužel brzy zahnal do nejbližší hospody, kde jsme nad horkou polévkou strávili zbytek našeho čtvrtečního výletu.
Den 2.
V pátek ráno jsme se poučeni předchozím dnem a teple oblečeni sešli ve městě. Na autobus jsme nemuseli čekat příliš dlouho, a i když jsme postrádali dívčinu, které se nová škola zalíbila natolik, že se vydala do ní a ne na místo domluveného srazu, nastoupili jsme a vyjeli. I přestože nás k oprávněné zlosti cestujících byl dopravní prostředek plný, cestu jsme přežili ve zdraví a už nic nebránilo našemu výstupu na hrad uskutečnit se. I přes značnou náročnost jsme nakonec stále minus jedna osoba dosáhli cíle. A protože pro nás neměli průvodce, museli jsme si ho dělat sami. Pan třídní učitel toužil využít své odbornosti a dát nám lekci z dějepisu, vzdal to však brzy potom, co ho jeden z nás hořečnatě přesvědčoval o renesančním slohu, ve kterém byl podle něho hrad postavený. Možná jsme během prohlídky hradu nezískali tolik vědomostí, kolik by si dobře smýšlející učitel přál, zato jsme však našli ztracenou spolužačku, a to se cení nejvíce.
V plném počtu jsme se vydali k Vaňovským vodopádům. Pěšky. Snad ani nemá smysl popisovat útrapy, které jsme na dlouhé cestě do kopce zažili. Vodopády jsme, zpocení, udýchaní a neschopni dalších kroků vítali stejně jako jedničku ze ZSV a pár minut odpočinku pro nás bylo to samé co několik dnů volna. Než jsme si ale stačili odpočinout a stihli vymyslet nějakou vylomeninu, museli jsme pokračovat. Tentokrát na Větruši. Cesta byla povětšinou z kopce, a proto jsme přestali reptat a užívali si výletu. Není divu, že nám to uteklo jako voda. Za malou chvíli jsme se kochali pohledem na ústeckou dominantu a blahořečili osudu za to, že je celé pochodování za námi.
Zbývala už jen soutěž o nejlepší vymyšlenou pověst, ve které zaslouženě vyhrál příběh o tom, jak se šikmá věž kostela stala šikmou a byli jsme propuštěni. I přestože jsem se více než se spolužáky seznámila s náročností cest po ústeckých kopcích, výlet se mi stejně jako ostatním moc líbil a těším se na další.

Jáma a kyvadlo- E. A. Poe

3. září 2007 v 19:53 | Lily |  Knihy
Znovu jsem po čase zavítala do naší milé městské knihovny a zapůjčila si slibně vypadající knihu Jáma a kyvadlo. Hned první povídka o vodním víru mě upoutala dokonalým popisem a strhujícím dějem, který se vešel na několik stran. Povídka Jáma a kyvadlo, podle které je nazvána kniha mě ani v nejmenším nezklamala. Plně jsem se dokázala vžít do pocitů vězně inkvizice, jeho zoufalství, strachu a bláznoství z ustavičného mučení. Při dobrém konci jsem cítila, jako bych byla já sama vytažená ze spárů mučitelů, jejichž záminkou pro neodpustitelné krutosti byl boží hlas.
Kniha v každém případě stojí za přečtení. Poe vás přímo mistrovsky napíná až do konce, zatajuje vám pravdu a nechává vás obávat se o hlavní hrdiny stejně tak jako sami o sebe snad v každé povídce. Místo zírání do počítače proto raději utíkejte získat tuto knihu a ponořte se do dobrodružství, na která čekáte. Vaše Lily

e-bay a další padouchové

3. září 2007 v 19:37 | Lily |  Milí blogeři...
Musím se s vámi podělit o svojí hloupou příhodu. Ještě než jsem odjížděla domů, objednala jsem si na e-bayi za mé tvrdě vydělané peníze všechny tři série mého oblíbeného seriálu One tree hill. Ale co se nestalo! Balíček se ztratil. Neubránila jsem se vzpomínce na české pošty a i když to byla myšlenka zábavná, mně do smíchu nebylo.
Odjížděla jsem tedy domů bez DVDs i bez peněz. A tak jsem na tom i teď. Teta mi pro velkou váhu můj balíček nepošle, a tak budu muset čekat více než půl roku na vytoužený seriál (v té době sem přijede na návštěvu). Zařekla jsem se proto proti jakémukoliv druhu internetových obchodů a slíbila si, že když už si něco koupím, bude to v kamenných obchodech. No, uvidíme jak dlouho mi to vydrží. Vaše Lily

Krátké zamyšlení (Naděje)

3. září 2007 v 19:14 | Lily |  Moje škrábanice
Naděje je zvláštní věc. Přestože se jí vzdáváme, snažíme se jí ze sebe setřást ve chvílích, kdy nás racionální část mozku přesvědčuje o tom, že už není žádné východisko, stále někde hluboko uvnitř přetrvává, skytá před našimi zraky. Tiše vyčkává na chvíli, kdy ji znovu přijmeme. A přeci to uděláme! Někdy nevědomky, jindy naprosto uvědomující si její hřejivou přítomnost. O to větší je naše ztráta, když odumřou i její poslední částečky. Teprve v tu chvíli nám dojde, že i přes značný odpor rozumu jsme stále doufali. Někdy v nemožné. Nebyl by tedy život bez naděje jednoduší? Kdybychom očekávali vždy jen to nejhorší, vše by nás tak mohlo překvapit pouze příjemně. Žádná zklamání. Ale jaký by to byl život? Jaký by to byl pocit čelit svému strachu bez té poslední útěchy? Když od nás naděje odejde, je to bolestivé, ale stále je to přijatelnější než ji nikdy nemít.
A proto až nebudete moct usnout a budete sledovat sklenici na nočním stolku, viďte ji raději plnou nádherného kyslíku, který nás drží naživu, než postrádající jakékoli tekutiny. Koneckonců, pokaždé můžete vstát a nějakou tu vodu si tam napustit. Hůř jsou na tom chudáci v Africe! Nevzdávejte se naděje na věčný život, konec globálního oteplování a šanci, že se dožijete příštích prázdnin! Jak to v tuhle chvíli vidím, všechno má stejnou šanci splnění. :-)

První den

3. září 2007 v 18:21 | Lily |  Milí blogeři...
Milí blogeři, úspěšně (alespoň v mém případě) jsme přežili další první den ve škole (Střední a základní školy. Vysokoškoláci, jako v případě mého bratra, ještě polehávají doma a naprosto nepokrytě se nám posmívají). Den, kterého jsem se celé tři měsíce mých prodloužených prázdnin hrozila, nadešel. Samozřejmě, tak jak to bude i po většinu následujících dnů, jsem zaspala. Když jsem se proto po namáhavém sprintu konečně dohnala do útrob gymnázia, byla jsem velmi moderně pozdě. Po něco přes hodinu nás naštěstí propustili s tím, že se uvidímě zítra. A do čtyř! Pěkný to máme začátek. Ve středu si dokonce v naší milované škole budeme náramně užívat až do pěti. Kde je Komenský a jeho škola hrou!
Jaký byl (je) VÁŠ nový start ve škole? Ze základky mi snad ani nepiště. Mnoho závisti škodí a já bych se jí při vzpomínce na můj krásný rozvrh "za mlada" asi neubránila. Svěřte se se svými dobrodružstvími! :-) vaše Lily

Divné dítě

3. září 2007 v 17:18 | Lily |  Takový normální život
"Nechceš už jet domů?" Ptala se mě moje maminka po telefonu, když jsem jako obvykle byla přes prázdniny pryč. Ač mám domov ráda, odpověď byla ne.
Byla jsem divné dítě, když téměř doslova neznám význam slova stýskání? A jak se vlastně pozná, kdo je divný? Možná je divná ta druhá část. Děti, které se zuby nehty drží maminčiny sukně, až dokud nejsou donuceny prsty bolestivě roztáhnout a pozřít, jaké to je být sám za sebe. Možná je tak většina dětí, ale to přeci neznamená, že je to správně. Nebo ano? Dříve či později se každý musí osamostnatnit, žít vlastní život. Není ho tedy lepší začít v době, kdy na vás někdo dohlíží a může určit hranici? A nebo jsem doopravdy jedna z té menší části "divných", kteří využijí každou příležitost, jak se dostat dál od domova?
Když jsem odjížděla z Aljašky, těšila jsem se domů. Ještě aby ne, byly to tři měsíce, proboha. Ale ve chvíli, kdy jsem čekala na vlastní kufry v Praze, nejraději bych se otočila na patě a nastoupila do nejbližšího letadla kamkoliv, nejlépe na druhou polovinu zeměkoule. Čeština všude okolo ve mně vzbuzovala podivně stísněný pocit a "ochota" českých občanů, když jsem nedokázala vyzvednout na vozík můj třetí, téměř třicetikilový kufr, byla k pláči.
A já se zamyslela nad tím, co bych vlastně chtěla. Zamyslela jsem se nad tím, jestli jsem špatná dcera, sestra a kamarádka, pokud přemýšlím takhle. Ale potom jsem si uvědomila, že moje touha odjet pryč ani v nejmenším nesouvisela s lidmi v mé blízkosti, právě naopak. Naprosto spokojená bych byla pouze ve chvíli, kdy by všichni mí blízcí byli se mnou ve Spojených Státech, Kanadě, Jižní Americe, Austrálii, Thajsku a nebo jiné části Evropy, jen pokud by to bylo dostatečně NEZNÁMÉ a JINÉ než místo, kde jsem žila celý život.
Možná proto je v tuto chvíli mým největším snem dostat se na univerzitu v Arizoně a vystudovat tam. Z hodně velké části je to příčina mé náhlé touhy stát se dobrovolníkem v nemocnici (do životopisu potřebuji veřejně prospěšné práce), ale o tom už jindy. Zatím se mějte hezky a stejně jako já si užívejte chvíle doma a těšte se, až tam nebudete. Vaše Lily